Hrabu se do kopce za hordou neuvěřitelně legračně oblečených lidí.
To mám za to, že na všechno skočím, prý sedni si a na nic nesahej a až se rozsvítí zelená tak můžeš ven.
Jo děkuji za takové pokusy, proč já vždycky musím mít něco extra ? Ostatní myjí auta nebo obskakují holky v mekáči, jenom já musím jít dělat asistenta tomu nejšílenějšímu vědci pod sluncem, tedy vlastně panu profesorovi. Přál bych mu aby se tu plahočil místo mě.
Ale pěkně od začátku. Jako podprůměrný student s ještě podprůměrnějším kapesným jsem si našel práci asistenta u profesora Diowna. Kolovaly sice o něm ty nejšílenější historky, ale pro mě bylo důležité, že jsem se nepředřel a měl jsem pravidelný příjem. Nebylo to úplně bez rizika. Při jednom z jeho pravidelných pyrotechnických výstupů se mi jeho mikrovlnný vysokootáčkový motor zakousl do obrazovky počítače zrovinka při vyplňování patentové přihlášky, čímž mi vlastně usnadnil práci se zanesením jeho popisu do formuláře.
Člověk časem otupí a zvykne si.
Poslední půlrok, je ale úplně jiný. Jako by jej osvítilo světlo boží. Možná to způsobil jeho poslední skoro už patent, Rychle Myslící klobouk.
Který mu za neuvěřitelných zvukových a světelných efektů skalpoval jeho rychle myslící hlavu. A vyvrcholením všeho jsem já tady, drápající se na kopec „někde“ na planetě Zemi roku 2996.
Je to možná neuvěřitelné, ale nikdo z místních mi není schopen říci jaké je vlastně datum, přesněji co to vlastně rok je, natož ještě aby chápali proč by měli roky počítat.
Jsou směšní zarostení, špinaví a v neuvěřitelně barevných rozbitých hadrech. Jsou směšní, než si jeden uvědomí, že to jsou „naši“ potomci !
Už vidím vrchol, vypleněná plošina, moment vlastně je to kus dálnice i se svodidly.
„Tak se ukažte kde máte toho malého boha !“
To bylo něco, když jsem se najednou objevil veprostřed náčelníkovy chatrče při jeho svatební noci, kterou se chystal strávit v motlitbách mezi ledničkou bez dveří a okýnkem z chryslera.
Mají opravdu divné zvyky, nebo máme ?
A ten jazyk, něco jako když si Japonec s se slovníkem v ruce objednává po telefonu ušití kalhot s kapsami na kolenech zevnitř.
Rozuměl jsem jen tomu, že jsem snad starší brácha nějakého malého boha a že je zraněný, nebo nemocný ? zavedou mě za ním a já ho vyléčím, jsem přece taky bůh !
Ale copak se bůh potí a chytá křeč do chodidla ?
Tak jsme tady, no Ježíši Kriste!
To jim snad ani nemůžu říct.
Stojím v příkopě u dálnice všichni kolem křepčí a mlátí hlavami o zem.
A proti mně trčí z poloviny utržený billboard s mrnětem v papírových plénkách a kusem nápisu „Je to v suchu !“ !
Na levé ruce mu chybí kus prstu.
Tak tohle mě dostalo, Země vypadá jak po nájezdu armády profesorů Diownů a mí synové a dcery tady padají k zemi před reklamou na papírové pleny !
Ani nevím jak jsem se dostal nakonec zpátky do kabiny, vymluvil jsem se že musím pro lék a pelášil co mi síly stačily. Tenhle příběh tedy při štědrovečerní večeři „k dobru“ nedám.
Panu profesoru bude muset stačit, když mu řeknu že jsem se točil dokolečka mezi červenými a modrými šmouhami.
No uvidíme.
Konečně sedím v upálené kabině z dodávky, číslíčka běhají na obrazovkách jako pominuté a já vlastně ani nevím jestli mám chuť se někam vracet. Pro jistotu jsem nastavil rok 1925.
Vzhůru k lepším včerejškům !