INTRO (Kyberpunk na lince z nekonečna, klidně to přeskočte)
Vrátil se zpátky do reality, do školy. Vůbec ho nebavilo si s nimi povídat o zážitcích z prázdnin. Model byl úplně mimo. Vlastně potkával jen samé zlo.
Nebylo nač si stěžovat. Jen si v čase nebezpečném hrál s klukama na schovávanou.
Neměl zrovna slabé baterky (stroječek na dimenzionální pohon), a tak si vždycky nechal dát po tlamě.
Nevadí!
Už mě nebaví psát o vás ve třetí osobě. Andělé, lidi a všechny mouchy co jich je kolem. Zvony mu bily na poplach. Jen já sám jsem tady a vy si můžete vylízat svá lízátka na rozloučenou. Pan doktor vám do nich dal jed.
Proč ne pokrok?, ptal se Pavouk na stěně ruky v pokoji. Tyhle mrtvé Pandory a snové obrazy jsou vize z nekonečna…
Jen zlo. Hodný byl jen on sám (napůl) a skupina mladých lidí okolo něj.
V tom jed on viděl. Na Golgotě zrovna slavily svátek, když jsem ho potkal.
Měl krásné dlouhé vlásky a vypadal jako zubožená holčička.
Vstříkly si do žil trochu Morfea a ponořili se hlouběji.
Následoval jsem je, ač jsem nechápal svou zvrácenou nechuť zemřít.
Čas přece není, opakoval jsem si stále, ale vůbec nic se nezměnilo.
Dlouze jsem padal dolů a on byl stále za mnou. Vzal jsem sebou všechny lidi, co ještě věděli, co je to žal.
Můj přítel se jmenoval jako ty. Jen si nějak nemohu vzpomenout na jeho tvář holčičky uprostřed katastrof. Bomby nám padaly za zády a já se nesměl už nikdy otočit.
„Tak to ne, Jane,“ říkal jsem potají v tichu pokoje. Esoterik klepal na uši mé a já jej nepotřeboval vidět. Ten žár se nedá snést. Krátký život hoří jasně. Jen ten čas mi nějak nedává spát. Hlupáci mě zkopali do hlavy a já padal a padal a stále hloub.
Rozšířili se mi zorničky a já najednou uviděl postel plnou růžové energie. Je to těžké. Stále žít, však už brzy zemřu. To je jako brát si energii.
Jen já.
Veronika mě rychle políbila a já zapomněl na démona lidské zrůdy.
Přece ten JED nestojí za to.
Trochu důstojnosti, řval Petr do světa, ale nikdo ho neposlouchal.
Jen já a mnoho dalších.
Zemři Petře až zítra.
Paneláky se změnily k nepoznání. Lidské krabičky od zápalek. Jen ta hudba mě nenechá zapomenout na ten smutek poslední.
Dal si lajnu a všechny postřílel. Ježíš. Syn nikdy nepoznaného Boha. Dejavú není a nebylo stavem prozřelého ducha. Jen Archonti se ti smály, když jsi zapomněl, že čas přece nikdy nebyl. Je to těžké, ale krátký život hoří jasně, miláčku. Veroniko! Veroniko!
Nech se uvést do světa stínů, má královno. Budeme volat o pomoc a nikdo jiný se bát nebude. Jen já.
Párek týpků mě zase skope do hlavy. Teď ne, moudrý čaroději. Až zítra Petře umřeš a já se budu smát nad tvou mrtvolou, démone lidské zrůdy. ZEMŘI.
Ježíšku, já nechci plamenomet! Toť magma zlovůle. Volby se do našich řad nekonají. Zas až zítra můj milý zvláštní čaroději. Má vůle vás nepotěší chytráci. Jen zítra a dnes a včera je pořád ten stejný východ západ ne den.
Lepší? Lepší? Lepší?
Jed mě stravuje, když psal Ježíš tuhle báseň, volání o pomoc.
Jsem Neo v žábě, vůdce povstání.
Vrať se zpátky do školy, nebo zemři!
Posílal jsem ti Veroniko mail a on se mi dal do složky rozepsané. No, to je tak. Mám pokračovat s tím křesťanstvím. V parku se zrovna nic neděje, jen můj hlas zaznívá mezi ptáky v oboře. Asi si půjdu zakouřit, nebaví mě už být RAID. To je jako elita mezi hlupáky. Inteligent zvládá chaos. Anarchie v ulicích mě už taky nebaví. Se sluchátky na uších se špatně poslouchá a bez nich ještě hůř. Jsem nízko, ne hluboko. Démoni obklopují mou mysl. Magie pravá se dostaví vždy zrána. Jsem potichu, mám raději noc.
