Omlouvám se za zhoršenou kvalitu; verzi s odstavci a ilustracemi najdete na www.silithia.estranky.cz/amywiel
„Letos je zima setsakramentsky dlouhá,“ zkonstatoval starý kentaur shlížející z okna knihovny na svého syna, který na nádvoří dřevěným hrablem uklízel všudypřítomný sníh. „A jak se daří té malé?“ obrátil se na ženu, která za ním před chvílí přišla. Prohlížela si starý obraz patronky hradu Elyon z Feracieru, který visel mezi okny. Každá valkýra jej viděla snad tisíckrát, i přesto pokaždé znova poutal pozornost.
„Lépe,“ řekla žena suše a sedla si na nejbližší židli k dlouhému stolu s vyřezávanými nohami, který pamatoval mnoho generací studentů, „ale i přesto bych se ráda poradila se starými knihami.“
„Je její zranění tak vážné?“ zeptal se kentaur a přesunul se k nejdelší knihovně na opačném konci místnosti. Kovové ozdoby na jeho kožešinové vestě zvonily při každém pohybu, ačkoli se vzhledem ke svému stáří hýbal pomalu a opatrně.
„Ani ne,“ vzdychla žena a podepřela si hlavu rukou opřenou loktem o desku stolu, „její zranění se hojí výborně, ale právě proto je nám všem záhadou, proč se ještě neprobrala. Možná ji spoutává nějaká kletba ledu. A možná...“
Kentaur pochopil. Polknul naprázdno a natáhl se pro tlustou, v kůži vázanou knihu na jedné z vrchních polic. „Tahle by ti mohla pomoci.“ Knihu položil před ženu a vrátil se k regálu. „A pokud ne, pomůže ti tato.“
Druhá kniha ženu zaujala. Na rudě zbarvené kůži se stříbrnými písmeny leskl nápis Tajemství upírů. Odsunula první, nesoucí nic neříkající název Co šeptá ledovec, otevřela druhou a začala v ní listovat.
„Merrith, vstávej.“ Podivný ševelivý zvuk ji budil z dlouhého snu. „Merrith, dítě, vzbuď se.“
Poslechla hlas a vstala z lůžka. Žádné boty, žádný plášť, téměř nahá, jen v noční košili, se vydala ven do temné chodby.
„Pojď,“ vyzýval ji hlas a ona jej následovala. Co na tom, že nevěděla, komu patřil. „Už dlouho na tebe čekám. Merrith, pospěš.“
„Kiriano! Vzbuď se!“ Podivný pravidelný zvuk ji probral ze sna. „Kiriano, ta malá zmizela!“
Trhla sebou a posadila se na posteli. „Cože?“ Nechápala, co se děje.
Dívka, před chvílí bušící na dveře jejího pokoje, vtrhla dovnitř. „Ta malá, co ji přinesl Faranael, není ve svém pokoji!“
„Ale vždyť se za celé tři dny neprobrala,“ namítala Kiriana, nyní už dokonale probuzená, zatímco se obouvala. „Kdo je ještě vzhůru?“
„Lanara... měla hlídku a uviděla pootevřené dveře do pokoje, kde jsme tu malou uložili. Nakoukla dovnitř, ale nikdo tam nebyl. Vzbudila mě, protože můj pokoj je hned vedle a navíc jsem její opatrovnice. Takže zatím jen my tři,“ řekla mladá elfka, jediná svého druhu na tomto studeném hradě. Její černé vlasy se náhle zaleskly ve škvíře mezi dveřmi, což byl pro Kirianu povel k rychlému přesunu. Přes den byla sice elfčina nadřízená, po večerce však byly nejlepší přítelkyně. Dohnalala ji na chodbě.
„Neměly bychom vzbudit ostatní?“ zeptala se ustaraně pihatá zrzka v lehké zbroji nervózně přešlapující před pootevřenými dveřmi.
„Zatím ne, pokusíme se ji najít samy. Nedělejme zbytečný zmatek,“ rozhodla Kiriana, nejstarší a nejvýše postavená ze tří mladých žen postávajících na ztemnělé chodbě. A také nejméně oblečená. „Nejlepší bude, když se rozdělíme.“
Ostatní přikývly.
„Já se kouknu do prvního patra a do přízemí,“ špitla elfka.
„Já do věží,“ ztvrdila zrzka.
„Takže já obejdu zbytek,“ vzdychla Kiriana. „Až budete hotovy, sejdeme se tady.“
Rozešly se každá svým směrem, každá s loučí v ruce.
Klesala po temném schodišti, loučí si svítila na cestu. V prvním poschodí se nacházely důležité místnosti, jako sál a knihovna. A taky zbrojnice. Elfka nakoukla do každé škvírky, kam by se děvčátko vešlo, ale nikde je neobjevila.
