Prolog:
Na úpatí dlouhého točivého schodiště stáli na stráži dva skalní dráčci. Připomínají velké ještěrky s bohatě zdobeným hřbetem a ocasem. Každý je chce,protože pro pána to je nejvěrnější zvíře a pro své nebo pánovi nepřátelé jsou děsuplný strážci.
Jeden drak zavrčel a z nosu se mu vyvalil obláček dýmu.Celá místnost se zaplnila štiplavým pachem síry.Mladý chlapec v kápi si ale dráčků nevšímal a hbitě vyběhl po schodišti vzhůru.Na prvním odpočívadle se zastavil opřel se o zeď a zhluboka oddechoval.Chvíly na to se muž v kápi zvedl a pokračoval v cestě.Když minul poslední schod ocitl se v kruhové místnosti.
„Jsou zpátky“řekl z posledních sil a vyčerpáním se zhroutil.
Starší muž se otočil od pracovního stolu.Na jeho bílý plnovous dopadl sluneční paprsek .Byl to Selegil.
Selegil zdvihl chlapce do vzduchu,z jeho tváře sklouzla kápě a Selegil pohlédl do obličeje svého vnuka Máliho.Opatrně ho položil na lůžko v rohu místnosti a usadil se na židli vedle postele.Ještě nikdy nezažil takový pocit kdy se v něm mísí smutek se zlobou.
Už před mnoha generacemi byli temní kněží Notos a jeho snoubenka Apaté uvězněni do ledu jedním členem společenstva Čtyř.Kdyby tenkrát nezasáhla Čtveřice, tak by dnes svět neovládalo dobro ale zlo.Byly to zlé časy, tisícečlenné šiky vojáků,barbarů a temných kněží táhli tehdejším známým světem od severu k jihu a drancovali, ničily a vypalovaly všechno na co přišly.Selegil se obával aby svět nevypadal stejně jako za dob jejich tažení.S částečně vítězoslavným výrazem pohlédl na svůj rodokmen, už od starověkého Egypta byla jeho rodina pověřena žití mezi mraky,s mystickými tvory a se stále stejným posláním chránit svět před nekalými vlivy zla.
Selegil ještě nezažil takovouto noc,plnou myšlenek vzpomínek a v neposlední době i starostí o lidstvo a nynější svět.Asi okolo páté hodiny ranní se Máli probudil.Užasle na Selegila upřel oči.A v tom se rozpomněl:
„Dědo,Notos a Apaté jsou zpět.“
„Uklidni se ,Máli,jak jsi se o tom dozvěděl?“ zeptal se Selegil , trochu roztřeseným hlasem.
„Velký orel,letěl přes Himaláje okolo jejich ledového hrobu a byl roztříšťený,byly z něj trosky,ledové kry“
„Tak tedy lidé dostanou náš dar“pronesl s tajemně vzrušeným hlasem.
První školní den
„Tak ahoj“ozvalo se z kuchyně.
„Čau!“zavolal jsem na mamku a vyrazil jsem do své nové školy.
Pomalu jsem se šoural směrem ke škole.Zastavil jsem se až u mojí staré školy. V bleskosti jsem si připomněl pár zážitků odtud.Poprvé jsem si uvědomil, že už jsem tak dospělí že nastupuji na střední školu.Cítil jsem jako bych ztratil kousek dětství.Ale zároveň jsem se těšil na nové lidi, nové prostředí nové studium, všechno bude nové.Odvrátil jsem se a dál pokračoval v cestě.
Crrrrrrr,zazvonil první školní zvonek tohoto školního roku. Seděl jsem v první lavici před učitelským stolem, stejně jako můj soused a dvojice děvčat za mnou jsem se trochu zaraženě rozhlížel po nezvykle tiché třídě.
Dveře s nápisem Prima B se otevřeli a dovnitř vstoupil usměvavý pan profesor, kterého jsem viděl už před vstupem do třídy.Připadal mi docela v pohodě.
„Dobrý den třído,vítám vás na Havlíčkově gymnáziu.“ pozdravil nás náš nový profesor „Jmenuji se Jan Keller a budu vás vyučovat biologii a od sekundy také chemii-“přerušil svůj proslov, neboť dveře se znova otevřeli a dovnitř vstoupila vyšší dáma ve dlouhých červených šatech.Celá třída automaticky povstala.
„Dobrý den,posaďte se prosím.“zavelela žena milým hlasem a přistoupila před tabuli.
Pan profesor Keller se potichu posadil na učitelskou židli a zadíval se na přicházející dámu.
„Jmenuji se Jana Bukovská a jsem ředitelka této školy,jsem moc ráda že jste se rozhodli studovat právě na gymnázium v Havlíčkově Brodě.“začala svůj projev paní ředitelka.
„I když možná nedosáhnete takových výsledků jaké by jste si vy nebo vaše rodiče představovali, tak věřím že si z této školy odnesete jen to nejlepší.Jak možná víte tak na naší škole studovalo mnoho známých osobností novověku, mezi nimi například Karel Havlíček Borovský nebo Bedřich Smetana a mnoho jiných.“na vteřinku se zastavila a v zápětí pokračovala: „Jelikož jste pro vašeho pana třídního jeho první třída, tak vás prosím, aby jste nedělali moc problému a vždy pana profesora poslechli na slovo.Děkuji vám za vaši pozornost.“ukončila svůj projev,potichu prohodila pár slov s naším novým panem třídním a odešla.Pan profesor Keller se vrátil zpět před tabuli a pokračoval:
„Tak jak už jsem říkal budu vás učit biologii a chemii a k proslovu paní profesorky bych vám chtěl říct jen to, že když by jste přece jenom nějaký problém opravdu provedli, i když doufám že se něco takového nestane,tak vás prosím aby jste nejdříve vždy přišly za mnou a pokusíme se ho nějak vyřešit.“Pan profesor poté všem rozdal po jednom papíru a požádal nás abychom si vzali nějakou tužku.Poté se postavil zpět před tabuli,
„Představte si prosím, že máme hodinu slohu a vy máte napsat svou charakteristiku.Samozřejmě vám to nebudu známkovat.Tak začněte máte asi deset minut.“
Vzal jsem si tužku do ruky a začal jsem psát, nejdříve jsem přemýšlel jestli mám psát i svůj zevnějšek.Zrovna když jsem napsal že jsem vyšší postavy,s tmavými delšími vlasy a že mám hnědé oči a malý nos ,můj soused zvedl ruku.
„Přejete si.“zeptal se pan učitel.
„Já jsem se chtěl jenom zeptat jestli máme psát i svojí vnější charakteristiku.“
„Ale já vás přece vidím.Stačí když na píšete své jméno,věk,odkud jste a záliby.“usmál se pan učitel.
Asi po deseti minutách nás pan učitel požádal abychom odložily tužky.
„Tak už by jste to asi měli mít,mohli bychom začít třeba tady.“ukázal pan profesor na mě.
„Jmenuji se Robin Ambrož,jsem z Havlíčkova Brodu,přišel jsem ze Základní školy v Sadech, je mi jedenáct let a mezi mé záliby patří košíková, plavání,tenis,cizí jazyky a četba.“
„A jaká je tvoje oblíbená kniha?“optal se mě pan profesor.
„Asi Harry Potter“.
„Dobře,tak dál.“pokynul mému sousedovi.
„Já jsem Marián Denner,jsem z Havlíčkova Brodu,navštěvoval jsem Základní školu Nuselská,je mi jedenáct let a moje koníčky jsou fotbal,fluorbal,počítač a zvířata.“
„Tak jo,a co děvčata támhle.“Dívka za mnou začala číst ze svého papíru.
