|
Zbožňovaná temná lásko,
měsíc vychází a odnáší tvou smutnou beznaděj.
Čarodějná krásko,
osud kreslí obrazy na plátna našich těl.
V zajetí temných múz,
octl se každý, kdo spatřil tebe.
Jméno tvé předzvěstí hrůz,
s úsměvem vítáš krvavé nebe.
Kdo jsi?
Tvé tělo svůdné nevrhá stín.
Ty sama jsi stínem!
Ulehnout chci na tvůj klín,
opíjet se rozkoše vínem.
Ač nahá stojíš přede mnou,
zahalena jsi přec,
do černých krajek démantů.
Pláčeš nad noci krásou.
Jsi anděl temnoty!
Jsi nekonečnou spásou.
V mysli uvízlas mi jenom ty.
Ač černé slzy roníš z očí rubínových,
úsměv na rtech značí přec,
že šťastná jsi při záři luny.
S tebou tančit chci děsivý tanec.
Tys víla prokletí!
Já prokletý psanec.
S tebou tančil bych celá staletí.
Ač ve zběsilém rytmu vlníš se,
stále svůdná přec,
v půlnočních střevících.
***
Přes pohřebiště- tvou mrtvou zahradu,
vede cesta z pohřebních věnců.
Po ní půjdeme na svatbě naší.
Zazní písně- chorály záhrobní!
Pak pouta kovaná ze svitu měsíce,
spoutají navždy životy naše.
Svazek věčný stvrzen bude,
polibkem upířím.
Pak ulehneme do rakve,
lože svatební.
Srdce po hříchu volat bude.
Odhodíš masku nevinnosti,
Ty panna hříchem pokřtěná!
Podlehneš chtíči!
Šeptat budeš magická slůvka,
která se rozplynou v oparu vášně.
Pak usneme spánkem věčným,
v obětí.
Snít budeme věčný sen,
o probuzení…
***
Cesty zpět není již,
mosty do minulosti spáleny byly.
Kroniku krví piš,
spojením dostalo se nám nesmírné síly.
Pavučina proroctví spředena byla.
Pavoukem znovuzrození,
z vláknem kostěných.
Opustili jsme starý svět,
tam ve věčnosti osud nás čeká.
Vykvetl opět černý květ,
překročena bude mrtvých řeka.
Předpovězen byl příchod živé smrti.
Životy brát a nové dávat,
to jest náš úděl!
Až neděje zahyne
a v srdcích oheň pohasne,
až nářek pomine,
slunce navždy vyhasne.
Noc a den pak splynou v jedno.
A vládnout bude
Černá královna a Bílý král…
+A-
|
