Pochmurné ticho narušovaly spěšné kroky tří postav, mířících k městu. Noc je zahalila pod svůj plášť šerého mlčení a skryla jejich stopy před zvědavými pohledy hvězd, odrážejícími se v hladině řeky Iriam, na níž město stálo. Rytmické údery nohou poháněné strachem dokresloval klapot koňských kopyt po udusané cestě.
Postavy se náhle zastavily a zkontrolovaly cosi, co jejich kůň táhl za sebou. Byla to nosítka. A jak se zdálo nebyla prázdná...
Město Flaviron se mlčky tyčilo nad jejich hlavami. Ztemnělé hradby tvořily zlověstný pás, obepínající se v kruhu po obou březích řeky. Chladný měsíc tiše maloval po kameni kolem hlavní brány.
Postavy se znovu daly do běhu. Vyčerpaný dech se nesl vzduchem jako rytmus zoufalství.
Stráže u brány jim zastoupily cestu. „Kampak, kampak? Ještě je krapet brzo, nemyslejí? Vobraťte to zpět a vraťte se tak za tři hodinky...“ Ramenatý strážce zívl a čekal až zmizí. Nikdo z nich se však ani nepohnul.
Jedna z postav se k němu rozčileně naklonila. „Sakra, Moreli! Musíme dovnitř! Hned! Ervimar umírá!“
Voják se překvapeně narovnal při zvuku známého hlasu. Pohlédl na svého druha a natáhl se pro lucernu, visící na háku nad ním. Přiložil světlo k obličeji muže na nosítkách. Vyděšeně poodstoupil. Ta tvář mu byla tak důvěrně známá. Jakpak by ne?
„Zatraceně, kdo ho takhle zřídil?“ vydechl Morel, když spatřil Ervimarův zkrvavený obličej.
„Sarkanďani! Musí rychle k felčarovi, ale honem!“ nabádal ho jiný z trojice příchozích.
Stráže bez meškání rozevřely bránu. Vrata se skřípotem zahlomozila a otevřela raněnému cestu. Kůň si vyčerpaně odfrkl nad zátěží, kterou za sebou vlekl, vystrašené výrazy jeho pánů ho však přesvědčily o naléhavosti situace.
Brána se těžce přivřela. Ztichlé město se vylekaně zachvělo.
Část druhá – Staří přátelé
Krysa kráčel ulicemi města. Bledou tvář mu před paprsky poledního slunce kryla lněná kapuce, páchnoucí stejně odpudivě jako zbytek jejího majitele.
Mrštně se prosmýkl davem a skočil do úzké uličky, tvořené zadními zdmi na těsno k sobě posazených domků. Mezi všudypřítomnými odpadky se usadila plíseň a pokryla zem jako zelený koberec. Krysa ale neměl v úmyslu kochat se krásami flavironských zákoutí. Teď si potřeboval vydělat.
Přikrčil se ke zdi za hromadou odpadků. Vždycky se najde nějaký hlupák, který si rád zkrátí cestu přes uličku – a to byla jeho šance. Čekal. Trpělivě stál na svém místě téměř půl hodiny.
Náhle se něčí hlava objevila v průchodu. Byl to postarší muž s kulatým obličejem a poměrně slušně vypadajícím oděvem. Opatrně vkročil do uličky. Krysa se usmál. Je jeho...
Vyskočil z úkrytu. Vrhl se po muži a rychlými pohyby ho přimáčkl ke stěně. Přiložil mu dýku ke krku.
„Prosím, ne!“ pípl muž ustrašeně. „Nic mi nedělejte!“
„Kde máš prachy?“ sykl Krysa. Začal ho prohledávat, muž se však rozhodl raději spolupracovat. Třesoucíma se rukama mu podával hubený váček – podle zvuku v něm bylo jen pár mincí.
„To je všecko?“ odfrkl si Krysa.
