Když si draci a dragonýři řádně odpočali, opustili to místo smrti. Letěli k dalekému hnízdišti tím typickým dračím letem, který neunavuje a polyká velké vzdálenosti.
Za čtrnáct dní zakroužili nad svým cílem. V půl kilometrové výšce vyndali dalekohledem a pozorovali krajinu pod sebou. Bylo to malé, draky zničené městečko. Hned nad městem byla malá skála. Dragonýři viděli zničené, ohořelé domy, spoustu sutin a draků. Ray vykřikl: „Zaletíme za tu skálu. Zavřeme draky do stájí, vylezem na skálu a omrknem to zblízka!“ „Jasně!“ odpověděl Jack a začal stoupat výš. Vystoupali výš, a udělali okruh, aby přilétli nepozorovaně ke skále. Sotva dosedli, zavřeli draky a vylezli na skálu. Byla asi padesát nebo šedesát metrů vysoká.
Na vrcholu zalehli a vše prohlíželi dalekohledy. Tim zašeptal: „To se mi zdá nebo u toho malého domku fakt leží samec?“ a ukázal rukou směr. Ray to místo zaměřil a řekl: „To se ti nezdá. To je opravdu samec.“ „Tak jakej je plán?“ zeptal se Jack a Tim hned odpověděl: „Jako minule. Nalítneme tam a spálíme co se dá. Hlavně samce.“ „Ne. To by bylo příliš riskantní.“ Zamítal Robert. „Máš snad lepší plán?!“ vztekle vyštěkl Tim. „Nevim jsetli Robert má lepší plán, ale já ano.“ Řekl Ray a sundal ze zad kuši. Natáhl ji a vybral ten nejdelší a nejtěžší šíp. Vložil ho do kuše a zamířil. „Ty ho chceš zastřelit?“ zeptal se nevěřícně Tim. „Není daleko a já ho nechci zastřelit. Já ho chci otrávit.“ Odpověděl Ray. „Jen do toho Rayi.“ Zašeptal Jack. Ray dlouho a pečlivě mířil.
Zhluboka se nadechl a vystřelil. Mířil pod křídelní kloub, kde je měkká kůže a vede tam spousta cév. Viděl, jak se šíp zabořil do vybraného místa. Zasažený drak vztekle zařval a vyskočil. V líhništi nastal zmatek. Samice poplašeně syčely a mávaly křídly. Když nikde neviděli vetřelce, upokojily se. Samec vztekle syčel a tloukl křídly, snažíc se vyřepat tu věc, která ho tak bolestivě štípla. „Jen tak dál a za chvíli je po tobě.“ Mnul si radostí ruce Ray. „Jak to?“ zeptal se Tim. „V tom šípu je prudký jed. To bys měl vědět. Říkal jsem ti to. A ten jed je udělanaý tak, aby se šířil krví a pak ochromil srdce a mozek. A čím větší aktivitu zasažený vyvíjí, tím rychleji mu proudí krev a tudíž i jed v žilách. Z toho vyplývá, že tím rychleji bude aktivní obeť mrtvá.“
Vysvětlil mu své chování Ray. Tim jen přikývl a pozoroval draka. Ten přestal tlouci křídly, syčení tichlo a drak si pomalounku lehl. Oči dostávali skelný lesk a hlava klesla na zem. Dračí samec vypadal, jakoby spal. Náhle proběhla jeho tělem vlna křečí. Když křeče dozněly, drak sebou prudce škubl a z tlamy mu unikl hluboký povzdech, který byl slyšet až nahoře na skále.
„Je po něm.“ Spokojeně řekl Tim a začal opatrně slézat skálu. Když si všiml, že ho ostatní nenásledují, zarazil se a vrátil nahoru. „Proč nejdete?“ zeptal se. „Jsi příliš jistý Time. Přemýšlíme co teď.“ Odpověděl Ray. „Co teď? To jej jasný. Slezem dolů, osedláme draky a potáhnem na dalšího samce.“ Odpověděl Tim. „To je to, o čem mluvil Ray.“ Poznamenal Robert. Tim se na něj nechápavě podíval. „Jak to myslíš?“ zeptal se. „Samce Ray vyřídil, ale jak můžem vědět, zda se uprostřed těch mláďat, nebo jestli v těch vejcích, není samec? Nic nesmíme ponechat náhodě. Jinak tu budem lovit samce do konce života.“ Doplnil Roberta Jack. „Jo, přesně to jsem mys-lel.“ Přikývl Robert. „A co navrhujete?“ zeptal se Tim. „To co si navrhoval ty hned na začátku.“ Odpověděl Ray. „Pojďte. Musíme rychle dolu a co nejdál běžet, aby náš vzlet samice neslyšely.“ Vybízel své druhy Ray a opatrně sbíhal ze skály.
Když dosáhl úpatí, ohlédl se a vyrazil lehkým, vytrva-lým a hlavně rychlým klusem co nejdál. Jeho přátelé vyrazili za nim. Ray uběhl dva kilometry, když se zastavil, aby počkal na ostatní. Ti přiběli o něco později. Vypustili své draky a nasedli na ně. Ray k Tornádovi pronesl: „Tornádo nahoru, ale co nejtišeji.“ Drak se na něj podíval svým obrovským okem, kývl hlavou a zafuněl. Ostatní také přikazovali svým drakům co nejtišší vzlet. Vzlétli, vystoupali vysoko a zamířili na hnízdiště, kde zabili samce. Nahoře se seřadili do řady a dragonýři dali rozkaz k prudkému sestupu. Draci složili křídla a střemhlav se řítili k zemi. Pak roztáhli křídla, srovnali let a šílenou rychlostí letěli rovnoběžně se zemí. Rychlost letu byla taková, že kdyby dragonýři nenosili ochranné letecké brýle, oslepli by.
