Chiranina píseň

***

Plameny ohně a plameny hněvu
Mou lásku sežehly, nechaly slzy
Slzy a popel a zabitou něhu
Chuť krve, chuť pomsty
Tu přivolám brzy!

Chiranina píseň

  Rialena zavraždili, když se smrákalo a Erelion začínal zářit. Mučili ho a trýznili, ještě než zapálili jeho hranici, plivali po něm svými jedovatými slinami, slovy, házeli kameny… Erelion, měsíc smrti a zármutku, na to hleděl svým bílým okem a nepomohl.
  V mých očích jsou Rialenovou smrtí vinni všichni. Nejen ti, kteří nás vyhnali z našeho domu. Nejen kat, který mou Rialena vyslýchal, nejen kněz, jenž mého milého označil za zločince. Nejen soudce, který ho odsoudil.
  Všichni, kdo stáli kolem hranice a dštili nenávist, všichni, v jejichž očích se odrážel žár plamenů. Ti všichni… od dítěte v náručí matky, až po starce, opírajícího se ve stínu o hůl a jízlivě se šklebícího, když jeho poloviční hluchotou pronikl Rialenův bolestný křik.
  Nesou vinu, mají na rukou krev. A pomsta je má. Nenechám ji Erelionu, která nás zradil, ani Angelovi, bohu, kterého špatně uctívají oni. Já, Chirana ze Závětří, se stanu šelmou ve stínech, psancem bez domova. Stanu se jejich zhoubou, můj dech bude jedem, který je otráví.
  Ne z vlastní vůle. Milovala jsem a ctila život. Ale teď se mého srdce zmocnily stejné plameny, které pohltily náš dům a Rialenovo tělo.
  Ponesu smrt, oplátkou za tu, kterou mi dali. Ponesu smrt. Už brzy.

  Narodila jsem se svobodné matce, která líhala s vlky a stranila se lidí. Od malička jsem nesla možnost Daru, možnost prokletí. Byla jsem učena ctít bledé světlo Erelionu a ctít otce bohů Miella skrze přírodu, v níž jsem žila. Učila jsem se hlídat svou divokou stránku, bát se krvavého měsíce Herlinu, měsíce zloby a nenávisti. Říkali mi, že Herlin vládne špatným silám mezi námi, že se před ním mám ukrývat ve stínech.
  Naučila jsem se žít s obyčejnými lidmi. Být smířlivá, skrývat svou zvířecí přirozenost. Když mi bylo patnáct, matka mne dala do služby k pánu Miraelovi z Liščích hor. Právě na jeho dvoře jsem poznala, že lidé nenávidí odlišnost, ale přesto se mi zdálo, že se nimi můžeme žít. Tehdy ještě ano…
  U Miraela jsem poprvé uviděla Rialena. Nějakým způsobem jsme se navzájem okamžitě poznali. Zvířecí stránka každého z nás je citlivější na jemné signály, které ostatním unikají.
  Pamatuji se jasně, jak jsem svého budoucího muže potkala: vedl koně do stáje a hovořil přitom o něčem s pánovým synem. Zrovna jsem měla volnou chvíli, seděla jsem na lavici před stodolou a zahálela. Když jsem tomu vysokému cizinci pohlédla do tváře, zdálo se mi, že se nebe zatmělo a že místo slunečního žáru nás po tvářích hladí zář Erelionu. Viděla jsem Rialena jako muže a jako vlka, obě podoby prolínající se a srostlé. Jasné oči, černé vlasy … svaly vlnící se pod uhlově černým kožichem, divoký běh, noční lov.
  Netrvalo to dlouho, jen co Erelion dorostl. Rialen si mne vyžádal od pána Miraela, vypili jsme spolu číši třešňového vína a zavázali se navzájem svazkem Společné cesty. V té době už má matka byla mrtvá, zahynula na pláních severu. Zpráva o její smrti se ke mě blížila, pomalu a zákeřně jako plameny, olizující nohy odsouzence. Nikdy mě však neměla zasáhnout tolik, co smrt Rialenova. Matka zemřela svobodná, uprostřed své smečky. Čistá smrt.
  Smrt… jak mě nyní tísní, jak mě svírá pomyšlení na všechno umírání. V časech minulých i v čase, jenž teprve přijde. Jsem obklíčená, ten tichý nepřítel číhá i uvnitř mého těla. Vím ale jistě, že mě zevnitř nedobude, tolik času mu nedám. Já nezemřu ve spánku, v pomalém a klidném období stáří.
  Měla jsem naději. Ano, doufala jsem a žila nadějí, v dobách, kdy kolem mého a Rialenova domu rozkvétaly třešně a jejich omamná vůně mne provázela do snů. Tehdy byly noci teplé a dlouhé, žádná trpkost nezkalila naši lásku. Žili jsme s Rialenem v opojení, ve snu, který patřil jen nám. Takové sny by měly trvat věčně, pro všechny bohy, měly!
  Možná, přemýšlím ve svém úkrytu, možná bych dokázala odpustit, že mi lidé z Dubin vzali štěstí, že mi vzali lásku. Snad bych dokázala nechat Rialenovu smrt nepomstěnou. Jak říká hlava Společenstva – buďte k lidem shovívaví, jsou nevědomí a mají strach.
  Dokázala bych odpustit… kdyby mi nevzali i naději. Všichni ti prosťáčkové i vzdělaní muži víry. Svým odporným zločinem, který zvou právem a zákonem, svou krutostí a zlobou ve mně zahubili všechno dobré.
  Nemohou mi vyčítat, co udělám. Oni ne, vždyť sami zabili laskavou Chiranu ze Závětří a stvořili mě, Čiranu Krvavou, pravou dceru bohyně msty.

