Bylo velmi brzké květnové ráno, říčka pobublávala na hranici louky a lesa schovaná pod nízkými větvemi smrků. Mlha, halící až do této chvíle celý blízký kraj, začala pomalu ustupovat, ale slunce vycházející nad vrcholy stromů nemohlo ani jediným paprskem opar proříznout.
V severním konci louky se rozprostíral vojenský tábor. Lučištníci, jízda, jejíž koně divoce pofrkávali u rozházené kupy sena poblíž ležení, lehkooděnci, těžkooděnci, ti všichni spali. Jen jeden mladíček seděl na břehu ubíhající a crčící vody a pozoroval ryby, jak bojují s proudem, aby se dostali do říčního zákrutu, kde si odpočinou. Velice jej to bavilo, přestože měl hlavu plnou chmurných myšlenek.
Zřejmě nejsem správný voják. Bojím se nadcházející bitvy a přitom bych si raději měl pořádně připravit vybavení! Sice to nebude moje první dobývání, ale dříve jsem si vše pečlivě zkontroloval a nebál se. Co se to se mnou děje? Bojím se snad jen toho, že Nepřítel je mnohem horší než ti, proti kterým jsem doposud bojoval? A co když ano? Co když prohrajeme? Co bude se mnou, přežiji-li? Pravděpodobně mne zabijí. Jsem přeci jen jejich protivník. Co kdybych se někam schoval? Mohl bych se ale potom vůbec vrátit do svého rodného města? Takovou ostudu si nemohu dovolit!
Hle, ty ryby se posunuly dále! Alespoň nějaké rozptýlení se mi nabízí.
Koně hlasitě zaržáli a začali podupávat.
Co to ty koně vyvádí? Že by dojedli seno a měli stále hlad? Podívám se tam.
Mladík vstal a zamířil ke koním. Procházejíc táborem zjistil, že některá ranní ptáčata rozmlouvají s kamennou rozhodností o bitvě a velice se na ni těší. V jiných stanech se ještě spalo. Koně opět zaržáli a z některých stanů vykoukly hlavy rozespalých vojáků a ti hovořící vyšli do středu tábora. Když mladík procházel okolo nich, volali na něj:“Jiří, kam jdeš? Vem si s sebou luk! Co kdyby tam byl Nepřítelův zvěd? To ho necháš uprchnout?“. Jiří jim zarděně přitakává a mizí v pletenci stanů.
Jak by tam mohl být zvěd? Copak zapomněli, že máme hlídky? Nebo na ně nespoléhají? Na co luk. Bude mi muset postačit dýka.
Jiří prošel mezi posledními stany a s úsměvem vykročil k již klidným koním.
Jak rád pozoroval ryby, zápasící s proudem řeky, tak měl rád pohled do lesklých očí koní, ve kterých lze vyčíst strach, ale i radost a krásu. Při válce jich lituje, ale po návratu domů chodí do stájí a překvapeně sleduje jejich klid. Koně dokáží mluvit očima velmi dobře. Ale jen málokdo jim může porozumět.
Stádo koní se dívalo jeho směrem a čekali na něj. Přišel k nim a velkého grošáka pohladil po hřívě. Snad na každého koně si sáhl.
Prošel mezi nimi až k na kraj lesa. Podíval se na tábor. Stále nebyli všichni vzhůru, tak šel pozdravit hlídky.
Každý hlídač měl luk, dýku a jídlo s pitím, aby o nehladověl. Prvního se lekl. Nevšiml si ho jak na něj míří z vysoké štíhlé borovice, dokud na něj nepromluvil. Trochu mu z legrace vynadal, že ho nemá takhle lekat, že by se pak nemusel dožít bitvy a že by to kvůli němu prohráli. Pak teprve vykročil dál.
Ke koním se tedy nejspíš nikdo nedostal. Alespoň ne tudy. Proč ale byli neklidní? Je, koně vycvičené k boji, přece nic je tak nevyleká. Co to …
Málem by v myšlenkách zakopl o další hlídku. Jeden šíp byl zabodnutý v borovici pár stop vedle a v mrtvole bylo šípů tolik, že by to skolilo i dospělého jelena.
Takže přeci jen špeh. Nebo spíš špehové. Bylo jich asi sedm. Pochybuji, že by jich méně střílelo zbytečně tolikrát. Kdy tu ale byli? To je jedno. Teď hlavně rychle do ležení a za velitelem.
