Do Tokia jsem dorazil večer o den později. Změna času je hold prevít. Už nějakou chvíli před přistáním jsem viděl špičky mnoha vysokých mrakodrapů a uvažoval, jak se v tak velkém městě vyznám. Jestli vůbec. Spolucestující začali uvažovat až za chvíli, nemají zrak jako já, ale o to hlasitěji. Většina jich totiž byla skupina turistů nějaké cestovní kanceláře a tak se mezi sebou dohadovali. Jak se u nás doma v Čechách říká, jako báby na tržišti.
Po přistání jsem si vzal svojí krabici s rádiem a dav mě vytlačil do prostoru pro vyzvednutí zavazadel. Byla to luxusní hala celá z oceli a skla osvětlená spoustou halogenových světel. Moji spolucestující se okamžitě namačkali k posuvnému pásu se zavazadly. To, že jsem si nebral další zavazadla mě uchránilo před dosti brutální tlačenicí. S úsměvem na rtech jsem tedy prošel skleněnými dveřmi vedoucími k východům z budovy. Smích mě okamžitě přešel, protože tady byla hustota cestujících ještě větší, než u výdeje zavazadel. Po asi půl hodině postrkování, narážení, zakopávání a nadávání mě dav vystřelil na ulici.
Ne že by se to tady nějak zlepšilo, protože u chodníku zastavovaly a zase odjížděly stovky taxíků z nichž se rojily další lidé. Jeden takový se mi podařilo chytit ještě před tím, než odjel. Svou krabici jsem hodil na zadní sedačku a sedl si vedle ní. Překvapilo mě, že ji stále mám a někde jsem ji neztratil.Taxikář byl kupodivu Japonec, ale jeho angličtina byla opravdu slušná.
„Kam to bude pane?“ zeptal se se slušností Japoncům tak vlastní.
„Nějaký malý soukromý hotel, ne moc v centru prosím.“ Odpověděl jsem.
Taxikář namačkal něco na palubním displeji plným nesrozumitelných znaků a pak se mě zeptal, jak moc luxusní bych si přál. Zřejmě se divil co jsem mu odpověděl, podle obleku mě nejspíš tipoval jinak.
Něco zase naklepal na displeji a už startoval. Podle hustého provozu a širokých ulic mě vezl na druhý konec města. Trvalo mu to jenom tři hodiny, než zastavil u malého domku, který se byl tak zchátralý, že vypadal jako z bambusu. Zaplatil jsem dolary a nechal mu jich pět jako dýško. Už málem odjel, když jsem si vzpomněl na krabici se zbraní. To by bylo jako dýško víc, než kolik si řekl za ten odvoz.
Otočil jsem se směrem k domku a přišel blíže. Nevím jakou nohou jsem vykročil, ale řekl bych že levou. Chtěl jsem sice co nejlevnější hotel a bez jídla, ale tohle bylo moc i na mě. Ta část domku která se mi zdála zchátralejší byla opravdu z bambusu. Ta druhá část z kamene. Doufám,že tam mají alespoň matrace.
Příjezd taxíku zřejmě někdo zaslechl, protože zpoza rohu bambusů vykročil postarší chlapík. Ulevil jsem si, že na sebe nemusím upozorňovat křikem, bál bych se totiž, že se ten dům sesype.
Japonec znal západní kulturu, takže ho nepřekvapilo, že jsem si s ním chtěl potřást rukou. Pozdrav by tedy byl za námi, ale teď se domluvit. Kulturu západu sice trochu znal, ale o jazycích slyšel možná tak z doslechu. Tak jsem si pokoj mohl vybrat až po půlhodině dorozumívání se rukama a nohama. A protože neměli jediného hosta, vzal jsem si nejlepší pokoj v kamenné části obydlí. Byla v něm na zemi matrace prožraná od nějakých škůdců a děravý kbelík s kusem hadru. Asi umyvadlo a ručník.
Zaplatil jsem tedy za něj vydřidušskou cenu dva dolary a poslal staříka pryč. Rozlepil jsem krabici a začal skládat Glocka do jeho funkční podoby, když na dveře někdo zaklepal. Všechno jsem to zakryl hadrem a šel otevřít. Za dveřmi stála mladá Japonka s tmavými kruhy pod očima. Bylo z ní cítit mužský pot a sperma. Asi to patří ke službám zákazníkům, protože se snažila tvářit laškovně a začala mě hladit. Poslal jsem ji pryč, že chci být sám. Tvářila se sice uraženě, ale byla jistě i trochu ráda, že si dneska trochu odpočine.
Glocka jsem poskládal do finální podoby hned potom a trochu se prospal. Nebylo to sice na řídké matraci nic pohodlného, ale lepší než nic.
