|
|
Zvláštní je pohled na sebe,
když jedna část mě tiše spí
a druhá klidně do nebe
po světelné cestě zamíří.
Když svěříš svůj spánek Měsíci,
pak stříbrný paprsek zářící
vezme tě za skrytou hranici...
Několik kroků ze tmy jen,
už z dosahu stínů plynoucích,
jak snadné je někdy lapit sen,
když mysl se toulá po nocích!
Když mysl se toulá, nemožné není,
co pravda je, ví jenom světlo denní
a tak daleko je probuzení...
***
Po cestě mezi závěsy
zeleného kapradí,
v myšlenkách mezi nebesy
a mech mé nohy ochladí.
Bludičky mě k tanci zvou,
vím však dobře - každý ví -
že zvlášť v tuto noc tajemnou
se za světýlky nechodí.
Pavoučí vlákna s kapkami rosy,
zářící jak jednorožců žíně,
použil neznámý záhadný kdosi
na výzdobu lesní síně.
Letmý dotek kůže stromů -
- co šeptají mi potají?
Říkají, že se vracím domů,
že sny mi ukrást nedají.
Světlo mých drahých bílých hvězd
mě s požehnáním Měsíce
stříbřitou mlhou má zavést,
kam slepí často bojí se.
A já se nechám, proč by ne?
Vždyť oči mít nechci zavřené
a srdce nemám z kamene.
|