Jsem sama. Ráda bych věřila, že ne. Že Rialenův duch stojí při mně a schvaluje, co dělám… Jenže i když můj milý zemřel hanebně zavražděn, odešel z tohoto světa se svou ctí a svou vírou. Já, vyvrženec ze všech společenství, jsem se odvrátila od Erelionu a nalezla zdroj síly v Herlinově krvavé záři.
  I když to dělám, abych Rialena pomstila, ztrácím jej podruhé. Je mi z toho do pláče. Pomalu se smráká, vesnice se chystá ke spánku. Z návsi vítr svál zbytky popela. Vím, že tam vykvétají sedmikrásky, jakoby popel půdu zúrodnil. A kolem vsi se vlní lány, obilí, ještě zelené a křehké, na mezích stromy a křoviny obsypané květy. Vůně se táhne večerem jako sladkobolný tón houslí. Je to jako tichý soumrak v Závětří, stejné a přesto jiné. Zmocňuje se mě závist a vztek – ti ve vesnici, jak si mohou klidně dál užívat darů, o které mě připravili?
  Klid, jen klid, tiším se, klid! Brzy dojdu pomsty a snad i pokoje. Vždyť Herlin je dnes v úplňku a zrádný, mírný Erelion couvá, jakoby se bál.
  Záchvěv nejistoty – co to chystám? Můžu svou bolest utopit v cizí krvi? A co když ta trýzeň bude ještě horší, posílená o nové viny, o nové obrazy smrti, co pak?
  Co pak?

  Zde na návrší rostou duby. Prastaré stromy, v jejich svraštělé kůži mé prsty čtou dávno minulé děje, příběhy chladných nocí a dní tetelících se žárem. Cítím suché roky, vyprahlou pukající půdu, i žírná léta, kdy si ve stínu rozložitých korun hrály děti a ovce spásaly svěží trávu.
  Tolikerá radost a tolikerý žal. Čím dál méně se mi chce mstít se, naplnit paměť stromů další bolestí. Čím dál méně, jak pozoruji stíny, natahující své spáry po zemi. Zatínám prsty do hlíny, prsty – drápy, za nehty se mi vráží chlad a tělem tepe tichý rytmus. Hlavu zvrátím k nebi. Temnota a mračna, kupící se nad obzorem, narudlá, těžká, jako hroudy krve a masa. Čerň, rozlévající se od východu, běsnivá a ostrá. A Herlin, vládce dnešní noci, září jako rudé oko, jediný a sám. Srpek Erelionu zaniká v mracích.
  „Nechci,“ volám, vyju k nebi, „nechci to udělat!“
  Na tvářích mě pálí černé znaky, sama jsem je kreslila uhlíkem z našeho spáleného domu. Na čele svědí cejch, vlčí hlava. Záře měsíce krve mi proniká očima, pálí v mysli, teče vlákny mozku a proudí žilami. Vzpomínky, obrazy, slova…

„Ri, miláčku, někdo tluče na dveře…“
  „Počkej chvíli, lásko, půjdu se podívat.“
  Lože zůstává teplé a nasáklé vůní milování. Choulím se pod přikrývkou, za okny šedivé ráno, bledé, zimavé. Vedle mé strany lůžka stojí kolébka, v ní tiše oddechuje můj syn.

  „Ri, miláčku, někdo tluče na dveře…“

  Nebylo mi to divné, přestože k nám moc návštěv nechodilo. Ne, žádné podezřené neproniklo do mé rozespalé mysli. Zaslechla jsem bušení a poslala jsem Rialena vstříc smrti.

  „Počkej chvíli, lásko, půjdu se podívat.“

  Ta chvíle se proměnila ve věčnost. Ta slova se stala rozloučením.

  Teprve osmkrát Erelion dorostl a osmkrát se stal nicotným srpečkem od chvíle, kdy jsem porodila svého syna. Nyní pokládám ruku na okraj jeho kolébky, cítím mlhavou pýchu a lásku tak silnou, že mám pocit slastného umírání. Napůl spím, napůl bdím, čekám, až se Rialen vrátí a lehne si zpět podél mého boku. Čekám, až zavolá z předsíně, že si nemám dělat starosti, to jen někdo z vesnice si přišel pro zakázku, pro stůl či nádherně řezanou truhlici…
  „Chir, uteč! Jsou tu -„ ozve se místo toho.
  Výkřik, uťatý v půli bolestným zasténáním. Rachot z předsíně, hlasy mnoha mužů, těžké kroky, rány. Zvuky rvačky. Cítím pach mužských těl, potu.