Jiří se rozběhl k táboru. Musí to okamžitě nahlásit veliteli, aby stihl vydat rozkazy.
Když už vidí tábor mezi stromy, slyší z něj křik a rozkazy. Ještě v běhu zrychlí. Už probíhá posledními stromy, když se válečný a rozzuřený křik uklidní. Co uklidní! Nastalo absolutní ticho.
Nejbližší vojáci si ho všimnou a reflexivně tasí meče. Poznají ho v poslední chvíli, jinak by mu usekli hlavu. Proběhne davem a už brzdí před hlavním stanem. Zařve:“Kde je velitel?! Musím s ním okamžitě mluvit!“. Ze stanu vyhlédne muž kolem čtyřicítky a rozhořčeně se Jiřího ptá, co mu chce. „Našel jsem v lese mrtvou hlídku. Měla v sobě hodně šípů! Jeden byl zabodnut ve stromě, z čehož soudím, že byla napadena špehy.“ Vychrlí ze sebe udýchaně.
Muž vyjde ze stanu úplně a řekne mu:“Právě tu byli objeveni a zabiti. Nic nám prozatím nehrozí. Doufám.“. Pak promluvil ke všem:“Okamžitě rozbít tábor! Nářadí a stany s proviantem naložit na vozy, Každý voják si vezme svou zbraň a pět z jízdy se vydá napřed na výzvědy! A honem, utíká nám čas!“. Znovu k Jiřímu:“Vem si luk a přivěď hlídky. A rychle. Než se zvedne mlha, musíme být na cestě!“.
Jiří se otočí a vběhne mezi stany.
Začnu od koní. Pak budu mít mnohem kratší cestu k táboru. Ale musím rychle. Možná si mne velitel oblíbí.
Jiří už zapomněl na své starosti a vbíhá mezi borovice a křičí na hlídky.
* * * * *
Mlha se rozplynula a po armádě na louce zbyla jen vyšlapaná a uleželá tráva. Prohrají-li vojáci steč a nebudou se tudy vracet, za dva dny si plynoucí říčka nevzpomene ani na Jiřího, který u ní přemýšlel, a ani na ostatní, kteří z ní pili. Luční tráva se vzpamatuje z ušlapání a bude to zde vypadat jako dříve.
Jiří pochoduje ve své jednotce a lituje těch, které zabili špióni. Teď už se nezabývá starostmi ze smrti, teď se chce pomstít, neboť mezi zabitými byli jeho přátelé.
Vtom se pochodující řady zastaví a ztichnou. Někteří zvědavci se snaží dohlédnou do prvních řad, aby zjistili, co se stalo. Jiří, stejně jako všichni lučištníci přešlapují uprostřed stojícího davu, aby mohli v případě útoku ze zálohy střílet na všechny strany.
Ze předu se ozve rozkaz k pochodu. V tomtéž okamžiku si ale Jiří uvědomil, jak dobrého stratéga mají za velitele. Nepřítelův útok byl veden na zadní části voje. Jiří ani chvíli nezaváhal a začal střílet šípy do útočící masy.
Jelikož bylo útočníků asi o polovinu méně než našeho vojska, hodně nás přežilo. Jejich lučištníci zranili několik koní a jezdců, čímž byla naše kolona oslabena. Mě zranil muž s dlouhou mačetou. Byl by mne zabil, ale díky mému postřehu mne jen škrábl na levé paži. Těla našich mrtvých druhů jsme uložili na pár míst v lese a navršili nad ně mohyly. Těla útočníků zůstala ležet na místech, kde padla. Přestože to nebyli vojáci nepřítele ale bandité ze skal, nemohl se mne zbavit pocit toho, že je na nás Nepřítel poslal, aby mezi nás vnesli zmatek ( což se jim podařilo ). Zřejmě jim slíbil velkou odměnu, jinak by na dvojnásobnou přesilu nezaútočili.
Když se náš voj znovu dal do pohybu, bylo chvíli po poledni. Naši velitelé už věděli, že do rána u nepřítelova hradu nestaneme ( Další rána, kterou se podařilo banditům nám zasadit.).Tak moc nás boj zdržel.
Hlavní velitel zvolat: „Vyrážíme! Nesmíme již meškat ani okamžik!“.
Jiří patřil k těm, jenž vyvázli s menšími zraněními. Mezi přeživšími byli i tací, kterým chyběla ruka od lokte níž.
Nálada a chuť po boji vyprchala jako pach čpavku, který byl v otevřené nádobě. I Jiří se cítil nesvůj. Dával to však za vinu svému zranění.
