O den později
Do výslechové místnosti vstupuje Markéta Brinzáková. Je vidět, že spánkem načerpala nové síly. Je umytá a jakoby svěží. Oči má však stále opuchlé od pláče. Dnes ji čeká další zkouška. Musí dovyprávět svůj příběh.
,,Když sem se probudila z toho snu, nebyla sem schopna spát do konce noci. Nevím, co sem tu noc dělala, všechno se mi hrozně slejvá, vím jenom, že když sem ho viděla nad sebou stát, začala sem ječet. Projel mnou velmi zvláštní pocit. Nejdříve sem z něj měla strach, pak, když sem se trochu uklidnila a ten temný výraz v jeho očích zmizel, sem na něj dostala vztek. Chtěla sem mu dát facku, ale stále, jakoby mně v tom něco bránilo. Možná, že sem z něj byla znechucená. Nechtěla sem se ho dotýkat. Nakonec sem ho čapla a odvedla k němu do pokoje. Zařvala na něj, ať se převlíkne ať de spát. Poslechl. Rychle sem odběhla, protože sem zase nechtěla zažít, aby se přede mnou začal svlíkat. Zamkla sem ho a šla sem do kuchyně udělat si kafe. Nikdy sem nebyla více unavená, ale spát sem nemohla, protože by se mi mohl zdát ten sen, ještě dále.“
Markéta si dává hlavu do dlaní.
.,,Druhej den sem ho šla probudit. Strašně mně překvapilo a uklidnilo zároveň, že sem ho viděla ležet na posteli. Ještě než sem otevřela dveře byla bych schopna dát krk za to, že stojí těsně za nimi a hrozně mně tím vyděsí a bude mít opět ten vražedný výraz na tváři. Probudila sem ho a on mi dokonce popřál dobrý ráno. Bylo to pro mě jako za sna. Ovšem pak se dostavila ta ničivá, hrozná vidina“
Prochází starým, opuštěným nádražím. Všechny stěny jsou posprejované a polepené pornem. Na zemi se válí flašky od alkoholu, staré madrace, mezi kterými jsou zastrčené použité kondomy, plesnivé oblečení, koberce, někdy i mrtvoly bezdomovců. Lidí, které nikoho neměly a proto tu byly již několik let. Je zde smrad kouře moči, mísící se s pachem hniloby a potu.
Dívá se na ty stěny a pozoruje obrazy na nich. Na jedněch jsou pentagramy a na druhých jsou nahé ženy s ďábelskýma očima. Všechno zde dělal satan.
Za následující zatáčkou je chodba, která má jednu stěnu pomalovanou a ve druhé je přes deset výklenků. Z chodby, kromě nepředstavitelného puchu vychází spousty vzdechů, výkřiků.
Vydává se do ní a hned s prvním krokem ji přepadává ohromné vzrušení. Kdyby vedle ní někdo byl, je jedno kdo, holka, nebo kluk, hned by se do něj pustila a byla si jista, že on do ní také. Jde dále za tím hekáním, když se dostává k prvnímu výklenku.
Jsou tam dva lidi, muž a žena, na madraci. Jsou oba nazí a píchají. Nedá se říci, že se milují, tomuto nelze říci milování, prostě jen píchají aby zahnali ten strašlivý pocit vzrušený, který cítí i Markéta a ze kterého může po delší době zešílet.
V dalším výklenku je též žena s chlapem, chlap je opřený o stěnu a žena klečí před ním a kouří mu péro. Opět se to nedá napsat nijak jinak, protože v téhle chodbě se to dělat musí.
V dalším výklenku, jak už ona sama čekala, je její syn s tím chlapcem, ze včerejšího snu. Oba jsou oblečení v černých mikinách a kalhotách, přes hlavy mají kapuce. Leží na sobě na zemi a vášnivě se líbají. Markéta vidí jejich jazyky, jak se mezi sebou proplétají. Oba se hladí, a vydávají při tom hlasité vzdechy. Kroutí se, sahají na sebe, jsou strašně něžní. Je vidět, jak si užívají, jak se jim to líbí. Nikde na světě by jste nenašli dva lidi, kteří by se tak vášnivě mazlili a líbali se.
Ronald objímá toho druhého nohama, když se ten druhý otáčí a něco mu šeptá do ucha. Ronald se usmívá a stoupá si.
Markéta cítí vzrušení, kterému se nedá odolat. Jestli zde nenajde člověka, se kterým by se mohla začít uspokojovat, bude to muset udělat sama.
Ten kluk, si stoupá na čtyři a stahuje si kalhoty na zadku. Ronald si za něj kleká a začíná si stahovat kalhoty zepředu.