„Chir, uteč!“
  To byla poslední věta, kterou jsem od něj slyšela. Naposledy mě oslovil zkratkou mého jména, mazlivou zdrobnělinou, již směl používat jen on.

  Skutálím se z postele, omámená a nevěřícná. Je to jen špatný sen, napadá mě, vždyť co by se nám mohlo stát, jsme šťastní, s lidmi vycházíme dobře, není důvod ke strachu, není důvod k podezírání. Není důvod k násilnostem. Jenže neštěstí nepotřebuje důvody a násilnost stačí roznítit pouhá jiskřička, pokřivená myšlenka v mysli někoho, kdo má moc vést ostatní.
  „Rouhači!“ řvou ti, kdo bezcitně rozdupávají naše štěstí, „zvířata nečistá!!!“
  Jejich blížící se hlasy mě rozjitří, vlámou se mi do mysli a přinutí mne uvěřit. Ty hlasy a břinkot, tříštění a duté údery, jimiž pustoší náš dům.
  Krčím se vedle kolébky svého syna, váhám, děsivá nejistota. Opravdu… opravdu mi chtějí ublížit? Mně a mému synovi?
  „Kde je ta čubka?“ zařve hrubý hlas.
  A pak se ozve rána, odlišná od těch předchozích, mlaskavá, tlumená. Rána a zasténání.
  „Kde je,“ řve některý z těch hnusných vetřelců a já vím, že bije mého Rialena. Vím, že jestli mě najdou, dopadnu stejně.
  Syn v kolébce zavrní. Příliš pozdě se rozhoduji, zvedám dítě a tlumím jeho křik na své hrudi.
  Utíkej!
  Ano, ale kudy? Kudy?
  Brzy sem vtrhnou a udělají něco strašlivého, třeští mi v hlavě, oči jako by mi měly vyskočit z důlků samou hrůzou. Obracím se k oknu, klopýtám k němu, syn v mém náručí je tichý a bezvládný, ale dýchá, ano, dívá se svýma velikýma očima a já v nich vidím oči Rialena, vyděšené, zelené oči, hluboké a jasné…
  Rozrazit okenice! A ven, ven!
  Okno je nízko, ale leze se mi z něj těžko, košile se mi plete pod nohy a ruce mám zaměstnané, držím v nich něžnou váhu svého dítěte. Konečně cítím pod chodidly mokrou trávu, drobné kamínky. Váhám, otáčím se zpět.
  Chyba!
  Už jsou v ložnici, muži, které znám, i neznámí zuřivci. Vede je kněz Alkon, v ruce pochodeň,nepotřebnou vzhledem k tomu, že svítá. A za ním pokřivené tváře – krčmář Jenk, polesný Garlan, starostův pacholek Janer… a další a další, některé znám jmény, jiné jen od vidění, vždy jsem se k nim chovala vlídně a s úctou a považovala jsem je za přátele. Vždyť sám Alkon chválil mého syna, když se narodil, dělal nad ním znamení Miellovy milosti - a teď se vyklání z okna a ukazuje kostnatým prstem, prská hněvem, od úst sliny a v jeho očích nevidím jiskřičku vlídnosti, jakoby mne nepoznával, jako bych byla cizí, bestie z lesů, šelma, vlk …
  „Chyťte tu čubku!“
  „Ale pane, já to… nechápu, proč…“ koktám, směšná situace. Stojím bosa a v košili na spaní před oknem do naší ložnice, v náručí tiché dítě, a muži, kteří vtrhli do našeho domu, se vyklánějí ven jako domácí páni, odhánějící žebračku.
  Alkon neodpovídá, jen ustupuje a nechává muže projít k oknu a oknem ven. Teprve teď se otáčím k lesu, teprve teď chápu, že mojí jedinou nadějí je útěk. Ale jsem slabá, nemůžu se opřít o moc svého Daru. Směšně poskakuji k cestě a po cestě dál. Kameny mi rozdírají chodidla.
  Koutkem oka zahlédnu před vchodem do domu Rialena. Leží bezvládný, se zkrvavenou tváří na trávě, ruce a nohy má hrubě svázané. Se zvláštní ostrostí vidím, jak se mu konopný provaz, propletený stříbrnými vlákny, zařezává do masa. Z hrdla se mi dere smích smíšený s pláčem. Utíkám dál, v zádech horký dech pronásledovatelů, syn mě v náručí tíží.
  Sama bych dovedla utéci, skrýt se v konejšivém šeru mezi stromy. Les by mne ochránil, věřím, jako už mnohokrát v méně nebezpečných chvílích. Ale dítě je moc těžké. Jsem pomalá, neohrabaná. Brzy ucítím ve vlasech něčí ruku, svírá v hrsti celé prameny a trhá nazad.
  Vytrysknou mi slzy, padám na kolena. Drobné kamínky a písek cesty se mi zadírají pod kůži.
  Nevnímám to, nevnímám bolest, jen oči mi slzí. Plazím se dál, vrčím, vzlykám, celým tělem se snažím krýt svého synka. Nezbývá mi žádný lidská myšlenka, nemyslím na prosby o milost nebo dovolání se rozumu, nepřipomínám stará přátelství. Jediná věc mi vyplňuje hlavu, tluče mi ve spáncích - dál! Nevzdávat se! Dál!
  Vrhne se jich na mně pět. Nevidím muže, které jsem před pár dny zdravila, se kterými jsem rozmlouvala. Tohle jsou cizí šelmy, které zaútočily na mé doupě a chtějí ublížit mému mláděti. Koušu a škrabu. Vyrvali mi syna, rozkřičí se, odnášejí ho pryč… rvu se s nimi ze všech sil, rozdávám rány, křičím, vyju v chvilkovém pomatení smyslů. Pak mi zkroutí ruce za zády, zatahují smyčku na hrubém provazu. Stříbrná vlákna mi řežou kůži. Znovu padám na zem, něčí bota se mi boří do břicha, vlna horké bolesti. Z úst mi tečou zvratky, takové ponížení!
  Zavírám oči a odplouvám odtud, rány, dopadající na mé tělo, jsou vzdálené a vzdálenější. Jen tiché šumění krve ve spáncích…
  Znovu přicházím k sobě až večer. Vím, že je večer, přestože v místnosti, kde ležím na studené zemi, nejsou okna. Cítím ale večerní vzduch, cítím padlou rosu. A také spálené maso a palčivou bolest na čele. Pomalu zvedám ruku, dotýkám se prsty čela. Vyjeknu, když narazím na žhnoucí linky, vpálené do masa. Cejch. Ještě nevím, co přesně ukazuje, ale jen nad prostou skutečností, že se mi opovážili vypálit znamení, se mi zvedá žaludek. Všechno je vážnější, opravdovější. Ta část, která ve mne ještě doufala, že se všechno vysvětlí jako hloupý omyl, že se mi ti muži omluví a všechno bude jako dřív, to důvěřivé dítě ve mně zemřelo.
  Pohnu se, zvednu na kolena. Bolí mne celé tělo. Ale ruce mám volné – oni nejspíš mysleli, že budu v bezvědomí déle. Dovleču se ke dveřím. Prozradilo je večerní světlo, pronikající škvírou mezi prahem a jejich dolním okrajem. Opatrně do nich strčím, jen abych zjistila, že jsou zvenčí zajištěné petlicí. Opřu se o stěnu. Zdá se, že jsem zavřená ve starém chlívku, čpí to tu kozinou. Poslouchám, ale nikde kolem neslyším lidský hlas, kroky, ani dech.
  Znovu se opřu do dveří, zaskřípou a prohnou se. Zpuchřelé, staré dřevo. Mohla bych je vyrazit. Kdybych se necítila tak slabá a obolavělá.
  Přivolávám si obraz svého syna, jak nesouhlasně křičel, když ho ode mne odnášeli. Před očima se mi objevují rudé kruhy. Kruhy a hvězdy, jiskry ohně. Vycením zuby a vší silou se vrhnu proti dveřím. V rameni mi rupne, ostré bodnutí projede celým tělem. Ale dveře zaúpí a na druhé straně cosi cvakne, něco se zlomilo. Už mi stačí natáhnout ruku a pomalu dveře otevřít…

