Ráno Narvira probudila chladná sprcha. Někdo na něj vylil vědro vody a mrštil jím o zem, až se mu celé tělo rozbrnělo bolestí. Ruce měl svázané, nohy mu však nechali volné. Ztuhle zvedl hlavu.
Voják, který stál nad ním, mu uštědřil další ránu.
„Hej, to už by stačilo! Rozkaz zněl: neubližovat vězňům.“ Erfigard pohrdavě shlédl na Narvira ze hřbetu svého koně. „Přivažte ho ke mně, ať nám neuteče!“
Vojáci natáhli dlouhý provaz od Narvira a podali ho veliteli. Ten si ho důkladně uvázal kolem pasu.
Narvir se rozhlédl kolem. Nacházeli se na udusané lesní cestě, obklopené z obou stran vzrostlými smrky a borovicemi. Mezery mezi nimi byly vyplněné hustými koberci silné popínavé rostliny – veryaly, jak se nazývala v jazyce Vznešeného národa. V lidském řeči se jí říkalo rozmařilka. Dokázala léčit, ale i zabít, podle toho, jak velké množství a ze které její části se jí použilo. Její tajemství ovládalo jen několik zasvěcených a Narvir shodou okolností patřil mezi ně. V této politováníhodné situaci toho však nemohl nikterak využít.
Vtom zahlédl svou sestru. Seděla na koni před jedním z vojáků, který ji přidržoval kolem pasu. Hlavu měla nepřirozeně skloněnou na stranu, jakoby ji něčím omámili. V Narvirovi se vzbouřila krev.
„Dejte mu napít!“ přikázal Erfigard se škodolibým úšklebkem na rtech.
Náhle ho kdosi pevně uchopil za hlavu. Přistoupil k němu nějaký voják a vecpal mu lahvičku s páchnoucí tekutinou mezi rty. Donutili ho ji vypít. Znechuceně zakašlal, téměř ihned začal cítit, jak v jeho těle začíná látka účinkovat. Zatočila se mu hlava.
„Jdeme! Pěkně jsme si zašli, tak to musíme hned dohonit, jinak vás dá všechny král pověsit! Tak rychle, holoto!“ zařval kapitán a zatáhl za provaz, který ho spojoval s Narvirem. Mladík se sklátil na zem. Všichni kolem propukli v smích.
Narvir se skutálel k okraji cesty, jakoby se svíjel v křečích. Vojáci si očividně užívali jeho utrpení. Nikdo z nich už si však nevšiml, jak z popínavé rostliny ukousl několik lístků.
S předstíranými muky se postavil na nohy. Kapitán zahvízdal a skupina se dala do pohybu.
Jak si Narvir všiml, bylo jich mnohem víc než si myslel. Kolem něj jelo asi padesát jezdců ve vojenských uniformách a kousek za nimi zástup uzavírala přibližně dvacítka lukostřelců. Pokud bylo všechno tohle kvůli němu... Ušklíbl se.
Tuhle část Syderie však poznával. Putovali Orisilskými kopci směrem na sever, za kterými se nejspíš vydají na západ kolem Otharského hvozdu. Kdysi tu strávil několik let. Nežilo zde mnoho příslušníků jeho národa a právě proto sem tak rád cestoval. V této chvíli to však byla značná nevýhoda. Musel si k útěku pomoct sám.
Večer se zastavili. Rozbili tábor na malé lesní louce a zapálili ohně.
Erfigard sesedl z koně. Podezřívavě si prohlédl Narvira od hlavy k patě. „Co jste mu to, ksakru, nalili? Copak tu nikdo nedělá to, co má?“ křikl na své muže, kteří se tvářili, jako že s tím nemají nic co do činění. Dlouho bylo ticho. Nakonec však jeden odvážlivec vystoupil z davu.
„Dostal ráno celou dávku, pane. Položilo by to i koně...“ řekl a poklepal na lahvičku, kterou držel v ruce.
„Tak jak to, že je úplně v pořádku?“ zařval na něj, až voják provinile sklonil hlavu. „Dej to sem!“ Vyrval mu lahvičku z ruky a vrazil ji Narvirovi do úst.
Narvir ho kopl vší silou do holeně. Kapitán se podlomil a dopadl tváří na zem. Lahvička vyletěla v elegantním obloučku do vzduchu a trochu nemotorně dopadla na zem, kde se její obsah vylil do trávy. V té samé chvíli však Erfigardovi muži pohotově zasáhli a chytili Narvira, aby se nemohl ani hnout.
Velitel se pomalu vyškrábal na nohy. Přistoupil k Nrvirovi tak blízko, že se téměř dotýkali nosy. „Poslouchej mě dobře, chlapče,“ zavrčel na něj skrz zaťaté zuby. „Dokud se nedostaneš ke králi, nesmím ti ublížit. Ale až s tebou skončí, budeme mít pro sebe spoustu času. Potom budeš litovat dne, kdy jsi se narodil!“
Narvir mu plivl do tváře.