Ráno mě vzbudilo bouchání na dveře. Promnul jsem si trochu oči, i když spíš ze zvyku, než že bych to potřeboval, a šel otevřít. Stála tam další Japonka, dosti starší než ta minulá a rozhodně mi nepřišla nabízet sexuální služby. Křičela na mě něco, z čeho jsem pochopil, že už mám vypadnout.
Dveře jsem jí zabouchl před nosem a šel se obléknout. Glocka za opasek a už jsem vybíhal ven. Stál tam ten včerejší stařík a i ta Japonka. Trochu se na mě nenuceně usmála. Stařík se mračil. Z toho jsem poznal, že je to jeho dcera a že její odmítnutí je jeho urážkou.
Řekl jsem Baby, ať mi sem pošle taxíka. Než dorazil, nepadlo mezi mnou a Japonci jediné slovo. Vyvodil jsem si tedy, že dcera vydělává na rodiče, kteří vedou nejhorší hotel ve městě a že jí proto nutí dělat prostitutku, jinak ji vyženou.
Když taxík konečně přijel, byl jsem rád. Bylo skoro jedenáct, tak jsem řidiči řekl, aby mě odvezl rovnou k budově PetSoftu. Byla skoro v centru a tak jsem z taxíku vystupoval přesně v poledne. Měl jsem ještě hodinku čas, tak jsem si sedl na lavičku v parčíku před budovou a pozoroval dění kolem sebe.
Doslova masy lidí se hnaly ulicemi velkoměsta všemi směry. Obchodníci, úředníci, dělníci i pobudové. Mrakodrapy velkých firem a institucí stály v tom mravenčení jako neviní přihlížející a sami přijímali i vypouštěli další lidi do toho mumraje.
V 12:55 jsem se vydal k hlavnímu vchodu do centrály PetSoftu. Hlavní recepce byla nepřehlédnutelná. Mramorová deska stojící na stolku z ebenového dřeva je vskutku přepychově vypadající doplněk k celému dojmu z budovy. Měkké koberce, konferenční stolky se spoustou taburetků a křesílek.
Závěs za recepcí se zavlnil a vyšla tak pětatřicetiletá Japonka s velkýma tmavýma očima. Zeptala se mě: „Jste pan Fulschtein?“ nevím, jestli náhodou z Ameriky, protože anglicky mluvila více než výborně.
„Jistě madam“ odpověděl jsem. I pro své zaměstnavatele používám falešná jména.
„Pojďte za mnou.“ Řekla a ukázala směrem k závěsu. Přiznám, moc se mi tam dozadu nechtělo, ale na druhou stranu potřebuju další peníze a odměna záleží na dohodě. Takže jsem vešel.
Dýchla na mě vůně vonných tyčinek a čaje. V nejvzdálenějším koutě seděl tak čtyřicetiletý Japonec a pokuřoval vodní dýmku. Slečna z recepce mi pokynula abych se posadil a odspěchala do haly. Posadil jsem se a Japonec se na mě konečně podíval.
„Dobrý den. Já jsem pan Chego. Majitel firmy. Vy jste pan Fulschtein?“
„Ano. Jsem tady kvůli tomu ukradenýmu softwaru.“
„Tiše prosím. Nikdo kromě mě, vás a pěti programátorů, kteří na tom pracovali o tom neví.“
„Proč je to tak tajné? Já měl pocit, že se jedná jen o lepší verzi vašeho antiviru.“
„Jistě. To je pravda. Jediný důvod k utajování je v tom, že je to velice choulostivá verze a tudíž jakýkoli únik informací by mohl pomoci konkurenci ve vývinu jejich vlastní nové verze.“
„Já myslel že vy, jako gigant mezi softwarovými firmami nemáte konkurenci. Nebo alespoň ne tak velkou, jakou tady tvrdíte že máte.“
„A to je právě ten problém. Tato verze by zcela jistě zaručila existenci jen jediné firmě v tomto směru. Proto tolik tajností.“
„Kdo vám to teda ukrad? Někdo z vašich blízkých nebo z těch pěti programátorů?“
„Jak jsem řekl, vím o tom jen já a těch pět dalších lidí. Přátelům jsem se o tom ani nezmínil. Mohlo by vás ale jistě zajímat, že tři z těch pěti byli nalezeni mrtví. Buď doma nebo na ulici. Zbyl už jen vedoucí projektu a jeho zástupce.“
„Kdo z nich by to mohl bejt?“
„Vedoucí dělal všechny poslední změny a úpravy, protože ani ti čtyři přesně nevěděli na čem pracují. Podezřívám proto jeho. Respektive ji. Je to moje dcera.“