„Jo takže,já se jmenuji Aneta Lišková,jsem také z Havlíčkova Brodu,chodila jsem na Základní školu v Sadech,je mi jedenáct a ráda čtu,cvičím aerobic,hraju tenis a ráda nakupuju.
„A to jsi chodila do třídy tady s Robinem?“podivil se pan učitel.
„To ne,on chodil do céčka a já do áčka ale tady Erika-“ukázala na svou sousedku
„ta chodila se mnou a ještě tamhle Jakub taky byl s náma ve třídě.“pohlédla na jednoho kluka ve třetí lavici uprostřed.
„Tak,a co nám teda o sobě řekneš,Eriko.“
„Emh,dobře takže se jmenuju Erika Jansíková,je mi jedenáct let,jsem z Havlíčkova Brodu,přišla jsem sem tedy Základní školy v Sadech a velice ráda hraju na flétnu a kytaru a ještě ráda čtu a cestuji.“
„Tady máme budoucí skladatelku nebo kytaristku.“zazubil se na Eriku pan učitel.
„Dobře, tak dál.“pokynul pan učitel dalším žákům ,ale to už jsem moc neposlouchal jen jsem se tak rozhlížel po třídě a čekal jsem, že nás pan učitel pustí tak okolo devátý až desátý, ale to jsem se velice mýlil.Poté co poslední dočetl ze svého papíru, začal nám pan učitel předčítat školní řád.Po půl hodině nudy nám pan učitel řekl jakého vyučujícího budeme mýt na který předmět.Mé zápisky vypadaly asi takto:
Český jazyk-Čejková Miloslava
Matematika-Hintenausová Jana
Fyzika-Rudolfová Iveta
Biologie-Keller Jan
Chemie-Keller Jan
Anglický jazyk-Samešová Dagmar
Francouzský jazyk-Smrčková Marcela
Zeměpis-Bezouška Petr
Dějepis-Buksová Květoslava
Občanská výchova-Klimentová Marie
Hudební výchova-Kokešová Ludmila
Tělesná výchova-Burnek Miloš
Výtvarná výchova-Češka Tomáš
Když jsme si přestali zapisovat do deníčků, bylo asi za dvanáct minut deset.Už jsem jen čekal že pan učitel řekne:
„Tak už běžte domů.“ Místo toho se pan učitel podíval na hodinky a jen řekl:
„Ono je teprve deset hodin, tak to jsem si myslel, že už je víc , to bychom se mohli ještě projít po škole.“ Nechtěl jsem, ale protože nikdo nic nenamítal tak jsem se loudal za svojí třídou.Po procházce po škole jsem si už myslel, že se alespoň pro dnešek pana profesora třídního zbavím, ale opak byl pravdou.Pan profesor Keller se bohužel rozhodl že nás doprovodí až na oběd.Až v hale jídelny jsme se našeho strážce zbavily.
Po odchodu z jídelny jsem si všiml svého souseda, jak jde stejným směrem kousek před sebou.Chvíli jsem si nemohl vzpomenout na je jméno ,a tak jsem si pár minut lámal hlavu jak se jmenuje, až mě to kleplo.Marián Denner.
„Mariáne“zavolal jsem na něj.Marián se otočil a pohlédl na mně.
„Ahoj, ty jsi Robin viď Robin Ambrož.“pozdravil mě Marián.Vzájemně jsme si podali ruku na důkaz přátelství.
„Tak co říkáš na našeho třídního?“ptal se mně Marián.
„Když tak nic proti, ale docela mně naštval tím jak nás tam dlouho držel,až do jedenácti hodin.“
„Máš pravdu,školu nám mohl ukázat až zítra, ale je to docela velká budova-myslím školu.“zasmál se Marián.
Pomalu jsme šly podél řeky a stále víc a víc jsme se blížily k domovu.
Druhého dne v osm hodin jsem už zase seděl v lavici před katedrou.Právě následovala hodina českého jazyka.Tiše jsem s Mariánem rozmlouval o paní profesorce.Přemýšleli jsme jak asi bude dbát na kázeň, jestli bude mladá nebo už jednou nohou v důchodě.Docela jsem se na paní profesorku těšil.Po strávené hodině jsem poznal jak se hodně mýlím.Za celou hodinu jsme nesměli ani pípnout, pokud jsme nechtěli trest.Museli jsme opisovat nudná cvičení a nesměli jsme ani říct náš vlastní názor.Po předchozí zkušenosti jsem se docela bál hodiny anglického jazyka.Ale angličtina probíhal v pohodě, nejdříve jsme se anglicky pozdravily a představily se, poté se nás paní učitelka zeptala třeba na to jestli máme pejska nebo kočku či na povolání našich rodičů.Poté nadešla hodina, která nám s Mariánem docela zpříjemnila den ve škole.Výtvarka s Tomášem Češkou.Seznámily jsme se s Erikou a s Anetou.Vše začalo tím že Marián ani já jsme neměli gumu.Po chvilce jsme se odhodlaly požádat děvčata za námi.
„Ty jsi Erika že jo?“zeptal jsem se.
„Jasně a ty jseš Robin viď, tak co by sis přál?“usmála se na mně.
„Já-á jsem se jen chtěl zeptat estli nemáte gumu, teda na gumování.“zčervenal jsem.Druhej den ve škole a už mám na seznamu jeden trapas, pomyslel jsem si.Naštěstí to nedopadlo tak strašně jak jsem předpokládal.Erika mi podala jednu gumu ve tvaru listu a tu druhou-hlasitě jsem polkl-ve tvaru srdce.Nejspíš to nic neznamenalo, ale mne to dávalo pocit že bych třeba mohl mít šanci.Dále už den pokračoval skvěle.Po výtvarce jsme měli matiku,fyziku a zeměpis.
Na oběd jsem šel společně s Mariánem.Zrovna jsme měli šišky s mákem.BLE.
Když jsme si oblíkali bundy, přišly za námi Erika a Aneta.
„Vy jdete domů taky kolem řeky, že jo , mi jsme vás včera viděli.“řekla Aneta.
„Chtěli by jste jít s námi.“vypálil Marián tak rychle, že to vypadalo jako by to myslel ironicky .Ale předběhl mne, proč mne to nenechal říct, já bych to určitě řekl vlídněji a ještě bych u nich měl malý plus.Ale zase je pravda, že budu mýt ještě mnoho jiných příležitostí.
„Jestli vám to nebude vadit“špitla trochu nerozvážně Erika.
„Ale to bude skvělí, když půjdeš se mnou.“řekl jsem.
„Cože, ale já myslela že půjdeme všichni čtyři, ne jen my dva.“začervenala se Erika.
„Sakra já jsem se překec, samozřejmě že půjdeme všichni.“snažil jsem se opravit svojí chybu.Taky jsem už myslel na to, že s ní půjdu na romantickou procházku, ale doopravdy jsem to nahlas říct nechtěl.Dva trapasy za jeden den.To je docela síla.
Nikdy jsem netušil že tahle cesta domů mi tak změní život.
Znovuzrození Čtveřice
Krásně svítilo sluníčko, ptáčci zpívali a na obloze nebyl ani mráček a my jsme zrovna šli kolem ostrůvku když mou pozornost upoutal předmět na pláži.
„Hele, co to táhle je.“ptal jsem se ostatních.
„Kde dyť tamhle nic není.“řekla Aneta.
„Tamhle v tom písku, už to taky vidíš?“
„No jo támhle je to trochu zahrabaný, jdeme se tam podívat.Pojďte.“uchopil se slova Marián.Rychle jsme seběhli z cesty k řece.