Vojáci ho odpoutali od kapitána a přivázali ke stromu.
Další den vyrazili velmi časně. Obloha byla zamračená a celý les potemněl jako před bouří. Narvir šel připoután za kapitánovým koněm, celou cestu se však ohlížel za Isfírou. Pomalu se probouzela, zatím ale dokázala jen omámeně pohodit hlavou nebo pootevřít oči.
Po poledni sestoupili do údolí. Z obou stran je svíraly zelené kopce jako pomalu se rozevírající obří dlaně. Narvir netušil podle čeho Erfigard určuje směr, měl ale takový pocit, že se ztratili.
Vzhlédl vzhůru k zalesněným kopců. Kdyby se mu jednou podařilo utéct, neměli by šanci ho v těch hustých lesech objevit. Jenže tu byla Isfíra... Raději se nechá odvést ke králi, než aby ji nechal na pospas jejímu osudu.
Náhle se nahoře mezi stromy něco zablesklo. Narvir zaostřil zrak na to místo. Nejdřív si myslel, že je to jen nějaký zrakový klam, teď to však spatřil znovu. Vtom mu to došlo...
Obrátil se před sebe, aby vojáci nedostali žádné podezření. Tohle byla jeho šance...
Zpomalil krok, aby se lano mezi ním a Erfigardem napjalo. Zničehonic trhl za provaz. Kapitán překvapeně vykřikl. Muži se chtěli vrhnout na Narvira, náhle je však zasypala sprška cizích šípů. Koně s sebou začali zmateně pohazovat. Lučištníci se obrátili k místu, odkud útok vyšel a zamířili.
Vtom se údolím rozezněl roh. Jako na povel se s bojovým pokřikem vyřítili neznámí bojovníci. Narvir je však poznával.
Skočil na kapitána, ještě než se mu podařilo vstát. Vytrhl mu meč z pochvy a přeřezal provazy. Potom mu zbraň položil k hrdlu.
Náhle se ozval Isfířin křik. Narvir od něj odskočil. Vrhl se na muže, který držel jeho sestru. Jediným máchnutím ho poslal k zemi.
„Pojď! Rychle!“ křikl na ni a chytil ji za ruku. Vyběhli pryč od bitevní vřavy.
Isfíra upadla. „Běž!“ obrátila se na bratra. „Pospěš!“
Narvir zahlédl, jak se výsledek bitvy obrací proti nim. Bojovníci Vznešeného národa se dali na útěk. Náhle narazili do Narvira jako přílivová vlna. Kdosi ho popadl za ruku a vlekl ho s sebou. Zoufale se mu vytrhl.
Obrátil se zpět. Svět jakoby se náhle zpomalil.
Viděl svou sestru, jak bezmocně leží na udusané zemi. Koutkem oka však zahlédl ještě něco jiného. Lukostřelce.
„Isfíro!“
Tětiva zadrnčela. Isfíra se bolestivě prohnula, když se jí do zad zaryla střela.
„Nee!“
Narvir se rozběhl směrem k nepřátelům. Kdosi ze zadu ho popadl. Snažil se mu vytrhnout, ale silné paže ho obrátily opačným směrem. Zatáhli ho pryč do lesa.
Pak ztratil vědomí.
Náhle s ním někdo zatřásl. Omámeně pootevřel oči. Nad ním se skláněl nějaký muž – byl ze Vznešeného národa. Znal ho. Jmenoval se Asigar.
Znovu s ním zatřásl, tentokrát mnohem naléhavěji. Narvir náhle procitnul. Ležel na svahu mezi mladými smrky a do zad ho píchalo jehličí. Odkudsi z dálky se nesl hluk bitevní vřavy, nevzpomínal si však proč. Co jen mu to připomínalo?
„Narvire! Narvire, probuď se!“ Asigar s ním potřetí zatřásl.
Narvir se zmateně posadil. „Co – co se stalo?“
„Zajali tě. Vezl jsi tajnou zprávu od krále, no tak vzpomeň si! Co se stalo, Narvire? Jaká byla ta zpráva?“
Narvira náhle polil studený pot. „Isfíra! Kde je moje sestra? Isfíro? Isfíro!“ Hlas se mu zoufale chvěl. Chtěl vstát a rozběhnout se za ní, nohy ho však neposlouchaly. Složil hlavu do dlaní a začal plakat jako malé dítě.
Asigar mu položil ruku na rameno. „Narvire, nedalo se nic dělat. No tak, Narvire, já vím, že je to těžké. Potřebujem ale tu zprávu.“
Zvuk bitvy náhle zesílil. Mezi kmeny se neslo rozčilené řehtání koní a křik mužů. Asigar nervózně obrátil zrak ze svahu dolů. Dolní část lesa se chvěla pod údery nohou.
Narvir zvedl hlavu. Oči měl zarudlé a planula mu z nich nenávist. „Válka začala...“
