A už tu byl druhý pes. Kerrt skočil až k němu, uhnul jedněm čelistem, odrazil mečem druhé čelisti a zabořil mu meč hluboko do hrudi. Pes zavyl bolestí a zhroutil se. Když dopadl, z tlam se mu vyřinul proud krve. Kerrt rychle vytrhl meč z mrtvoly, aby se mohl bránit poslednímu psu. Odrazil mečem několik chňapnutí, a když pes zaútočil znovu, vrazil mu čepel do tlamy. Ostrá ocel prořízla měkkou tkáň tlamě, projela kostí a zabodla se do mozku. Pes sebou zaškubal. Tím Kerrta donutil pustit meč z ruky, protože hrozilo, že mu ji vykloubí a složil se.
Když pes zemřel, Kerrt vytrhl svůj meč a ohlédl se po Frazzetě.
Ta stále ještě bojovala. Obě šelmy vrčeli, chňapali po sobě a ve skocích do sebe naráželi. Byl to velkolepý souboj, ale bylo stále více vidět, že převahu získává vlčice. Méně obratnější a těžkopádnější pes z planin neměl proti mrštnější a obatnější vlčici ze stepí malou šanci. Pes krvácel z mnoha ran, ale i Frazzeta na několik místech měla šedý kožich zbarvený krví. Brzy s ním však byla hotova. Díky několika vlčím úskokům srazila psa k zemi a prokousla mu obě hrdla. Pak už jen uskakovala jeho chabým pokusům o útok. Pes chrčel, kašlal, z prokousnutých krků tlam mu tekla krev. Kalil se mu zrak a podklesávali mu nohy. Upadl a snažil se vstát, ale nedostávalo se mu již síly a nohy ho zradily. Znovu upadl s hlasitým heknutím. Frazzeta se na něj dívala smutnýma zelenýma očima. Takovéhle umírání bylo špatné.
Kerrt očistil svůj meč od krve a vydal se k neznámému jezdci, který vyčerpaně seděl vedle ležícího koně. Po několika krocích poznal, že oním jezdce je žena s dítětem. „Proto tedy Frazzeta cítila dva jezdce. Ale co tady dělá žena s malým děckem sama?“ ptal se sám sebe.
*********
Ohlédla se. Ve svých stopách spatřila smečku dvouhlavých psů. Slabě vykřikla. Posedla ji bezbřehá hrůza a děs. Pobízela koně k nejvyšší rychlosti. Kůň tepal ostře kopyty pláň a rychle polykal vzdálenost. Jenže psi mu byli stále v patách. Po několika kilometrech zaznamenala v dáli jiného jezdce.
Neznámý jezdec zamířil k nim. Záhy si všimla, že jezdec sedí na velikém šedém vlku. Viděla jak z něj seskočil a zamířil lukem. K strachu ze psů se přidal ještě strach z vlka a jeho jezdce. Vlk však okolo ní jen proběhl a zaútočil na jednoho z psů, kteří ji pronásledovali. Jezdec vystřelil šíp přímo na ni. Reflexivně se v sedle přikrčila. Šíp však zasvištěl stranou od ní. Rychle za ním následoval druhý.
Jen slabě uslyšela vytí psů. Pak na koni prolétla okolo neznámého jezdce. Kůň ještě chvíli běžel, pak však přešel do kroku až úplně zastavil. Celý se třásl, pokrytý prachem a potem, oči vypoulené, nozdry rozšířené s pěnou u huby. Těžce a přerývavě dýchal a po chvilce se pomalu s tichým zaúpěním, které znělo skoro lidsky, položil na zem. Enoja včas stihla vyndat nohu z třmenu a seskočit, jinak by ji zalehl.
K smrti vyděšená sledovala zápas muže a jeho vlka s planinovými psy. Pozorovala přesné a rychlé pohyby bojovníka. Přála si, modlila se, dosud jatá strachem, aby muž se svým vlkem zvítězili, protože kdyby prohráli, je konec i s ní a jejím synem.
Za pár minut půtka skončila vítězně pro muže a vlka. Viděla jak muž očistil svůj meč od krve, schoval jej a vydal se k ní. Náhle její, děsem rozjitřenou mysl přepadla další děsivá myšlenka. „Co když ten muž je jedním z oněch pověstných banditů z planin a zachránil ji jen proto, aby si s ní užil? Co když je jako její muž?“
Přitiskla k hrudi svého synka a tasila krátký nůž. Proti meči by jí byl k ničemu, to věděla, ale vyděšená matka zahnaná do úzkých, hající své dítě je jako rozzuřená lvice. Za pár okamžiků byl nedaleko od ní. Sevřela pevněji svůj nůž.