  K nohám mi spadla zlámaná petlice. Vyplížila jsem se ven, skryla jsem se ve tmě. Nebe bylo zatažené mračny, ve vzduchu bylo cítit napětí, jako chvíli před bouří. Plížila jsem se mezi chalupami, psi se přede mnou stahovali do koutů, se zježeným hřbetem a staženým ocasem. Narůstal ve mně hněv, kupil se stejně jako oblaka. Chtěla jsem chytit prvního člověka, na nějž narazím, chytit, srazit a dostat z něj, kde je Rialen a kde je moje dítě. Zdálo se však, že ze vsi lidé zmizeli. Nechápala jsem to až do chvíle, kdy jsem zaslechla hluk z návsi. Rozběhla jsem se, zapomněla na bolest i na opatrnost.
  Zastavila jsem mezi duby, nad loukou, svažující se strání k návsi. Zastavila jsem a viděl, co jsem si nedovedla vysnít ani v nejhorších nočních můrách. Bylo mi, jako by mi očima hluboko do vnitřností projel blesk, sežehl všechno dobré a příjemné. Zbyla prázdnota žhnoucí bolestí, hlubina zoufalství. Stála jsem a dívala se, neschopna se hnout, neschopna čehokoli.
  Uprostřed návsi postavili hranici, suchého dřeva se našlo dost a stejně tak ochotných rukou, které přiložily. Ke kůlu uprostřed dovlekli Rialena, s rukama spoutanýma za zády těžkým řetězem a s okovem na hrdle. Postříbřený kov…
  Hrubě s ním smýkali, přestože neměl sílu se bránit. Připoutali ho a než odešli, přidali ještě pár úderů do jeho ztýraného těla. V záři pochodní se na jeho tváři leskly krvavé šrámy, oči měl temně orámované, ústa rozbitá.
  Schoulila jsem se mezi kořeny dubu, tiše jsem kňučela. Zatímco dole kněz Alkon rozněcoval dav k nenávisti, vzývala jsem Alyku, prosila a žadonila u své dávné paní. Plazila jsem se na břiše, ponižovala se – jen ať mi dá moc a sílu, ať vyhlédne zpoza mraků a posvětí mě svou mocí, abych mohla Rialenovi pomoci. Začala jsem se modlit o pomoc k Miellovi, nejdříve o záchranu pro oba, pak už jen pro něj, pro mého milovaného Rialena. Ale i on mlčel.
  A tam dole kněz hodil svou louči mezi chrastí, jímž obložili Rialenovu hranici.
  Nebylo nám přáno ani to nepatrné štěstí, aby Rialena zalkl kouř. Zrádný vítr udržoval plameny dlouhé a čisté, a Rialen řval, prosil, proklínal a nakonec jen skučel.
  A já jsem byla bezmocná. Hryzala jsem se do ruky, až z ní prýštila krev, rvala si vlasy z hlavy.
  Teprve když Rialenův hlas utichl, dokázala jsem vstát. Zvrátila jsem hlavu k nebi a zavyla píseň lovců, píseň vlků vražedníků. Dav tam dole ztichl a snad jej i obešla hrůza.