Vydala se tedy do přízemí po širokých koňských schodech. Už stavitelé hradu počítali s občasnými návštěvami kentaurů, a ti, jak je známo, nemohou klasické schody používat. Už se blížila dolů, když v tom se její vlasy pohnuly ve větru. Než se tomu stačila divit, sfoukla se jí louč. Elfka slabě vykřikla, ale zůstala stát. Hlavní dřevěná vrata byla dokořán otevřená. Sníh venku se leskl ve svitu měsíce a tajemně ozařoval mohutnou postavu stojící uprostřed nádvoří. Došla až na zápraží a schoulila se pod svým nočním pláštěm.
„Faranaeli, co tu děláš?“
Kentaur sebou trhl. „Danäe, vyděsila jsi mě.“ Zasmál se. „Pozoruji hvězdy, už dlouho nebylo nebe tak čisté.“
Došla až k němu a opřela se o jeho plece. Jak očekávala, netřásl se zimou jako ona, ale příjemně hřál.
Položil jí ruku na rameno a druhou ukázal k nebi. „Vidíš, dneska je úplněk.“
Elfka přikývla, ale najednou si vzpomněla, proč je vlastně tady.
„Faranaeli, neviděl jsi tu malou?“
„To děvčátko, které jsem nedávno přinesl promrzlé na kost?“ Zakroutil hlavou.
„Není ve svém pokoji. Hledáme ji ve třech po celém hradě, už budu muset jít.“
Sotva se vzdálila, zvolal: „Počkej, pomůžu vám.“
V přízemí se nacházela kuchyně s jídelnou a dva sály pro bojové dovednosti – jeden s terči pro lukostřelbu a druhý pro výcvik boje zblízka. Tam se vydal kentaur. Elfka mezi tím prošla jídelnu. Nahlížela i pod stoly a za závěsy. Nikoho neobjevila, stejně tak ani v kuchyni. Nahlédla i do skladu potravin, jestli třeba malá po tolika dnech bez jídla nedostala hlad a nešla se najíst. Ani tam ji však nenašla.
Vrátila se na chodbu. Faranael už tam stál. „Třeba měly štěstí ostatní,“ napadlo Danäe.
V tom se kentaur pohnul směrem k místu, kam celou dobu upíral zrak. Elfka se k němu připojila a oba svorně hleděli na ztržený gobelín, který vždycky visel na zdi. Nyní se povaloval po kamenné podlaze. Mohli by si myslet, že se uvolnil a prostě spadl, kdyby se za ním ve zdi nerozkládal široký otvor. Tohle nemohla být náhoda.
„Dojdu pro ostatní,“ vyhrkla a rozběhla se po schodech nahoru.
„Páni,“ vydechla udiveně Kiriana, „jak dlouho tu ta díra asi je? A my o ní celou dobu neměly ani tušení...“
Lanara si připálila novou louč a nahlédla dovnitř. „Je tu schodiště a vede někam dolů,“ zkonstatovala.
Faranael nakoukl také a napůl radostně prohlásil: „A je dost široké a pozvolné, takže můžu jít s vámi.“ Kiriana se zasmála a podala mu svoji louč, což kentaur pochopil jako znamení, že má jít první. Ve skutečnosti mu tato zlatovlasá, v magii zběhlá žena naznačovala, že ona louč nepotřebuje. Vytvořila si v dlani levé ruky magický zdroj světla, pravou si podkasala dlouhou noční košili a začala sestupovat do podzemí.
Ostatní se se svými obyčejnými loučemi drželi za ní. Kesali temnotou prozářenou pouze čtyřmi světélky stále hlouběji do hradního podzemí. Chodba byla poměrně nízká, takže Faranael musel jít mírně sehnutý, po chvíli se však začala stáčet a celkově rozšiřovat.
„Promiň,“ špitla elfka, když nechtěně narazila do náhle se zastavivší Kiriany.
„Co se děje?“ zeptal se kentaur uzavírající řadu.
„Chodba končí,“ oznámila Kiriana.
„Cože?“ vyhrkl Faranael.
„Tady asi nebude,“ vzpomněla si elfka, kvůli čemu sem původně šli.
Larana se začala rozhlížet. „Podívejte,“ křikla najednou, až sebou ostatní trhli, „tady se něco píše!“
„Chytrá holka,“ pomyslela si Kiriana a přistoupila k přítelkyni. Ta se na ni zadívala prosebným pohledem, který by si ani v té tmě nemohl nikdo splést. Kiriana odevzdaně přikývla a dala se do luštění. Náhle se však zarazila. „Danäe, asi mi budeš muset pomoct...“
„A pak že ty umíš číst líp...“ sykla Larana.
„Ne,“ setřela ji blondýna pohledem, „je to elfsky.“
Obě ustoupily a do čtení se pustila Danäe. „Píše se tu,“ řekla po chvilce, „že tento hrad je společným dílem lidí, elfů, kentaurů a...“
„A koho?“ Lanara byla celá nedočkavá. Knihy a tyhle věci kolem magie a vědění ji nikdy příliš nezajímaly. Co neměla v moudrosti však doháněla vášní, hlavně tedy pro boj. Svůj jeden a půl ruční meč téměř neodkládala a i teď spočíval na jejích zádech.
„...upírů,“ dokončila větu Danäe.
„No jo, ale kde teď seženeme upíra?“ přemýšlela Kiriana nahlas.
