V hostinci U podkovy panoval klid jako každý den kolem poledne. Jediní dva pravidelní návštěvníci seděli v opačných rozích hlavní místnosti. Flegmatický hospodský (s typicky zakulacenou postavou) je v pravidelných intervalech střídavě obsluhoval. Ti dva se odjakživa bytostně nesnášeli.
Všichni tři však zároveň pohlédli na dveře, když zaslechli kroky a hlas blížícího se cizince: „By mě fakt zajímalo, kerej vůl vymyslel tu pitomou dýku proti nemrtvým! Dyby se mi ten zmetek dostal do ruk, bych ho hned…“
Dveře se otevřely a dovnitř se vbelhala podivná postavička. Stařík v pestrobarevných hadrech, které zřejmě měly svůj vlastní smysl nepochopitelný nezasvěceným, byl neskutečně ověšen zbraněmi a veteší všeho druhu, až bylo ku podivu, že se nepřevrhl. Opíral se o děsivě pokroucenou dubovou hůl, zdobenou snad všemi existujícími magickými symboly, které mohly kdy existovat. Ačkoliv nejspíš zamýšlel svým vzhledem vzbuzovat úctu a posvátný strach, byl naprosto k smíchu.
Jeden z návštěvníků, rytíř ve věčně nablýskané zbroji, se při pohledu na nově příchozího tak srdečně rozchechtal, že pod ním zapraskala židle a on se svalil na zem. Ozval se zvuk, jako když zuřivý býk proběhne železářstvím.
Nato se zase začal smát druhý z hostů, vandrák v otrhaných špinavých hadrech. Válečník se rychle zvedl a zpražil ho výhružným pohledem. Smích ustal. Hostinský položil objednané jídlo na stůl a nevzrušeně se vrátil za pult.
Cizinec si postupně důkladně prohlédl oba návštěvníky a pak s úsměvem na rtech shodil ze zad ohromnou tornu, jenž při tom vydala ještě horší zvuk než před chvíli rytíř, a usedl k prázdnému stolku ve středu místnosti. Obsluha k němu přišla svým klidným krokem a zeptala se, co bude chtít. Neznámý se významně podíval na oba zbylé přítomné (a oni na něj s neskrývanou nechutí) a prohlásil:
„Dám si Modré Elfí víno.“
Tlouštík ho bez sebemenší známky překvapení ujistil, že něco takového opravdu na skladě nemá.
„Tak nějaký vobyčejný,“ povzdychl si neznámý znechuceně.
Hospodský tedy odešel do zadních prostor pro pití.
Stařík se se zjevnou námahou zvedl ze židle, dokulhal k rytíři a bez vyzvání si se sebevědomou samozřejmostí přisedl. Stálý host si ho změřil podezřívavým pohledem.
„Mládenče, nevíš náhodou vo nějakým dobrodružství tady v okolí?“ otázal se bez okolků podivný cizinec.
Obrněnec raději přešel nanejvýš neuctivé oslovení i tykání a jelikož větřil kvalitní zábavu, bez váhání na dotaz s maximální procítěností odpověděl:
„O něčem bych, vážený pane, věděl, ale nejsem si jist, zdali jsou vaše síly…“
„Och! Vo moje síly neměj vobavy! Co se týká svalů, sem na tom líp než za mlada,“ přerušil ho rychle stařík a na důkaz poodhalil kostnatou paži. „A vo tomhle,“ poklepal si na téměř holou lebku, až to zadunělo, „ani nemluvím!“
Bojovník se ovládal, jak jen uměl, v jeho tváři se neobjevil ani náznak úsměvu. Jen pokýval hlavou a prohlásil:
„Však ať jsou vaše schopnosti jakkoliv velké, musím vás varovat, že při onom úkolu padl nejeden schopný dobrodruh.“
„Ohó, já nejsem jen tak vobyčejnej dobrodruh, mladíčku! Šlachovitýho Erena jen tak něco nerozhází! Tak vo co de?“ rozohnil se energický pocestný.
„Tak vy jste TEN pověstný Šlachovitý Eren?“ předstíral s dokonalým herectvím rytíř. Tulák se na protější straně místnosti smíchy válel po zemi.
Stařík tomu nevěnoval nejmenší pozornost a na otázku jen hrdě pokýval hlavou, až hrozilo, že mu z vyzáblého krku upadne.
„No, pokud je tomu tak, tak jste dorazil právě včas…“ začal opět válečník.
„Jak dycky, né?“ usmál se spokojeně Eren.
„Víte, tam v horách se v jedné temné sluji skrývá obrovitý drak,“ pošeptal mu jeho společník s bojácným výrazem ve tváři. Jeho nepřítel, který si už přisedl blíž, aby lépe slyšel, dostal další záchvat smíchu, ale oba rozmlouvající ho ignorovali.
„Dřív k nám občas přilétal a vyžadoval vždy nějakou pannu. To se ještě dalo snést, ale nedávno prohlásil, že zničí celou naši vesnici,“ pokračoval rytíř.
„A proč?“
„To nikdo neví a drak sám nám to nevysvětlil. Takže od té doby za ním začali chodit snad všichni schopní válečníci z okolí, ale nikdo se nevrátil.“
„A japato, že ty sám ses tam taky nevydal, he?“ zeptal se Šlachovitý Eren podezřívavě.
„Když jsem viděl ty silné bojovníky, kteří nejspíš skončili strašlivou smrtí, neodvážil jsem se pokoušet štěstí,“ prohlásil smutně obrněnec a staříkovi se zdálo, že se za svou zbabělost stydí. V tu chvíli se ozvala děsná rána, jak třetí návštěvník spadl smíchy ze židle.
Válečník se na něj znechuceně zašklebil a cizinec rozhodně pronesl:
„Tož já vás toho draka zbavím!“
V tu chvíli se otrhanec tak rozchechtal, že mu až začaly téct slzy. Eren si ho změřil pohledem plným opovržení, poděkoval rytíři za cenné informace a vrátil se na své místo ve středu hospody.
Hostinský zrovna jako na povel přišel s lahví plnou sytě rudého moku a postavil ji na stůl před staříka. Ten vytáhl z váčku pár posledních mincí a tlouštíkovi je odevzdal. Pak do sebe celý obsah láhve obrátil a zhodnotil kvalitu pochybovačným zavrtěním hlavou. Vstal, posbíral svou tornu a vše, co z ní vypadalo a s mumláním se odbelhal ven.
Když se jeho povídání o všelijakém vybavení pro boj s draky dostatečně vzdálilo, propukli oba dříve nepřátelští hosté v nejsrdečnější smích, jaký kdy byl ve vesnici slyšet.
