Seleven seděl potmě opřený o zeď jednoho z domů na okraji města. Co to udělal? Co to, proboha, udělal?
Díval se vzhůru na oblohu plnou zářících hvězd, jakoby v ní hledal odpuštění. Měsíční paprsky dopadaly na kamennou dlažbu před ním a dodávaly noci ještě větší chlad než Seleven cítil. Jednal neuváženě... Copak se do toho musel plést? Motat do toho své osobní věci?
Zavřel oči, aby se nemusel dívat na svět, který tak nenáviděl. Co záleželo na tom, že je Strážce? Co záleželo na jeho přátelích, když ve všem zklamal? Vybavoval si Ervimarův obličej, jakoby ho viděl před sebou. On by to určitě tak nechtěl. Nechtěl by, aby Seleven zradil své zásady, aby zradil sám sebe...
Překvapeně otevřel oči. Z rohu na něj vykukoval drobný kulatý obličej korunovaný střapatou hřívou rezavých vlasů. Když holčička zjistila, že se na ni Seleven dívá, vytřeštila oči a skryla se za roh.
Seleven vystřelil vpřed a chytil dítě za ruku. Holčička do něj začala bušit pěstičkami. „Pusť mě! Pusť mě ti říkám nebo uvidíš!“
„Proč jsi mě špehovala?“ řekl tvrdě a snažil se ji chytit i za druhou ruku, aby ho přestala bubnovat do prsou. Proto ji raděj pustil.
Děvče od něj odskočilo a přitiskla se k protější zdi. „Já jsem tě ale nešpehovala. Ne úplně. Já jsem jenom – jenom...“
„Jenom co?“
Děvčátko začalo rychle uvažovat. „Jenom jsem tudyma šla. Bydlím tu.“
„A není už náhodou trochu pozdě?“ poznamenal Seleven rozčileně.
„Proč by mělo?“ zavrtěla hlavou.
Rezignovaně si povzdechl. „No dobře. Mazej domů ať už tě tu nevidím!“
Děvče se začalo pomalu šourat ulicí pryč s hlavou smutně sklopenou k zemi. Náhle se na něj obrátila. „Ale já nemám kam jít. Já nemám rodinu.“
„Proč jsi mi tedy lhala, že tu bydlíš?“
Děvče rozčileně našpulilo ústa. „Nelhala jsem! Já tu skutečně bydlím – tady všude! Já jsem tě jen... chtěla vidět...“ Oči se jí rozzářily. „To jak jsi přivedl ty Sarkanďany... to bylo úžasné! Všichni se dívali tak vyjeveně! To muselo být skvělé s nimi bojovat! Určitě jsi skočil mezi nepřátele, ohnal se mečem a rozsekal je všechny na kostičky! Ostatní zbaběle utíkali z boje a ty jsi je pronásledoval dokud jsi je všechny nedostal a potom švih a bylo po nich! Já budu jednou taky takový hrdina jako ty. Už jsem se rozhodla. Je to definitivní. Budu běhat po lesích a jezdit na koni, bojovat s obludami a podívám se všude po celé Syderii! Všichni se mě budou bát, protože...“
„Ano, ano, určitě!“ přerušil ji Seleven netrpělivě. „Já ti věřím. Přece jen by jsi mohla jít... do jiné části svého domova, nemyslíš? Nejsem tvoje máma, proboha! Co kdyby sis našla někoho jiného?“
Holčička zklamaně pokrčila rameny a něco tiše zamumlala. Obrátila se opačným směrem a zmizela za rohem ulice.
Seleven se přesvědčil, že skutečně odešla. Tohle by mu ještě scházelo! Při jeho smůle...
Chvíli počkal, aby měl jistotu. Vyběhl ven z uličky opačným směrem než ona. Tiše se proplétal ztemnělým labyrintem města a snažil se držet ve stínu, aby si ho nevšimli ani opilí noční flamendři.
Prosmýkl se kolem skupinky vesele si prozpěvujících hýřilů, aniž by ho kdokoli zaznamenal. Ulice vyústila do čtvercového parku ohraničeného řadou honosně vyhlížejících domů. Někdo už tam na něj čekal. Byl oděn v tmavém plášti a tvář mu halila kapuce. Stál nehnutě pod vysokým kaštanem, jakoby představoval jen jednu z kamenných částí zahrady.
Seleven se postavil za něj, aniž by ho neznámý zaregistroval. „Zdravím tě, Livare.“
Livar vyděšeně povyskočil až mu kapuce spadla a odkryla úlekem zesinalou tvář. „Selevene! Můj ty bože, tohle mi nedělej!“
„Dřív by ses nenechal takhle zaskočit,“ poznamenal chladně.