  Napůl šílená jsem dobloudila k našemu domu v údolí. Čekala mě hromada popela, v nějž se proměnily mé a Rialenovy sny. K nebi čněly zčernalé trámy, žalující ruce. Dílo, které Rialen vytvořil s láskou a pečlivostí, bylo znesvěceno. Stopy kol od žebřiňáku na cestě a několik tretek v trávě mi prozradilo, že vesničané dům vyrabovali, než jej vydali plamenům.
  Na kmeni první jabloně v sadě viselo mrtvé tělo naší kočky, oběšené na tenkém provaze. Rozevřená tlamička němě křičela do světa o veliké křivdě a vytřeštěné oči se dívaly do prázdna. Ten pohled odrážel stav mého nitra.
   Roztřásla se mi kolena, náhlá slabost, před očima bílo a mrazivo. Klesla jsem do popela, ostré zlomky ohořelého dřeva mi protrhly kůži na nohou, ale já to v tu chvíli necítila. Ponořila jsem ruce do teplého popela. Chtěla jsem křičet, naříkat, ale něco mi bránilo. Tolik jsem toho chtěla vykřičet, že jsem nemohla vydat ani hlásku, všechno se ve mně vzpříčilo.
  Opřela jsem se o rudou záři měsíce Herlinu, nechala jsem ji do sebe vstoupit, nechala jsem se naplnit vražedným šílenstvím. Mé ruce nakreslily popelem, smíšeným s krví a slzami, na tváře znaky smrti. A já přísahala na to rudé světlo, že zabiji každého, kdo jen přihlížel Rialenově smrti.

***

Volám vás, černí psi, volám vás, vlci
Volám vás na místa kde spí ti vrazi
Poběžte za mnou, má armádo noci
Vytí a skučení
Na kůži mrazí