„Mám to!“zařval Marián.Všichni jsme se k němu seběhli.
„Třeba v tom je poklad.“řekla vzrušeně Erika.
„Možná, ale je na tom zámek,hele.“podotkl jsem zklamaně.
„Nevěš hlavu kámo,zkusíme ho ulomit.“navrhl Marián.Vzali jsme klacek a zkoušeli jsme zámek ulomit.Bohužel se klacek zlomil a zámek stále pevně chránil truhlici.
„Do pytle, co teď.“vztekal se Marián.
„Já vim, odneseme to k nám, nikdo není u nás doma a můžeme to zkusit useknout.Pomož mi s tím Mariáne.Jdem.“Tak jsme vyrazily ke mne domů.Ta truhlice byla docela dost těžká.Asi bude plná zlata.
„Pozor Hectore, uhni mi konečně nevidíš že jdu, neskákej.“
„Haf,haf,haf.“ odpovídal mi Hector.
„Pojďte vezmeme to ke mne do pokoje.“Celý náš byt byl takový podivně tichý.Vtom se zablýsklo, ozval se hrom a ještě jeden a v zápětí další dva.Hector se dal do štěkotu a v mžiku byl schovaný ve svém košíku.CVAK.Zámek se sám otevřel a spadl na podlahu.
„Co se to děje.“ ozvala se Aneta trochu roztřeseným hlasem.
„Já nevim otevři tu truhlu Robe.“ozval se Marián.
„Proč já?“
„Protože to byl tvůj nápad přinést tu truhlu sem.“Marián měl pravdu, byl to můj nápad.Pomalu jsem uchopil horní víko truhly.Otevřel sem ji.
„Co to jako má bejt?“ptal se nás Marián.Ale když viděl, že se taky tváříme nechápavě, asi se dost zastyděl , protože se nám začal hned omlouvat.
„Sorry,já jsem nechtěl takhle vylítnout, ale já jsem čekal klenoty,diamanty,zlaťáky nebo aspoň český bankovky, ale místo toho skleněná koule.“Nevím co, ale něco mě na té kouli přitahovalo, musel jsem si na ní šáhnou,musel jsem jí vzít do ruky.Jako omámenec jsem se pro kouli natáhl.
„Au“zařval jsem.Jako bych se probral z transu, když jsem šáhl na kouli byla horká jako by ji právě vyndali z ohně.Ale to nebylo všechno.Koule začala zářit jasným bílím světlem.Naše oděvy se začaly proměňovat v nádherné lesklé dresy.A uprostřed světla se objevil muž.Vysoký,hubený pán s dlouhým plnovousem.
„Kdo jste,vypadněte z mého domu.“rozeřval jsem se pln strachu.
„Tak za prvé se jmenuji Selegil a jsem ochránce planety Země,a z tvého bytu vypadnout nemůžu, protože ve skutečnosti tam vůbec nejsem.“
„Jak to že tu nejste já vás videm.“
„Samozřejmě že mně vidíte já jsem totiž hologram. Představ si tuhle truhlu jako video s kazetou a já jsem něco jako obraz ve tvé televizi.Chápeš to Větroplachu. Nechápal jsem nic z toho co ten chlap povídal.A proč mi říká Větroplachu? Vždyť se jmenuji Robin? Pomyslel jsem si.
„Já to nechápu,ani oni to nechápou.“ukázal jsem na Eriku,Anetu a na Mariána.
„To nevadí pochopíš.“řekl s naprostým klidem Selegil.
„Co to máme na sobě?“zeptala se Erika a ukázala na svůj zelenohnědý kostým.
„To je velice správná otázka symbolizuje vaše schopnosti, váš tým a váš živel.Tak jako každý, máte i vy nějaké znamení ve zvěrokruhu.Toto znamení částečně symbolizuje vaši povahu.Třeba ty Eriko máš zelenohnědý dres, protože -“
„Protože jsem se narodila ve znamení Kozoroha a ten je znamením země.Takže teď ovládám počasí?“
„Ne tak docela Eriko,ne tak docela, každý z vás má dvě schopnosti pasivní, to znamená že jí nemůžete používat v boji a působí pořád a pak schopnost aktivní pomocí které budete bojovat, jen Robin má dvě aktivní schopnosti, protože je váš vůdce.To on se nebál otevřel truhlici a jako první se dotkl koule.Ale abych se vrátil zpět k těm znamením.Ty Robine jsi se narodil ve znamení vah,je to tak?“.
Mlčky jsem kývl hlavou.
„Takže to znamená že tvůj živel je vzduch, proto se ti říká Větroplach ,Marián se narodil ve znamení lva a tak vládne ohni a tak mu říkáme Ohnivec a Aneta je ve znamení štíra tudíž to je Vodomilka a vládne vodě.A Erika to je Matka příroda.Samozřejmě si můžete říkat normálními jmény, ale takhle se budete titulovat pro lidstvo když budete mít oblečený dres.“
„Co jste myslel tím,v boji?“zeptala se trochu rozrušeně Erika.
„Už dávno ve starověkém Řecku se praktikovalo temné kněžství.“začal své vyprávění Selegil.
“Kněží oblečení do černých hábitů s kápí, prováděli temné obřady.Až jednou se mezi nimi rozpoutala válka.Tehdy se kněží Notos a Apaté spolčily s ďáblem.Ten jim propůjčil obrovské schopnosti.Po dobu pěti let měli schopnosti ovládat, poté je však ďábel měl vzít do samého nitra země. Avšak v dohodě byla malá klička.Když nositel schopností ovládne jednu polovinu známého světa, schopnosti si může ponechat dokud neskoná jakoukoliv smrtí.I v případě smrti a jejich znovuzrození budou jejich schopnosti stále přítomny i v novém těle.Ale bohužel pár měsíců před dovršením smlouvy, se k Notosovi a Apaté přidala celá Perská říše, čímž měli pod svou nadvládou skoro celý dosud známý svět.O tomto však mytologie mlčí. A právě v tuto dobu byla zřízena Čtveřice.Aby chránila svět před špatným vlivy Notose a Apaté.A když tak je může nějak uvěznit nebo je nějak neutralizovat–„
„Proč by jsme je nemohli porazit?“ozval se znenadání Marián.
„Kdybys mi neskákal do řeči, tak by jsi se dozvěděl že vlastně nikdo ani neví jestli se dají porazit.A pak-„
„.Vy se tady objevíte, změníte nám celé dějiny a vyvalíte na nás tu novinu a čekáte že na vás budeme koukat s obdivem-„
„Aneto buď teď chvíly zticha“okřikla jí Erika.
„Ne já nebudu zticha Eriko, sotva Robina a Mariána znám a vy z nás uděláte team a myslíte si že budeme nadšení, že budeme jásat nebo já nevim co si vlastně myslíte.A co když nechci chránit svět proč jsme to zrovna my, proč ne třeba někdo jiný?“
„Nikdo jiný to být nemůže než vy čtyři.Tohle si neurčuju já, to je už dáno.Tenkrát v Řecku jste se taky znaly.Ty s Erikou jste byly sestřenice a tady Marián s Robinem byli nejlepší kamarádi.To právě jeden z tvých minulích životů Aneto, uvěznil Notose a Apaté do ledu, protože jako první jsi našla způsob jak svou schopnost ovládnout.“
„Jakým způsobem ji ovládla, a jaké máme ty zvláštní dovednosti?“zeptala se Erika s neskrývaným vzrušením.