Draci se k sobě přiblížili natolik, že jejich křídla se překrývala. U hnízdiště dali dragonýři plácnutím rozkaz a draci vypustili z tlam peklo. Samice a mláďata spatřili ohnivou zeď, která se na ně řítí, měnili se v popel nebo se svíjeli ve smrtelné agónii na zemi. Když přelétli hnízdiště, draci se rozlétli, jako když se rozkládá vějíř. Rychlost klesala a již byli nuceni mávat křídly. Proto se museli rozlétnout, aby si nepřekáželi. Dosedli o kilometr dál než bylo hnízdiště, ze kterého momentálně stoupal černý dým a ozývaly se příšerné skřeky, vyrážené umírajícími draky. Ray sesedl, sundal si brýle a vyčerpaně klesl na zem. Ostatní přistáli zanedlouho a sesedli se okolo Raye. „To bylo strašné.“ Zašeptal Ray. „Jo, to bylo. Ale bylo to nutný. A stejný to bude všude Rayi.“ Pronesl tvrdě Jack. „Já vím. Dobře, rozdat si to s dospělým drakem jeden na jednoho, fajn. Ale zabíjet bezbranná mláďata.“ Zašeptal vyčerpaně Ray. „Jo, já tě chápu Rayi. Cítim to samý, ale je to nezbytný. Ta bezbranná mláďata vyrostou a můžou zabít hodně lidí. My chráníme lidi. Musíme to dělat, aby byl klid.“ Rozčílil se Jack. „Já vím.“ Tiše řekl Ray, vstal a odešel k Tornádovi, aby se o něj postaral.
Draci leželi blízko sebe a spali. Ray svého draka prohlédl, jestli neutrpěl nějaké zranění, a když se ujistil, že Tornádo je nezraněn, odešel se najíst k ohni, který rozdělal Robert s Timem. Jack se potuloval po okolí a zjišťoval, zda někde nehrozí nebezpečí. Když se ujistil, že je všude bezpečno, vrátil se ke svým druhům. Ray zapnul svůj počítač, změnil barvu zničeného hnízdiště a vybral další. Deset dní cesty daleko. Ostatní s tím souhlasili a rozhodli se, že vyrazí až si draci odpočinou. Když skončila jejich porada, Ray uklidil počítač, pohlédl na medailónek a na hvězdy a brzy usnul.
Druhý den odpočívali. Draci celý den, kromě několika hodin, kdy se šli nažrat do zničeného hnízdiště spali. Další den již byli náležitě odpočatí a vyrazili do dalšího boje.
Za tři dny dosáhli pásu kopců a údolí v obrovské planině. Protože se rychle stmívalo, slétli do jednoho údolí, aby se na-jedli a odpočali. Ráno se probudili do mlhavého svétání. Bry se však mlha rozehnala pod hřejivými paprsky slunce a nad dragonýry se rozestřela blankytně modrá obloha. „Jé, dneska je pěkně.“ Zívl probouzející se Tim. „Jo, to je. Jenže čert ví, co nám přinese.“ Zavrčel Jack.
Vstali, udělali skromnou snídani, a když se chystali odletět, Robert si něčeho všiml u východu z údolí. Když zjistil, že je to člověk, sykl: „Máme návštěvu.“ A kývnutím hlavy ukázal směr. Ostatní se otočili směrem, kterým ukázal a užasle vydechli. Blížil se k nim nějaký muž. Seskočili z draků a vyšli mu kus naproti.
Byl to malý, hubený muž černých vlasů a lasičkovitého obličeje. „Kdo jste?“ zeptal se, hned jak se dostal blíž. Ray se ujal slova a odpověděl: „Jsme dragonýři.“ „A jak jste se sem dostali?“ pokračoval muž. „Přiletěli jsme sem na dracích.“ Nazlobeně zavrčel Robert. Za zády se mu ozvalo: „Panebože to je vůl.“ Ray poznal Jackův hlas. Když muž uslyšel, že přiletěli na dracích, vypadal na okamžik vyděšeně a vykřikl: „Cože jste?“ „Jo, přilítli jsme na dracích.“ Odpověděl klidně Ray. „Vždyť obloha patří jim. Nikdo z lidí nemá právo znesvěcovat oblohu svou přítomností.“ Promluvil muž. „Jim obloha nepatří a nikdy patřit nebude! Oni svoje právo ztratili a dokud bude žít někdo z lidí, ochotných je zabíjet, tak jim patřit nebude. Proto jsme tu, abychom je pobili!“ vykřikl vztekle Jack. Ray s ním souhlasil a pomyslel si, že ten muž je šílený. „Vy je zabíjíte?“ nevěřícně se zeptal muž. „Jo. Je to celkem snadný.“ Odpověděl Ray a pak se ujal slova on. „Jak se jmenujete a kdo jste?“ „Jsem Berry O'Connor. “ „Kde je váš drak?“ „Je mrtvý. Noví páni oblohy ho zabili. Od té doby vím, že obloha je lidem a jejich drakům zapovězená!“ vykřikl muž a v očích se mu zableskl nebezpečný oheň.
„Tak sleduj! Obloha patří nám!“ vykřikl Ray, vyskočil na Tornáda a ten vzlétl. Vylétl nad údolí, opsal kruh nad ním a když se chystal slétnout zpět na zem, spatřil jak se k němu blíží jeden netopýří drak. Ray se usmál a nechal Tornáda vystoupat výš. Pak zaútočil. Tornádův útok byl nečekaný, prudký a pro vetřelce smrtící. Když se drak zřítil s hořícími křídly, Tornádo vyrazil vítězný řev a zamířil k zemi. Ray slezl ze svého draka, přistoupil k Berrymu a řekl: „Já to říkal. Obloha patří nám a každý netopýří drak, který mi zkříží cestu, skončí takhle. Sbohem příteli, už musíme jít. Máme spoustu práce.“ Řekl Ray, otočil se a odcházel.