Muž zakňoural. „Přísahám, všechno! Prosím, pusťte mě! Nic už nemám!“
„To se teprv uvidí,“ řekl a pokračoval v prohledávání. Nehodlal se spokojit jen s takovou ubohou almužnou. Určitě toho bylo někde víc.
„Já už nic nemám!“
Krysa se mu odporně zašklebil do tváře. Ten chlap byl vážně děravý... „Když nic nemáš, nebude tě žádná škoda!“ Pohladil ho po krku plochou stranou nože.
Vtom ho někdo chytil zezadu. Krysa bezmocně zamáchal nohama ve vzduchu, když ho jakási ohromná síla přenesla o metr dál a přimáčkla ke stěně stejně surově jak to on udělal před chvílí. Vyděšeně pohlédl do tváře svého přemožitele.
Byl to muž něco málo přes třicet s dlouhými tmavými vlasy sepnutými do ohonu. Oblečený byl v kožené vestě, která mu odhalovala silné paže, poseté několika bílými jizvami. Přes záda měl připnutý meč, jehož jílec stál výhrůžně vedle jeho tváře.
Krysa polkl.
Neznámý ho zvedl o pár centimetrů výš nad zem. „Kde najdu Livara?“
Krysa bezúspěšně lapal po dechu. Muž ho pustil. Krysa se svíjel v záchvatu kašle. „Pána města?“ zasípal těžce.
„Možná,“ přikývl muž.
Krysa se nadechl. „V hostinci U Zapadlého hrnce. Bude tam.“
Neznámý se pousmál. „Díky, příteli.“ Obrátil se k odchodu, náhle jakoby si to však rozmyslel. Vytrhl Krysovi váček z ruky a podal ho muži, který se ještě stále vyděšeně krčil na zemi kousek od nich. „Není to vaše?“
Muž se pro něj natáhl – zčásti vystrašeně, z části nevěřícně. Vzal nohy na ramena a ve vteřině byl pryč.
Neznámý vyšel z uličky za ním, ani se po Krysovi neohlédl.
Jmenoval se Seleven. Jestli to bylo jeho skutečné jméno, nebo mu tak pouze říkali, to nevěděl ani on sám. To se však nezdálo podstatné. Tím nejdůležitějším na něm samém bylo bílé tetování na jeho levém rameni – hlavní důvod toho, proč před ním všichni, kteří si ho všimli, ustupovali. Seleven byl Strážce. A to pro mnoho lidé hodně znamenalo.
Rozhlédl se kolem. Ty ulice mu připadaly známé, lidé už však nikoli. Deset let uplynulo od doby, kdy se tu naposledy ukázal – pro něj to samozřejmě nebyla žádná doba, věděl však, že svět obyčejných lidí ubíhá mnohem rychlejším tempem než jeho.
Nakrčil čelo. Snad si to tu ještě pamatoval... A Zapadlý hrnec? Pousmál se. Ten nemohl minout.
Vydal se ulicemi města směrem k jeho středu. Takže Livar byl Pánem města? Livar, ten, se kterým bojoval ještě v dobách, kdy byl pouze učedníkem? Seleven pozvedl obočí. Možná se toho za těch deset let událo víc než čekal...
Zastavil se a vítězoslavně pohlédl na vývěsní štít před ním. U Zapadlého hrnce. Seleven se nadechl. Býval to dost hrozný pajzl, ale i přesto měl na něj jen dobré vzpomínky.
Vešel dovnitř. Zadržel dech, aby ho přechod do kouřového oblaku neudusil. Uvnitř panovalo rušné šero. Desítky rozjařených hlasů se mísily se zvukem loutny a flétny, vyhrávajících v bezpečné vzdálenosti od ostatních. Hostinský pobíhal plným lokálem z místa na místo a Selevena si vůbec nevšiml.
Strážce se rozhlédl po přítomných. Ani jediná tvář se k němu neobrátila. Co když už Livara vůbec nepozná?