„Tohle všechno si musíte zjistit sami.Ale moc se divím že právě ty Robine se nevyptáváš, myslel jsem že budeš nejvíce zvědavý na svůj nový osud?“
„No já se ještě ňák nevzpamatoval z toho, že právě mě muselo potkat něco tak, tak neobvyklýho.A jestli se mám na něco zeptat tak bych vědět jestli ten Notos a ta Apaté, nebo jak se jmenujou, vědí že právě mi jsme ta čtveřice?“
„Podle mě to zatím nevědí ale až ovládnou Irsko a Velkou Británii, a věřte mi že to bude co nejdříve jelikož právě zde jsou místa kde všechna energie světa vyvěrá na povrch.Určitě je znáte.Třeba, vždyť víte-“
„Myslíte třeba Stonehenege a Avebury?“odpověděla pohotově Erika.
„Ale vy jste my neodpověděl na otázku!“zařval jsem.
„Vědí že právě mi jsme ta vaše posvátná čtveřice?“stále jsem mluvil se zvýšeným hlasem.
„Kdybys chvíli počkal, tak bych vám řekl že když se dostanou k nějakému takovému místu, tak mu budou potřebovat jeden měsíc aby obřadní místo znovu dostali do oběhu.Protože k znovuzasvěcení chrámu je třeba plný cyklus měsíce.Poté budou moci pomocí Kamenů pravdy vás čtyři bezpečně určit. Máte právě jeden měsíc k tomu aby jste jsi osvojily všechny svoje dovednosti.“
„Ještě bych se chtěl zeptat z čeho budou Notos a Apaté skládat své armády?“zapojil se do debaty i Marián.
„Jsem rád že jsi se na to zeptal Mariáne.Takže podle mých hypotéz si myslim, že to budou asi upíři a věř mi, těch bude docela dost.“
„Cože, upíři.V jednadvacátém století?“zarazila se Erika, ale Selegil pokračoval jako by jí neslyšel.
Pak se k nim asi přidaj různé země v Africe a mnoho zemí z Blízkého východu-„
„Ale proč by se ty státy k nim přidávali?“ohradil jsem se.
„Víš to je tak, je mnoho zemí které by chtěli vládnout světu, nebo se alespoň podílet na vládě planety .Tak třeba na příklad Německo se v letech 1938 – 1945 chtělo zmocnit celé Evropy, nebo takové Japonsko si ve stejné době myslelo že můžou vládnout celé Asii.A takových států je mnoho, hlavně právě na Blízkém východě, třeba taková Palestina se už celé věky snaží ovládnout Izrael.Ale takové země byly i v jižní Evropě.Nedávno se Jugoslávie snažila zabrat celou Albánii.A tak to bylo a bude s lidmi celá tisíciletí.A v neposlední řadě BESOVÉ!“
„Cože, Besové.Co-o to je?“zeptal jsem se.Začal jsem cítit, že tahle nová branže nejspíš asi nebude jen procházka růžovým sadem.
„Malý tvorové, známí snad ve všech kulturách od Egypťanů, přes Slovany až po lidožravé domorodce ostrva Fidži.Nejzajímavější ale je způsob, jak vraždí.Mají malou hůlku, která je nabitá energií.Vždy když namíří na osobu objeví se paprsek.A bum.Ten dotyčný je mrtví.Na ně si dávejte pozor.Vždy musí tisíc let spát aby mohli zase tisíc let žít.A jelikož naposled byli spatřeny někdy v polovině desátého století, tak touhle dobou se asi budou probouzet.Dejte velký pozor, opravdu velký pozor. Tak to už asi bude vše.Vlastně, málem bych zapomněl jednu vaší schopnost vám mohu prozradit.Kdykoliv se budete chtít kamkoliv přemístit, stačí když se všichni čtyři -zdůrazňuji čtyři- chytnete za ruku a pomyslíte na váš cíl a v zápětí se sem teleportnete, když budete pouze tři, tak to nebude fungovat.To už je asi opravdu všechno.
Větroplachu,Ohnivče,Vodomilko a Matko země žehnám vám.“Naše dresy spadly na zem a nám se vrátily zas původní šaty.Jen jsem zvedl ruku na znamení pozdravu, ale Selegil už byl pryč.
Nové schopnosti
„Haf,haf haf.“Hector se štěkotem vyběhl z košíku a začal poskakovat kolem nás.
„Kdo z vás žumrá o kost?!“zeptala se nás Erika.
„Cože kost?“podivil jsem se.
„Haf,haf haf.“Zaštěkal zase Hector a začal strkat čumákem do dveří u špajzu.
„Počkej, já si myslim že tohle by řekl spíš Hector,kdyby uměl mluvit, ale-.“
„Cože Hector?“vzkřikl jsem, a jak jsem se otočil abych se podíval na Hectora, tak jsem nějak mávl rukou. Prásk.Skleničky které byly na stole spadli na zem a rozbily se.
„Ááááá“zařvala Aneta a mávla rukama.Celé moje akvárium se proměnilo v jednu krychli ledu.
„Moje rybičky,ty jsi je zabila.“zoufale jsem promluvil.
„Co teď?“
Crrrrr.Ozval se zvonek.
„Sakra“zaklel Marián.Celá pohovka vzplanula ostrým plamenem.
„Co teď?“vyplašil jsem se.Zmrzlé akvárium,ohořelá pohovka a rozbité skleničky na podlaze.
„Teď nám tu chybí už jen dinosaurus.“pronesla potichu Erika.Začalo se dít něco divného. Erice začal růst ocas,nohy se jí prodlužovali, vyrašily jí drobné zuby a její kůže začala zelenat.
Prásk.Dveře se s rachotem otevřeli.Na prahu stál táta.Rychle se rozhlídl po pokoji.Začal u skleniček, dál přes zapálenou pohovku a zamrzlém akváriu a skončil u dinosaura.Erika se začala zase proměňovat zpět.
„Co,co to má znamenat,Robine, ta sedačka,akvárium a skleničky.A co ten dinosaurus.“začal táta a vypadalo to že nemá daleko k duševnímu zhroucení.
„My už asi pudem.“vyhrkla ze sebe Erika.
„To je dobrý nápad.Já si tady musím promluvit s Robem.“
„Naschle.“pozdravily sborem.
„Ahoj.“opětoval jim pozdrav táta.
Hned poté co se za nimi zavřely dveře táta spustil.
„Co jste tady dělaly,co to byl ten dinosauru,zničená sedačka, sklo na podlaze a zamrzlí akvárium.Jak jste to udělaly.
Vzápětí jsem tátovy řekl všechno co nám řekl Selegil.
„Vždycky jsem doufal že z tebe bude třeba slavný hokejista,nebo herec, ale tohle je z trochu jiného šálku.“
„My ale musíme ten svět zachránit, je to naše povinnost.“
„Tak dobře ale mamce a Ivaně nic neřikej,nikomu to neřikej.“
„Skvěle!“podotkl jsem.
Už na cestě do školy jsem se těšil až se zase setkám s Mariánem,Erikou a s Anetou.
„Ahoj, tak co doma, vzal to tvůj táta?“ptala se mne Erika hned ve dveřích.
„Pojďte sem.“popadl jsem ostatní a dovedl jsem je do jedné opuštěné učebny.
„Tak co objevily jste další schopnosti?“
„Já teda ne a vy ?“začal Marián.
„No tak Mariáne nebuď smutnej.“řekla se Aneta.
Kolem nás prošel pan profesor Keller.
„Někdo z vás je ohromně šťastný.“řekla Aneta.