* * * * *
Odpoledne přešli přes pruh polí do dalšího lesa. Na pláních teprve začínalo šírat, kdežto zde již byla téměř tma. Šli ještě asi hodinu, než se setmělo úplně a než dorazili na břeh malého jezírka. Postavili stany a když se chystali jít spát, přišel za Jiřím voják z velitelovy gardy a řekl mu: „Máš přijít k Veliteli do stanu. Zřejmě si tě všiml jak bojuješ při dnešním přepadení. Hodně zdaru.“
„Jsme tam hned. Jen si uklidím věci do stanu.“
„Ale pospěš.“ A gardista odešel.
Jiří přišel k velitelovu stanu a na chvíli se zarazil. Byl zvědav, co se doví, nechtělo se mu ale vstoupit, jelikož neměl dobrý pocit. Nakonec udělal pár kroků a stál ve stanu.
Stan byl prostorný a naproti vstupu seděl na židli velitel a s ním několik jeho gardistů. Nevěděl co má říci a připadal si jako ….. jako před velitelem. Překvapivě. Ten mu pokynul, aby si sedl na židli stojící vlevo od něj. Poté promluvil: „Víš proč jsi tady?“.
„Ne.“
„Čekal jsem tuhle odpověď. Přesto jsem se tě zeptal, mohlo by mi to ušetřit mnoho slov. Tedy začněme. Co víš o Nepříteli?“
„Jedině to, jak vypadají jeho vojáci a že je krutý. A samozřejmě spoustu vyprávění o jeho špatné povaze.“přitom se tázavě podíval po všech přítomných.
„Nebudu tě tedy tímto zatěžovat. Ani tím, jaký má rodokmen a podobně. Hlavní je to, že se nesmí ujmout vlády nad dalšími zeměmi. Proč myslíš, že na nás dnes poslal ty zloděje? Ví, že ho zítra musíme zničit. Neodkladně a bez námitek. Chtěl nás oslabit a to se mu povedlo. Oslabeni proti němu nemáme hromadně šanci. To je důvod proč jsi tady.“
„Pořád nechápu. Mám ho snad zabít já?“
„Přesně tak.“
„Cože!?“
„Slyšel jsi dobře. Já na něj nestačím. Nejsem už nejmladší. A ty jsi dobrý střelec a bojovník. Všiml jsem si tě při dnešním boji. Ujmeš se toho? Žádám tě jako voják. Nenuť mě ti to rozkázat.“
„To nejde. Umím jen s lukem. Jakou mám proti němu šanci s mečem?“
„Na co meč? Zastřel ho. Nebudeš v žádné skupině, aby tě nemohli snadno zahlédnout, a najdeš si vhodné místo na střelbu.“
„To nezvládnu.“
„A kdo to zvládne? Věřím v tebe. Nezklam mne.“
„A když uspěji, co se mnou bude? Nechci v životě jen válčit.“
„Co by sis přál? Můžu se pokusit ti vyhovět. Mám dobré postavení. Čeho žádáš?“
„Mám rád zvířata. Úplně ze všeho nejraději mám ale koně. Je to můj dětský sen, mít koně. Měl bych velkou radost. Taky bych nechtěl být v armádě. Chtěl bych malé políčko s domkem, kde bych mohl hospodařit. To je můj sen. To je mnou zvolená odměna za to, co po mně žádáš. Není to mnoho?“
„Zabiješ-li Nepřítele, je to tvé. Budou pro tebe ale stále platit zákony a nebudeš mít u mne protekci. Dohodnuto?“
„Dohodnuto. Neuspěji-li však, ale přesto zvítězíme a já zemřu, dovezte mé tělo domů a pohřběte s mou matkou. Pak je to vše.“
„Dobrá. Věřím ale, že uspěješ. Teď jdi spát. Zítra tě čeká tvůj úkol.“
„Děkuji.“řekl Jiří odcházejíc ze stanu. Svou tvář zachoval vážnou, v duchu ale skákal radostí, protože jestli se mu podaří Nepřítele zabít, splní se mu sen. Radost mu ale utlumila složitost toho úkolu.
Takto zahloubán došel ke břehu,kde si lehl a pozoroval hvězdy. Po chvíli ale unaven odešel do svého stanu a usnul s myšlenkou, že dnešek byl jeho osudným dnem.
A právě v tu chvíli mě moje matka zavolala na večeři a já přestal hrát na počítači. Po celém dnešku.
