K večeru konečně Šlachovitý Eren vyšplhal ke vstupu do jeskyně na skalní plošinu v polovině nejvyšší hory. Věděl přesně, kde drak sídlí. Nepotřeboval se nikoho ptát, nepotře-boval své šílené vybavení proti těmto tvorům. Jejich blízkost cítil na míle daleko. A zvlášť TOHOTO.
Důkladně si prohlédl ústí doupěte a uznale pokýval hlavou. Pak se pousmál, jako kdy-by si vzpomněl na nějaký dávný zážitek. Z jeho tváře už zmizel ten přihlouplý výraz senilního starce. Nyní vypadal skutečně jako vážený moudrý muž, který toho prožil víc než kdokoliv jiný z jeho okolí. Víc než by si kdy přál…
Upravil si popruhy své obří torny, zastrčil všechno harampádí, které z ní čouhalo na všechny strany a rozhodně vkročil do temnoty uvnitř jeskyně.
„A proč s sebou nosíš všechny ty krámy? Snad…“ začal se obávat drak.
„Ale kdepak! Neříkej, žes…“ škádlil ho stařec rozkládajíc všude kolem svou podivnou výstroj, jako kdyby se zde chystal usadit navždy.
Obrovitý tvor se jen poťouchle usmál a škádlivě na svého návštěvníka zahrozil pařátem. Byl to neobyčejně zajímavý pohled. Temné, ale lesklé šupiny vyplňovaly snad celou rozlohu neskutečně velkého jeskynního dómu. Překrásně tvarovaná hlava tvora, jenž byl vrcholným výtvorem Matky přírody, byla líně položena u nohou staříka a upřeně ho pozorovala uhrančivýma očima. Ti dva se k sobě chovali zcela nevázaně, jako staří dobří přátelé.
„A ten týpek, co ti…“ začal otázku drak.
„Ten slabomyslný, namyšlený a… no, prostě jeden z těch klasických…“ vysvětlil dob-rodruh.
„Jistě…“ pousmál se jeho poněkud rozložitější společník. „Ale on přece…“
„Jo, to máš pravdu, ale…“ dostal stařík zajímavý nápad.
„Geniální myšlenka, ó Mistře!“ zašklebil se drak zlomyslně, zvedl ze země a s patetickým výrazem se uctivě uklonil. Vypadalo to dost směšně, ale pokud by někdo další dokázal číst myšlenky jako ti dva, moc by mu do smíchu nebylo.
Večerní atmosféra horské vesničky byla jako každý den naprosto poklidná. Většina obyvatel se již chystala ke spánku nebo alespoň trávila svůj volný čas v soukromí svých domovů. Jen dva lidé na opačných koncích (jak místně tak i společensky) se poflakovali venku.
Rytíř opitý téměř do němoty maximálně využíval zbytků svého hlasu a vyřvával do okolí oplzlé vojenské písničky. Snažil se vrávoravým krokem dostat z hospody domů, což by mu při současné rychlosti a trase trvalo přinejmenším do rána (avšak pozítří). Něco ho však přimělo se zastavit.
Vandrák seděl jako vždy v temné uličce a čekal na náhodného nicnečekajícího ko-lemjdoucího, kterého by mohl zbavit přebytečných mincí. Dočkal se však něčeho úplně jiného.
Nejdřív bylo ticho. Takové ticho, jaké bývá vždycky před bouřkou nebo před nějakým velkým průšvihem. Napjaté ticho plné očekávání něčeho strašlivého. A to něco na sebe nene-chalo dlouho čekat.
Z hor se k vesnici snesl velký černý stín. Když přeletěl nad domy, něco se na něm za-lesklo a bystřejší z jediných dvou pozorovatelů pochopil, že by se měl co nejrychleji někam uklidit. Stín znovu mávnul obrovskými křídly, opět nabral kurz na vesničku a zastavil se nad návsí. Nekonečně dlouhou chvíli nehybně visel ve vzduchu, pak se zhluboka nadechl a…
Oheň se šířil od jednoho stavení k druhému, ať už díky větru či drakovi samotnému. Obrovský tvor neušetřil jediný domek a přísně systematicky likvidoval obydlí za obydlím. Lidé se marně snažili požár hasit, pokud se jim to výjimečně podařilo, děsivý noční přízrak to ihned napravil.
Vesnicí zmítal chaos, obyvatelé zmateně pobíhali, hledali své blízké a chytřejší z nich zmizeli co nejdál od umírající vsi. Tmu trhaly záblesky planoucího pekla, které nemělo konce. Všude se ozývaly výkřiky umírajících, občas prokládané voláním: „Drááák!“
Toto upozornění nemělo většího účinku, bytost, která se v širém okolí neobjevila již staletí, opět přestala být jen strašidelnou pohádkou pro děti a stala se tvrdou skutečností.
Obec byla navěky smazána z povrchu tohoto světa.
Na břehu rybníku nedaleko doutnajících trosek zbytku domků seděla malá, avšak neobyčejně různorodá skupinka bývalých vesničanů. Schylovalo se k důležitému rozhodnutí.
„Stejně se mi na tom drakovi něco nezdálo. Ohniví draci vypadají jinak,“ tvrdil shrbený zaprášený stařík, který vypadal, jako kdyby právě vylezl na denní světlo po životě stráve-ném mezi takzvaně „moudrými“ knihami a svitky.
„Povídám, s tím netvorem musíme něco udělat!“ tvrdila rozhodně osoba s typickým vzezřením kováře.
„Já bych ho raději nechal na pokoji…“ ozval se nesměle očouzený rytíř, jenž ztratil vše ze své dřívější předstírané hrdosti a odvahy a krčil se stranou od ostatních.
„TY...!!!“ otočil se na něj kovář a mocně se rozmáchl svou svalnatou paží.
Dva přísedící ho rychle zastavili, jinak by zřejmě vyděšeného válečníka jediným úderem proměnil v maličkou plechovku. Silák zatínal potlačovanou zuřivostí prsty, až mu praskaly zbělené klouby a jeho pohled by propálil i nejtvrdší skálu.
„Uklidni se, prosím,“ položil mu ruku na rameno bývalý starosta, „nemá smysl rozkládat tuto již tak dost slabou skupinu. Drak spálil vesnici. To už nemůžeme napravit, ale je naší povinností pokusit se zabránit ničení dalších obcí.“
„Jasně. Pošleme za ním tohohle zbabělce. Ať si pěkně sežere, co udělal,“ prohlásil kovář, stále se vztekem pozorujíc rytíře na pokraji zhroucení.
Starosta přejel pohledem z obra na bojovníka a vypadalo to, že o tom návrhu vážně uvažuje.
„To ne…prosím…to by vám nepomohlo…“ mumlal zoufalý rytíř.
„A co teda?!?“ vybuchl svalovec a neměl daleko k tomu, aby se na toho chudáka vrh-nul a rozmačkal ho.
„Můžeme…třeba…najít nějaké jiné…válečníky. Drakobijce.“