„Povedlo se, už se líhnou, koukejte líhnou se!“Pan profesor Keller ukazoval sklenici s nějakými brouky paní profesorce Rudolfové. Bylo vidět že má očividnou radost.
„Jak jsi to proboha věděla?“obořila se Erika na Anetu.
„Já nevim prostě jsem to cítila.“
Crrrrr.Začal drnčet zvonek na hodinu, a tak jsme se zase vrátily do třídy.Hodina dějepisu proběhla celkem v klidu, až konečně zase zazvonila na přestávku.
„Víš co mne napadlo, že Aneta asi cítí pocity a emoce jiných lidí.“podotkla Erika.
„Jsem zvědavej jaký schopnosti budeme mít my s Robinem.Ty mluvíš se zvířaty a Aneta zase cítí naše pocity.“řekl Marián.
„Mariáne podáš mi prosím tě učebnici z matiky.“požádal jsem ho.
„Jasně tady.“.Mariánova ruka skončila v polovině své cesty.Najednou zavřel oči a začal se trochu třást.
„Ha, píšeme z matiky?“
„Cože?“optal jsem se.
„No, že píšeme z matiky, písemku na opakování z páté třídy.“
„Jak to prosim tě víš?“
„Já jsem to viděl, teď, když jsem držel tu knížku.“
„Kecáš!“
„Ne nekecá, já to cítím.“obořila se hned Aneta.
„A jaký teda budou otázky?“začala se hned zajímat Erika.
„To jsem neviděl, jen to jak Hinetausová rozdávala papíry a pak jak jsem si něco psal.Ale určitě to byla písemka.“
„Takže ty můžeš vidět budoucnost.Něco jako takový vize.“dodala Erika.
„Takže jediná schopnost která nám chybí je už jen ta moje.“řekl jsem.
O hodině matematiky jsme opravdu psaly písemku, myslím že bych mohl mýt jedničku, byly tam jen římský čísla a nějaký dělení.
Poté jsme měli tělocvik.Začínali jsme hrát basketball.Protože na nás s Mariánem nevyšel koš, museli jsme hrát v nářaďovně.Marián mi přihrál míč a já vyskočil ke koši.Nebyl to normální skok.Já vzlítnul.Zůstal jsem trčet asi metr nad zemí.
„Ty jo, ty lítáš!To je super!“zíral na mne s obdivem Marián.
„To může být super, ale já nevim jak dolů a jestli přijde učitel tak budeme muset co vysvětlovat.“
„Tak zkus dát ruce podél těla.Uvidíš!“radil mi Marián.
Udělal jsem přesně tak jak mi řekl.A opravdu kousek po kousku jsem byl stále blíž podlahy.
„Tak co, jde vám to?“přišel se za námi podívat náš pan tělocvikář.
„Ale jo, celkem to jde.“podotkl jsem.
„No tak ukažte.“nabádal nás pan učitel.
Raději jsem míč přihrál Mariánovi.Co kdybych zase vzlítl.Poté nám pan učitel ukázal co máme dělat a řekl že se na nás zase přijde podívat.
„Ty vado, to bylo vo fous víš co by asi řekl kdyby tě viděl jak lítáš metr nad zemí?Ale jinak dost hustá schopnost.“spustil Marián hned, jak Burnek odešel.
„Máš pravdu, radši už nebudu moc skákat.Tak chytej.“
„Tak co, jakej byl tělák?“vyptávala se Erika hned po příchodu do třídy.
„Jo docela dobrý a-“ztlumil jsem hlas: „Objevil jsem svojí druhou schopnost.“
„A co, jakou, viděl tě někdo?“ptala se Aneta s neskrývaným vzrušením.Zrovna u ní jsem si myslel, že není moc nadšená z našich schopností a z toho všeho.
„Málem mne viděl Burka jak-“schválně jsem se zastavil abych je ještě víc napnul.
„Tak nás nenapínej, co to bylo?“vyprskla na mne Erika s netrpělivostí v hlase.
„Lítal jsem, asi metr nad zemí, ale ještě uvidím jaká tahle schopnost bude.“
„Víš, ono je možný že nebudeš lítat, ale jen se tak vznášet nad zemí, ale uvidíš taky nemusím mít pravdu.“dodala Erika.
„Já mám nápad!“zvolal znenadání Marián.
„Co, jakej?“otočil jsem se na něj.
„Jestli máte dneska čas, tak by jsme mohli jít někam trénovat.“
„To je dobrej nápad, ale kam?.Přece nemůžeme trénovat třeba u kašny na náměstí!“začal jsem přemýšlet o místě našeho tréninku.
„Já vim, tam za našim domem v lese je přece takovej ten vypálenej plácek, vždyť víš Eriko, tam jak byl ten požár a všude kolem jsou stromy.Tam by nás nikdo neviděl.“
„To by mohlo jít, dobrej nápad Aneto.Tak po škole?“
„Platí.“odpověděli ostatní sborově.
Ve tři hodiny jsme všichni čtyři šli podél řeky k Anetě.
Vděčně jsme pohlédl na ostrůvek kde jsme včera našly tu truhlici.Nebejt ní, tak bych se nikdy tak nesblížil s Mariánem, Anetou a hlavně s Erikou.
„Támhle už je náš dům!“zvolala Aneta a ukázala na pěkný rodinný domeček na kraji lesa.Kolem domečku měli malý bílý plůtek asi metr vysoký.Marián se jako frajer rozeběhl a skočil přes plůtek.Po dopadu Marián vítězoslavně zavýskl. Aneta na něj s obdivem pohlédla.Tak jsem se chtěl taky před Erikou blýsknout.
„To zvládnu taky, hele!“zavolal jsem na ně.
Poodstoupil jsem pár kroků od plůtku.Rozeběhl jsem se
a skočil.
BÁC.A už jsem ležel za plotem na zemi.Když jsem skočil tak se mi noha nějak zahákla za vrchní laťku.Všichni vyprskly smíchy i Erika a dokonce i Marián.Od kámoše jsem čekal že se mě zastane, nebo že se alespoň nebude smát.Zrádce.A ještě ke všemu takovej trapas.
„Co se takhle přestat předvádět?“přistoupila ke mně Aneta s pobaveným tónem ve hlase.
„Teda jestli si nechceš způsobit ještě víc trapasů.“
„Ha,ha ha.Jako by se ti nikdy žádnej nestal.“ušklíbl jsem se na ní.
„Náhodou nestal.Aspoň ne tři ve dvou dnech.Víš, od tý doby co mám ty nový schopnosti, cítím takový chvění.Něco jako touha směřující od tebe k Erice.Co ty na to?“
„No-o to není pravda.“zakoktal jsem se.
„Ale nejhorší je-“pokračovala dál Aneta jako by mě neslyšela.
„-že mně ty emoce jiných tak trochu ovládaj.Čas od času mě proti mí vůli nutěj, abych například Erice vyznala lásku nebo abych jí dala pusu.BLE.Tak si kroť tu svojí t-o-u-h-u, jo?Protože já, na rozdíl od tebe trapasy nevyhledávám.A nebuď naštvanej, však víš že to cítím.“Aneta řekla jen samou pravdu, ale samozřejmě jsem zapíral jak se dalo.Krátce jsem pohlédl na Eriku jak jde před námi s Mariánem.
„Ty tvoje schopnosti jsou děsný!“okřikl jsem Anetu stále tlumeným hlasem.
„Já vim, ale co mám dělat.Prostě nedokážu ovládnout svou s-ch-o-p-n-o-s-t.“Najednou Aneta úplně zrudla a začala se ovívat sešitem.
