Jmenuji si Fox Donnel. Všude mi ale říkají sir Fox Donnel. Nesnáším to. Tituly před jménem tohoto typu neuznávám. Uznávám jiné, vysokoškolské, které mimochodem vlastním také a na těch si zakládám více. Můj otec, lord Johnatan Donnel, byl multimilionář. Měl množství firem, které prosperovaly a vydělávaly mu. Shromažďoval si tímto nemalé jmění, které mělo být rozděleno mezi mě a mého bratra. Ten bohužel předčasně zemřel. Otce to zlomilo stejně tak jako ztráta jeho ženy. Svou matku jsem nikdy nepoznal. Zanedlouho po smrti bratra zemřel i otec a zůstal mi tak celý majetek mé rodiny. Přirozeně kolovaly řeči o tom, že jsem rodinné příslušníky nechal otrávit ze chtíče po penězích.
Pravda byla ale taková, že mi otec kdykoli peníze půjčil, nebo hradil veškeré mé potřeby a hlavně studium. Do svých šestnácti let mě totiž nekonečná flexibilita a velké finanční možnosti bavily. Potom jsem si ale začal vytyčovat vyšší cíle a více studoval. Objevil jsem u sebe také zvláštní schopnost dlouhodobé a vytrvalé soustředěnosti, kterou jsem soustavně trénoval. Zanedlouho jsem se byl schopen učit pět až šest hodin a pamatovat si slovo od slova. V důsledku toho jsem úspěšně dokončil dvě vysoké školy s červeným diplomem. Prý jsem si to „zaplatil“, jak mnozí říkali. Já však věděl svoje.
Nehodlal jsem prohýřit všechny peníze do vil, sportovních aut a jiných. Rok po studiích jsem tedy trávil investováním otcova majetku do vylepšování jeho firem, zakládání dalších dceřiných i jiných. Nevyskytovaly se žádné problémy, možná kvůli mému jménu. Vůbec jsem neměl ponětí, jaké měl otec postavení ve světě ekonomiky, celosvětové burzy s akciemi a marketingu. Právě kvůli tomu jsem pečlivě volil požadavky na zaměstnance do podniků a chtěl precizní výkony a výsledky. Nic víc mě nezajímalo. Za necelé tři roky se investovaný majetek vrátil třikrát. Peníze mám uložené ve švýcarské bance. Žiji z ročního úroku, navyšující se mi z obrovského množství peněz. Vše klapalo, jak jsem chtěl. Samolibě jsem se pousmál.
Seděl jsem na posteli, oči měl upřené do monitoru laptopu a čekal příchozí zprávu. Vyčkával jsem na sdělení speciálního štábu, který sháněl informace o vytipované lokaci. Vzhledem k tomu, že se o tuhle záhadu zajímalo jisté množství médií, musel tým „podmáznout pár lidí“. Problém ale mohl nastat, kdyby se ve zkoumaných událostech začal podezřele vrtat.
Operace která v současné době probíhala, byla patrně velice napjatá a hektická. Můj speciální tým kolikrát hrál o vteřiny, každý detail využil ke stoprocentnímu úspěchu a byl ochotný jít přes mrtvoly. Teď tomu určitě nebylo jinak. Umíral jsem zvědavostí, co se děje na druhé straně odepisujícího Jacka. Já tiše naslouchal dusotu srdce v přítmí ložnice. On pravděpodobně heckoval přístup k družicím, poskytující fotky zásahové jednotce.
„Pořád nic…no tak“ šeptl jsem.
„Do toho Jacku. Akta X na tohle nemají. Víš to, dělej…!“
Co se to tam děje… napadlo mě. Pokaždé, když jsem si to říkal, jsem si retrospektivně přemítal plán, zda-li v něm nemám chybu. Vždy jsem doufal…
Kurzor blikal s periodickou přesností. Já už byl jak na jehlách a těkal očima po monitoru jako šílený.
Incoming message vyplul nápis ze spodního panelu.
„Je to naše !“ zajásal jsem.
Máš připravené místo pro misi - Lokace Bolm’s Hill ve střední Kanadě. Tvoje letadlo je připravené na rampě. Policie odložila tamní záležitost do „neobjasněných“ případů. Ručím ti týdnem, který máš na výzkum jistý – delší časové rozmezí nemohu zajistit. Všichni členové tvého vědeckého týmu nabídku na podílení se na této misi, přijali.DO dvou hodin jsou schopní být na letišti.
Hodně štěstí - Jack.
Začal jsem si balit výstroj. Něco mi říkalo, že tohle bude tvrdý kafe.