Čepel mého meče lehce vyklouzla z mrtvého těla. Pár kapek dopadlo na nebožtíkův obličej a vytvořilo rudobílou mozaiku. Vytáhl jsem z kapsy hadřík a otřel jím ostří. Nikdy nečistím meč o oděv obětí. Člověk nikdy neví, co se v něm ukrývá, a výsledek většinou nebývá valný.
Obhlédl jsem zbraň ve světle bílého měsíce Erelionu. Leskla se. Bezchybná. Cenná. Miloval jsem ji. Víc než kohokoli jiného. Víc než sebe.
Noci jako tahle jsou nebezpečné a občas se bez pár máchnutí ocelovou kráskou prostě neobejdete.
Můj mrtvý společník musel být hlupák. Nebo zoufalý. Případně oboje. Pokoušel se mě okrást s dýkou v ruce. Vím, můj meč v tu dobu ležel na délku paže ode mě. Ale dřív než by stačil zloděj udělat jediný krok, držel bych rukojeť ve své dlani. Ale i neozbrojený bych jej odrovnal s rukama za zády. Nepřeháním. Bohužel. Ale nastal první případ.
Křoví po mé pravici zapraskalo, jako když se desetihlavá skupina divokých prasat prodírá lesem. Další amatér. Podřepl jsem. Meč jsem sklonil k zemi a čekal. Na mýtinu se s divokým křikem vřítila dívka se suchou větví, kterou musela držet oběma rukama.
Nikdy bych neublížil ženě. Jsem zkažený muž, ale k něžnému pohlaví chovám úctu již od dětství.
Vymrštil jsem se a srazil ji do trávy o kus dál. Meč jsem přitom odhodil na druhou stranu. Větev se při pádu rozlomila, a tak útočnice pahýl zahodila za sebe. Blýskla po mě velkýma černýma očima.
„Proč?!“ vykřikla zoufale.
Znovu se proti mně rozběhla. Chytil jsem ji oběma rukama za ramena a stočil zády k sobě. Pevně jsem ji držel za zápěstí a tisknul ji ke své hrudi.
Proč…
Protože noci v Erize patří k těm nejtemnějším v Mellorii.
* * *
Seděl jsem na kovovém uvazovacím kolíku v přístavu a sledoval východ slunce. Moře se poklidně vlnilo. Město ještě spalo, ale tady již panoval čilý ruch. Rybáři se vraceli z lovu s bednami plnými hbitých tresek. Na dláždění čekaly vozy tažené mulami nebo poníky, aby úlovky odvezly na rybí trh.
Konečně se na obzoru objevily bílé plachty. Loď Luňák s dřevěnou ptačí sochou na přídi se zhoupla na vlnách a za necelou hodinu obrovský Searijský koráb přirazil k molu.
Námořníci spustili kotvu a přivázali loď. Začal jsem vyhlížet svého prvního zákazníka.
Mnoho chlapců z ulice jako já se živilo kapsářstvím. Nejspíš si tak i vydělali mnohokrát víc. Ale v Erize se za krádež sekali ruce a já měl ty svoje příliš rád. Dělal jsem průvodce pro cestující ze zámoří. Eriza bylo velké město a ztratit se v úzkých ulicích nedalo příliš práce.
Bral jsem si většinou nebezpečně vyhlížející muže. Nebál jsem se. Spoléhal jsem na to, že žádný z nich by ve skutečnosti neublížil osmiletému dítěti a pokud by to zkusil, uměl jsem hodně rychle utíkat. Tlusté obchodníky a bohaté paničky jsem s radostí přenechával dívkám. Pro ně by mohli být mí zákazníci opravdu nebezpeční. I když holky pracovaly ve dvojici se staršími kluky, stávaly se pro některé zvrhlíky až příliš snadnou kořistí. Snažili jsme se je chránit.
Děti z ulice drží při sobě. Spali jsme v jedné místnosti v zchátralém opuštěném domě a ze společných peněz kupovali jídlo i jiné nezbytnosti.
Cestující se vydali po úzkém prkně spojujícím palubu s molem. Vyhlížel jsem svého zákazníka. A našel jsem ho. Muž středního věku. Krátce střižené černé vlasy. Bradka. Volná černá košile. Kožené kalhoty. Dlouhý meč po boku a objemný vak na zádech.
Prokličkoval jsem se davem směřujícím do města.
„Pane, nepotřebujete průvodce?“ zeptal jsem se a nesadil nevinný dětský výraz.
„Ne.“
Na takovou odpověď jsem byl zvyklý a rozhodně jsem se nehodlal vzdát bez boje.
„Znám tady nejlepší hospody s levným pivem i kořalkou a kvalitním noclehem. Pokud budete chtít zavedu vás k bráně z města nebo do bordelu s těma nejhezčíma holkama.“
„Nemám peněz na zbyt,“ odbyl mě podruhé. Vypadal, že by se mu průvodce hodil, ale finančně asi opravdu mé služby ohodnotit nemohl.
„Nevadí. Můžeme se vyrovnat i jinak.“
Cestující se téměř rozešli. Jasmína, jedna z mých spolubydlících, odváděla starší manželský pár k stanovišti nájemních kočárů. Oddechl jsem si. Kdyby měla skupinu tvořenou většinou muži nebo nějakého osamoceného, přidal by se k ní někdo z chlapců. Zarin, kterého jsem měl rád skoro jako bratra ještě handloval cenu s vyzáblým mužem v drahém obleku.
