Nedaleko Jaffrinu se nachází malá vesnice Soffion.
Byl krásný tichý večer. Pomalu se stmívalo a zapadající slunce zbarvilo nebe do zlatova. Ve vesnici byl až nadpřirozený klid, rušený jen občasným zaštěkáním psa, výkřikem některého z obyvatel nebo smíchem hrajících si dětí.
Nejhlučnějším místem ve vesnici byla hospoda U opilé ropuchy. Čepovali tu kyselé, páchnoucí pivo a nechutnou kořalku, kterou majitel hospody sám pálil. K hospodě se upírali dvě oči plné obav.
Enoja se otočila ve dveřích a vzdychla. Zavřela dveře a šla utišit svého tříletého synka Tarranta, který začal plakat. Došla k jeho postýlce, když se ozvalo silné bušení na dveře a nesrozumitelný řev z drsného mužského hrdla. Enoja se vyděsila. Pomalu došla ke dveřím a otevřela je. Do domu se vpotácel její muž Tokran, piják, hrubec a násilník.
„Kde se flákáš ty čubko?“ zařval a vrazil jí facku, až se zapotácela. Páchl alkoholem, tabákovým kouřem, kyselým pachem potu a zvratků. Na obličeji měl stopy několika prohýřených nocí. Několikadenní strniště, zarudlé oči a temné kruhy pod nimi. Strávil v hospodě téměř tři dny.
„Kde bych se flákala? Čekala jsem na tebe!“ zaječela. Malý Tarrant se rozplakal ještě víc. „Ať ten parchant drží hubu, bolí mě hlava!“ zařval Tokran a zabouchl deře, až se zachvěla celá stavba. „Chceš něco k jídlu?“ zašeptala Enoja. Věděla, že když je její muž v takovémto stavu, je lepší se mu podřídit. Její levá tvář, která otékala a roztržený, krvácející koutek úst o tom svědčili.
Muž se zastavil, jakoby přemýšlel o nabídce a pohlédl na ní. Jeho kruté oči se zaleskly chtíčem a vrhl se na ní. Rychle uhnula a on ztratíc rovnováhu, upadl na zem. Když se zvedal, udeřila ho židlí. Posílen alkoholem se zvedl a zařval: „Ty děvko!“ A znovu se na ní vrhl, ale teď neměla kam utéci, protože byl sevřená v rohu mezi stolem a stěnou. Připotácel se k ní a znovu ji udeřil takovou silou, že se zhroutila na stůl.
Silnýma rukama ji stlačil na stůl a začal z ní ztrhávat oblečení. Škubala sebou a křičela, ale co zmohla proti hrubé síle běsnícího muže. Svou vahou ji přitlačil na stůl a vzal si ji. Tvrdě, surově. Enoja už nekřičela. Ochable ležela, plakala a snažila se nepozvracet. Cítila unikající krev z poraněného pohlaví. Tokran zachrochtal a Enoja ucítila záplavu jeho semene.
Pustil jí ruku, aby si mohl natáhnout kalhoty a Enoja začala šmátrat po stole. Nahmatala láhev vína, kterou dostala od bohatého sedláka za to, že mu vyléčila nemocného synka. Udeřila Tokrana tvrdě do hlavy. Ozval se zvuk tříštěného skla a její muž se s chrochtnutím svalil na zem. Vyděsila se, že ho zabila. Když se trochu uklidnila, pomyslela si, že se mu dostalo po právu. Takhle s ní jednal od chvíle co se s ní oženil, jenže teď číše trpělivosti přetekla.
Umyla se, oblékla si náhradní oblečení, sbalila zásoby na několik dní dopředu, sebrala synka, osedlala koně a pod pláštěm noci vyrazila pryč. Ani se neohlédla.
*********
V hlavním městě Alansie, v Kru, v malé zaprášené hospůdce Nakroucený knír zapíjel smutek mladý voják Kerrt. Hned ráno se s ním rozešla jeho dívka, se kterou se měl zanedlouho brát, ale kterou mu přebral mladý a bohatý šlechtic.
Zanedlouho do lokálu vešla mladá a krásná markýza v drahých šatech a ovešená drahokamy, obletovaná houfem pohledných důstojníků. Celá skupinka hýřila smíchem a veselím. Když vešli, všichni na ně nevěřícně zírali, ale pak si jich přestali všímat. Sem chodili pouze vojáci, a jestli se důstojníci chtějí předvádět před obyčejnými vojáky, je jim přáno.
Kerrtovi markýza učarovala. Její elegance, smích a půvab ho vynesl do říše snů. To je žena přesně pro něho. Tu by obletoval a snesl by jí modré z nebe, jen aby byla šťastná. Aby si dodal odvahy a sebevědomí, kopl do sebe pohárek kořalky a vydal se k nim. Posílen alkoholem si umanul, že vytře důstojníkům zrak a přebere jim tu šlechtičnu.