Berry však zasyčel: „Nikam nepůjdete!“ Jack ostře vykřikl: „K zemi!“ Štěkla automatická pistole a padající Ray ucítil žhavý dech smrti. Když dopadl na zem, bleskově se otočil a spatřil Berryho, jak stojí s tasenou dýkou, kterou ho chtěl bodnout a jak se mu po špinavé košili rozlévá rudá skvrna. Ray pohlédl na Jacka, který tam stál, popelavě šedý obličej a v ruce svírá pistoli. Ta mu vzápětí vypadla z ruky a s kovovým třesknutím dopadla na kamenitou zem. Tim se tvářil vyděšeně a Robert zachovával kamennou tvář, ale byl pobledlý a v očích měl zděšení. Ray vyskočil, udělal několik rychlých kroků k Jackovi. Jack se tvářil nepřítomně a zděšeně. Ray ho chytil za rameno a zatřásl jím. „Jacku. Kamaráde, zachránils mi život.“ Promluvil tichým hlasem.
Jack se na něj podíval a vypadal, jakoby se právě probral. „Rayi, to je poprvé co jsem zabil člověka.“ Řekl tichým rozechvělým hlasem. „Já vím Jacku. Ale doba je zlá. Musíš se sebrat hochu. Musíme vyrazit. Máme před sebou ještě dlouhou cestu. Pojď, sedni na Tygra a veď nás. Vyraž a zapomeň. Život je zlej, ale musí jít dál.“ Šeptal Ray. „Máš pravdu Rayi. Díky. Dragonýři vzhůru!“ vykřikl pevným hlasem Jack. Sebral pistoli, vyskočil na draka a vzlétl. Ostatní jej rychle následovali.
XX.
Šest dní perného letu na jihozápad jim trvalo než dorazili nad další, již v pořadí třetí hnízdiště. Ray si neodpustil kroužení nad hnízdištěm ve výšce sta metrů a obhlížení situace. Ta se mu vůbec nelíbila. Hnízdiště leželo uprostřed velké pláně. Ray hledal samce, a tak slétl ještě níž, aby si mohl draky lépe prohlédnout. Silným dalekohledem propátral území pod sebou a zaklel. Samce nikde neviděl. Vystoupal výš a strhl Tornáda k dalekým kopcům na obzoru. Ostatní byli překvapení a nechápavě a neochotně vyrazili za Rayem. Tornádo dosedl na vrchol jednoho kopce, Ray seskočil a bohapustě zaklel. Za chvíli přistáli i jeho přátelé a ptali se co se stalo. „Co se stalo? Ty mrchy si taky mohli vybrat lepší flek na hnízdiště. A taky tam není samec. Jen samice, mláďata a vejce.“ Vykřikl vztekle Ray. „Aj! A co takhle taktika z prvního hnízdiště? Spálit ho a vyčkat až samec přiletí?“ zeptal se Tim. „A budou draci schopný ještě utýct samicím co přežijou a pak bojovat se samcem a ještě odletět do bezpečné vzdálenosti?“ zeptal se Ray.
Tim zmlkl. Ostatní přemýšleli jak nastalou situaci vyřešit. Pojednou draci začali větřit a být nepokojní. Tygr klokotavě zasyčel a otočil hlavu ke kopcům před nimi. Jack se otočil ke svému drakovi a zeptal se: „Co větříš draku? Co tam máš Tygře?“ Tygr nedal nic najevo, jen větřil a syčel. „Tornádo! Stopa! Co je ve vzduchu?“ zavolal Ray. Tornádo zavětřil, rozevřel doširoka čelisti, vycenil tesáky a několikrát zacvakal čelistmi. Pak výhružně zasyčel. „Co je to Rayi?“ zeptal se Tim. „Blíží se náš samec.“ Předešel s odpovědí Raye, Robert. „Jak to víš?“ užasle se zeptal Tim. „Hochu, musíš se ještě hodně učit. Podívej se na draky. Všichni jsou to samci a každej se chová podle svého druhu, když cítí jiného samce.“ Vysětloval Robert. „Dost řečí! Do vzduchu!“ vyštěkl Ray a vzlétl.
Zatímco se Robert bavil s Timem, samec se přiblížil na dohled. Jeho přátelé také vzlétli a vyrazili za ním. Za pár minut již měli draka kousek před sebou. Když je spatřil, zařval a vyrazil na ně. Rozprchli se a vzápětí zaútočili. Sevřeli ho ze čtyř stran plameny. Netopýří drak neměl šanci a za okamžik se zřítil na zem s ošklivími popáleninami a hořícími křídly. Ray radostí vykřikl a Tornádo zařval vítězným řevem samce, který porazil jiného samce.
