Bylo šest hodin odpoledne a pomalu se začínala být tma. Hustě sněžilo a byl takový nečas, že by psa nevyhnal, ale i přesto venku jeden pes pobíhal.
Ve svobodném městě Kruman, kousek za hranicemi země Nisaj se právě konala přísně tajná schůze vzbouřenců proti zlu. Byla to skupina několika lidí, kteří se nenechali „zblbnout“ panem Kalenem, který byl vlastně králem všeho zla na zemi a rozhodli se proti zlu bojovat. Lidé jim říkali Kalenovi odpůrci, ale ve skutečnosti vůbec netušili, jestli tato skupina existuje a nebo je jen povídačkou, kterou někdo vymyslel, aby utěšil ve válce své dítě a dal mu naději na lepší konce.
Od doby kdy pan Kalen vyhrál válku uplynulo už dvacet let a po celou tu dobu byl Nisaj sužován jeho krutovládou. Právě kvůli této krutovládě se Odpůrci museli ukrývat až za hranicemi svého rodného Nisaje. Kdyby je Kalen našel do posledního by je zničil a jejich mrtvoly by pak ukazoval lidem, aby se nikdo neodvážil se mu postavit. A lidé byli bohužel tací, že se Kalena báli a k ničemu se neodvážili. Všichni si ze srdce přáli zničit Kalenovu moc, ale jen osm lidí, se k tomu odvážili. A to byli právě Kalenovi odpůrci.
Jedním z nich byl bývalý chrámový kněz Ban. Nisaj byl jedinou zemí, kde bylo povoleno nějaké náboženství (a to pouze víra v Regenta, jediného boha a nejvyššího ze všech mocností) ale i to se po válce změnilo a Ban přišel o práci. A tak celé dny prochodil po světě, povídal si s lidmi a zjišťoval novinky z Nisaje. Ačkoliv cestoval sám, bez jakéhokoliv dalšího člověka, byl vždy na blízku svému věrnému psu, který ho doprovázel na jeho cestách.
A teď s ním právě cestoval do tajného sídla Odpůrců, kde se konala jejich schůze. Přesně netušil, co se bude řešit, ale věděl, že je to naléhavé. Před dvěma dny k němu přiletěl poštovní holub patřící vedoucímu Odpůrců se zašifrovaným vzkazem: „Eptubw tf dp ofkesjw ep Lsvnbov. Kf up obmfibwf! Afo.“ Pro Bana nebylo těžké tuto zprávu vyluštit. Každé písmeno ve zprávě bylo ve skutečnosti písmenem v abecedě hned před ním. Skutečná zpráva tedy zněla: „Dostav se co nejdřív do Krumanu. Je to naléhavé! Zen.“ Tento způsob šifry vymysleli hned na počátku jejich působení a zatím se ověřil. Plnil svůj úkol a přece nebyl těžký k rozluštění těm, co znali způsob.
Ban neváhal ani okamžik a vydal se na cestu.
A teď stál necelý kilometr od svého cíle a pohlížel na majestátnost tohoto města. Tomu pohledu se nic nevyrovnalo. Světla toho města svítila celou noc bez přestání všem poutníkům, kteří by snad cestovali kolem. Obvod města lemovaly mohutné hradby se zdobením, spoustou věžiček a asi čtyřmi majáky zářícími každý na jednu světovou stranu. Za hradbami začínala čtvrť chudších lidí plná malých domků a koňských stájí. Na tu navazovalo pásmo bohatších sídel šlechty a malých hrabství a úplně uprostřed města stála největší chlouba Krumanu. Královský palác. Tolik zlatých sošek a ozdob jste v životě pohromadě neviděli. Těch kudrlinek, sloupků a veřejí. Taková nádhera se opravdu jen tak nevidí. Ještě štěstí, že tu Ban nebyl poprvé. Jinak by tu totiž zůstal civět a nehnul by se z místa. Takhle jen pohlédl na město, v duchu si řekl, že je to nádhera a zase šel.
Za chvíli byl u bran města a mocně na ně zabušil. „Kdo je tam?“ ozval se hlas vojáka za branou. „Ban! Mám na dnešní noc zaplacený hostinec.“ Zalhal trošku chrámový kněz, protože pravý důvod jeho příchodu nemohl prozradit. Městská brána zarachotila a ztěžka se otevřela. Voják, který byl právě na stráži se jmenoval Miken a byl Banovým přítelem od počátku knězova působení v Krumanu. Teď ho bujaře pozdravil: „Vítej, Bane! Přemýšlel jsem, kdy nás zase poctíš svou návštěvou? Kde ses toulal?“ Lil se z něho vodopád otázek a nebyl k zastavení, dokud jeho pozornost neupoutal Banův pes Liko. „Čau, Liko! Tak tys byl také na toulkách? No jo, ty starej brachu…“ sklonil se aby ho podrbal za uchem. Ban toho využil, rychle zahuhlal nějakou výmluvu, hvízdl na Lika a rychle se zdejchnul. Kruman měl mnoho obyvatel a proto pro Bana nebylo lehké dostat se do domu, kde se tajná schůze konala. Asi čtvrt hodiny se prodíral hustým davem. Když se konečně dostal do části města, kde žilo jen málo lidí, musel asi dvacet minut hledat cestu mezi úzkými zapadlými uličkami. Sem tam narazil na nějakého žebráka, či na spráskaného psa, kterých bylo v těchto ulicích nemálo. Všude to páchlo hnilobou, rozkladem a hlavně smrtí. Ban se nemohl moc dlouho dívat na Lika, jak se snaží pomoci každému psu, kterého potkali. Rychle pospíchal klopíc hlavu co nejvíce k zemi, aby nemusel dýchat ten odporný puch.
Pokračování příště...
