Sedm vod padá z hor. Sedm dívek – Sedm chlapců. Sedm bohatých - Sedm chudých. Sedm nešťatných.
Kdysi, v dávných dobách, kdy na trůny lidí usedli první králové, v zemi Nirijské, v zemi opředené mnoha pověstmi a bájemi, žilo sedm sester. Byly krásné, bohaté, měli přátele, avšak přeci jim něco scházelo. Milovaly totiž sedm chlapců, ale láska jim byla odepřena.
„Kam se to díváš, Nero?“
„Přeci k vodopádu, Xiren.“ dívka si povzdychla. Na zalesněných kopcích si pohrávaly paprsky pozdně odpoledního slunce a tvořily krásné, velkolepé obrazce. Obě dívky stály na hřebeni nízkého vrchu, který se skláněl před mohutností a velkolepostí skalnatých štítů Kynidského pohoří. Nikde nebylo tolik vodopádů jako tady.
Oči dívek sledovaly bělostnou vodní tříšť, padající do jezera pod nimi.
„Pojď, vezmeme loďku a podíváme se na druhý břeh.“ řekla Xiren.
„Když já nevím. Za chvíli se setmí. Nestojím o roztrhání vlky. A navíc za minutku musíme jít domů.“odvětila její sestra.
„Ale no tak, Nero. Nic se nám nemůže stát. Cestu známe snad i po slepu. Nebo mám jít sama?“ Xiren se zvonivě rozesmála a seběhla na cestu. „Tak už pojď!“
Nera pokrčila útlými rameny. Nakonec má sestra přece pravdu. Kolikrát jeli za šera přes jezero donést tamějším uhlířům večeři. Nic se jim stát nemůže.
Za pár okamžiků seděly obě sestry v loďce, každá u jednoho vesla a energicky poháněly plavidlo na druhou stranu jezera k malému molu. Cestou si zpívaly do rytmu veslování.
Xiren vyskočila a uvázala loď k dřevěnému kůlu.Měly před sebou dlouhou cestu k strmému vrcholku hory Iss. Šly tudy nesčetněkrát. Znaly každý kámen, každy strom, každou větvičku, která se jim připletla do cesty. Chodily tudy téměř každý den, od jejich prvních krůčků.
Xiren, starší a divočejší z obou sester, se každou chvíli pozastavovala, sbíhala z cesty, sledovala drobní lesní kvítky, které se ukládaly k nočnímu spánku, malé veverky, skotačící ve stromech, co chvíli obracela kameny a dívala se po různých broucích a larvách a hádala se se sestrou, která stopa patří srně a která daňkovi.
Naproti tomu Nera, která v sobě neměla nic ze sestřiny bujné krve šla mlčky za ní, co chvíli se otočila po neznámém zvuku, nebo zašustění kapradiny. Dnes se jí v lese nelíbilo. Byl zlověstně tichý, jako před bouří. Ani ptáci nezpívali tak jako jindy. Občas se ozvalo nesmělé zapípnutí, které však zaniklo v bezstarostném smíchu černovlasé Xiren.
„Myslím, že by jsme měli jít zpátky.“ řekla stísněně Nera. Její starší sestra se na ni jen ušklíbla a šla tvrdošijně dál.
„Opravdu by jsme už měly jít domů.“ ozvala se zase po chvilce mlčení.
Xiren se zastavila a dala si ruce v bok. „Víš co si myslím drahá sestřičko?“ spustila na ni zhurta. „Že máš obyčejný strach. Ano, bojíš se, že ti doma někdo vypráší kožich. Ale toho se obávat nemusíš. Jsi mladší a odpovědnost za tebe nesu já. A já taky rozhoduju, co budeme dělat. Takže teď půjdeme nahoru, strčíme si nohy do vody, podíváme se na zapadající slunce a popelášíme domů. Všechno stihneme. Takže se laskavě vzchop, a nadělej, jako by ti bylo pět.“
Nera jí musela dát z části za pravdu. Bála se. Ne pozdního příchodu domů, ale toho lesa. Něco na něm bylo výhružného. Děsivého. Běhal jí mráz po zádech.
Rychle se vydala za sestrou. Chvílemi běžely. Xiren se nakonec zastavila u vody jako první. Sedla si na velký placatý kámen a sledovala zapadající slunce. O chvilku později za ní dorazila i udýchaná sestra. Posadila se vedle ní a ponořila rozpálené nohy do ledové vody. Proud měl dokonce i tady u břehu velkou sílu.