  Shodím ze sebe šaty a obracím tvář k nebi. Ztrácím pojem o čase, v té tiché chvíli mi mezi prsty protéká věčnost. Žiju s bohyní Alykou v lesích jako člen její smečky, lovím jako první příslušník mé rasy po jejím bohu, unikám Lovcům, sdílím prokletí psanců i radost těch, kteří žijí v míru… až utrpení, způsobené plameny, mě vrací do mého času a do mé přítomnosti. Rozechvějí mě křeče, změny začínají.
  Nevnímám bolest, která provází proměnu, je příliš nicotná ve srovnání s tou, která mi drtí srdce. Jen se stavím vedle dubu, s nově objevenou silou v sobě jsem mu rovna. Narudlé světlo mi proudí žilami místo krve. Nenávist zaslepuje všechno ostatní.
  Dosud jsem nikdy nezkoušela zastavit proměnu v půli, tak jak to dělají naši bojovníci, naši lovci a zabijáci. S podporou Herlinovy záře to jde samo. Nestojím na čtyřech, jen na zadních nohách, po celém těle hustou tmavou srst. To tělo už není lidské – švihnu sem a tam dlouhým ocasem, vzduch rozříznu ostrými drápy. Místo tváře vlčí čenich, tlama plná zubů, připravených trhat. Nastražené uši slyší každý šramot, očím barvy jantaru nevadí temnota.
  Mé oči temnotu vítají. Prastarý pud ve mně, pud, který jsme zdědili po vlčích předcích, mi říká, že nastal čas lovu. Čas běžet, štvát kořist.
  Nesmím se přestat ovládat!
  Nechci se ovládat.
  Chci lov. Chci trhat maso a cítit krev a pach strachu. Chci pomstu. Smrt za smrt.
  Třesu se touhou zabíjet. Přesto ještě stojím na místě, k lovu je třeba svolat smečku, ano, to mi říkají mé instinkty. Pomalu zakloním hlavu a vydám volání, které nemůže neposlechnout žádný vlk, žádný marugas, volám i drobné příbuzné, lišky a divoké psy. Nedívám se kolem sebe, zda mělo mé volání odezvu, stačí mi slyšet štěkání, vytí a vrčení v temnotách mezi stromy lesa nad vesnicí, stačí mi slyšet šramot a cupitání drobných tlapek.
  Rozběhnu se v čelé té podivné armády k vesnici. Ještě před okamžikem tichá, nyní rozbouřená šíleným štěkotem psů – i oni slyšeli mé volání.
  Běžím tmou, Herlin mi září nad hlavou jako bojová zástava, znamení krve a smrti. Kolem mě se rojí stíny ještě černější, než okolí tma, svítí červené oči a míhají se zuby a drápy. Arlingovy děti, marugasové. Mezi nimi šedá těla členů vlčí smečky z Liščích hor. A malé, zrzavé šelmičky, které daly horám jméno.
  Vesnice se pomalu probouzí, za řinčení řetězů, na nichž jsou drženi psi, za divokého vytí a štěkotu, probouzí se do noci, která pro ni bude poslední. Tak jako oni proměnili můj život ve spáleniště, udělám z jejich domovů místo strašlivější, než samo podsvětí!
  Nerozhlížím se kolem sebe, nedívám se, jak má armáda pomsty obléhá domky a vrhá se na rozespalé vesničany, kteří udělají svou poslední chybu a vyjdou ven. Stačí mi bolestné výkřiky, smrtelné chroptění a nářek mých nepřátel. Běžím rovnou na náves, ke statku starosty Nirana. Ve dvoře už jsou ti, které jsem povolala. Z čeledníku, snadno dostupného, je slyšet jekot a křik. Veliký bílý hafan, který měl starostův dům hlídat, se krčí vedle své boudy, kňučí jak štěně a močí pod sebe samým strachem.
  Dveře domu jsou zamčené zevnitř. Nevadí. Mé drápy jsou dost pevné a ostré, dřevo se štěpí, kolem létají třísky. Proderu, prodrápu se dovnitř. Přede mnou stojí starostova žena, obě ruce položené na vypouklém břiše, všichni ví, že už nějakou dobu chodí s outěžkem. Nedokáže promluvit, nedokáže se pohnout a utíkat, vytřeštěné oči, chvějící se brada. Rty se pohybují, snad prosí…
  (Ta dáma s mírnýma hnědýma očima stojí se svým mužem na čestném místě nedaleko od hranice, zakrývá si nos kapesníčkem, když jí začne být nepříjemný pach škvířícího se masa, ale dívá se, dívá!)
  Jediný pohyb. Čerstvě obílené stěny zrudnou krví, tělo bez hlavy se kácí k zemi. Ochutnám její krev. A z mé mysli se vytrácí poslední zbytek čehokoli lidského.
  Proti mně běží starosta, se svým kulatým bříškem vypadá také v očekávání. V rukou má dýku.
  Křičí, dodává si odvahy. Oči mu však sklouznou na tělo ženy a on zaváhá. Jeho chyba.
  Ruka stále třímá dýku, ale už je svému pánovi k nepotřebě, protože leží na zápraží, chutný zákusek pro marugase. Starostův hlas se láme, zní teď jako dětský pláč.
  Zarazí mě to, v mysli bestie se objevuje mlhavá připomínka toho, proč vlastně přišla. Nakonec ani to starostu nezachrání. Mé drápy mu rozrývají nejdřív břicho a pak hruď, jako bych orala pole. Nechávám ho ležet, ještě živého, pocuchaný ranec plný bolesti.
  („Shoř, ty bestie,“ řval na Rialena. A na listině, která tu hranici dovolila postavit a dovolila ji i zažehnout, se skví jeho podpis a pečeť.)
  Procházím celý dům, moji divocí bratři a mé divoké sestry dobře ví, která místa jsou vyhrazená jen a jen pro můj lov a neobjevují se tu. Nakonec, Dubina je dost velká, aby si v ní našli svůj podíl.
  Stařena, která dělala nejdřív kojnou a nyní už jen chůvu Niranovým dětem.
  (A svou svraštělou pěstí hrozila směrem k hranici, plivala, aby každý viděl její spravedlivé rozhořčení…)
  Když se jí chystám strhnout vaz, už je mrtvá, zabil ji strach a stáří. Páchne jako špinavé pleny.
  Pryč od ní.
  Vcházím do ložnice dětí.
  Je tu dívka, asi desetiletá a o něco starší chlapec. Krčí se v rohu místnosti, dívka tiše pláče, chlapec ji objímá a chrání vlastním tělem. Když vejdu dovnitř, chlupatá nelidská stvůra, pokrytá krví jejich rodičů a blízkých, začne děvče ječet a chlapec se na mě dívá s děsem a nenávistí v očích.
  Mláďata. Nasávám jejich pach a je mi známý. Trochu mléčná, jemná vůně dětí a štěňat.
  Udělám krok blíž. Děvče zmlkne a jeho tělíčko zhadrovatí, hrůza ji zbavila vědomí. Chlapec se pokouší vmáčknout do zdi.
  (Neviděla jsem je u hranice, i když mnoho dalších vesnických dětí si tu podívanou nenechalo ujít, neviděla jsem je tam, tyhle dva uzlíčky strachu, vonící jako každé mládě.)
  Otočila bych se, ale rudá běsnivost, která mi koluje v žilách, mi nedovoluje odejít. Touha po pomstě ještě nebyla nasycena a kdo ví, jestli někdy bude. Kolik krve musím prolít, abych jí zaplnila tu děsivou jámu, co mi v duši zůstala po Rialenovi?
  Bestie ovšem nepřemýšlí, bestie cítí jen neurčitou váhavost. Možná je to vědomí, že jestli ty děti zabije, stane se něčím mnohem horším, než jsou ti, jimž se mstí.
  Přesto s pocitem odporu zvedám tlapu, rozhodnutá udělat to aspoň rychle. Chlapec zavírá oči a z hrdla se mu dere tlumené kňučení.
  V tu chvíli ale mezi zvuky z venku, kvílením, štěkotem a vytím, rozpoznám jeden, který mě zastaví.
  Tiché zakňourání za mými zády. Něco se ve mně pohne a já nechápavě zírám na děti před sebou a na svou zdviženou ruku. Otáčím se, jako ve snu a vidím starou, oprýskanou kolébku. Niranovým dětem už dosloužila dávno, teď v ní ale leží drobný uzlíček, v bílém povijanu s modrýmu stuhami.
  „Můj… syn?“
  Slova se těžce derou skrz zvířecí hrdlo. Kdesi uvnitř ale byla bestie přemožena a zatlačena do pozadí. Zase mám vládu nad svou myslí, vražedné a pomstychtivé šílenství mizí a zůstává láska k dítěti. A současně také pocit hrozného provinění. Vidím a cítím krev na svých tlapách, když v nich neohrabaně zvedám svého syna a tisknu ho k sobě. Obracím se k Niranovým dětem.
  Co jsem to chtěla udělat? A co jsem už, pro všechny bohy, udělala?!
  Vidím chlapce, objímajícího bezvědomou sestřičku a vidím i nenávist v jeho očích. Vím, že jsem právě stvořila nového Lovce. Možná jsem ho měla zabít, přerušit nekonečný řetěz zášti a bolesti.
  Ale už to nedokážu.