Dal jsem si zrcadlovky na oči a ponořil se ještě hlouběji. Ježíš na mě cosi volal, já mu nerozuměl. Jen ty, Veroniko, máš tu schopnost, dát mi ten správný směr.
Jako kapitoly na stránce jediné, jsou naše životy pomalé. Já mám pomalou hudbu rád a nikdy nepochopím ty smutné lidi, co nemají rádi žal. Vždyť zabíjí pravdu. Ježíšku! Ježíšku!
Musím jít pracovat a čas mi odpočítává vteřiny do smrti. Předposlední?
Tohle nemá cenu. Jen ty a já. Jen já a ty. Barvy jsou v jednotě nádherné. Všechny jsou stejně krásné. Vždyť už držím hubu.
Ve víru se ztratila má duše. Magie je na denním pořádku a já nemám na zaplacení podnájmu. Směješ se? To je škoda. Její maminka se zlobí a já mám pokrok rád. Raději se ale projedu na koni jen ve snu. Den není jen východ a západní nádraží, pane Kellere?
„Mám teď na starosti tvůj život. Zahrej si Unreal a všechno bude v pořádku.“
„Ne já mám adrenalin v krvi. Mrtvé město utiší můj žal.“
„Jen teď jsi svůj, já nic nevím.“
„Tak si naser, blbečku….“
No, psát, to je jako si vymýšlet co mě potká. Z podvědomí utkaná síť nás stahuje do války. Já nechci slyšet padat bomby za zády. Otočím se a ztuhnu úžasem jako solný sloup. Mám sice rád Ameriku, ale teroristy používám jen jako příklad. Asi si půjdu zakouřit, nechci ti, milý čtenáři, valit šrouby do hlavy.
Miluju svou cestu….
Takže mi chybí příběh. Zpátky do školy jsem se ještě nevrátil, ale do kosmu asi taky nepoletím. Nemám totiž peníze. Za hodinu odcházím do Modelu. Piji kafe a démon se mi ozývá z břicha. Cesta je nekonečná. Už jsem jej porazil, démona lidské zrůdy a ona se stále vrací. Veroniko, já už nejsem démon zapomnění…
Toť lež. Nemám plamenomet a musím si vydělat na nové violoncello. Pane Kellere, dáme si cigaretu?
Já nemám Aničku rád. Píše lepší povídky než já. Chybí mi technika, ale druhým prstem se dají udělat pěkné glizanda. Asi jako, jsem Jan. Abych to mohl Petrovy vysvětlit, je lepší být druhý po Bohu, než první. To potom nemáme ve svém životě žádného Boha. A čas se vrátil mezi nás, ach Veroniko, to je tak super, že neslyším tvou krásu…
Na brigádě se paleta zvedla do vzduchu a spadla mi na hlavu. Ani to nebolelo. Kouřit mě nebaví. Unreal je asi jako, můžeme skákat dva metry vysoko, ale nebudeme si přece ubližovat bez pořádné porce zábavy. Lítost je věčná a bomby jsou blízko.
„Skálo, skálo má, vysoká jsi. Zlo je tak lákavé.“ Asi se nepůjdu zkouřit. Marie by mě praštila do hlavy a já bych to nemusel přežít…
„Miluju tě, Jane.“
„Miluješ to co nejsem, ale to co budu, to se mi moc (vlastně strašně) líbí…“
Netopýr mi přelétl přes řeku a já si uvědomil, jak je německá spravedlnost temná. Od druhé světové se toho hodně změnilo, ale válka v našem podvědomí se blíží.
Pavučina snů. Je lepší být v řádu aspoň jednou nohou. Potom může člověk napsat Ježíškovy o plamenomet. Jinak ho to ani nenapadne. Chápeš můj milý čtenáři? Myšlenky nás napadají…
Pojď si se mnou hrát, Veroniko. Uvedu tě do světa stínu, hned co se vrátím z práce. Je to láska a není to zlo. Jenom se jim nepovedlo. Chce to změnit od základů. Proto chodím do Modelu, abych pochopil svou elitní stranu.
