K téhle básni mě inspirovala má učitelka dějepisu, když jsme probírali holocaust. Přijde mi to strašně morbidní, ale svým způsobem mě to i fascinuje, myslím tím tu jejich zběsilou ideologii. Tuhle báseň jsem napsala snad proto, že to ze mě muselo ven, snad kvůli té tvrdé pravdě, kterou si ani moc neuvědomujeme, nezažili jsme ji a je to plné krutosti na kterou se mám nechce myslet. Proto jsem taky zvolila tenhle „dětský“ typ rýmu, abych alespoň tak zlehčila ony hrozné okolnosti…
DR. MENGELE
V Německu se narodil,
kariéru zahájil.
Vystudoval medicínu,
udržoval disciplínu,
V koncentráku Osvětim,
plány svoje předved jim.
Zkoumal tělo, hloubky duše,
nad mrtvolou prones suše:
Modré oko, světlý vlas,
jen ti mohou žít tu zas.
V bílém plášti Žida praštil,
nad dvojčaty čelo vraštil,
ufik jim i ručičky,
nedbal boží rodičky.
Tmavé oči neuznával,
skalici jim do nich dával.
V kotlíku zas voda vřela,
uvařil si lidská těla.
Omastek mu nechutnal,
na mýdla jej rozprodal.
Popelem z té štěnice,
posypával silnice.
Z lidí psy si udělal,
všude chtěl být generál.
Pro rudochy měl však slabost,
způsobil tím trochu chaos:
Pokrevní bratrství se nezdařilo
a jeho zkoumání tak objevilo,
že krev jedince jen jeho byla,
do druhého pak nevstoupila.
Po válce si šel trochu zaplavat,
tělo však nemohlo mu tolik dát,
takže po malé neshodě,
došlo mezi nimi k dohodě,
že až zase za půl století,
co by duch světem obletí!
***
Říká se: Lepší jeden prd než deset doktorů,
s tím v jeho případě souhlasit nemohu!