Ray nechal Tornáda slétnout na zem, aby si odpočal. Ostatní, když ztišili své draky, se přidali k němu. Sotva dosedli, Ray vykřikl: „To bychom měli! Teď jen pocucháme hnízdiště. Ale až si draci odpočinou. Prospěte se trochu a za čtyři hodiny vyrážíme.“ „Jasně Rayi. Ještě bych navrh něco k zakousnutí.“ Souhlasil Jack. Nahlédli do svých tenčících se zásob. Shodli se na tom, že vydrží ještě tak dva tři dny. Po jídle se Ray zeptal: „Kdo z vás už jedl dračí maso?“ „To se dá jíst?“ zeptal se užasle Tim. „Jo a není zase tak špatný. Je asi jako hovězí.“ Odpověděl Ray. Stále čekal na odpověď. Tim s Robertem zavrtěli hlavou a Jack řekl: „Jednou jsem to zkusil. Proč Rayi?“ „Tenčí se nám zásoby a těžko budeme mít možnost někde nabrat nový. Budete se muset naučit jíst dračí maso. Já ho jedl již mnohokrát. Naučím vás ho zpracovat, aby bylo poživatelné.“ Odpověděl Ray na Jackovu otázku. „To je fakt. Zatracený bestie. Nestačí, že je musíme zabíjet, teď abychom je i jedli!“ rozčílil se Tim. „Našim drakům docela chutnaj.“ Podotkl Robert. „Něco naši draci musí žrát, když nemaj možnost lovit. A ani je nikdo nenakrmí, když není nic co bysme jim mohli dát.“ Promluvil Ray.
Za dvě hodiny, když si draci odpočali, čtyři společníci vyrazili na hnízdiště. Nejdříve vystoupali dostatečně vysoko a pak zaútočili. Než si hlídající samice stačily uvědomit uvědomit hrozící nebezpečí, bylo po nich a celé hnízdiště bylo v plamenech. Mláďata umírala po desítkách a samice, škvařené žárem a dušené kouřem ze spálených soukmenovců umíraly také. Po ničivém náletu se dragonýři vzdálili na tak daleko, aby necítili puch spáleného dračího masa. Když se po několika hodinách rozptýlil kouř, najedli se a po bouřlivé debatě rozhodli, že vybrat vhodné kusy masa půjdou zítra, jelikož se již začalo stmívat. Zalezli do dek, blízko svých odpočívajících draků a zanedlouho usnuli.
Druhý den po snídani, vyrazili do hnízdiště pro maso. Zastavili se kousek před ním a Ray hledě na své přátele řekl: „Bude to hnusná práce, ale nedá se nic dělat. Musíme něco jíst. A taky ještě jedna věc. Buďte opatrní. I když se to nezdá, ty mrchy umíraj dlouho. Dejte si pozor, aby vás nesežehli ohněm, nebo nezabili ocasem. Jasný?“ ostatní jen kývli. Nechali draky před hnízdištěm a sami vešli do místa zkázy.
Ray se zastavil u těla jedné samice, které plameny spálily hlavu, jinak byla docela v pořádku. Ray přešel ke stehnu mrtvé samice, tasil svůj dlouhý nůž, který zabodl do stehna a vyřízl kus masa o váze deseti kilogramů. Položil jej šupinami dolů, obešel mrtvolu a z druhého stehna vyřízl stejný kus masa. Bylo to maso naprosto neznehodnocené ohněm. Ray jim ukázal oba kusy a řekl: „Vyhledejte pouze tyto kousky, které nebudou poničeny ohněm. Jinak to nemá význam, a naberte si tak čtyři takový, abyste měli každej tak čtyřicet kilo masa.“
Rozešli se po spáleništi a vyřezávali vhodné kusy masa. Asi za dvě hodiny měli maso shromážděno. „A co draci?“ zeptal se Tim. „Ty teď pošlem do hnízdiště se nažrat. A my se pustíme do toho masa.“ Odnosili své maso co nejdál od hnízdiště, aby nečichali puch spáleniště. Cestou objevili potok s čistou vodou. Zastavili se u něj a tam zřídili tábor. Draci se odešli nažrat do hnízdiště a Ray začal svým přátelům ukazovat, jak se připravuje dračí maso. Ze své brašny vyndal šest dlouhých teleskopických bodců na draky a několik klubek provazu. Bodce roztáhl, svázal po trojicích do jakési trojnožky, kterou zabodl do země. Pak mezi ně přivázal pět provazů, čímž mu vznikl jakýsi sušák. Rozřezal své dva kusy masa na dlouhé tenké pruhy, až zbyla jen kůže se šupinami, kterou zahodil. Nařezané pruhy pečlivě umyl od krve v potoku, nechal okapat, nasolil a pak je rozvěsil na sušák.
Pak šel okolo potoka proti proudu až nalezl velkou tůň, obklopenou mohutnými, ohořelými pahýly stromů, které draci zničili, ale neměli tolik síly je spálit na popel. Vykoupal se, až byl dokonale osvěžený. Natáhl se na písečnou plážičku, která obklopovala tůň. Když Ray oschnul, oblékl se, vzal si sekeru a po dlouhé tvrdé práci jeden z kmenů porazil, rozštípal na přijatelné kusy dřeva, které pak odnosil do tábora a rozdělal oheň. Na ohni, pak opekl zbylé dva kusy, které rozřezal na silné plátky. Opečené maso dával do plátěného vaku. Tím Ray zabránil, aby se maso zkazilo.
Ostatní se zařídili podle něj a za chvilku již okolí vonělo pečeným masem. Slunce pražilo, i když se klonilo k západu a jakmile začal vát vítr, Ray si začal libovat. Vítr také přispěje k vysušení masa a noci jsou teplé. Ranní rosa nemůže uškodit.
Druhý den odpočívali, a věnovali se sušení a pečení zbylého masa a drobnými opravami dračích postrojů. Další den již bylo maso dokonale vysušeno a tím ošetřeno na dost dlouho, aby se nezkazilo. Když byli s mase hotoví, vzali hromádku, již zapáchajících odřezků a odnesli je k tůni, kde se Ray koupal. Pár jich hodili do vody a ty další napichovali na háčky a pokoušeli se chytit rybu. Po několika hodinové snaze byli odměněni mnoha solidními lososy. Některé upekli a většinu vysušili. Do kožených vaků načerpali čerstvou vodu, dosyta se napili a vykoupali. Pak nechali napít draky. Draci by vodu z tůně vypili, kdyby stále nepřitékala. Když byli se vším hotoví, odpočatí a nasycení, vyrazili na páté hnízdiště, které se nacházelo na jihozápad asi dva a půl tisíce kilometrů od místa, kde se zrovna nacházeli.