Ani ne pět metrů před nimi padala voda do nekonečné hlubiny. Hukot řeky drásal uši.
„Sedm vrchů, sedm pan. Sedm vod, sedm lásek.“ mumlala Nera.
„Co si to tam žbrbleš?“ snažila se přeřvat vodu Xiren.
„Ale nic.“ křikla pohotově. „Jen jsem si vzpoměla na tu povídačku o nešťastně zamilovaných sestrách.“
„Když kohout z jitra zakokrhal, sličné dívky skočily každá z jedné skály; zbyly po nich pouhé vodopády... Brrr.“otřepala se Xiren. „Leze mi z toho mráz po zádech.“ vyskočila na nohy a šla k okraji srázu. Pod ní se v šeru rýsovaly temné obrysy ostrých skal. „Nejmíň dvacet sáhů.“ znovu se zachvěla. „Dej mi pokoj.“ otočila se k sestře. „O takovou smrt bych já nestála.“
„Tak pojď raději sem, nebo ti uklouzne noha a skončíš zrovna jako jedna z nich.“ poradila jí Nera.
Xiren si sedla znovu na kámen a podívala se opět k zapadajícímu slunci. V tom ji napadla bláznivá myšlenka. Trochu pozlobí sestru.
Zula si sandále a odložila je vedle sebe. Opatrně se spustila do řeky. Citíla, jak ji voda proudí okolo nohou. Váhavě udělala krůček od břehu. Hladina ji sahala po pás. Šaty byly ztěžklé vodou. Ještě jeden krůček. Proud stále sílil. Hledala oporu v našikmených kamenech. Další krok. Voda ji podtrhávala nohy. Stála jen s vypětím všech sil. Hladina jí stoupla až k bradě.
„Nero! Podívej!“ křikla na sestru, která si ji dosud nevšimla.
Nera zvedla hlavu. Chvíli se zmateně rozhlížela. A pak to uviděla. Její sestra stála uprostřed řeky, z vody jí koukala jenom hlava a snažila se jí zamávat. Jenže si nevšimla obrovské klády, která mířila přímo k ní.
„Xiren!!!!“ Nera neváhala a vrhla se do vody.
„Nero, neblbni, zůstaň na břehu!“ volala za ní sestra, a pokoušela se dostat z vody za ní.
„Pozor, kláda!“ hulákala na ni Nera. Modré oči měla rozšířené strachem.
Teď už si i ona všimla velkého hnědého kusu dřeva nasáklého vodou, který se řítil hrozivou rychlostí přímo na ni. Zavřela oči. Musí se z toho dostat. „Bohové, prosím, pomožte mi!“ šeptala zoufale. Ale bylo pozdě. Větev jí narazila v plné rychlosti přímo do spánku. Xiren se zatmělo před očima. Pořádně si lokla vody. Noha ji uklouzla. Snažila se ještě honem najít ztracenou rovnováhu.
„Xirééééén!!!!!“ Nera se vrhla bezhlavě do proudu. „To nemůže být pravda. Bohové, že je to jen sen! Prosím!“ zoufale se snažila najít oporu v kamenech. Hrozně klouzaly. Bojovala o každičký centimetr. Ale řeka neměla v úmyslu jen tak se vzdát své oběti.
Xiren viděla koutkem oka sestru, jak se snaží vydobít si cestu až k ní. Věděla, že nemá naději. Síly jí opouštěly. Už jí to bylo všechno jedno. Nechala uvolnit nohy. Řeka ji jemně přijala do své smrtící náruče. Slyšela jen blížící se vodopád. Zavřela černé oči. „Sbohem, sestřičko.“zašeptala.
Nera viděla jak její sestra pluje ke srázu. Chtěla být s ní. S posledních sil se odrazila a popohnala své tělo až ke Xiren. Stiskla ji ruku.
Padaly dlouho. Jen tak se držely za ruce a hleděly si do očí. Jejich vlasy se spletly v jediný temný chomáč. Nevnímaly kameny, které jim drásaly kůži. Nevnímaly hukot vodopádu.
Ráno našli uhlíři na pobřeží dvě těla dívek. Držely se za ruce, a hleděly si do očí, naplněných sesterskou láskou a pochopením.