„Ale já nemám nic, co bych ti mohl nabídnout,“ vyrušil mě můj zákazník z pozorování.
Změřil jsem si jej pohledem. Žádné šperky ani jiné cennosti. Lidé někdy platili zvláštními věcmi. Někteří dokonce nabízeli kočky nebo cizokrajné ovoce. Zdaleka nejhorší však byli čarodějové. Nikdy jsem si nenechal zaplatit kouzlem. Příliš riskantní podnik.
„Naučte mě zacházet s mečem!“ vypadlo ze mě rychlostí vystřeleného šípu.
„Cože? To by trvalo měsíce, možná i víc…“
„Ne všechno. Stačí základy.“
Malinko se usmál. „Pokud ti bude stačit pár výukových hodin nejsem proti.“ Můj požadavek mu očividně zalichotil.
„Následujte mě, můj pane,“ pronesl jsem vznešeně a zamířil do klikatých ulic města. Přes Erizino mládí byly ulice postaveny v překvapivém chaosu. Nikdo se nad přímočarostí cest moc nezamýšlel, a tak se staly bludištěm pro mnoho návštěvníků. A proto jsme jim pomáhali. Samozřejmě za patřičný peníz.
Znal jsem tu každý kámen i dům. Dost hostinců mi platilo za to, že jsem přivedl cestující z lodí do jejich putyky. Své zákazníky jsem odhadoval, abych se trefil do jejich vkusu i finančních možností. Za den jsem stihnul většinou minimálně dva. Čtyři, když jsem měl stěstí.
Tohohle jsem hádal na hostinec „U Kulhavé kobyly“. Celkem nic moc. Pití nebylo drahé a pokoje docela čisté. I jídlo se dalo přežít. Večer tam často zabloudily prodejné holky. I za malou sumu jste tam mohli žít pokojně celý týden.
Cestou jsme si z cizincem povídali. Pouze zdvořilostní témata. O počasí, nových nařízeních admirála Monrose druhého, vládce Warolijského ostrova, a o našem večerním cvičení.
U hostinského jsem si vyzvedl své tři stříbrné a zanechal zákazníka v milé péči zdejšího personálu. Domluvili jsme se s Tarinem, jak jsem jej měl oslovovat, že se pro něj stavím v šest večer.
Ten den jsem ještě vyrýžoval zlatku od nějakého obchodníka. Na odpolední lodi jsem nenašel nikoho, kdo by stál o mé služby.
Tarina jsem dovedl na opuštěné molo téměř na hranici města. S sebou jsme měl svůj vlastní meč. Tedy skoro vlastní. Kdysi jsem si jej vzal od mrtvoly, kterou jsem našel v noci na ulici. Věděl jsem, že se jednou bude hodit. Bohyně pomsty a zlodějů Alyka tehdy stála při mně, a proto jsou mé ruce stále ještě na svém místě.
Tarin meč potěžkal a prohlásil, že není nejhorší. Svlékl si košili. Každý jeho pohyb byl dokonalou souhrou svalů. Tváří v tvář tomuhle bojovníku jsem si uvědomil, kam v životě směřuji. Chtěl jsem jednou stát ve střehu s dokonalou zbraní a vypadat stejně nebezpečně jako krvelačná šelma nebo Tarin.
Šetřil mě. Jen naznačoval své útoky a radil mi, jak mám držet meč a opravoval polohu mých nohou. Od moře vál chladný vítr, ale já se potil a těžce oddechoval. Přesto jsem dál vytrvale bojoval.
Po dvou hodinách jsem byl dokonale vyčerpaný a sotva stál. Tarin mi sdělil posledních pár připomínek. Pak vzal můj meč a nesl jej až ke svému hostinci, kam jsem jej doprovázel. Noční tmou jsem pak klopýtal nebezpečnými ulicemi až k našemu domu, kde jsem se vyčerpáním složil na starý slamník, který dávno někdo vyhodil.
Tak to šlo dál dlouhá léta. Od obchodníků a žen jsem vybíral peníze, od bojovníků a profesionálních zabijáku bral lekce. Poznal jsem skutečné mistry svého oboru. Nejlepší škola jakou jsem mohl dostat. Proto dnes mířím ke Společenstvu oceli, abych své dovednosti mohl šířit dál. A tak jako mě Tarin naučil prvním pohybům, já předám své zkušenosti příštím generacím.
* * *
„Omlouvám se, ale tvůj muž mi prostě stál v cestě,“ dokončil jsem svůj příběh.
Už se nezmítala. Tiše poslouchala vyprávění.
Uvědomil jsem si, že ji nechci pustit. Už dlouho jsem nebyl s žádnou ženou. A její vlasy voněly heřmánkem.
Přemohl jsem chtíč a opatrně povolil sevření.
„Co budeš dělat?“ zeptal jsem se.
„Půjdu do města a najdu si jiného muže,“ odpověděla věcně.
„Vem si aspoň tohle.“ Podal jsem jí měšec se sedmdesáti zlatými. Vděčně jej přijala. „Do začátku.“
V patnácti jsem založil menší spolek průvodců, ke kterým jsem přidal i pár osobně vycvičených ochránců. Povstali jsme z prachu ulice. Chránili jsme cestující a starali se o děti bez domova. Alespoň nějaká dobrá věc.
Začínalo svítat. Nasedl jsem na koně a vydal se dál vstříc svému cíli.