Volby do našich řad už začaly. Zvedám druhý ruku. Ne první, první. Líbej mě dlouze, Veroniko a já nikdy nezapomenu na to nádherné dejavú, které jsem zažil, když jsem tě poprvé uviděl.
Vlaštovka možná kolem nepřeletěla, ale já se nesnažím. Jen ten chorál mě nelákal. V neděli půjdu do kostela na mši. Aktualizace systému se nepodařila. Jsem moc pomalý. Adrenalin mě neláká a já padám, padám stále hloub. Jdu si zakouřit.
Šel jsem si zakouřit, nechtělo se mi škrábat brambory a tak jsem se pohádal s rodiči. Evil inside. Blbej film. Jsem strašně veselý, až se mi nechce brečet. Jsem mrtvý. Ty jsi mrtvý. Nejsi můj anagram, omlouvám se, jsi mrtvý.
Zlo je tak lákavé a hloupé, že se mi chce z něj blít. Vlastně se mi strašně líbí, blít jak zvíře u bran kláštera. Nemám čas jdu se najíst a pak pozvracet…
Tak. Dneska odpoledne jsem přišel na nový poznatek. Lidé si nečtou myšlenky. Zvláštní že? Hlasy ustaly a já se vrátil k radosti ze života. Dal jsem si v Tescu čínské nudle se spoustou chilli omáčky. Petr, kamarád od ségry, mě na ně pozval. Byly moc dobré. Pak jsme hledali něco, co koupíme Neovi k večeři. Kolem a kolem, pak jsme si daly cigáro v trávě a přiběhl zajíc. Dali si trochu vína ještě s týpkem s ochranky. Na ptačím vrchu bylo dobře. Po cestě na nádraží jsme se bavili o magii a o tom jak rozmnožit peníze silou vůle. Docela úlet…
Vzbudil se do deštivého rána a zavolal si mě.
„Jane, musíš zapomenout na Veroniku. Ona tě nedostane ven. Udělala vše co mohla. Už nejsi můj vyvolený. Zřekl jsi se naší cesty.“
Na to nebylo co říct. Mohl jsem jít škrábat brambory, ale raději jsem vzal do ruky nůž a podřezal si žíly. Objevil jsem se v temné kobce. Byla vystlaná pár stébly slámy, jak jsem poznal podle hmatu. Byla v ní naprostá temnota. Žádné okno neosvětlovalo mou ubohou mrtvou nahotu. Jen pár kapek ještě prýštilo ze zápěstí. Už brzy, už brzy…
Potom mi otevřel strážní robot. Světlo zářící ze dveří mě úplně oslepilo a já zase nic nepochopil. Tohle by mohl být konec, mě napadlo, ale já se tak rychle nevzdávám. Mám přece tu zvrácenou nechuť zemřít. Hlasy nekončí, jen se omezily. Kapelka anglická zpívá si v češtině. Veronika, miluji ji, jen nějak si nejsem jistý, že ona mě taky. Když jsem ji nemiloval já, tak do mě byla blázen a teď?
Chci se zabít, chci se zabít…
Jsi nádherná jako Madona bez Krista
v očích jiskry života
tvé nahé tělo pod přikrývkou
je krásnější než má bájná Venuše
obličej vášnivého děvčátka se svatozáří vlasů
kouzelnice z pohanských časů
a tvé bradavky mě probodávají až u srdce
v tvém klíně se skrývají démon a anděl rajských rozkoší
tóny vzrušení nás objímají
ze tvých rtů saji lahodný nektar
a já tě miluji pro tvou duši dívky z obrázku nekonečna Veroniko
To bylo pro tebe. Lidé jsou jako vitráže světla a tmy, nenávist a hloupost lidská nezná hranice. Teď by měl zaznít meče svist, ale prohrané jsou všechny boje a hry. Ježíš už mě nemá rád.
Temný lord je na vzestupu a smrt vám, smrt vám Anagramy… Smrt vám, myšlenky spolu mluví, smrt vám
Tak, už je večer. Mám podivnou melancholii. Jsem smutný a bezradný, proto rány vaše přijímám a nevracím, má duše však vás miluje a umírám. Umírám spálený na popel, však v srdci , které tluče pro tebe mám schovanou růži a rudou krev slavíka. On zemřel nabodnutý na trn té bílé pyšné květiny jen proto, abych ji zahodil na cestu, a už zase prší…
A mezitím venku na krásné květině kapky deště se třpytí a já jsem popel, který ji objímá. Ty jsi ta růže, Veroniko a já nechci tvou smrt. V téhle válce, která jednou Zemi spálí, však věz, u toho už nebudu.