„Co je ti?“zeptal jsem se.
„Vedro, velký vedro.Za to můžou ti dva psi.Jsou celý žhavý.“
„Co-o že?“začal jsem se smát.
„Moc vtipný a jdi radši od mne dál, nebo tě snad políbím.To je děsná schopnost .Jdi.“zařvala na mě Aneta.Raději jsem rychle uskočil.
„Co se děje.“otočila se s trhnutím Erika
„To ty psi, oni po sobě touží a já přebírám jejich emoce!“zoufale řekla Aneta.
„Rychle pojď sem.“zavelela Erika a popadla Anetu.
Předtucha
Erika strčila Anetu do lesa.
„Tak co, dobrý?Už nás nechceš pusinkovat?“nemohl jsem potlačit svůj smích.
„Hele nech si toho jo.“okřikla nás Aneta.
„Když už jsme u těch schopností, nechceš vědět co si ti psi říkali?“začala Erika Anetu popichovat.
„Díky snad ani ne.“odsekla Aneta naštvaně.
„Jé,vidíte ty veverky?“zavolala Erika a ukázala na dvě černé veverky které právě lezly po stromě.
„Víte co si teď říkají?“
„Prosim tě, přelož nám to z veverštiny!“požádal Marián Eriku.
„Jistě, jistě.Cituji:Ta sousedka z černý lípy se zase chlubila se svojí rodinou.Mí veverčata už mluví,chodí a tak dále.Jako by to ostatní neuměli.Asi jí řeknu co si o ní myslim.“
Všichni jsme vyprskly smíchy.
„Myslíš že ti rozumí?“ptal jsem se Eriky.
„Tak můžu to zkusit.Pane veverčáku.Haló!“
Jelikož veverky utíkaly stále dál, tak jsme usoudily že zatím jí asi nerozumí, ale co není může být.
„Tak jdeme teda trénovat.Kdo začne.“
„Tak začni ty a ukaž jim jak lítáš.“navrhl Marián.
„Dobře!“Pomalu jsem zvedl ruce do výše.Nic.Zkusil jsem vyskočit.A už zase jsem pocítil ten pocit když na mě nepůsobila žádná gravitace.
„Tak se skus pohybovat.“pobídla mě Erika.Začal jsem vrtět celím tělem, ale nebyl jsem schopen hnout se z místa.
„Tak zkus alespoň vylétnout ještě výš.“Natáhl jsem ruce nad hlavu.Začal jsem stoupat.Výš a výš.Už jsem byl až u špičky stromů.Utrhl jsem šišku ze samého vrcholu smrku.
Poté jsem ruce zase přitiskl k tělu.Pomalu jsem se snášel k zemi.Vše bylo skvělé až na to že jsem nějak neustál dopad.Šišku jsem podal Erice.Nebyla to sice růže, ale šiška taky stačí.
„Díky.“zamumlala Erika a převzala mojí skoro kytici a zčervenala.
„Tak kdo další?“
„Tak já to zkusím.“Aneta vstoupila na spálenou půdu.
„Zkus zmrazit ten pařez!“navrhl jsem.
„Dobře pokusim se!“Aneta natáhla ruce vpřed.Nic.Aneta pokrčila rameny.
„Zkus to znova.“Aneta opět vymrštila ruce vpřed.Zase nic.
BAF.Marián se potichu přikradl k Anetě a vybafl na ní.
„Áááá!“Celej pařez znenadání obrostl tlustou vrstvou ledu.
„Mám to, takhle se to dělá.“Aneta mávla rukama a kaluže na zemi se proměnila v kluziště.
„Tak Mariáne běž!“pobídl jsem ho.
„Tak jo.“Marián předstoupil a chytil se za hlavu.Na hromadě dřeva se objevil rudý plamen.
„A teď co, jestli něco neuděláme tak tady vypukne další požár!“zařvala Erika.
„Já to zkusím.“zvolala Aneta.Rozmáchla se.
„Sakra!“Aneta nezmrazila oheň, ale jen klacky.
„Možná by jsme měli-“začala Erika, ale Aneta jí skočila do řeči.
„Ne já to zkusim ještě jednou.“Aneta se znovu mocně rozmáchla.
„Povedlo se.Mám to.“Anetě se podařilo plameny zmrazit.
„Tak dobře.Mariáne tvou schopnost musíme zkoušet jen za určitých podmínek.“
„Eriko teď jsi na řadě ty.“
„Skvěle.Tak v co se mám proměnit?“
„Třeba v zajíce.“zasmál jsem se.
„Skvěle.“Erika zavřela oči a soustředila se.
„Tak co?“ptala se Erika.
„No víš už ti chybí jen ocas, uši,srst a dlouhé přední zuby.“ „Pro boha živého, já chci bejt zajíc.“zavolala Erika zoufale.
Erika se začala zmenšovat, její nohy se prodlužovaly a v puse jí vyrašily dva velké zuby.
„Dokázala to, opravdu z ní je zajíc.“zvolala radostně Aneta.
„Tak co jaká jsem byla!“ptala se Erika hned po proměně.“
„Už jsem plánoval, že si tě v neděli dám k obědu.Se svíčkovou omáčkou.“začal jsem se jí pošklebovat.
„Asi bych ti moc nechutnala.“zasmála se Erika.
„Takže teď už jen já.“řekl jsem a šel jsem vyzkoušet svojí druhou schopnost.
„Robine zkus klackem rozbít ty ledové plameny.“zavolal na mě Marián.
„Tak jo zkusit to můžu.“Pomalu jsem začal zvedat ruku.Klacek který ležel na zemi se zvedl do výše a vznášel se vedle mě.Ruku jsem vymrštil vpřed.Klacek letěl stejným směrem.
„Ale né!“zařval jsem.Klacek sice letěl správným směrem, ale plameny minul asi o dva metry.
„Možná by jsi se měl více soustředit.“poradila mi Erika.
Pomalu jsem klacek zase zvedl do vzduchu a mávl jsem rukou.
„Bingo.Mám to.“zařval jsem.
„Jseš fakt dobrej.Opravdu!“pohlédla na mě Erika s obdivem.Konečně jsem si to u ní trochu polepšil a hlavně jsem se neztrapnil.
„Super už nám zbejvá vyzkoušet jen přenos.“
Všichni jsme se chytli za ruce.Schválně jsem si stoupl vedle Eriky.
„Myslete na Anetin dům.Všichni!“Pekelně jsem se soustředil.Myslel jsem na Anetin dům s tím bílím plotem.Byl to zvláštní pocit.Jako by jsme se dostali do nějakého tornáda.Snažil jsem se udržet, ale nešlo to.
Odpojil jsem se od ostatních.
BÁC.Objevil jsem se na velice povědomém místě.U plotu.Přesně tam kam jsem spadl při mém ekstra skoku.
„Pomoc.Hej, kde jste kdo.“Anetě se ten dolet taky moc nepovedl.Přistála přímo na střeše.
„Haló Robinem, prosím tě dostaň mě odtud.“
„Hned jsem tam.Kde máte nějaký žebřík?“
„Jseš snad Větroplach nebo ne.Vždyť umíš levitovat.“
„Správně, tak počkej už letím.“zase jsem vyskočil a opět jsem vysel ve vzduchu.Ruce jsem zvedl vzhůru.
„Musíš přelíst sem.Já na tebe nedosáhnu a letět pro tebe taky nemůžu.“
„Počkej už tam budu.“Aneta pomalu přelezla po střeše až ke kraji.
„Chyť se mě kolem krku, rychle!“Aneta obtočila svoje ruce kolem mého krku.