***

Noc plná bolesti, noc plná smrti
Nenávist ovládla zemi i nebe
A moje srdce svou silou dál drtí
Chci potrestat vrahy!
Však trestám i sebe

  Pomalu odcházím, aniž bych se ohlédla. Moje armáda pomsty se změnila ve zmatené hloučky šelem. Marugasové, vlci, lišky a psi… i oni teď díky mě cítí lidskou krev na svých zubech a drápech, ochutnali lidské maso. A i když je už do dalšího boje nepovede má vůle a mé šílenství, zůstanou prokletí – budou napadat lidi, aniž by věděli, proč to dělají. Teď opouštějí vesnici, utíkají se svým zmatkem do lesů, do svých doupat, ale vrátí se. A budou se vracet, dokud budou žít.
  Kráčím zpustošenou vsí. Můj syn je tichý. Cítí tlukot mého srdce a spí, ukolébán falešným pocitem bezpečí. Nevadí mu krev, která ulpěla i v jeho jemných vlasech. Je nevinný, jak jen dítě může být. Nesu nový život strašlivým místem smrti. Pokouším se nevidět roztrhaná těla, neslyšet raněné, volající o pomoc nebo jen neartikulovaně křičící bolestí. Vím, že mě sledují oči těch několika málo vesničanů, kteří nějakým zázrakem přežili. Nikdo se mě ale nepokouší zastavit. Všichni jsou příliš vyděšení, šelmy, které jsem přivolala, se stáhly teprve před pár minutami.
  Ucítím kouř a žár plamenů. Nejdřív to považuju za pouhou vzpomínku, když se ale ohlédnu, vidím, že starostova usedlost vzplála. Snad někdo převrhl petrolejovou lampu, snad je to oheň z pochodně, již upustila ruka mrtvého.
  Dívám se na oheň a připadá mi, jako bych teprve teď dostala své zadostiučinění. Nemyslím na ty dvě děti, které jsou možná ještě uvnitř hořícího stavení. Myslím na to, že dnešní noci kráčela Dubinou bohyně pomsty.

***

Plameny ohně a plameny hněvu
Žhnou kolem mne a kruh se uzavírá
Mám zpět své dítě a mám zpět svou něhu
Vše ostatní zemřelo
Však zbyla mi víra.