Byl to hezký, asi dvacetiletý mladík s pískovými vlasy a jasnýma očima. Několik vojáků vytáhlo své hudební nástroje a začali hrát. To je přesně ono, tohle potřeboval. Vždyť šlechta ráda tančí a on je přeci skvělý tanečník. Dal se do pohybu. Pomalu přistoupil k mladé markýze a oslovil ji s uctivou úklonou. „Smím prosit, má paní?“ Důstojníci na něj v němém úžasu zírali, až jeden se otočil na zubícího se Kerrta a zakřičel podnapilým hlasem: „Vodpal balvane! Tady nemáš co dělat! Tohle je důstojnická společnost!“ Kerrt se na něj líně podíval, nic neřekl a zase pohled odvrátil. Důstojníci mu byli fuk. Čekal na markýzu.
Ta byla také zticha, ale pak vyprskla tichým smíchem. Kerrt byl zmaten. „Co je na tom směšného?“ Ptal se sám sebe. Náhle markýza zvážněla, podívala se na něj jako na nějaký šeredný a jedovatý hmyz a vyťala mu hlasitý políček. V tu ránu byla celá hospoda zticha a všichni koukali jejich směrem. Pak markýza vybuchla. „Ty špinavče! Jak se opovažuješ?! Taková urážka! Vypadni mi z očí!“
V Kerrtovi by se krve nedořezal. Když důstojníci a další polovina hospody vybuchla smíchy nad jeho neúspěchem, zrudl. Rychle vypadl z Nakrouceného kníru, pronásledován dalším výbuchem posměchu, který ho pálil jako doběla rozžhavená ocel. Zuřivě pochodoval ulicemi, až dorazil k dalšímu lokálu, do kterého zapadl. Objednal si pivo a kořalku. Za chvíli si k němu někdo přisedl. Zvedl oči a poznal svého kamaráda Sorkiona.
„To byla pěkná blbost, to cos tam předvedl. Copak nevíš, že tyhlety šlechtičny nad námi obyčejnými, ale správnými chlapi jen ohrnují nos? Ty si hrají jen s těmi nafintěnými a navoněnými důstojníky. Při prvním střetu se skřety a trolly si nadělají do gatí. Pamatuj, že válku nevyhraje ten, kdo má nejhezčí uniformu, ale ten, kdo zůstane žít.“ Promluvil Kerrtův kamarád. Kerrt cítil, jak se v něm zdvihá vlna vzteku. Hodil do sebe kořalku a pak pivo. Sorkion vyvalil oči. Takhle Kerrt obvykle nepil.
Kerrt se na něj podíval opilýma očima, které se nebezpečně leskli bojovností překvapivě pevným hlasem řekl: „Nafintění panáci a arogantní aristokratická čubka! Zabiju je! Všechny!“ Poslední věc, kterou spatřil, byla ohromná pěst, která mu přistála na bradě. Před očima se mu roztančily hvězdičky a pak nastala černočerná tma.
Druhý den se probudil s příšernou bolestí hlavy a žaludku. Chtělo se mu zvracet. Chytil se za hlavu a zasténal. Snažil se vzpomenout si na včerejší den, proč se tak zřídil a po krátkém přemýšlení se mu to podařilo. Vzpomněl si na potupu v Nakrouceném kníru a pak na tu pěst v neznámém lokálu, která ho uspala. „Sorkione, ty bastarde!“ zařval a chytil se se sténáním za hlavu, protože při každém hlasitějším zvuku mu třeštila hlava. Měl pocit, jako by mu tam pochodovala smečka skřetů s kladivy a snažila se probourat ven.
Sorkion přišel držel v ruce pohár s něčím, z čeho se kouřilo. „Vypij to.“ Poručil a podal mu pohár. Kerrt se do něj podíval. Pohár byl naplněn světle hnědou hustou tekutinou, ze které se kouřilo. Kerrt nasál pach té tekutiny a zvedl se mu žaludek. „Proboha co to je? To je smrad!“ řekl znechuceně. „K tomu se nečichá. To se musí vypít.“ Odpověděl Sorkion. Pak dodal: „Je to dobrý na kocovinu.“ „Aha. Už jsem si začínal myslet, že mě chceš otrávit.“ Odvětil Kerrt, hodil po svém příteli ublížený pohled, zavřel oči, nadechl se a vypil to. Žaludek se mu proti té odpornosti bouřil, tekly mu slzy, ale vypil to. Když pohár vyprázdnil, znechuceně ho zahodil. „Zatraceně, to bylo odporný. Co to bylo?“ zavrčel. „Můj recept proti kocovině.“ Odpověděl mu Sorkion.