XXI.
Ničením prvních čtyř hnízdišť jim zabralo něco přes tři měsíce. Dalších osm hnízdišť zvládli bez větších potíží poměrně hladce. Občas si doplnili zásoby masa. To jim trvalo devět měsíců. Teď je čekolo předposlední hnízdiště, které bylo velkou výzvou. Bylo to druhé největší hnízdiště, které skrývalo desítky snad stovky samic a dva obrovské dračí samce. Nacházelo se ve velké městě, ve kterém se skrýval v bunkru i Rayův kamarád Jim.
Dva dny cesty před hnízdištěm se zastavili, aby si odpočali a Ray musel do počítače vložit záložní baterku, protože ta první se již vybila. Když mu počítač naběhl, Ray napsal svému příteli: „Ahoj Jime, letíme ti pochuchat tvé milé přátele. Jak si na tom?“ Za chvilku přišla odpověď. „Ahoj Rayi. Já sem na tom dobře. Tady je to furt stejný, dva obrovští samci a hrozná spousta samic a mláďat. A kolik vás je?“ „Jsme čtyři a už jsme zničili třináct hnízdišť. Sice nám to trvalo rok, ale zvládli jsme to.“ Odpověděl Ray. „Vy jste blázni. Tady potřebujete celou armádu. Jestli vás nedostanou samci, tak vás rozcupujou samice.“ Varoval Raye Jim. „Ba ne kamaráde. Nás jen tak něco nerozcupuje. Jsme od vás dva dny cesty. Jsem tu já, Robert, Tim a lovec draků Jack. Za tři dny tam u vás rozpoutáme pek-lo.“ Napsal svému příteli Ray. „Vy blázni. Tak dobře, ale mám podmínku. Uděláte menší rozruch okolo bunkru a já se přidam k vám.“ Napsal Jim Rayovi. „Ne. Jak dlouho si nelétal? Pět let? Tvá dračice nebude schopná tvrdého boje.“ Odmítal Jimovu pomoc Ray. „Jenny to vládne. A ještě ti něco musím říct. To co jsem ti psal před rokem. Stále tu jsou dva obrovští samci a dva menší. Stojí proti vám čtyři samci a desítky samic. Beze mě a bez Jenny to nezvládnete.“ Odporoval Jim. Ray se zamyslel. Jestli je to tak, jak Jim píše, sami to nezvládnou a budou opravdu potřebovat posilu. Proto s těžkým srdcem napsal: „Tak dobře Jime, můžeš jít do toho s námi, ale veškeré možné následky si poneseš sám.“ „Díky Rayi. Uvidíš, že vás nezklamu. A jak poznám, že už jste tu?“ ptal se dále Jim. „Neboj se. To poznáš.“ Napsal mu Ray.
Když skončil s Jimem, otočil se ke svým přátelům a vyložil jim situaci. „No tak to potěš. Tohle bude zatím asi nejtěžší boj.“ prohlásil Tim. Jo. Mám návrh Rayi. Ještě teď bychom se mohli přesunout co nejblíž k hnízdišti a tam sundali z draků vše co k boji nepotřebujem. Nechali bysme si jen zbraně a postroje. Zatím jsme vždycky bojovali plně naložení a pak draci byli totálně vyčerpaní. Teď budem potřebovat každý ždibec síly, abychom měli nějakou šanci. Věci, který sundáme, nějak schováme a po boji si je vyzvednem.“ Navrhoval Jack. Jo to by šlo, ale co když to nezvládnem, prohrajem a budeme muset utéct? To pak necháme vše napospas osudu?“ zeptal se Ray. „Ne. Schováme je tak, aby to nebylo příliš daleko od hnízdiště a ani příliš blízko. Pak bych ještě navrhoval, bysme sebou vzali ještě lékárničku, protože čert ví co se stane.“ Rychle odpověděl Jack. „Jo to by šlo. Tak přátelé do vzduchu. Musíme se dostat do co nejkratší vzdálenosti od hnízdiště.“ Řekl Ray a jako první vzlétal. Ostatní vyrazili za ním.
Když dorazili do požadované vzdálenosti, nalezli starý zničený statek s podzemním sklípkem, kam se ukládala zelenina, mléko a maso ze zabíjaček. Tam dali vše co nepotřebovali k boji. Na dracích nechali akorát postroj se sedlem a lékárničku. Sami si ponechali jen zbraně a zásoby na pár dní. Odpočívali, protože na nadcházející den budou potřebovat to nejlepší ze sebe.
„Hele jak to vlastně provedeme?“ zeptal se Robert. Ray chvilku přemýšlel a pak řekl: „No já bych to viděl následovně. Za úsvitu vyrazíme k hnízdišti. Tam se schováme do nějakého domu a vyhlídneme si ty samce. Jde nám vlastně jen o ně. Když dostaneme je, můžeme pak vymyslet, jak nejlíp zabít samice. A až rozpoutáme peklo, přidá se k nám Jim a skoncujeme s tímhle hnízdištěm.“ „Jo to by šlo.“ Váhavě souhlasil Jack. „A kde necháme draky?“ zeptal se Tim. „Tam, kde jsou teď. V dračích stájích.“ Odpověděl Ray. Tim jen přikývl. „Fajn. Takže ráno.“ Dodal Ray.