„Co to tam děláte!“Pomalu jsem sklopil hlavu dolů.Dole stála Erika s Mariánem.Erika měla ve tváři takový divný výraz.asi si to špatně vyložila.Zase se vyplnilo že stará přísloví vždy platí.Pro dobrotu na žebrotu.
„Emh- nic já tady teda já jí jen dostávám dolů?“
Pomalu jsem se s Anetou snesl dolů.
„Tak co kde jste skončily.“zeptal jsem se.
„Rozhodně jsme dopadli líp než vy.“pronesla Erika s ironií v hlase.
„Emh- můžu si vzít jablko.“plácl jsem.
„Samozřejmě, teda jestli si tam vylezeš.“Vyhlídl jsem si takovou krásnou jabloň.Pomalu jsem vylezl na nejspodnější větve.Rozhlédl jsem se kolem.Přímo u stromu bylo malý jezírko ohraničené kameny.Vylezl jsem na vyšší patro větví a stále výš a výš.A vtom jsem uviděl nejhezčí jablko na celém stromě.Rostlo přímo nad jezírkem.Pomalu jsem lezl po větvi nad rybníčkem.
KŘUP.Nějak jsem neodhadl pevnost této větve a znenadání jsem ležel v jezírku mezi žábami.
„Už podruhé za dnešek všichni vyprskly smíchy.
„Nestalo se ti nic?“zeptala se Erika s úsměvem na tváři.Pomalu jsem vylezl z rybníčku.Z mikiny mi stále odkapávala hnusná zelená voda.Rozloučily jsme se s Anetou a vraceli jsme se domů.
Během zbytku týdne se nic zvláštního nestalo až na pár běžných trapasů jsme denně trénovali a právě v sobotu na tréninku se to stalo.Začaly jsme jako vždy trénovat schopnosti.Všichni velice pokročily, ale nejvíc Marián.Nejen že ohně zapaloval, ale teď je dokázal i uhasit.A musím se přiznat že jsem se taky docela zlepšil.Už skoro vždy jsem neminul.Teď jsem si trénoval na lidech, což znamenalo že se ostatní museli tak trochu obětovat.A dokonce jsme zvládly přemisťování bez přistání na střeše.Tenkrát jsme se už vraceli z tréninku když Mariánovi vypadl z kapsy mobil.Marián se ohnul aby si mobil vzal.Když se dotkl mobilu tak dostal předtuchu.
„Brácha, pojede z fotbalu a narazí do nich kamion.Bude v nemocnici s lehčím zraněním.“
„To je děsný, co budeš dělat.“strachovala se o něj Aneta.
„Já mu to zavolám!“
„Ne, to teda nezavoláš.“zatrhl jsem mu to.
„Jo a to jako proč, myslíš si že mi v tom zabráníš.“
A jak by jsi asi vysvětloval, že jsi to věděl dřív než to nemocnice ohlásila vašim!“zařval jsem na něj.
„Nevim sice jak, ale jsem si jistej, že mu to zavolám a ty proti tomu nemůžeš nic udělat,je ti to jasný.“
„To si myslíš ty!“mávl jsem rukou a jeho mobil mi přiletěl do ruky.
„Vrať mi to,dělej!“řval Marián z plna plic.
„A co, když ne?“jen co jsem to dořekl, můj rukáv začal hořet.
„Jseš snad blbej nebo co!“zařval jsem a rukáv jsem uhasil svojí bundou.Ale stejně jsem měl na rameni velkou spáleninu.Prudce jsem rukama vyrazil vpřed.Marián odlítl asi pět metrů.Díkybohu, narazil do stěny Anetina domu.Ne, že bych mu přál nějaké zranění, ale za tu spáleninu mu to patří.
„Tak ty se chceš rvát jo?!“zařval a moje nohavice se vznítily.
„Tak už dost!“zařvala Aneta a oheň na mých nohavicích zmrazila.
„Ještě chvíli a kvůli té vaší hádce snad puknu.Vy by jste se měli opravdu naučit krotit své emoce.“
„Tak dobře sorry, ale stejně si myslím, že by jsi to neměl volat, vždyť se tvému bráchovi nic nestane.Ale můžeme to rozhodnout demokraticky.“
„To je dobrej nápad, tak kdo je proto, abychom to zavolali?“chopila se slova Erika.Jedinej Marián se přihlásil, ostatní souhlasili s nápadem, nechat vše osudu.
„Ale to je pěkně nespravedlivý, tvému tátovi jsme taky všechno vyklopili, Robine, tak proč to nemůžeme říct našim?“
„No jo, jenže vám po bytě neběhal dinosaurus.“Erika se začervenala.
„Nic ve zlém, Eriko.“usmál jsem se na ní.
„Jo jasně, v pohodě.“
„Naši pravou totožnost se budeme snažit skrývat, dokud to jen bude možný.Nechceme přece, aby nás při naší práci někdo otravoval.“
„No, já si myslim, že by nebylo-“
„Buď zticha, to jeho zvolil Selegil jako našeho vůdce, ne tebe, takže by jsi ho měl alespoň trochu poslouchat.“okřikla ho k mému velkému potěšení Erika.
„Ale já vám nechci rozkazovat, všechno budeme rozhodovat hlasováním!“
„Jenže jsme čtyři, tak abychom rozhodovali většina proti menšině, Robin bude mýt dva hlasy.“zavelela Erika rozhodným hlasem.
„Ale to zas ne.“vyhrkl jsem.
„Ale jestli se ti to nelíbí Robine, může nám šéfovat Marián.“řekla Erika jako by mě vůbec neslyšela.Mariána jsme přehlasovali,přece jen každý nechtěl riskovat odhalení za pár modřin.
„Tak to bude dneska všechno.Ahoj.“jen jsem Mariánovi hodil mobil a vyrazil jsem.Domů jsme šly každý zvlášť.
V neděli jsem se probudil nějak moc brzo.Podíval jsem se na svoje náramkový hodinky.Bylo šest jedenáct.Chvíly jsem tápal po příčině mého brzkého probuzení.A nemusel jsem hledat dlouho.Selegilova skleněná koule zase blikala tím zvláštním bílým světlem.Přišel jsem k ní.
„Větroplachu chlapče, vědí o vás!“ozval se Selegilův hlas.
„Co-ože,můžete to ještě jednou zopakovat?“promluvil jsem rozespalým hlasem.
„V-ě-d-í o v-á-s!“zařval na mě Selegil.To mě rázem probudilo.
„Jek se to dozvěděli vždyť jste říkal že jim to bude trvat tak měs-“
„Zapomeň co jsem říkal!Někdo od nás to asi musel vyzradit.“
„A co teď máme jako dělat?“
„Tak za prvé cvičte své schopnosti-“
„To už trénujem celej týden a děláme velký pokroky, třeba takový Marián se už-“
„Na to není čas.Určitě k vám nasadí špehy.Může to bejt kdokoliv a hlavně Notos a Apaté je obdarují schopnostmi.“
„Ale jak to? Vždyť tohle v Řecku nedělaly!“
„Jenže teď už mohou, protože se k nim přidala celá pekelná trojice.Baal, Trist a sám Lucifer.Ty tři v nich vidí naději, jak ovládnout svět“
„Ale když oni mohou darovat schopnosti jiným tak jaké schopnosti mají oni a proč neovládnou svět sami?“
„Oni ve skutečnosti nemají žádnou moc,jen nadlidskou sílu.Proto vyhledávají silné smrtelníky, aby jim pomohli v ovládnutí světů.Tenkrát v Řecku to měli byla zkouška ,jestli Notos a Apaté mohou přijmout schopnosti pekel, ale tentokrát je to plán k vládě nad světem.Sbohem.“řekl a byl pryč.
