„Charisso..“ Dívka vedle něj úplně ztuhla. „Jak znáš mé jméno?“ Lanthes se usmál. „Jednoduše, stačilo se zeptat tvé matky..“ Char vytřeštila oči. „Ty znáš mou matku?“ „Ano, ty snad ne?“ Viditelně se urazila. „Ne, já ne.“ „Jak to? Každý by měl znát své rodiče.“ „Já byla brzy po svém narození poslána k tetě, neznám je.“ „Aha..“ Lanthes pochopil, že se ocitl na tenkém ledě. „Já jsem Lanthes. Ale všichni mi říkají Lanthe.“ Char se konečně podařilo slabě se usmát. „Těší mě.“ Řekla to tak tiše, že ji málem neslyšel. „Je odsud nějaký východ, Lante?“ „Pfů, nemám páru, asi to bude chtít průzkum“ Dívka po jeho boku přikývla a po špičkách odběhla do tmy. Jakmile se ztratila za závojem stínů začala se Charissa plížit. Pomalu postupovala podle okrajů obrovské místnosti ve které se ocitli. Nakonec se potkala s Lanthem, který šel proti ní. Zavrtěl hlavou. „Nic“ „Já jsem na tom stejně.“ „Co kdybychom se vrátili zpět na světlo?“ Tiše přikývla a tak se vrátili doprostřed místnosti. Když došli, sedla si na zem a rukama objala kolena na která položila bradu. Lanth se zatím užíral vzteky a bezmocí. Vrátil se k jedné ze stěn a začal do ní bušit pěstmi. Po pár úderech ho však začaly bolet klouby a ačkoliv byly rány velmi prudké a bylo je velmi dobře slyšet, nic se nestalo, což se ostatně dalo čekat a tak se vrátil zpět doprostřed. Char se ušklíbla. „Rukama tu toho asi moc nedokážeš.“ „Já vím, jen jsem to chtěl zkusit…“ Odpověděl Lanth zahanbeně. „A co ty, přišla jsi na něco, při tom svém lelkování?“ Optal se uštěpačně aby odvrátil pozornost od svého neúspěchu. Char se vesele ušklíbla, bylo jasné, že jeho hru prokoukla. „Náhodou jo…Podívej se nahoru, co vypouští světlo.“ Otočil hlavu vzhůru a uviděl díru, širokou asi metr a dlouhou přibližně stejně.
„Fajn, teď ještě způsob jak se tam dostat.“ „Tetička říkala, že když se dotkneme jezera, získáme nové vědomosti a schopnosti, takže se nejspíš máme pokusit o jejich využití.“ „A ty víš co jsi dostala?“ „Vím, věděla jsem to už od narození. Mým darem je magie.“ „No fajn, já nevím co jsem dostal. Zdá se mi, že v některých ohledech je tvůj svět lepší než můj. Předem víš co se stane.“ Char se zamračila. „Jen u něčeho, a u toho, co vím bys stejně většinou nechtěl vědět co se stane. Věř mi.“ „ A co to je?“ „Vím, že než dosáhnu toho, co mám za úkol, přijdu o všechno. Nezůstane mi vůbec nic a nikdo. Všichni, které bych mohla mít ráda zemřou. Myslím, že bys nechtěl znát temné stránky své budoucnosti, zatímco světlé by zůstaly ukryty za závěsem stínů…“ „No, tak o to teda zrovna nestojím, to máš pravdu.“ „Není mi co závidět. Ale teď bys měl začít pracovat na tom, abys co nejrychleji zjistil, cos dostal do vínku.“ „NO dobře, stáhnu se někam do kouta, abych ti náhodou něco neudělal, až se na to budu snažit přijít.“
Lanthes se tedy stáhnul do kouta a tam se snažil hledat odpověď. Po půl hodině, ve které si Charissa pečlivě rozmyslela jak se dostane nahoru a právě se chystala to vyzkoušet, aby věděla, zda dokáže svůj plán provést, prořízl ticho Lanthův rozzlobený výkřik. Char k němu doběhla. „Co se děje?“ „Nic. Vůbec nic se neděje. To je ten problém.“ Charissa se zamyslela a pak se optala: „V čem jsi byl dobrý předtím, než jsi se dotknul Hladiny?“ „V ničem.“ Vyštěkl. „ Vždycky jsem byl průměrný.“ „To mi neříkej. Každý má něco, v čem je lepší než ostatní.“ „Tak jsem asi výjimečný tím, že nic takového nemám.