Ráno vyrazili. Zbraně nesly připravené. Těch pár kilometrů ušli za půl hodiny. Vklouzli hned do prvního domu. Vyběhli o nejtišeji do posledního patra a propátrali celé okolí dalekohledy, ale žádného samce neobjevili. Přesunuli se proto do dalšího domu. Takto propátrali téměř polovinu města. Viděli spoustu samic a vajec, ale žádného samce. Hodně draků sedělo na střechách, kde odpočívali. Ještě větší množství draků bylo dole v ulicích. Proto dragonýři velice riskovali, když přebíhali mezi domy. Několikrát jen tak tak unikli smrtícím plamenům. Když přeběhli širokou ulici a stěží unikli hladovému mláděti, které bylo třikrát větší než oni, potkalo je štěstí. Ze čtvrtého patra domu, ve kterém se skryli, patřili na střeše domu přes ulici draka. Mysleli si, že je to samice, ale pak, když otočil hlavu směrem k nim, všimli si neklamného znamení, které jim řeklo, že se jedná o samce. Samci totiž měli na čele několik červených šupin.
Ray okamžitě sundal ze zad kuši, natáhl ji a nabil. Pak zamířil na širokou dračí hruď, do míst, kde tušil srdce. Pak vystřelil. Drak se vzepjal a hrozně zařval. Okamžitě se několik desítek draků se s poplašenými skřeky vzneslo do vzduchu. Když se jed dostal k dračímu srdci, drak se uklidnil a zřítil se na ulici, kde rozmačkal spoustu malých mláďat a vajec.
„Výborně! To byla skvělá trefa!“ zajásal Tim. „To bylo snadný. Měl jsem ho jak na střelnici. Horší je ho trefit ve vzduchu za letu. To je potom skvělá trefa.“ Odmítal Timovu chválu Ray. „Tak pojďte dál, ať sundáme dalšího samce.“ Vykřikoval Tim a chystal se k odchodu. „Nikam Time. Chceš, aby tě usmažili? Teď je musíme nechat uklidnit. To potrvá pár hodin. Zatím se najíme a odpočinem si. Už necejtim nohy.“ Zavrčel Jack. “ Skvělej nápad.“ Řekl Robert a sedl si tak, aby případné plameny na něj nemohli a vybalil si kus sušeného dračího masa. Ostatní se k němu přidali.
Po jídle se natáhli a spali. Jack si vzal první hlídku, ale na vystřídání už nedošlo. Draci začali být nepokojní. Vzbudil ostatní a Ray se zeptal: „Co se děje Jacku?“ „Nevím Rayi, ale něco se děje. Ty bestie jsou nějak nervózní.“ Odpověděl Jack. Opatrně vykoukli z okna a to co spatřili jim vyrvalo zděšené výkřiky z úst. Nad nimi přelétl drak. Byl to obrovský samec, který právě přelétal nad městem. Přeběhli na druhou stranu domu a spatřili, jak obrovský drak uchvátil mnohem menší samici než byl on sám a přerazil jí páteř.
„Nemaj už co žrát a tak začínaj žrát jeden druhého.“ Okomentoval výjev Robert. „Jo, tak tenhle drobeček bude problém. Ten má aspoň padesát metrů. Vždyť samci, které jsme doteďka zabíjeli, měli tak třicet čtyřicet metrů.“ Řekl Robert. „Pojďte, najdeme ještě toho druhého malého samce a pak se podíváme na ty dva giganty.“ Řekl Ray.
Ostatní ho následovali ven. Přebíhali z domu do domu, kryli se a hledali samce. Toho za chvilku nalezli na kostelní věži, když požíral nějaké mládě. Byl od nich čtyřicet metrů daleko. Ray vybral ten nejtežší šíp, který mu zbýval. Rok tvrdých bojů mu řádně ztenčil zásoby šípů a teď mu zbývalo jen dvacet šípů. Jedním nabil kuši a druhý si připravil, aby mohl znovu rychle vystřelit, kdyby se netrefil, nebo, kdyby samce pouze škrábl. Pečlivě zamířil a vystřelil. Mířil na tělo, protože nemohl spoléhat na to, že se trefí do krku nebo pod křídelní kloub. Když vystřelil, podle drakovi reakce poznali, že zasáhl. Zajásali. Teď už dostali dva samce, ale to nejtěžší je ještě čekalo. Museli dostat další dva samce a zajistit, aby z mláďat nebo oplodněných vajec nevzešel nový samec, který by populaci netopýřích draků znovu rozšířil.
„Kamarádi. Tak mi napadá, že Rayovi šípy na toho obra stačit nebudou. Musíme se dostat z města a vylákat ho z města.“ Řekl Jack, nějakou dobu po tom co zastřelili druhého samce. „Nezbláznil ses? A jak ho chceš vylákat?“ zeptal se nevěřícně Ray. „Zbláznil jsem se asi jako ty, když si vymyslel tuhle loveckou výpravu.“ Ušklíbl se Jack a pokračoval dál: „Mám nápad. Vypadneme z města, třeba k tomu statku, kde máme schované věci, osedláme draky a já se vydám do města. Vydráždím toho samce a přivedu vám ho pod nos. A vy ho pak plameny sundáte z oblohy.“ „Je to dobrej plán, ale nebezpečnej. Co když se za tebou nepožene jen ten samec, ale i samice. Na to pak nebudeme stačit.“ Namítl Ray. „Nebudou mě sledovat, když za mnou poletí náš drobek, protože se ho bojí. Nebojte se, znám tyhle bestie. Musíte mi věřit.“ Oponoval Jack. „Tak dobře Jacku, ale víš jaké to nese riziko?“ zeptal se Ray. „Vím to naprosto přesně.“ Odpověděl Jack. „Tak fajn lidi. Padáme.“ Zavelel Ray.
