Jako každá zkáza i tohle přišlo k lidem plíživě. A začalo to nenápadně, jako obyčejné proklamace politiků. Vždyť komu by se nelíbilo zatnout tipec všem těm, kdo se přiživují na systému.
Evropa už nebyla tou starou Evropu. Ve světě zmítaném krizemi, stála tak trošku bokem. A stále více se vytrácelo to, co právě tenhle kontinent v minulosti vyzvedlo do čela civilizace a lidského pokroku. Vytrácela se hodnota mravního řádu, princip křesťanství i obyčejného lidství.
Peníze a zisk, dvě slova ovládají a hýbající světem, změnila chod Evropy. Mohutné koncerny vlastnící průmysl zvedaly svoje zisky. Zvyšovaly i produktivitu práce. A paradoxně stálá honba za ziskem zvyšovala počet nezaměstnaných, stále menší počet lidí vykonával stále větší kus práce. Podivný kolotoč, kde koncerny bohatly a státy chudly. Každým krachem některého z gigantů, který neunesl nápor trhu, se zvětšil počet nezaměstnaných. Těch nezaměstnaných, o které se potom musely postarat chudnoucí státy.
Prvním krokem ke zkáze bylo schválení zákona o referendu. Zdánlivě užitečná a potřebná věc. Ale věc bez pojistek, alespoň mravních. Lid jásal, konečně budeme rozhodovat sami. I politici se radovali, lid dostal to, co chtěl – chléb a hry.
Po několika rozhodnutích, protlačených politickým sítem pomocí referenda, přišel druhý krok zkázy. Politici vypsali referendum k otázce – „Jste pro to, aby stát rázně skoncoval s lidmi, kteří parazitují na systému?“
S velkou pompou a kampaní, s užasnou a děsivou masáží mozků, si lidé připravovali svoje hlasovací lístky. Zdánlivě jednoduchý úkol – označit jedno ze dvou slov. Zaškrtnout ano nebo ne. Jak prosté, zdánlivě.
Dav vhazoval svoje lístky do volebních uren s pocitem lepších zítřků a zářivé budoucnosti. Jak jeden muž zaškrtli ano. Nebudou už pracovat na lenochy.
Jen několik týdnů trvalo vypsání druhé otázky – „Jste pro euthanázii?“
Tady už dav nebyl tak jednotný, ale souhlas byl vysloven. Jen v mnoha myslích běhala dokola otázka – „Kam tím politici míří?“
Teď už zkáza nabrala konkrétní podobu. Byla přijata novela zákona o důchodovém zabezpečení. Po úvodním blábolení o tom, jak si lid sám zvolil tuho cestu, do očí všech udeřila jediná věta novely: „Občan, který po dosažení důchodového věku nebude schopen prokázat dostatek vlastních prostředků k dalšímu životu, bude humánně utracen.“