Matce je jasné, co budou dělat a závidí jim. V této chodbě to jinak nejde!
Náhle se její pohled setkává s pohledem jejího syna. On se chápavě usmívá a očima jí naznačuje, kam se má vydat…k dalšímu výklenku.
Chvíli váhá, ale pak odtrhává pohled od svého syna a vydává se tam, kam jí její syn poradil. Vzrušení je nesnesitelné a ona je vděčná svému synovi za to, jak ji poradil. Hrozně se těší na člověka, který na ní čeká v dalším výklenku. Už je skoro u něj. Chvíli váhá, ale pak odhodlaně vstupuje vpřed.
To, co tam spatřila, bylo to nejhnusnější ztvárnění člověka, jaké kdy viděla. Úplně vzadu, opřené o zeď bylo něco, co když viděla, musela slabě vykřiknout. Kdyby to viděla normálně na silnici, začala by volat záchranku, ať si pro to přijedou.
Byl to jistě přes padesát let starý chlap, možná bezdomovec. Šaty, co měl na sobě byly roztrhané a špinavé. Náhle si uvědomila, že právě on je zdrojem veškerého puchu, který tu je. Ale za všeho nejhorší byl ten jeho obličej. Jestli jste někdy viděli fotky ústních nádorů, které mají lidi žvýkající tabák, viděli jste tohoto člověka. Spodní ret byl větší, než samotná brada. Skýtal spoustu trhlinek, ze kterých kapala krev. Otvor, kterým tento člověk mohl dýchat byl těsně nad spodním rtem a měl tvar kolečka, ve kterém se mihotal odporný, malý jazýček
Jak velká měl ústa, tam malý měl zbytek obličeje. V pravé části obličeje měl jakousi bouli, kvůli které nebylo pravé oko vůbec vidět. To druhé, levé bylo nevýrazné, barvy červené. Na hlavě kromě rúžové, táhnoucí se jizvy měl pleš.
Jak se tak Markéta děsila toho, co před ní bylo, blížil se čas, kdy vzrušení dostoupí vrcholu a ona se bude muset uspokojit, aby nezešílela. Po chvíli opravdu přišel. Najednou nedokázala ovládat své tělo a bylo přitahována k tomu mrzákovi. Bránila se, úpěla, vzpírala, ale biologické potřeby jí nedayl pokoj a ona musela začít, musela.. Hrozně se přemáhala, možná, že i chvíli plakala, však na větší prostoje neměla čas. Přešla pár metrů, co jí od něj dělilo a pak se jen dívala sama na sebe, jak píchá s tím mrzákem a přitom blinká na zem vedle nich.
,,Když sem se probudila, viděla sem toho mého synáčka, jak stojí přede mnou a má záchvat smíchu. Na chvíli se uklidnil a podíval se na mně, načež se začal smát ještě hlasitěji. Já se na něj jen tak dívala. Mé vnitřní pocity byly hrozné. To hovado mně ponížilo, vybralo si ze mě poslední síly, které mi ještě zbývaly. Donutilo mně, abych to začala dělat s tim opornym slizem, tam na nádraží. Donutil mně klesnout tak hluboko, jak to jen šlo. A společně s ponížením ve mně byl i strach. Můj synáček mě měl v rukách. Mohl si se mnou dělat co chtěl, byla sem pro něj něco, jako loutka. Ale nejhorší ze všeho bylo, že sem nevěděla a nevím do teďka, co se dělo! Proč mi to dělal, a jak to vůbec dokázal?! Kdybych neměla ten strach a měla dostatek síly, zmlátila bych ho, tak, jak ještě nikdy. Kopala bych do něj na zemi, dávala mu facky a hlavně bych doufala, že to z něj všechno vymlátim, všechno! Možná, že bych ho i zabila… v tu chvíli bych to dokázala. Ale nemohla sem dělat nic. Všechno sem držela v sobě a o to to bylo horší. Stála sem před ním tak, jak on by měl stát přede mnou, skrčená a bála sem se, že dostanu výprask. Chtěla sem brečet, ale bála sem se, že by se mu to nelíbilo, tak sem to děsnou dobu držela v sobě. Pak sem se neovládla a začala sem plakat. Celý svět se přede mnou hroutil! A vlastně to nebylo nic, ale ta vidina byla tak silná! Podlomila se mi kolena a spadla sem na zem. Hrozně tiše sem plakala. On mi dal pokoj. Beze slova odešel a zanechal mně samotnou v pokoji. Až když sem slyšela zavírat se domovní dveře, dovolila sem si dosyta se vybrečet.“
