Bylo ráno, 6. července.
Malé městečko Nymburk doposud nepoznalo tak nádherný úsvit. Slunce se do kraje začalo rozlévat už ve čtyři hodiny ráno. Nejdříve se nad lesem objevila lehká, matná zář, z počátku trošku načervenalá, pak pomalu začala žlutnout a začalo jí být stále více a více, až se v ní dal zpozorovat veliký ohnivý kotouč. Paprsky světla se začaly nést nejdříve východní ulicí, poté prostoupily do ulice ,,U čertovy díry“, propluly i ulicí ,,k Černému mostu“a odtamtud, když se slunce dostalo až nad les se mžikem roznesly i do celého městečka. Obklopily krám, malý kostelík, zříceninu hradu nad městečkem i morový sloup na náměstí před radnicí.
Všichni zde měli radost z nádherného úsvitu, vycházeli na terasy svých domů a vítaly nový den, tak, jako ještě nikdy jindy.
Když měl někdo práci, jako třeba věšení prádla, či zalévání květin, vyšel na zahradu před dům a začal to dělat hned teď, i když to měl původně naplánované až na odpoledne.
I ti ohromní spáči, jindy spící do jedenácti otevřely okna, aby se mohli nadýchat vzduchu a vláhy, kterou s sebou nesl.
Krásnější nálada ve městě ještě nebyla. Všichni zde vítali slunce, všichni se tiše dívali a kochali krásným obrazem rána.
Ticho. Bylo obrovské ticho. Jediné, co bylo slyšet bylo otevírání okenic a domovních dveří. A ptáci. Ptáci, kteří se začínali probouzet.
Byl jen jeden, který místo toho, aby se šel radovat s ostatními lidmi zatáhl závěsy a sedl do křesla. Jen jeden z celého města.
***
Stará Rita Blackmoorová se odtrhla od luštění křížovek a vyhlédla z okna k lesu. Byla ještě tma, ale nad lesem se začínaly objevovat první paprsky. Ano…, krásné paprsky, jiným by se líbily, ale jí ne.
Nesnášela tyto chvíle, kdy bylo něco krásné, něco, co se statním líbilo, z čeho se ostatní radovali, skákali kvůli tomu, stoupali si na špičky, aby to viděli lépe. V těchto chvílích, kdy se všichni radovali ona nemohla. Nedokázala to, i kdyby si to hrozně přála. Neměla totiž obě nohy. Odfrkla si a zahleděla se opět do křížovek.
-Papoušek na tři-přenašeč energie na sedm-tělní tekutina na pět-
Slunce již vystoupilo výše nad les a začalo jí prát do oken. Zatracené slunce, zatracené úsvity. Zatracené léto.
Zavřela knihu křížovek a přesunula se na vozíku k oknu. Bylo otevřené. Vlasy jí projel mírný vánek. V protější zahradě se ozvalo otevírání okna. Stála tam její sousedka. Rita ani moc nevěděla, jak se jmenuje. Sousedka vyhlédla a první co spatřila byla ona. Nejistě jí zamávala. Na to Rita zabouchla okno a prudce zatáhla závěsy.
Pitomí lidi. Proč jenom ona musí mít takovou smůlu?? Všichni ostatní, které znala si krásně žili, ale ona nemohla. I kdyby chtěla.
Otočila se a zahleděla se na svůj prázdný byt. Už dva roky sem nikdo nepřišel. Nikdo jí nenavštívil. Všichni její známí buď zemřeli nebo jeli někam do ciziny a už se nevrátili. Každý z nich říkal, že se na ní půjde podívat, ale uplynuly dva roky a nezavítal sem nikdo.
Jak se tak dívala na vrstvu prachu na podlaze, ve které byly vyjeté koleje od jejího vozíku, projel jí záchvat zlosti. Jak ráda by tu vytřela! Jenomže kyblík s hadrem byly dole ve sklepě a tam ona jít nemohla. Nemohla utřít prach na horních policích ani si od tamtu nemohla vzít knihu na přečtení. Ani nedokázala zalít květinu na okně, sice teď už bylo pozdě, ale kdyby se před rokem ještě dokázala dostat do sklepa pro kropáček-
Vzala uschlou květinu a třískla a ní o zem. Přejela ke stolu, pod koly jí skřípaly střepy od květináče a hlína.
Vzala do ruky křížovky a začala luštit
-tělní tekutina na pět
,,Do PRDELE!!!“
Zmuchlala křížovky a hodila je na protější stěnu, narazily na obraz a ten s hlasitou ránou spadl na zem.
Všechno co dělá je k ničemu. Nezmůže se na nic, je mrzák. Ano, je mrzák. A to se už nikdy nezmění.
Zabořila svůj zvrásněný obličej do dlaní a začala hlasitě vzlykat.
Poslední dny pro ní byly přece jenom nejhorší. Byla to spíše noční můra, nežli normální život.
A po celou tu dobu cítila, že se něco blíží. Ten pocit začal již před čtrnácti dny. Začal nepatrně, ale s rostoucím počtem dní sílil.
Něco hrozného se blíží. Nikdo ještě neví, co se blíží, ale spousta lidí to cítí… Sice je teď krásně, ale otázkou je, co bude zítra, za týden…, za měsíc.
Celých čtrnáct to napětí rostlo, zdávaly se jí o tom sny.
Za chvíli to tu bude, ještě je otázkou kdy.., přichází to pomalu, ale jistě. Nic to nezastaví…
Měla ale strach…, nevěděla CO to bude, ale věděla že to bude strašné…