Usadil se do kouta k prázdnému stolu. Přejel prsty po dřevě a ušklíbl se. Aspoň tohle se tu nezměnilo...
„Seleven?“
Strážce zvedl hlavu. Nad ním se skláněl téměř padesátiletý muž s prošedivělými vlasy, rámující jeho vrásčitou se tvář. Kdysi statné tělo se prohýbalo pod tíhou stáří, hlavu však nesl stále hrdě narovnanou.
„Seleven Iziliathský?“ zopakoval znovu nevěřícným tónem. „Můj bože, jsi to ty?“
Seleven vstal ze židle. „Livare!“
Objali se.
„Můj bože, to už je let!“ vydechl Livar. Pozorně si ho prohlédl. „Vůbec jsi nezestárl...“
Seleven se posadil. „Zato já bych tě skoro nepoznal...“
Livar se zasmál a přisedl si k němu. „Vidíš mě teď? Co je ze mě? Stará nepotřebná troska. Ach, Selevene... už to není to, co to bývalo. Už se neproháním po lesích na koni. Sedím, poslouchám, zapisuju a tak pořád dokola. Tohle město je moje prokletí...“
„Ale jsi jeho Pánem, ne?“
Livar se kysele pousmál. „Pánem a otrokem. Jde to tu od desíti k pěti. Za chvíli tu nezbude nic, co bych měl kontrolovat...“ Mávnul na hostinského, který se ihned otočil pro dvě piva.
„Nějaké problémy?“
Livar spokojeně pohladil plný korbel. Jeho tvář však ihned potemněla. „Poslední dobou se tu dějí dost divné věci. Starý Artheon – ať našemu králi zdraví slouží – nemůže dosáhnout až sem. Z jihu z pouště sem přichází Sarkanďani a nemají zrovna přátelské úmysly. Obchodujeme s jejich kupci, ale oni se nás snaží dostat. Už se dávno nespoléháme na krále, musíme se o sebe postarat sami a to všemi dostupnými způsoby. Je to blázinec, Selevene, řeknu ti...“
Seleven pozvedl korbel. „Tak na našeho krále Artheona.“
„Na něj!“ Livar se zhluboka napil a setřel si pěnu z úst do rukávu. „Pamatuješ si na Ervimara?“
Seleven přikývl. „Jistěže. Byl to můj dobrý přítel. Jak se mu daří?“
Livar se pochmurně odmlčel. „Včera večer ho zabili.“
Seleven překvapeně nakrčil čelo. „Cože?“
„Včera ho sem dovedli. Byl v hrozném stavu. Udělali mu to Sarkanďani, ty jejich meče poznáš vždycky – nezpůsobí taková zranění jako naše zbraně, ale přesné rány úzké jako hrot jehly. Přepadli ho kousek odsud v Ansinthském lese. Našli ho polomrtvého uprostřed cesty a kolem byla spousta stop – gryfích i lidských. A bojím se, že tohle je jen začátek.“
Na Selevenovi bylo znát, jak potlačuje zlost. Žíly na hrdle mu křečovitě vyběhly a potlačovaly zuřivý výkřik, který by vylil na povrch všechny pocity.
Livar na něj soucitně pohlédl. „Ervimar byl bojovník, byl to jeho osud. Nejhorší ale na tom je, že se teď nemá kdo postarat o jeho dceru. Chudinka malá... před rokem jí zemřela matka a teď se musí stát tohle. Nikdo jiného nemá.“
„Co je s ní?“
Livar pohodil hlavou. „Znáš to. Žije ze zbytků a pomoci druhých lidí. Spousta našich je Ervimarovi nějakým způsobem vděčných, ale bojím se, že ta jejich vděčnost nebude trvat dlouho. Ubohá Natawy...“
Seleven náhle vstal. Mlčky opustil lokál a zabouchl za sebou, až se stěny hostince otřásly.