  „Chirano ze Závětří!“ ostrý mužský hlas přehluší hukot plamenů i ostatní zvuky.
  Než se za tím hlasem otočím, jakýsi instinkt mě donutí položit opatrně mého syna do trávy u plotu jednoho z domů. Pak se teprve obrátím.
  Vidím kněze Alkona, shrbeného, šklebícího se bolestí a držícího se za krvácející ruku a vedle něj vysokého muže s plavými, krátce střiženými vlasy. Je oblečený v černém, splývá s nocí. Když se však jeho ruka mihne vzduchem, protne temnotu stříbrný záblesk.
  Nevěřícně se dívám na zvláštně tvarovaný jílec dýky, která mi trčí z hrudi mezi žebry. Z toho místa jakoby vyšlehly neviditelné plameny.
  Než si ale stačím uvědomit, co se děje, dlouhán vytáhne z pouzdra na svých zádech dlouhý meč, jehož ostří září stříbrem. Rozběhne se proti mně, jako by mě chtěl jedinou ranou přepůlit, vidím v jeho tváři stejnou zášť, jakou planulo mé srdce, touhu rozsekat, zničit a odstranit ze světa to, co tolik nenávidí.
  Zatímco v pozadí Alkon mumlá nějaké zaříkání či modlitbu, uhýbám té strašné ráně. Odkulím se stranou. Ještě si stačím vytrhnout dýku z hrudi – zahodím ji co nejdál, jako by to byla nějaká jedovatá věc… a pro mě taky je. Z rány mezi žebry, která by se jinak brzo zacelila, mi crčí krev. S každou kapkou slábnu.
  Uhnu úderu, který mi měl utnout hlavu a můj pohled se střetne s pohledem toho muže. Je to krátký okamžik, ale stačí k tomu, abych z šedých nelítostných očí vyčetla svůj rozsudek. Setkala jsem se s Lovcem, poprvé v životě a vím, že pravděpodobně i naposledy. Nikdy jsem se neučila bojovat s něčím takovým.
  Uhýbám jeho výpadům, jak jen můžu, přesto se mu podaří zasadit mi hlubokou ránu do boku. Sleduju už jediný cíl – odvést ho od svého dítěte. Neútočím, nebráním se, jen uhýbám. Na útěk je pozdě, ztráta krve mě příliš oslabila.
  V jedné chvíli se ohlédnu po Alkonovi. A strnu v děsivém poznání. Zraněný kněz se sklání nad mým synem, nechává ze své zraněné levačky crčet krev a pravou ruku natahuje po dítěti.
  Zaváhání mě málem stojí život. Postříbřená čepel se noří do mého ramene. Člověka by sek vedený podobnou silou rozťal až k boku, ale Lovec asi zapoměl na pevnost vlkodlačích kostí. Klíční kost rána ještě přetne, ale s kovovým zaskřípěním se zaráží o zobcový výběžek. V lidské podobě by mě bolest připravila o vědomí, ale poloviční proměna je na podobné případy přizpůsobená, v určitém bodě prostě přestaneme cítit.
  Lovec vyprošťuje čepel z mé kosti, čelo se mu rosí potem. Nejen námahou a rozrušením, začíná tu být horko – od starostova statku chytly okolní domy a brzy bude celá Dubina v plamenech. Než ale stačí dlouhán svůj meč vyprostit, opřu se mu jednou nohou o břicho - na okamžik strne s pohledem upřeným na drápy trhající černou látku. Pak se od něj odrazím, jediným pohybem vytrhnu ze svého ramene čepel a současně drápy rozcupuju Lovcovu kůži. Hlouběji se nedostanu, nemám už tolik síly, hned se otáčím a několika skoky se dostávám k Alkonovi a svému dítěti. Krev z mých ran za mnou vlaje v rudých stuhách, ale je mi to lhostejné. Vím, že mi zbývá jen chvíle, než zeslábnu tak, že nebudu schopná pohybu. A chci tu chvíli využít, jak nejlíp dokážu.
  Narazím do Alkona a odhodím ho stranou. Právě včas. Jeho prsty se právě zatínaly do krku mého syna a chystaly se rdousit, zbavit života. Dobře tedy, s čím kdo zachází, s tím také schází.
  Na mé ruce nejsou prsty, které by dusily, ale pařáty s pořádně ostrými drápy. Když se zatnou do Alkonova krku, proříznou tepny a odsoudí kněze k brzké smrti.
  Z posledních sil se zvednu a otočím k Lovci. Stojí před mnou, krvácí z drápanců na břiše, přesto se vítězoslavně usmívá.
  „Chcípni, bestie!“
  Proč si tihle hrdinové nikdy neodpustí pár závěrečných slov? Kdyby mlčel, nedal by mi čas, abych i jemu zaťala drápy do hrdla, zatímco si čepel meče razí cestu masem k mému srdci.
  Na zem dopadneme současně, on na kolena, s rukama přitištěnýma na krk v marné snaze zastavit stříkající krev, já na bok, polovina stříbrné čepele mi ční ze zad.
  Před oči mi padá narudlá mlha. Natáhnu ruku k synovi, zdá se mi být tak blízko… jenže pak i jeho zahalí rudá tma.

***

Stříbrný blesk letí tmou
S ním mne stíny k sobě zvou
Stříbrný meč, stříbrná dýka
Muž, jež chce lovit odpadlíka
To jde Lovec Dubinou

Nenávist žije stále dál
Zhyne, kdo by jí v cestě stál
Dvě srdce plná hořké zloby
Spolu se řítí do záhuby
Není, kdo by nás oplakal

Konec první části

Hodnocení:
3.9 (14 hlasů)