Za měsíc urazili vzdálenost tisíce kilometrů a k poslednímu hnízdišti jim zbývalo necelých sto kilometrů. Tuhle krajinu Ray znal. Proto své přátele zavedl do řetězu kopců, kde mnohokrát s Tornádem tábořil a utábořili se u jedné jeskyně.
„Jaký je plán?“ zeptal se Tim. Ray dlouho přemýšlel. Vzpomínal a pak řekl: „Poletíme se tam podívat. Uděláme průzkum, jako vždycky. Až obhlídnem situaci, poletíme do Dračích skal. Tam pak vymyslíme co dál. Co vy na to?“ zeptal se jich. „Jo to by šlo. A pak uděláme z Dračích skal úder na hnízdiště.“ Upřesnil Robert.
Nechali draky odpočinout a druhý den vyrazili na průzkum. Kroužili nad hnízdištěm dlouhou dobu, ale samce Ray neobjevil. Otočil Tornáda a zamířil do Dračích skal. Nechal ho přistá na Dračím stole, jak se říkalo největší skále uprostřed, jejíž vršek byl rovný jako deska stolu. Zde divocí draci odpočívali, zde se pářili a zde vychovávali mladé ti nejsilnější z nejsilnějších. Teď to bylo opuštěné. Ray se na své přátele podíval a zeptal se: „Tak jaké jsou návrhy?“ „Počkáme. Jestli se samec nevrátí.“ Pronesl Robert. „To bysme mohli. Tady odud je dobrý výhled k městu a již z dálky uvidíme, jestli se sem někdo blíží.“ Dodal Tim. „Tak dobře. Ale jenom jeden den. Pak zrušíme hnízdiště.“ S nenávistí v hlase pronesl Ray.
A tak vyhlíželi. Celý den se samec nikde neukázal. Ray začal ztrácet trpělivost. Když nastala noc, samec se nikde neobjevil. Po snídani vyrazili. Po dvou hodinách vraždění, bylo celé hnízdiště zničené. Dragonýři ještě chvíli kroužili po okolí nad městem, jestli se samec náhodou neukáže. Neukázal. Přistáli tedy kousek od hnízdiště a Ray se rozplakal zoufalstvím. Náhle vzduch prořízlo ostré dračí zařvání. Otočili se po zvuku. Blížil se k nim samec. Tornádo odpověděl na výzvu a bleskově vzlétl. „Tornádo né!“ zařval Ray, ale Tornádo nedbal. Vzápětí vzlétl i Ohnivák a Rváč, ignorujíc rozkazy svých dragonýrů. Letěli bok po boku, aby se postavili poslednímu samci z netopýřích draků.
Všichni čtyři samci kroužili divoce ve vzduchu a šlehali po sobě plameny. Tři na jednoho a jeden na tři. Pak Tornádo zařval, prudce se vrhl na svého soupeře, který momentálně stoupal kolmo vzhůru a Tornádo se do něj pověsil. Mocné drápy mu zaryl do ramen a obrovské tesáky zaryl hluboko do krku. Pak škubl. Ze strašlivé rány vytryskl gejzír krve. Raněný drak zařval, a začal padat k zemi. Tornádo urvaný kus drakova krku vyplivl a triumfálně zařval. Zraněný drak se v oblaku prachu a gejzíru krve roztříštil o zem. Tři dragonýři tomu strašnému divadlu přihlíželi ze země.
Draci po krvavém souboji pokojně přistáli na zemi. Ray se štěstím málem pominul. Vrhnul se k Tornádovi a poplácával ho po zkrvavené tlamě. Náhle koutkem oka zahlédl pohyb čehosi temného. Ze zad sňal kuši a v otočce si nabil a vystřelil. Zaslechl bolestný výkřik člověka. Nabil znovu kuši a opatrně šel ke zraněnému. Když spatřil koho zasáhl, nemohl uvěřit svým očím. Zasáhl Netopýřího muže. Toho stejného, který se před pěti lety procházel po jeho městě než na něj zaútočili netopýří draci. Otráveným šípem z kušem mu probil naskrz koleno.