Za chvilku skutečně bolest hlavy a břicha odezněla. „Díky.“ Hlesl Kerrt vydal se do stájí postarat se o svou vlčici Frazzetu. Kamkoliv vešel, sledovali ho posměšné pohledy a poznámky. Začal se v něm opět zvedat vztek. Když došel k Frazzetě, zeptala se ho: „Copa se stalo?“
Frazzeta byla alnsiiský válečný vlk ze stepí. Dva metry vysoká, se středně dlouhou šedavou srstí a jasnýma zelenýma očima. Byla to jediná blízká bytost, které měl chuť se svěřit, a tak jí to řekl. Vlčice trpělivě poslouchala, a když skončil, řekla: „Aha. A co teď budeš dělat?“ „Mám už toho dost. Všech těch poznámek a vtípků. Mám dost života vojáka. Vydám se někam pryč, do hor, lovit kožešinovou zvěř nebo hledat zlato.“ Odpověděl jí. „Utéci nemůžeš. Honili by tě jeko dezertéra. A víš jaký je ze to trest? Raději si promluv s kapitánem. Je to rozumnej chlap. S ním se jistě domluvíš.“ Poradila mu Frazzeta. To bylo rozumné řešení. Obstaral ji a vydal se ke kapitánovi.
Zanedlouho zaklepal se smíšenými pocity na dveře od kapitánovi kanceláře a vstoupil. „Aha, mladý Kerrt. Už jsem slyšel o tom včerejšku. Sorkion mi to řekl, ale doneslo se mi to i odjinud. Několik důstojníků si na vás stěžovalo. Co máš na srdci hochu?“ promluvil kapitán.
Byl to mohutný chlap, už šedých vlasů, ale sílu měl jako býk. Celé jeho tělo bylo pokryto jizvami z bojů proti nepřátelům Alansie. Vojáci ho měli rádi, protože vždycky jednal čestně, nikdy se nevzdával, ale také nehnal své muže do situací, kde by měli obrovské ztráty, ale nic by nezískali.
„Kapitáne, tedy vám aspoň nemusím vysvětlovat, proč chci opustit armádu a vydat se do hor.“ Řekl pevným hlasem Kerrt. „Zajít za mnou ti poradila Frazzet?“ zeptal se kapitán. „Ano pane.“ Odpověděl Kerrt. „Myslel jsem si to. Ten vlk má víc rozumu než ty. Vím jak se cítíš. Dobře, napíšu ti propuštění a budeš moci odejít.“ Kapitán vytáhl papír, brk a kalamář a napsal Kerrtovi propuštění z armády. Když mu podával listinu, řekl: „Tady máš propouštěcí listinu, žold za poslední tři měsíce a ještě něco.“ „Ano pane?“ zeptal se Kerrt. „Nech si Frazzet. Sice je to armádní vlk, ale ty jsi z ní udělal to čím je teď. Snad ti někdy zachrání krk.“ Dokončil kapitán. Kerrt div nevyskočil radostí. „Děkuji pane.“ Děkoval a vysekl kapitánovi hlubokou poklonu. „Prosimtě, zase tak moc jsem toho neudělal. Do té propouštěcí listiny jsem i jí napsal propuštění. Teď už běž.“ Odmítl Kerrtovo děkování kapitán.
Kerrt vypadl z kanceláře, jen se za ním zaprášilo. Kapitán si sedl na svou židli a dlouho se smál. „Jen jdi chlapče a přeji mnoho štěstí.“
Když utíkal k Frazzet, pomyslel si, že měl štěstí, že mu kapitán dal Frazzet. Ze žoldu vojáka by si koně, natož válečného vlka nemohl dovolit, i když žold řadového vojáka dělal dva zlaté a tři stříbrné. Doběhl k teď už své vlčici a jásal radosti. Ani se nemusela ptát, jak u kapitána dopadl. Kerrt ji objal okolo krku, pak ji pustil, běžel do kuchyně, kde nabral zásoby soleného hovězího, vojenských sucharů a kožený vak s vodou. Odnosil to do stáje k Frazzetě, naložil to všechno do vaků, které jí přehodil přes hřbet, odvedl ven ze stájí a na výcvikovém dvoře na ni nasedl a vyrazil. Stráže u brány ho pustili a on projel bránou kasáren. Vjel do ulic města.
Zajel do nejbližšího obchodu s vybavením pro hraničáře. Vybral si tam oblek složený z kalhot z jelenice, plátěné košile, silné bundy z kůže stepního tura a z bot, které byly ze stejné kůže jako bunda. Pak si vybral nějaké kožené řemení, provaz, léky a obvazy a další věci nezbytně důležité pro přežití v divočině. Uniformu obchodníkovi nechal
Když projel severozápadní branou města, otočil se, zamavával a zašeptal: „Sbohem.“