Zjistil jsem, že vše je trhané. Hudba, vteřiny… Co jsem napsal včera a co dnes? Že zdají se mi svíce a ne dveře na petlice, že nejsem vůl však držím v ruce hůl, kterou psa chci zbít a nemám nit, kterou bych našel tu cestu vedoucí ven z labyrintu?
Tohle je to pravé a nefalšované zrození tragédie. Jsem smutný a nachlazený, slzy mi už netečou z očí, tečou mi z nosu třísní mou bílou prašivou hruď. Klasické pojetí světa mizí a nahrazuji jej bídou. Jsem přece rozumný, proto nebudu stavět vzdušné zámky, teď když umírám na rakovinu v té bílé prašivé hrudi, tak proč se nesmát. Vždyť jsem krásný a mladý a konečně si opravdu užívám svou samotu, ten pláč pod zavřenými víčky a tebe má kamarádko vzdálená a poslední.
Trocha schovaných slov nikomu neublíží…
Jen tak vzpomínám na slova uplynulá, myšlenky se překrývají a pravda se schovává, kde mám hledat klíč? Snad na nebesích mi odpověď dají na otázku hamletovskou: „Žít či nežít?“ Vždyť smutný jsem, však miluji vás, Veroniko, má dívko z obrázku nekonečna, jste plavá a krásná, však dotknout se vás nemůžu, asi že rozplynula byste se v těch nebesích a nenašla už víckrát
cesty ke mně zpět…
A příběh? Ten se přece napíše už sám… Protože píšu svou pravdu, nerad mám lež.
HLAVA PRVNÍ: EXODUS
Jednou za deštivého rána jsem potkala zajímavého mladíka. Měl shrbená záda a vysokou postavu. Dlouhé vlasy mu vlály ve větru a já si řekla. To je on. Pomůžu mu, aby to všechno poznal, a tak to všechno začalo. Vstoupila jsem do jeho smutné duše a s jeho pomocí pomohla světu. Naučila jsem jej spoustu věcí, které předtím neuměl. Naučila jsem jej například naslouchat svému vnitřnímu hlasu, tedy mé maličkosti...
Ozval jsem se mobilem Veronice a čekal až mě vrátí do 1. nadreálné. Ten okamžik čekání byl jako věčnost. Ostatně stejně jako každá vteřina v Realitě. Perfektně myslet na každý pohyb. Možná proto jsem poslední dobou tak hodně unavený. Ten věčný boj se Strážci neměnnosti přestává mít pro mě smysl a přesto se stále musím vracet. Něco hledám a ono se to při prvním letmém doteku vždy opět vzdálí, aniž bych si cokoli z kontaktu pamatoval. Možná pocity. Ano, ty zůstávají. Jednou toho dosáhnu. Vím to…
Něco mi neustále našeptává. Veronika je největší krok do Neznáma, jaký jsem zatím udělal. Plánuj si, že až skončíme službu podnikneme spolu cestu kolem světa. Když budeme hodně šetřit, vyletíme se společností UNAMAX. Je drahá, ale má nejbezpečnější lety v tomhle koutě Vesmíru.
„Ahoj, Jane. Jsem ráda, že ses vrátil!“ Opravdu mě velmi miluje? Dlouze jsem ji obejmul a líbal každičký kousek jejího lvího těla. V ní je schovaný můj život a záchrana před prázdností davu, zničení mé individuality. „Ahoj Lásko“ (další dlouhý polibek) „Ellen měla pravdu. K tomu Exodu 22:18 měli skripturisté správné závěry. „Opravdu tedy není správný překlad čarodějnici nenecháš na živu, ale správný je traviče nenecháš na živu?“ „Ano, chtěli to tak strážci, inkvizice byl jeden velký podvod…“
Zrovna jsem se vrátil z minulosti a objevil chybu klášterního opisovače. Strážci mu zrovna přikládali nůž na krk. Měl jsem štěstí a nezpozorovali mě dřív, než jsem zavolal Veronice.