“ Vzteky se třásl. „A co hudba? Tak ti také nic neříká?“ Čím byl Lanth hrubší tím se Char chovala zdvořileji a chladněji. Přece jen ho ještě neznala natolik dobře, aby věděla, že jí neublíží ani v návalu vzteku. „Já nevím, tak co tě třeba bavilo?“ Optala se a byla ráda, že od něj poodešla asi o dva metry, kdyby ji měl na dosah, asi by už dostala facku. „Rád jsem poslouchal muziku, matka krásně zpívala…“ Na chvilku se ponořil do vzpomínek. „K šestým narozeninám mi dala flétnu a naučila mě prvních pár tónů. Jinak nic. Ani v té hře však nejsem výjimečný.“ „Máš ji tu?“ Zoufale potřebovala aby se zklidnil a začal opět uvažovat racionálně. „Samozřejmě že ano, nosím ji s sebou všude. Kdybych ji neměl, připadal bych si, jako malý chlapec, který se ztratil a rodiče ho dvakrát usilovně nehledají.“ „Zahrál bys mi na ni něco, prosím?“ Lanth tiše kývnul, z váčku připnutého k opasku vytáhnul nádherně zdobenou flétnu, přiložil ji ke rtům a začal hrát. Spíše než hře se to však podobalo splétání příběhu, či nějaké jiné, ale reálné věci. Kvůli soustředění měl zavřené oči a Charissa si vychutnávala skvělý zážitek z toho, co hrál. Nepodobalo se to ničemu jinému co kdy slyšela. Z ničeho nic Lanth otevřel oči a rozšířily se mu zorničky. „Jsou tu schody!“ „Opravdu? Pokud jsou skutečné, pak je tvým darem hudba…“ Char nedopověděla větu, protože Lanth již začal stoupat po schodech ke Světlu. Mírně rozkročila, překřížila před tělem ruce, jak ji naučila teta, a začala se soustředit na své přání.
Když otevřela oči, Světlo, které předtím viděla jen z dálky bylo těsně u ní a svou září ji úplně oslepilo. Hodně mrkala, ale za chvilku už si na to konečně zvykla a všimla si, že Lanthes už také dorazil. „Ty už jsi tu? Když jsem odcházel tak jsi ještě byla dole?“ „Mám rychlejší způsob cestování než ty, promiň.“ „To je v pořádku. A co teď?“ Za Charissinými zády se ozval hlas, který neznali. „Teď? Vrátíte se domů, ke svým blízkým, jistě o vás mají strach.“ Z druhé strany Světla vyšel asi půl metru vysoký, temně modrý, téměř černý kocour. „Mé jméno, ačkoliv není podstatné, je Altaris. Kdybych se mohl uklonit, udělal bych to, Charisso, stejně jako ty znám Tvůj osud.“ „Těší mě, Altarisi. Jelikož říkáš, že znáš můj osud, nejspíš by mě nemělo překvapovat, že znáš mé jméno.“ Kocour škubnul vousy. „To by opravdu nemělo.“ Pak se otočil na Lanthese. „A co ty, mladíku? Už věříš, že každý má Dar?“ „Ano, věřím, nyní je mi líto, že jsem pochyboval.“ „To je také jen dobře,“ zabručel Altaris. „Ale jinak jste si vedli výborně, zvlášť ty, Charisso. V nejbližší době budeš muset opustit tetu. Tvým dalším učitelem budu já. Pochopitelně pro Tebe bylo překonání překážky lehčí, protože jsi věděla jaký dar získáváš. Ale Lanth si také nevedl špatně, i když je pravda, že bys měl trochu krotit svou výbušnou povahu, mladíku. Ale teď…už byste měli jít. Pro začátek vám s cestou pomohu. Char, ty první. Klekni si, prosím.“ Char udělala to si přál, Altaris si jí stoupnul na stehna a studeným čumákem se dotknul jejího čela. Po pár okamžicích se její tělo začalo chvět a jeho obrysy mizet. Nakonec místností, dá-li se to tak nazvat, proběhnul vánek, který vzal vzniklý opar sebou na procházku do krajiny Světla. „Lanthisi, teď ty.“ Ten si kleknul a děj se znovu opakoval. Altaris si oddechnul a přemýšlel, zda udělal dobře, když Charisse do duše zašeptal poslední slova: „Řekni Gariden, že ji pozdravuje Alt.“
