|
Slunce svit mne sílu dává,
drahá voda jest mou živitelkou,
půda mi dostatek živin vsává
a koruna květů života ploditelkou.
Životem strom, třešeň přesněji,
na tomto světě 150 jar a lét.
Svobodu života vnímám těsněji,
když sleduji vznešený ptačí let.
Mít tak křídla, poznal bych země cizé.
Přesto ničeho nelituji. Ne! Ni tak!
Moje srdce bylo, je a zůstane ryzé,
tužby a přání mám v sobě skryté však.
***
Jest přenádherná jasná noc,
jež narušují jen dolující krtci
Jaká prazvláštní podivná moc
to probouzí city v mém srdci?
V tom, táhlý výkřik, zavytí,
jakýs člověk ke mně doběhne.
Za člověkem se ozývá vytí,
mé srdce jeho zoufalství podlehne
Větve skloním níže k němu:
"Honem, do koruny si vylez!"
"Snad se tím nedopustím hněvu?!"
"Člověče, nezmař chvíle!" zašuměl les
Ten živáček, lidský mladík jest,
skryt a schován zpoza koruny vyhlížel.
Cítil jsem, jak se mu strachem chvěje pěst.
Nebezpečí do očí jsem klidně připraven vzhlížel.
Vynořila se skupina vlků,
hned větřit v okolí začali,
a mnoho natropili přitom hluku.
Než s prázdnou odešli, chvíli tu sečkali.
Mladík, z obavy, raději neslezl
a z čekání v pozdní noci usnul.
Až k ránu v něm strach hlesl,
on přežil a žádný vlk si nekousnul!
Odešel a zmizel v dáli, Človíček.
Měl veliké štěstí, ano, minulé noci!
Slzy mu smývaly prach zpod víček.
Jest si vědom, že ho mohli zabít vlci.
***
Vítr si hvízdá s radostí v srdci,
je jaro a já vsávám doušky života.
V úrodné půdě si dolují nory krtci,
však díky jim, k mým kořenům se dostane voda.
Když náhle, z blízkého lesa,
dva muži míří chvatem ke mně.
Sekyry v rukách - mé srdce plesá!
Ó matko, proč oni si jdou pro mě?!
Dopadá první rána, bolest mnou projede.
Velká muka. "Nechte toho, proč tak činíte?!"
Mocný úder a ostří sekyry opět do mě zajede
"Lidé, vždyť tím rovnováhu sil měníte!"
Sil mi ubývá, a tak bezmocně pohlížím,
jak ti lidé berou mladého života mého.
Umírám, ke konci svému se blížím.
Vždyť, tím si přec neváží života svého!
Světlo - tunel - ráje, jakého na zemi není.
I já vcházím do nitra země této - má duše.
Žádný lidský sek či rána to tu nezmění
a jen obklopení láskou a míru tu já tuše.
***
Denně mizí pod rukama lidí
hektary pozemských plic
a jako démon, tu, konec světa slídí -
úbytek zeleně, všeho živého - a co my chceme víc?
|