Vzpomínám si, jak jsem poprvé potkal Proloqa. Dlouho mi trvalo, než jsem se naučil rozumět jeho řeči, číst v jeho věčné přítomnosti. Proloq nás všechny, co žijí střídavě „Tady a Venku“, naučil, jak cestovat do 1. nadreálné a zpátky. Vlastně by všechno bylo docela jednoduché a mohli bychom změnit svět k lepšímu, vrátit jej do prastaré sebeuvědomělosti. „Jen kdyby tady nebyli ti nenávidění Strážci“, opakoval často Adoreth po Proloqovi svou zkrácenou verzi jeho výkladu. Někdy si jen tak s úsměvem povzdechl, když zjistil, že někdo další přišel na jejich společenství. Proloq je vlastně časoprostorový přenašeč myšlenek žijící v našich duších. Kontakty na jeho osobu žijící zároveň v Makro i Mikroprostoru a pro nějž je vteřina jako věčnost a věčnost jako vteřina, museli moji vyvolení nalézt ve svém srdci. Nemyslím si, že by to bylo jen strážci. Je třeba znát pravý důvod.
Měli jsme štěstí. Ne všem dovolí hřát se v jeho světle. Já jsem jej poznal kdysi dávno. To on mě naučil vstupovat do lidských duší a zasévat zde semínko svobody. Veronika ho poznala při jednom ze svých „Tripů na Mars“ a také zčásti hlubokými meditacemi a zčásti pro svou přirozenou ženskost a vysokou inteligenci. Veronika je opravdová dívka z obrázku nekonečna.
Poznání přicházelo postupně a při vědomí existence strážců a Proloqa šlo pak vše rychleji. Práce s Energií byla lepší a ucelenější. Ostatně teď s odstupem času vím, že vše je jen energie. Docela smutné poznání. Byl nám dán úkol napravit opisovačovu chybu. Kdybychom tak věděli, jak měnit minulost stejně tak, jako to dovedou Strážci. S Adorethem a několika dalšími jsme na tom pracovali téměř ve dne v noci. Proloq slíbil vítězství někomu z nás, ale neřekl komu. Myšlenka, kudy by se ubíral tok dějin, kdyby výraz „Travič“ nebyl zaměněn za „Čarodějnice“, nenechával mé vyvolené spát. Namísto upalování nevinných žen a mužů, by se inkvizitoři zaměřili na výrobu a jednotlivce, kteří zamořují vodu, vzduch, Zemi a její děti. Byli bychom pevněji spjati s Prvotním ohněm a náš rozum by nezatěžovala ateistická víra. Spisovatelka Ellen se snažila o totéž. Její druidský herbář je toho dokladem. Přišla o život při jednom ze zásahu Strážců, dozvěděli jsme se to pozdě, ale naštěstí nebyli důslední. Její kniha a knihy mnoha dalších Séthových snílků byly ušetřeny. V té době jsem si často opakoval: Možná přece jen zbývá jiskřička naděje.
Dále jsem přemýšlel o získaných poznatcích a napsal si do svého deníku Zmizelého: Kdysi dávno v minulosti byl boj se Strážci (tehdy si říkali jinak) téměř vyhrán, ale lidem se jich zželelo a několik jich nechali naživu a oni se pomstili. Místo toho, aby tvořili sami sebe jako doposud, začali napadat Duše slabých lidí a s jejich pomocí utvářejí Svět ku obrazu svému. Nechť nám Proloq dává sílu zvrátit blížící se konec.