Opustit město jim trvalo mnohem déle, než se do něj dostali. Museli se často skrývat před hladovýma očima draků, kteří byli všude. Plížili se při stěnách domů a skrývali se za každou hromádkou sutin a za několik hodin byli u místa, kde si zřídili skrýš. Najedli se a odpočívali. Druhý den ráno vypustili draky, Jack vzlétl a vyrazil do města. Ostatní hlídali dalekohledem vzduch nad městem. Zanedlouho Ray vykřikl: „Už se sem blíží! Rychle nahoru!“
Vzlétli a sledovali vzdušný závod Jacka s Tygrem a obrovským samcem netopýřího draka, který se hnal za ním. Za chvilku se okolo nich oba prohnali. Když ohromný samec zjistil, že tu jsou další tři soupeři, otočil se, aby bojoval. Draci okolo sebe létali, řvali a plivali po sobě oheň. Nakonec se povedlo Timovu Ohnivákovi propálit obrovskému dravci křídlo. Drak se snažil prudkým máváním křídel se udržet ve vzduchu, ale nedostal šanci. Tornádo na něj vychrlil ledový paprsek a netopýřího draka zmrazil. Když se drak zřítil, roztříštil se na kusy. Dračí led zmrazí cokoli do naprosto křehkého stavu.
Po vyřízení samce, slétli na zem a navzájemsi gratulovali. Nejvíce však odvážnému Jackovi, který se odvážil samotný do té lví jámy, aby vylákal samce ven. Nechali draky odpočinout a vyrazili do hnízdiště.
Rozdělili se, a začali prolétávat nad ulicemi, zaplavuje je smrtícími plameny. Vztekem šílené samice vzlétali a vydali se za vrahy svých mladých. Ray si vzpomněl na slib, který dal Jimovi a zamířil k bunkru. Cestou spaloval vše, co se mu postavilo do cesty. Když prolétl okolo, dveře bunkru se otevřely, někdo z nich vyběhl ven a za chvilku vzlétl na zlatém drakovi.
Jim se připojil k Rayovi a jeho dračice spálila samici netopýřího draka, která se dostala příliš blízko. Ray viděl míhat se někde vpředu Timova rudého draka a kus dál Robertova černo-žlutého Rváče, ale nikde neviděl Jacka s Tygrem. Prudce zabočil a o kus dál se mu naskytl příšerný pohled. Tři dračice honily Tygra s Jackem. Jack jim unikal, ale ze strany se k němu blížila jiná samice. „Jacku pozor!“ zařval Ray z plných plic, ale jeho volání zaniklo v řevu draků.
Jack ho neslyšel, a tak se mu Ray vydal na pomoc, ale už to nestihl. Samice, která se k Jackovi blížila ze strany ho mohutným plamenem sundala z Tygrova hřbetu. „Nééé!!!!“ zařval zoufale Ray. Tygr, když zjistil, že přišel o svého dragonýra, vztekle zařval a vrhnul se zuřivě do dalšího boje. Celé prostranství okolo sebe zaplavoval mořem plamenů a zasažené samice padaly jako hořící pochodně k zemi. Když se na Tygra vrhlo hejno asi dvaceti samic, sundal jich dobrou polovinu, než mu chytla křídla a on se zřítil se zoufalým řevem k zemi.
Ray neměl čas to celé sledovat, protože se musel bránit jinému hejnku rozzuřených samic. Z očí mu tekly slzy zoufalství a vzteku, a dusil se kouřem z dračích plamenů. Tornádo byl strašný. Šlehal okolo sebe oheň a led a draci okolo něj umírali jako mouchy. Ray se ohlédl po Jimovi a jeho Zlatce a viděl, jak trhavě poletuje ve vzduchu a jen chabě se brání dvěma drakům. Bylo mu okamžitě jasné co se děje. Dračice pět let nelétala a teď, když se dostala do situace, kde bylo třeba hodně síly, zradily ji její křídlové svaly a pak se zřítila k zemi. Samice, které na ní útočily, triumfálně zařvaly a vrhly se za ní, aby se nažraly. Jenže jejich radost netrvala dlouho a celé místo tragédie pokryly Tornádovi plameny.
Ve vzduchu již bylo jen málo samic a i ty brzy klesly hoříce na zem. Dragonýři vedení Rayem svedli obrovskou bitvu, kterou vyhráli, ale zaplatili za ni strašnou cenu. Životy dvou dragonýrů a dvou draků. Když k zemi klesl poslední drak, který poletoval nad městem, Ray zamířil k jejich skrýši, ale Tornádo byl tak vyčerpaný, že klesl hned za posledními domy a za okamžik se k němu připojili neméně vyčerpaní Rváč a Ohnivák. Oba i se svými dragonýry byli vyčerpaní a očouzení. „Kde je Jack a ten tvůj kamarád?“ zeptal se Tim. „Mrtví. Oba dva. I jejich draci.“ Odpověděl zoufale Ray. Náhle se za nimi ozvalo mocné dračí zařvání. Ztuhli a opatrně se otočili. Draci, když spatřili cizího draka výhružně zasyčeli.