Děsná paní Čejková
Když jsem v pondělí přišel do třídy, nikdo v ní nebyl jen pan učitel Keller seděl za učitelským stolem.
„Dobrej den.“zamumlal jsem a usadil jsem se naproti panu učitelovi.
„Podívej Robine, dneska jsem je nachytal Formica formicum.“pod tím názvem jsem si představil nějakého krásného motýla či brouka.Pohlédl jsem do sklenice.
„Vždyť to je obyčejnej mravenec.“podotkl jsem znuděným hlasem.
„To je mravenec lesní, chci si založit kolonii a studovat jejich způsob života.“
„To je opravdu zajímavé.“podotkl jsem.jestli má nějakou přítelkyni tak ta asi musí přežít věci.Hadi v akvárií,pavouci v zavařovacích sklenicích a mraveniště.Už jsem viděl jak Keller má uprostřed místnosti mraveniště a jak kolem něj běhá s foťákem.
„Dobrý den.“ozvalo se a do třídy vstoupil Jakub Hyksa.Vybalil jsi věci a přišel ke mně.
„Ahoj, nepůjdeš na suplování?“zeptal se mě Kuba. Protože před námi seděl učitel, tak mi bylo blbí říct ne.
„Jasně, proč ne?“Tak když jsme vyšli ze třídy začal jsem navazovat rozhovor.
„Ty jsi chodil s Erikou do třídy, že jo?“
„Jo a taky s Anetou.Celejch pět let v jedný třídě a pořád jsme spolu, to bude asi osud kdo nás spojuje s Erikou.“Ten chlapec se mi zamlouval čím dál tím míň.Už jenom tím jak pořád mluvil o Erice.Párkrát jsem měl sto chutí použít svoji moc a prostě ho nechat prolítnout oknem.Bohužel jsem se ovládl.
Když jsme se vrátily do třídy ostatní tu už byly.
„Fakt se ti moc omlouvám že jsem tě v sobotu popálil.Měl jsi pravdu, že by byla blbost, se kvůli pár modřinám prozradit celému světu.
„To je dobrý.A takže se tvýmu bratrovi nic nestalo?To rád slyším!A taky mi promiň že jsem s tebou hodil na tu st-“
„Pst.“okřikla nás Aneta.
„Takže ten příklad chápeš?“řekla Erika.
„Co-že:“zeptal jsem se nechápavě.Erika na mě mrkla a nenápadně ukázala na jednu holku v modrém svetru, která nás nejspíš poslouchala.
„Ahoj Markéto, přeješ si něco?zeptala se jí Aneta.
„Ale nic, jen jsem šla kolem.“řekla a zamířila pryč.
„To tak, už asi čtvrt hodiny.“zašeptala mi Erika.Usmál jsem se a na toho oplzlého kluka z Eričiny bejvalý třídy jsem si už nevzpomněl.Ale zato jsem si vzpomněl na tu podivnou návštěvu Selegila.Všechno jsem to ostatním vyklopil.
„Víte co mě napadlo?“zvolala Erika.
„Co?“
„Vždyť mají špehy mezi našima přátelema.Tak to může bejt někdo z naší třídy.“
„Máš pravdu ale kdo?“
„Já vim, vždyť ta Markéta Filipovská, nás poslouchala a špehovala.“Všichni jsme se zamysleli.
„Víta co probereme to dneska na tréninku.OK?“
„Asi máš pravdu, tam nás snad nikdo nebude poslouchat:“dodala ještě Erika.
Po škole jsme hned vyrazil do lesa trénovat.
„Tak co, přišly jste na něco?“zeptal jsem se hned co jsme byli z dohledu školy.
„Co kdybychom k ní taky nasadily zvěda!“navrhl Marián.
„To je docela chytrej nápad.Tak se s ní Eriko a Aneto začněte kamarádit a zkuste z ní něco dostat.Ale pozor aby jste se neprokecli.“dodal jsem.
Pomalu jsme došli k Anetině domu.Opatrně jsem obešel bílý plůtek.V lese bylo dneska nějak šero.
SVIST.Nad námi prolítl netopýr a další a další.Napočítaly jsme celkem sedm netopýrů.
„Tak začneme trénovat, ne?“
„Tím bych si nebyl tak jistej, Větroplachu!“ozval se protáhlý hlas ze stínů stromů.
„Teď!“zařval někdo ve stínech stromů.Ze všech stran se objevovali černé postavy.Měli bílou pleť, černý pláště a a-“
„Upíři!“zařvala Aneta.
„Krev vyvolených máme nejraději.“zašeptal jeden z upírů a olízl si své asi čtyři centimetry dlouhé zuby.“
„To je náš první souboj!Na ně!“vzkřikl jsem.Zvedl jsem ruce do vzduchu a vylítl asi dva metry nad zem.Jeden z upíru vyběhl po kmeni stromu a skočil mi po krku.
V tom kromě horkého dechu na svém hrdle jsem ucítil i závan studeného vzduch.Upír zmrzl.Rychle jsem ho setřásl ze svých ramen.
„Díky Aneto!“zařval jsem.Bleskově jsem jeden klacek zvedl do vzduchu a probodl jsem dalšímu upírovy hrdlo.
„Kde je Erika?“zavolal jsem.
„Já nevim.“odpovídal Marián zatímco jeden z upírů se vedle něj proměnil v popel.Ozval se skřek.Z nebe přilétl obří pták, fénix.Byl nádherný.Zavřískal a snesl se na jednoho z našich nepřátel.Vynesl ho vysoko do vzduch.Mávl jsem rukou.Jeden z klacků probodl dalšímu vampýrovi srdce.Upír se rázem proměnil v prach.Už zbývaly poslední dva.Jednoho se ujal Marián a druhého jsem přenechal Anetě.
„Kde je Erika.“zeptal jsem se znovu.
„Tady.“ozval se Eriky hlas.
„Kde?“Obří fénix se snesl k zemi.Začal se zmenšovat.Na jeho místě stála Erika.
„Ty jo, Eriko, to bylo fakt, ale fakt dobrý!“zavřískl jsem.
„Jak jsi to udělala?“zeptal se hned Marián.
„Víš,já ani nevim.Nejdřív jsem se chtěla změnit v tygra, ale stalo se to, co se stalo.“
„Dneska jsem už trénovali dost, tak já už asi pudu domů.Zdar!“Pomalu jsem se vydal domů.
„Ahoj.“vyštěkl na mě někdo kus za Anetiným domem.
„Ahoj, Kubo. Emh-Co tady děláš?“
„Já si jdu jen pro sešity.“náhle Jakub ztišil hlas: „Já bych tady nemohl bydlet a ty?“ani nečekal na odpověď a v zápětí pokračoval:Zrovna před chvílí jsem slyšel jak někdo támhle v lese huláká.“
„Hm- to je opravdu zajímavý Jakube, ale já už musím jít.Sbohem.“rychle jsem Jakuba umlčel a šel jsem si po svých“
Když jsem druhého dne vkročil do třídy, bylo zde neobvyklé pozdvižení.
„Když vy Anetu Langerovou, tak mi Britney!“zařvala Markéta a už se drala k plakátu Britney Spears.Z naší velké sbírky plakátu zbyli už jen tři.
„Co se to tady zase děje?“zeptal jsem se Mariána, jen co jsem se dostal k naší lavici.
„Ale to se Markéta a Marek zase hádají.