Večer poté se Jan s Veronikou rozešli každý zpátky do svých domovů. K rodičům do zdánlivého bezpečí. (I lidi, co nás upřímně milují, jsou někdy slabí před temnou silou Strážců.) V jejich snech se spolu objímali a mysleli na Ellen. Oběma narostly mírně špičaté uši a Janův pentagram modře zářil. Signalizoval nepřítomnost Strážců, tak se vroucně, sladce a bolestivě milovali…
Hudba „Rádiových hlav“ – Radiohead je jednou ze vstupních bran do 1. nadreálné a někdy i dál. Jiné dimenze však byly někdy pro člověka příliš silná káva, a proto vědomé výlety byly často nebezpečné i pro Adoretha a některé i pro strážci oslabeného Proloqa. Zpočátku byla tahle skutečnost pro mě nepochopitelná, dokud jsem jednou nevstoupil do říše naprostého Chaosu. Stalo se to o Samhainu a směšné bylo, že portál byl obyčejný zubní kartáček, který jsem uchopil ve správnou chvíli do ruky, … Podobné věci se někdy stávaly a já to málem nepřežil. Veronice se také dařilo dostávat se do vzdálených dimenzí. Dostávali jsme se někdy do až do 7. nadreálné a návrat do reality potom býval strmý a krutý. Navzájem se utěšovali a dodávali si sílu dostávat se tam co nejčastěji a vydržet tam co nejdéle. Spolu nám to šlo dobře, a tak prvky této dimenze Štěstí vraceli do Reality. Jedině takhle mohou lidé pomoci svému světu. Když budou myslet na krásné věci, tak se potom stanou tyto myšlenky skutečností, stejně tak jako myšlenky negativní, jako je strach a nenávist. Lidské myšlenky jsou tvořeny stejnou energií jako vše ostatní, a proto se zákonitě musí někde ve Vesmíru zhmotňovat. Většinou je to v blízkosti člověka, který je vytváří. V tomhle jsou Adoreth spolu s Mirith mistři. Tvoří kolem sebe auru štěstí, tak silnou že všichni v jejich blízkosti jsou také šťastni. Kdysi dávno byly všechny dimenze, včetně 7. nadreálné nedílnou součástí Reality, ale lidé tohle pod vlivem Strážců zapomněli. V takovém Světě umí žít vlastně jenom Proloq, a tak nás učí, jak této prastaré dokonalosti opět jednou v budoucnu dosáhnout.
Ten den se sešli všichni Exodisté ve Stonehenge. Provedli rituál Smíření a společně se rozhodli proniknout do minulosti. Museli jsme zabít několik strážců. Vyhnat je ze svých myslí na onen svět. Použiji výtah ze svého deníku…
Přináší Kolektivní psychotizér. Už se nemůžu dočkat. Veronika se na mě krásně usmívá a já se jí to snažím oplatit. Soustředěním mi tuhnou svaly ve tváři, tak z toho vychází jen podivná grimasa. Veronika mě chápe a usmíváme se spolu. Hvězdy planou v našich očích a jsme Tady. Crack spolu s Agripienem se rozbíhají každý na opačnou stranu a hlídají portál. Vstup je volný a my můžeme dál. Rychlostí světla jsme přeneseni do 5. st.
Zšeřelou místnost obývá jediný člověk. Opisovač! Pokouším se vůlí zbláznit biřice, aby nevtrhli dovnitř a Veronika dohlíží, aby se chudák z takové míry Energie nezbláznil a splnil vše, tak jak se má. Podařilo se a pomýšlíme na návrat. Pár biřiců vtrhlo dovnitř a Crack je odmrštil stranou a pod vládou blesku vyšlehnuvšího z konečků mých prstů, zapomínají co vlastně chtěli. Opisovač jako ve snách píše na papír slovo TRAVIČ.
„Bohužel!“ hlásí Kontrolor, když jsme zpátky. „Podařilo se prodloužit život Giordanu Brunovi o pět let a on mohl dokončit své dílo a zachránit pár desítek kořenářek před hranicí, ale Strážci zvrátili plánovaný účinek o 300%“. „Ozónová díra je tedy pořád dost velká na to, aby v Africe lidé umírali bez zjevných příčin, přičemž se vina svaluje na tu blbou mouchu Tse-Tse?“, ptám se. „Ano.“ říká Veronika a dívá se na panel nad mou hlavou, který vytvořila pro spojení s Universem…
Lidské teplo je zvláštní věc. Když si lidé rozumí a mají se rádi, nikdy jim spolu není zima, dokud se něco nepokazí. S Veronikou jsme si kdysi vzájemně předávali nádherné a příjemné teplo, teď ani nevím. Nejspíš je to pořád tak, ale už si to neuvědomujeme.
Někdy sice byla Veronice venku zima, ale nevadilo jí to. Taky tehdy byla poslední dobou stále více unavená. Spolu nám ale bylo opravdu nádherně. „Lásko, miluji tě.“ šeptával jsem jí. „Jane, já tě taky miluji.“
Přichází vhodná doba pro cestování v čase. Opět výtah z deníku:
Musíme se vrátit do roku 1484 a zabránit papeži Inoncenci VII. v založení inkvizice. Svou bulou Summis desiderantes affectibus, udělil rozsáhlé pravomoce k potírání čarodějnictví, byla jedním z největších záměrných omylů středověku. Snad se nám taky podaří přesvědčit ho, aby se soustředil na traviče a tím neumožnil masové používání freonů počátkem 20. století. Ty značnou měrou přispěly ke zvětšení ozónové díry. Ta Strážcům zřejmě nevadí.