Byl to ohromný smaragdově zelený samec, kterého nemohli najít. Ray si všiml velkých jizev na křídlech a bocích. Pak si všiml neklamné jizvy na hlavě smaragdového draka a to co ho napadlo, mu vyrazilo dech. „To nemůže být pravda. To nemůže být…“ Pak zařval: „Smaragde!“ Zelený drak při zvuku svého jména ztuhl. Pak se nadechl Ray poznal, že se chystá vyšlehnout oheň. Napodobil hlas svého otce a vykřikl: „Smaragde! Dost! Přestaň!“ Zelený drak se znovu zarazil a pak se začal rozpomínat na dobu před několika lety, kdy nosil na hřbetě ještě člověka. A ten člověk měl mládě, které taky mělo draka, který byl stejný, jako ten na kterém seděl tenhle člověk, který mu rozkazoval. Je možné, aby tenhle člověk byl mládětem toho, kterého miloval a nosil na hřbetě. Pak v něm opět převládlo pět let bez vlivu člověka a chystal se vyšlehnout plameny na syna svého pána. Jenže se k tomu nedostal. Vyčerpaný Tornádo mu mocným zášlehem plamene spálil hlavu a plíce, protože, když se Smaragd nadechoval, aby si vytvořil oheň v plicích, natáhl do sebe Tornádovi plameny a spálil si plíce. Za hrozného řevu majestátní smaragdový drak umíral. Ray se na to díval a slzy si v začouzené tváři razily dvě cestičky.
Když Smaragd zemřel, Robert tiše řekl: „Pojďte. Tady už nemáme co dělat.“ A pomalu sklouzl ze svého draka, kterého potom zavřel do dračí stáje a vykročil k jejich skrýši. Jeho přátelé se zařídili jako on a vyrazili za ním. Společně se dotrmáceli ke své skrýši. Tam se svalili k zemi a vzápětí usnuli.
Den po strašném boji se proudili a zjistili, že prší. Husté provazce vody se z nebe valili k zemi. Nebe jakoby plakalo nad smrtí statečných dragonýrů a jejich draků. Pršelo dva dny a oni je strávili ve svém úkrytu. Ray celou dobu téměř nepromluvil a jen se užíral vinou za Jackovu smrt. Byl to jeho nápad uspořádat tuhle výpravu. Měl vědět, že je to nesmysl. Blbost, která všechny zabije.
Po dvou dnech, když přestalo pršet, opustili svůj úkryt a šli zpět do města. Jednak draci se potřebovali nažrat, aby doplnili ztracené síly a Ray chtěl pohřbít to co zbylo z Jacka a Jima. Hledali několik hodin, ale nic nenalezli. Spousta domů, která stála, se zřítila. Ať už při boji nebo působením dvoudenního deště. Na ulice města byl hrozný pohled. Všude zčernalé, zkroucené mrtvoly draků, které začínaly silně zapáchat, zbořené domy a ohořelá auta.
Robert se tiše zeptal: „Co kdybychom se koukli do bunkru? Můžem tam najít nějaké zásoby. Ty naše brzy dojdou. A čeká nás ještě jedno hnízdiště.“ Ray se na něj kouknul zvláštním, vyčítavým pohledem, ale pak si vzpomněl na Venee, na jejich poslední, společnou noc, na rodiče, na otce, na první bitvu s netopýřími draky, na to co znamenali netopýří draci pro lidstvo a celou Zemi, na to co se mu stalo, vzpomněl si na svůj slib, na Jacka a Jima a pak přikývl.
Vyrazili k bunkru. Když šli okolo jedné ulice, Ray v jejím ústí zahlédl cosi stříbrného. Otočil se tím směrem a rozběhl se za tím. Doběhl k mrtvole Tygra. Přišel k němu, pohladil ho po šupinách, přešel k jeho hlavě a zadíval se do navždy vyhaslých očí Jackova věrného draka a řekl: „Tygře, nevím kde Jack je. Určitě jste spolu tam někde, kam odchází ti nejlepší a jste šťastní. Všude je zeleň, ptáčci tam švitoří a nelétají tam ty příšery co vás zabili. Přísahám ti Tygře, já vás pomstím. Tebe, Jacka, Jima i jeho Zlatku. Pobiju ty bestie. Přinejmenším toho posledního samce. Nepřestanu, dokud nebude přede mnou ležet mrtvý jako ty teď přede mnou! To přísahám já, Tornádo Ray!“ vykřikl.
Náhle se za ním ozvalo zafunění. Polekaně se otočil. Před ním v uličce stáli jeho přátelé a za nimi stál Tornádo, opět v plné síle svého čtyřicetimetrového těle. Tornádo se postavil na zadní, roztáhl křídla a z plných plic zařval, až se země chvěla. Ray věděl co to znamená. Tornádo se připojil k jeho přísaze. Jeho přátelé řekli: „Pomůžeme ti s tím. Zbývá poslední. Pak poletíme domů.“ Rychle vyrazili k bunkru.
Doběhli k bunkru, Ray se pokusil otevřít dveře, ale byl zapadlý zámek. „Uhni Rayi.“ Odstrčil Robert Raye, vyndal pistoli a dvakrát střelil do zámku. Pak kopl do dveří a ty vylétly ze zámku. Vešli dovnitř. Moc zásob tam nezůstalo, ale pro tři skromné dragonýry toho bylo víc než dost. Byla tam ještě spousta konzervovaného masa, něco konzervovaného mléka, sušené ovoce, mouka a sušené maso. Udělali si vydatné teplé jídlo. Tim nalezl i několik kompletních obleků pro dragonýry a Robert se pochlubil nálezem fungující sprchy. Všichni si postupně dopřáli teplé sprchy. Když se vykoupali a převlékli, sbalili zásoby a šli spát.
Druhý den ráno naložili zásoby na své draky, vrátili se ke své skrýši, vyzvedli věci, které si tam schovali a vyrazili na poslední hnízdiště. Ray letěl se smíšenými pocity, protože to bylo hnízdiště ve městě, kde se narodil, kde vyrostl, kde vycvičil Tornáda, a kde mu zemřeli rodiče.