„Na co?“ nechápal Faranael, potutelně se culící po celý jejich rozhovor.
„Abychom se doslali dál,“ vysvětlila Kiriana.
„Nepotřebujeme ho,“ řekla Danäe.
„Jak to?“ vyjekla Larana.
Elfka se zasmála. „Stojíme u základního kamene, to je celé.“
Kentaur propukl v záchvat smíchu, zatímco se Kiriana s Lanarou zlostně rozhlížely kolem sebe, zřejmě s úmyslem někoho praštit.
„Jste tak zapálené, že jste si vůbec nevšimly odbočky,“ řekl, když se přestal nahlas řehtat.
„Jdeme,“ zavelela Kiriana a zástup se dal opět do pohybu. Danäe s Faranaelem na sebe významně mrkli.
Vstup do boční chodby byl úzký a nízký, takže měl kentaur značný problém se protáhnout. „Jestli tenhle hrad stavěli lidi s kentaury, mohli přece počítat s jejich velikostí,“ remcal Faranael. Nakonec se však prodral, a tak mohli pokračovat dál temnotou.
„Třeba lidé nechtěli, aby sem kentauři chodili,“ prohodila Kiriana, čímž považovala celou záležitost u základního kamene za vyřízenou.
Chodba se náhle prudce stočila, klesla ještě o dva schody a začala se rozšiřovat. Čtveřice nočních dobrodruhů stanula na okraji podzemního sálu kruhového půdorysu. Kolem dokola se nacházely podobné východy, jako ten, kterým přišli. Více je však zajímalo dění uprostřed.
Celá místnost byla ozářena magickými světly, která se lehce vznášela nad ženskou postavou ležící uprostřed devíticípé hvězdy složené ze tří rovnostranných trojůhelníků, nad každým vrcholem jedno. Žena byla zahalena v rudém plášti a její hlava a končetiny mířily k jednotlivým vrcholům. U nohou pak stálo děvčátko, kvůli kterému úžasem oněmnělí pozorovatelé uskutečnili záchranou výpravu. Mělo zvednuté ruce a jeho dlaně ukazovaly k nebi. Tichým a na dítě hlubokým hlasem odříkavalo dlouhou formuli. Náhle zmlklo a celou místnost prostoupila podivná rudá záře vycházející z ležící postavy.
Holčička se otočila směrem ke skupince a omdlela. Danäe neváhala a rozběhla se k ní. Zvedla ji do náruče a hladila po obličeji.
Ale ani ostatní nezůstali pozadu, když se žena ležící uprostřed složitého obrazce začala zvedat. Odložila plášť a s úsměvem se jim vydala vstříc. Její oči rudě žhnuly.
„Je prokletá,“ zařvala Larana. Tasila meč a rozběhla se k ní.
„Stůj,“ vykřikla Kiriana, ale bylo pozdě.
Žena zvedla ruku a bojovnici oslepila prudká záře. Padla na kolena, odhodila meč a protírala si zarudlé a uslzené oči.
Kiriana poklekla před mocnou kouzelnicí, ta ji však lehce uchopila za bradu a přiměla ji postavit se. Dívaly se sobě zpříma do očí. Oči kouzelnice stále rudě žhnuly, najednou však zchladly a zmodraly.
„Vítej zpátky, paní,“ usmála se Kiriana.
Kentaur, stojící opodál a připravený zasáhnout, zasunul dýku do koženého pouzdra u pasu a pozorně se zadíval na ženu. Byla mu povědomá. „Vy jste ta z toho obrazu v knihovně,“ vyhrkl najednou.
Zasmála se a přikývla. Podívala se na Kirianu a řekla: „Jak jsi věděla, že už nejsem prokletá?“
„Jeho otec mi v knihovně půjčil jednu chytrou knihu,“ vysvětlila, „jmenuje se...“
„Tajemství upírů,“ doplnila Elyon. „Vím, taky jsem ji četla, když mě postihla tahle... malá nehoda.“ Poklekla k Lanaře a pomohla jí vstát. Podala jí meč a položila ruku na čelo. Bolest ustoupila.
„Byl tam popsán rituál osvobození od prokletí,“ pokračovala Kiriana, „ale také se tam psalo, že jej může vykonat jen faïenka. Měla jsem za to, že poslední zemřela před deseti lety.“
„To ale není dědičný titul,“ usmála se Elyon a přistoupila k Danäe, stále objímající nehybné tělo děvčátka. „Jednou za čas si paní Faïen vybere dívku, kterou obdaří schopností očištění upíra od prokletí. Musela jsem počkat, až si zvolí novou. Ty staré byly...“ Na chvíli se zamyslela. „Byly moc líné, než aby podnikly dalekou cestu na Feracier.“
„Vážně?“ podivil se Faranael.
„To se mi nezdá,“ zapochybovala Kiriana.
Elyon políbila děvčátko na čelo a zašeptala: „Děkuji, Merrith.“ Po té se zvedla a se zrakem upřeným na očistný symbol na zemi řekla: „Před dvě stě lety jsem jednu z nich kousla.“