„Dřív to bývalo jiné, hodně věcí se změnilo. I ty ses změnil, Selevene. Ani ty jsi nebýval bezcitným vrahem jakým jsi teď.“
Seleven se napřímil. „Tohle si o mně myslíš? Že jsem vrah?“
Livar se neklidně ošil. „Co jiného si o tobě mám myslet? Ti Sarkanďané dnes na náměstí – vyděsilo to hodně lidí. Mnozí by byli raděj, kdybys je nechal žít a nepletl se do našich záležitostí. Chtějí, abys odsud odešel a někteří dokonce požadují tvou hlavu. Čas Strážců minul, Selevene. Teď už je jen na lidech, aby se stali pány svého života. Nepotřebujeme pomoc.“
„Tak taková je vaše vděčnost?“ řekl rozhořčeně. „Kdybych ty špehy nezabil, možná už teď by tu byl celý jejich mer a tohle zatracené město by mě ještě prosilo o pomoc!“
Livar pokrčil rameny. „Já vím. Ale oni tu nejsou a jak můžeš dokázat, že jsi je jen chladnokrevně nepovraždil? Pokud tu byl Ervimar, všichni jsme věřili tomu, co pro nás dělal. Kdyby ti dal souhlas on, lidé by byli s tebou. Jenže on už tu není! A my máme jiné zákony než Strážci. Když nedostaneš schválení ode mě, budu tě muset nechat popravit.“
Seleven nevěřícně otevřel ústa. „To bys uděl? Ty? Po tom všem?“
„Co jiného mám na výběr? Kdyby ti to jen tak prošlo, ztratil bych svou pozici ve městě. Nedůvěřovali by mi a možná by mě i sesadili. Víš, co by to pro mě znamenalo?“
„Že by jsi jednou konečně otevřel oči!“
Livarův výraz ztvrdl. „Nemysli si o mně, že zapomínám na stará přátelství a na to, co jsi pro mě udělal, ale život už bývá někdy nespravedlivý. Já ti přesto nabízím jednu možnost: Odejdi odsud co nejrychleji a víckrát se sem nevracej.“
Seleven pohodil hlavou. „Takže mám utéct? To je možnost, kterou mi nabízíš?“
Livar přikývl. „Je snad na tom něco špatného? Všichni utíkají.“
Seleven na něj upřel chladný pohled. Nechtěl tomu věřit. Nemohl... Otočil se a ráznými kroky zamířil pryč.
„Ale jak chceš!“ křikl za ním Livar ještě. „Ráno vypíšu odměnu na tvou hlavu a potom mi už bude jedno co se s tebou stane! Slyšíš mě, Seleven? Mluv se mnou!“
Seleven zmizel v temnotě jakoby se rozplynul.
„Z nařízení Pána města a se svolením našeho nejjasnějšího krále Arleona - syna Artheonova a Pána Severu – byl Strážce Seleven shledán vinným z bezdůvodné vraždy pěti Sarkanďanů bez svolení našeho Pána.“
Lidé se zvědavě semkly kolem vyvolavače, stojícího na vyvýšeném stupínku uprostřed náměstí. Hned vedle něj se tyčil Livar se všemohoucím pohledem na tváři. Znuděně shlížel na davy pod sebou, jakoby pro něj ohlášení této zprávy představovalo jen běžnou rutinu.
Vyvolavač pokračoval ve čtení z dlouhého kusu pergamenu, který držel v rukou: „Každý, kdo by jej dostihl živého či mrtvého nebo pokud by o něm mohl sdělit nějakou informaci, nechť se neprodleně dostaví k městské stráži.“
Davem to vzrušeně zašumělo.
Livar zvedl ruku vysoko do vzduchu. Deset ozbrojených jezdců na opačném konci náměstí zvedlo meče do vzduchu a s bojovým pokřikem se rozběhlo tryskem pryč z města.
Muž v tmavém plášti, stojící do jejich odjezdu pod nimi, je mlčky pozoroval. Když se prach zvířený koňskými kopyty konečně usadil, vyrazil i on pryč ulicemi města. Davy lidí proudily stejným směrem, takže se mezi nimi lehce ztratil.
Náhle se asi deset metrů před ním zničehonic objevila skupina zbrojnošů. Zastavovali lidi procházející kolem nich a důkladně si je prohlíželi a prohledávali je. Nestačili sice zkontrolovat všechny, zahalený cizinec by však dozajista neunikl jejich pozornosti.
Muž se stočil vlevo do úzké postranní uličky. Přikrčil se a chvíli vyčkával.
„Ahoj!“
Překvapeně sklonil zrak kamsi k podlaze. Dvě velké zelené oči se k němu vesele upíraly a jejich drobná zrzavá majitelka mu zamávala na pozdrav.
„Takže ty jsi Seleven? Slyšela jsem, že tě hledají...“
Seleven jí ve vteřině zacpal ústa. „Slyšela jsi dobře. Můžeš mi tedy, prosím, dát aspoň na chvíli pokoj?“
Děvče vyklouzlo z jeho sevření. Sedla si na bobek a začala prstem něco kreslit do prachu, jakoby se ho rozhodla ignorovat.