Přiskočil k němu a namířil mu kuši na hruď. Zakřičel: „Ty hajzle. Víš co jsi způsobil? Tolik lidí kvůli tobě zemřelo. Mí přátelé, mí příbuzní. Zabiju tě!“ „Vím chlapče. Já vím co jsem způsobil. Vím, že si smrt zasloužím. Jen chci vědět, kdo jsi. Kdo dokázal porazit mého draka.“ Tiše zašeptal muž. Ray odpověděl: „Jsem Tornádo Ray.“ „Myslel jsem si to. Věděl jsem, že mého draka dokáže porazit jen skutečný dragonýr. Slyšel jsem o tobě, ještě když jsi byl kluk, který se toulal po světě se svým drakem. Víš, já jsem byl chovatel draků. Od vlády jsem dostal za úkol vyšlechtit draka, úplně odlišného od těch, kteří byli úplně běžní. Měl jsem vyšlechtit draky, kteří nepotřebují ohnivé plíce na vyšlehnutí plamene. Vzpomněl jsem si na pralesní draky, kteří mají v koutcích tlamy zvláštní žlázy, které produkují dvě látky, které když se spolu smísí, tak se vznítí. Jenže byli příliš malí a tak jsem je začal křížit s jinými druhy draků, až jsem vyšlechtil netopýřího draka. Vše probíhalo podle plánu. Mláďata i dospělé kusy byli připraveny k odvozu do vládních chovatelských zařízení. Pak se stala nehoda. Utekli. Utekli mezi divoké draky a začali se pářit. Jejich geny jsou tak dominantní, že potlačí většinu genů druhého rodiče a narodí se zase netopýří drak.“ Mluvil muž.
Ray se zeptal: „A co tedy ti kříženci?“ „Ach ano. Ti kříženci.“ Zasmál se muž. „Smaragdoví draci mají také dominantní geny. Proto, když se zkřížili tyto dva druhy, jeden gen nemohl potlačit ten druhý a vznikly tito kříženci. Začal jsem je lovit, pořídil jsem si takovýhle oblek. Jenže tenhle samec, kterého jste před chvilkou zabili byl chytrý. Příliš chytrý. Sledoval mě na každém kroku se svým hejnem a všude vraždil. Zjistil jsem, že maso jako normální draci nežerou. Že žerou jen popel. Proto začali napadat města a vše pálit. Kolik si jich hochu sundal se svým drakem?“ zeptal se nakonec. „Přes třista.“ Chladně odpověděl Ray. „Přes třista a všechny samce. Je po všem. Hochu já jich zabil přes tisíc. Zabíjel jsem je při každé příležitosti.“ Muž chtěl ještě něco říct, ale Ray ho přerušil: „A to vám máme věřit?“ „Můžeš a nemusíš. To je na tobě. Cítím, že můj život končí. Ten šíp, co mám v koleni je otrávený viď?“ zeptal se muž. Bylo na něm vidět, jak se jed rozlévá jeho tělem. Byl bledý a silně se potil. „Ano, je. Používám tyhle šípy na lov netopýřích draků.“ Odpověděl Ray. „A dobře děláš.“ Zašeptal muž a zemřel. Když to Ray zjistil, zhroutil se. Bylo po všem. Samci byli mrtví. Už se množit nebudou a po čase vychcípou. Může letět za Venee.
Týden se dragonýři dávali dohromady. Odpočívali a dostávali se ze šoku, který zažívali, ještě ze smrti Jacka a z toho, že konečně zvítězili.
Po týdnu dragonýři vyrazili do místa z kterého před třinácti měsíci vyrazili na lov.
XXIII.
Strastiplná cesta jim trvala necelé tři měsíce, když Ray začal krajinu pod sebou poznávat. Blížili se k hradu. Místu, které opustil před rokem a čtvrt. Zamával na ostatní. Pak vyndal dalekohled a v dálce spatřil hrad. Vydechl úlevou. Konečně se blížil domů a ke své lásce, k Venee.
K hradu zbývalo už jen pár kilometrů a Tornádo byl již značně vyčerpaný. V poslední době nalétal obrovské vzdálenosti a málo odpočíval. Ray se v dračím postroji předklonil a tiše říkal svému draku: „Tornádo, chlapče vydrž. Pak si odpočineš jak dlouho budeš chtít. Já jsem taky unavenej, ale snažím se udržet. To zvládneš. Spolu to zvládnem. Zvládli jsme už horší chvíle a těch pár kilometrů už nás nesloží.“
Tornáda ta tichá, klidná slova slyšel a jakoby mu vlila do křídel sílu. Hrad se pomalu blížil, ale blížil se, a to bylo hlavní. Ray se ohlédl po ostatních. I jejich draci byli vyčerpaní. Všichni byli vyčerpaní, špinaví, rozedraní a hladoví. Za chvíli Tornádo dostal očekávaný povel, a začal ve spirále klesat. Když dosedl ztěžka na zem, mocné drápy zaskřípaly o štěrk a zvedlo se mračno prachu.
