Sedíš v setmělém pokoji a koukáš na záclonu ozářenou pouličními světly. Studuješ každou její křivku, každý záhyb. Do nejmenšího detailu zkoumáš květinový vzor. Bývaly doby, kdy by v tobě i hloupý vzorek záclony probudil nějakou reakci, asociaci: kouzelné kvítí ozářené tajemným světlem z hlubin noci. Ale to je minulost, jako všechno v tobě.
Kdysi jsi se pídil v lesích po tajemství elfů, hledal keltské poklady a zpíval hvězdám. Snil jsi o lásce pod rozkvetlými stromy, o životě plném hledání a objevování sebe sama, o klidné smrti pod jasným měsícem a pak dlouhé plavbě na Západ.
Vytrhneš se ze zamyšlení, vždyť už nejsi dítě. Pojď, nasaď si zase zdobenou oprátku s kravatovým uzlem, připni si kožený kufr místo okovů. Jsi dospělý, nemůžeš trávit čas bláhovým vysedáváním a přemýšlením nad ničím. Máš závazky a dluhy vůči mně. Ale neboj, už jsem ti pomohl. Slyšíš jak v tobě syčivě pohasl poslední záchvěv plamene, co ti dlouhá léta nedal spát a hnal tvou mysl na neproduktivní toulky neexistující Fantazií? To jsem pro tebe udělal já. Teď jsi prázdný a klidný. Teď jsi můj.
