„Ňákej hajzl mi podpálil stodolu. A taky zmizeli komedianti. A pár slepic. Vždycky sem si myslel, že tahle verbež tady nemá co dělat. Mizerové. Ale já si je najdu. A pak uviděj, co Grewan dokáže. Ještě budou litovat, že do týdle vsi kdy vkročili.“ S tím se otočil a zmizel směrem ke stodole. Ke Gariden přiběhla malá Char. „Co se děje, Chari?“ „Zdál se mi sen, tetičko. O ohni. Byl děsivý…“ Gariden přidušeně vykřikla. „Ach můj bože, Chari, pojď rychle domů a vyprávěj mi ho, je to hrozně důležité…“ Utíkaly do domku, dvě postavičky na prahu světla a tmy. Když Gariden pevně zavřela dveře a obě se posadily na postel, začala malá mluvit. „Bylo to strašné tetičko. Než jsme šla spát, měla jsme strašný vztek na ty komedianty. A pak jsem usnula. Byla jsem v malé místnůstce a cítila jsem se, jako kdybych měla explodovat. Zvětšovalo se teplo a já zjistila, že jeho centrem jsem právě já. Podívala jsem se na své ruce a ty hořely. Byla jsem celá pokrytá plameny. A cítila jsem, že vztek, který v sobě nesu narůstá. Snažila jsem se ho utišit ale nešlo to. A najednou jsem cítila, jak ně opouští síla. Upadla jsem na zem a pak jsem se vzbudila. Co to znamená teto?“ Gariden si složila obličej do dlaní, stěží jí bylo rozumět když zašeptala: „Znamená to, že jsi zapálila Grewanovu stodolu a také, že musíme jít ke Kameni, aby ses naučila ovládat tuto sílu. Vyrazíme ihned.“ Charissa byla tak vyděšená tím, co nevědomky udělala, že se nezmohla na slovo a jen tiše přikývla. Teta ji vzala za ruku a zadními dveřmi vyšly směrem k lesu přes louku, na které Char trhala pampeliškové listy, díky kterým měla dostat trest. Teď si na to však ani jedna nevzpomněla. Gariden šla tak rychle, že její neteř musela utíkat aby jí stačila. Tak došly až doprostřed lesa, kde se majestátně tyčil osamělý Kámen. „Opři se o něj a naslouchej co ti říká…“ Charissa tiše poslechla. Klekla si a Kámen objala. Asi čtvrt hodiny na to tiše vykřikla, pustila se Kamene a Gariden měla co dělat aby ji zachytila. Malá byla v bezvědomí. Za chvilku však otevřela oči a zašeptala: „Už jsem v pořádku, tetičko…“