Ray ho uzavřel do dračí koule a počkal na ostatní. Ti již také přistávali a zavírali své draky do dračích koulí. „Tak jsme doma přátelé!“ zvolal nadšeně Ray. „Konečně. Už se mi stejskalo po mí posteli.“ Unaveně pronesl Tim a Robert jen kývl na souhlas.
Ze dveří vyběhl nějaký malý chlapec, a když je spatřil, vyděsil se při pohledu na takové otrhance a utekl zpět do hradu. Vběhl do Dockovy pracovny a křičel: „Docku! Jsou tu nějací cizinci! Tam na dvoře!“ Dock se zvedl od svého stolu, podíval se z okna a okamžitě je poznal. „Proboha! To není možné. Díky prcku. Utíkej a všem to oznam. Oznam jim, že se vrátili dragonýři.“ A běžel ven. Za ním vybíhali ostatní obyvatelé hradu, které stačil malý chlapec oběhnout, nebo které upozornil hluk, který draci způsobili při přistání. Všichni se tvářili šťastně a volali na unavené navrátilce.
„Tak co? Jak jste dopadli? Pobili jste všechny ty mrchy?“ Dock, Vincent a Ben je tišili: „Hej lidi! Uklidněte se. Nechte je krapet vydechnout. Vždyť jsou utahaný jak psi. Až si odpočinou, tak nám určitě všechno poví.“ Lidi se utišili a Ray přelétl očima dav, kkterý se před nimi tísnil.
Jeho druzi se vítali se starými přáteli, ale on hledal ji. Došel k Dockovi a ten ho sevřel do svého medvědího sevření. „Vítej zpátky Rayi. Tak jakej byl lov?“ zašeptal Rayovi do ucha. „Všichni samci mrtví.“ „A kde jste nechali toho lovce? Jacka?“ zeptal se znovu. „Mrtvej. Docku kde je Venee?“ Dock zvážněl, zbledl a pustil Raye ze svého objetí. Uhýbal Rayovi očima a mlčel. Nerózní Ray Zařval: „K čertu, kde je?“ Dock potichu řekl: „Jdi do jejího pokoje.“
Raye okamžitě přepadla obava a vyrazil. I když byl na smrt unavený, dokázal v sobě ještě vykřesat jiskru síly. Protlačil se davem a vběhl do hradu. Téměř prolétl chodbami, které vedly k pokoji jeho milé. Rozrazil dveře a v přítmí pokoje spatřil u okna sehnutou štíhlou postavu. Ta se při zvuku otevíraných dveří zvedla a otočila.
„Venee?“ zeptal se tiše. Štíhlá blondýnka se na něj pozorně podíval s nechápavým výrazem v očích. Ty se po chvilce rozšířili poznáním a potichu, jakoby nevěřícně se zeptala: „Rayi? Jsi to ty?“ Přikývl a vrhl se k ní. Venee zbledla a skočila mu do náruče. Začali se líbat a Ray mumlal: „Ach Venee, Venee. Jak jsi mi chyběla! Miluju tě!“ „Tiše Rayi. Před chvíli usnul.“ Řekla, plakajíc štěstím a zároveň se smějíc. Ray ztrnul. „Kdo usnul.“ Zeptal se překvapeně. „Náš syn.“ Odpověděla. „Náš syn? Kdy...?“ nevěřícně se ptal Ray a ztěžka si sedl na židli. „Před šesti měsíci.“ Odpověděla tiše. „Jak…?“ ptal se unaveně. Síly ho po tomto sdělení opustily. „Rayi, pamatuješ na naší společnou noc?“ zeptala se. Ray si okamžitě vzpomněl na onu noc. Vyspal se s ní a pak odlétli.
Ray vstal ze židle a doklopýtal k malé postýlce, ve které spal malý chlapec. Ray se na něj podíval a celý zjihl. „Jak se jmenuje?“ zeptal se. „Po svém otci. Ray.“ Řekla Venee. Rayovi tekly po tvářích slzy štěstí. Venee přistoupila k Rayovi, objala ho a tiše zašeptala: „Vychováme z něj řádného dragonýra, hodného Tornáda Raye.“ Objal ji a políbil.