Seleven si oddechl. Odvrátil se od ní a opatrně vykoukl zpoza rohu.
„Branou neutečeš,“ řekla náhle. „Hlídají ji vojáci se zbraněmi. Je jich tam plno. Měl jsi se odsud dostat včera večer, když ti to Livar řekl.“
Seleven se na ni nevěřícně obrátil. „Ty jsi mě špehovala!“ vykřikl zlostně. „Co si o sobě vůbec myslíš? Kdyby tě někdo uviděl, zabil by tě! Proboha, dělej si co chceš!“ řekl rezignovaně, když viděl, že děvče jeho výtky vůbec nevnímá. „Mám tu ještě nějakou práci. Nepotřebuju, aby ses mi přitom pletla pod nohy.“
„Je to určitě velmi důležité, když jsi proto ochotný se nechat zabít,“ řekla tiše a dál kreslila na zem.
Seleven ji chtěl donutit aby odešla, najednou se však zarazil. Sledoval ohromeně symbol, který pomalu vyvstával z prachu – bylo to zjednodušené znamení dvou draků, zakleslých v sobě v bojovém postoji. Znak jeho řádu...
Chytil ji za paže a přitáhl si ji k sobě tak blízko, že se téměř dotýkali nosy. „Kde jsi to viděla?“ naléhal na ni. „Řekni, kdo ti to ukázal!“
„To můj táta,“ pípla ustrašeně. „Řekl mi, že až tu nebude, mám tohle ukázat někomu ze Strážců. Prosím! Já nevím, co to znamená!“
Seleven povolil své sevření. „Jak se jmenuješ? Kdo byl tvůj otec?“
„Natawy,“ zašeptala. „Můj táta, byl...“ Zmlkla. Bylo na ní poznat jak přemýšlí nad tím, co mu může říct.
Seleven se však dovtípil. „Ervimar,“ řekl jakoby pro sebe. „No jistě...“ Pustil ji a vztyčil se na nohy. Začal uvažovat. Nemohl tu Natawy nechat; neměla by šanci sama přežít. Ale pokud ji chtěl vzít s sebou, neměl šanci se proplížit nepozorovaně ven. Octl se tak chtě nechtě mezi kladivem a kovadlinou.
Chytil ji za ruku. „Pojď,“ vyzval ji a vyběhli opačným koncem uličky.
Natawy za ním cupitala seč jí síly stačily, za chvíli se však už nezmohla na víc než jen na vyčerpané klopýtání. Seleven ji zdvihl ze země a ona se ho pevně chytila kolem krku.
Jen tak tak se jim podařilo vyhnout skupině vojáků, která hlídkovala uprostřed cesty. Obrátili se zpět a oběhli je po kruhu. Brzy se však před nimi vynořila mnohem obtížnější překážka.
Široký pás hradeb se zde rozestupoval, aby utvořil jediný možný východ z města. Brána byla hlídána přinejmenším desítkou vojáků. Lidé se před ní tísnili a mačkali jeden na druhého, pokaždé je však spolehlivě rozehnal jezdec na koni.
Seleven horečně uvažoval. Každý, kdo chtěl projít ven, byl důkladně zkontrolován a prohledán před tím, než ho pustili. Nemohl přelézt hradby s Natawy na krku. A podle zběžného pohledu i ty byly hlídány.
Sklonil se k děvčeti a něco mu pošeptal do ucha.
Lidé rozčileně pokřikovali na městskou stráž. Jezdec projel středem davu a kdo nechtěl být ušlapán, uskočil raděj stranou.
„Promiňte! Můžu projít, prosím?“ Malé děvče se prodíralo skrze zástup a lidé mu překvapeně ustupovali z cesty. Za sebou vedla statného muže, zahaleného v tmavém plášti.
Zastavila se až před jezdcem, který právě rozmlouval se svými druhy. „Vedu vám toho vraha, pane,“ řekla pyšně a ukázala na Selevena.
Jezdec povytáhl obočí. Lidé kolem se rozesmáli.
„Takže vrah, říkáš?“ zeptal se muž na koni a přelétl Selevena pronikavým pohledem.
„Ano, pane,“ přikývla Natawy.
Davy se očividně bavily. Jezdec slezl ze sedla a znovu pohlédl na Selevena. „Ukaž mi paži!“
Seleven zklamaně přikývl. Sáhl k levému rameni, aby si sundal plášť. Jeho ruka ve vteřině sklouzla k meči a téměř v tom samém okamžiku ležel muž na zemi omráčený jílcem. Seleven vyskočil do sedla. Natáhl se pro Natawy.
Vojáci zmateně tasili zbraně. Seběhli se doprostřed brány, aby jim zatarasili cestu. To už však kůň uháněl pryč od města.