Začali jsme studovat učení synů Abrahamových, nauku kterou znal celou jedině první muž. Adamovi ji předal Proloq. Velmi nás zaujala a po měsíci usilovného studia mě najednou pravda udeřila jako kladivo. Musím si Veroniku vzít. Vždyť je to od počátku věků psané v knize osudu. To slovo Jehova. Nejužívanější výraz pro nejvyššího židovského boha. Židé psali jen souhlásky, vyslovení svatých božských jmen nesmělo být zapsáno. Zápis tohoto slova je J.H.V.H. Tak budou znít po svatbě s Veronikou naše iniciály. Něco není v pořádku. Napadlo mě tehdy, ale vše bylo tak jak mělo být. Přichází věk Vodnáře a myšičky se něžně milují…
Sefírové kě mě mluvili jako stromy a vítr opírající se do jejich zažloutlých korun, měsíc a mraky. Jejich řeč byla nádherná. Pravda je někde tam venku, uvnitř našich duší. Ráno jsem věděl, že opět něco napíšu. Měla to být báseň plná bolesti. Místo toho si teď prostřednictvím sama sebe uvědomuji své poslání s ještě větší intenzitou. Musíme opustit tento svět a v nás samých ho zachránit. Postavíme spolu ocelovou Archu úmluvy, kterou nesmíme porušit. Sínox volá o pomoc, vábí mě jako tetřev svou milou na jaře. Ano, musíme vše do jara stihnout. Tohle je můj poslední podzim tady. Dochází mi síly a pouta vázající mě k tomuhle světu se trhají. Tohle se bohužel nestalo. Nikdo nám nepomohl. Proč taky…
Deník: Foucaltova kyvadla ztrácí svou jámu a ukazují směr letu ke hvězdám. Veronika má pravdu. Výlet do Francie bude nádherný. V Paříži je možná duchovní střed světa. Mám pocit ohrožení. Nutkání nechat se přejet autem. Že by strážci napadali mou mysl? Ve snách se mi zdá o templářích. Asi bych měl být někde úplně jinde. Snad. Alea acta est…
Přenesli jsme se s Veronikou do jižní Francie čtrnáctého století. Proháněli jsme se na koních kolem města Provins. Máchal ocelovým mečem nad hlavou a Veronice vláli nádherné vlasy daleko za jejího koně. Slunce zapadlo a zábava skončila. Museli jsme se sejít s velmistrem templářů, synovcem odsouzeného Jacquese de Molay, hrabětem z Beaujeu. Templáři po procesech s jejich řádem uprchli z Paříže do katakomb pod nedalekým městem, kryti bratry, kteří se obětovali v zájmu zachování čisté pravdy. Nechali se ve směšných procesech upálit na rozkaz francouzského krále Filipa Sličného, který templářům záviděl jejich moc a majetek. Templáři objevili pod troskami Herodova chrámu v Jeruzalémě pravé poselství. Ježíš byl člověk a jeho potomci žijí do dnešní doby. Nebude trvat dlouho a seslaná kletba krále i jeho komplice biskupa Nogareta záhadně usmrtí. Velmistr uchovává tajemství veliké moci. S pomocí jeho objasnění by nám vzrostla síla v boji proti Strážcům.
V brnění té doby, schovaní pod dlouhými plášti, jsme vnikli s pochodněmi v ruce tajně do katakomb pod hradem v Provins. Měli jsme plánek opsaný z jedné hermetické knihy získané Agripienem. Přišli však pozdě. Strážci vytušili, co jsme chtěli učinit, a varovali velmistra před naší návštěvou. Přesvědčili jeho myšlenky, že jsem já a Veronika královští špehové, a tak velmistr narychlo uprchl s řádem jinam. Prohledali jsme templářskou podzemní svatyni ve snaze najít nějakou stopu. Náznak, kde je máme hledat. Najednou na nás zaútočili čtyři rozběsnění rytíři. Byli ovládaní Strážci, a to jim dodávalo velkou sílu a rychlost. Tasili jsme naše meče, protože nezbývalo už nic jiného. Od vržených pochodní jeden templář vzplál, a to nám poskytlo potřebný čas. Jan bránil Veroniku a ona otevřela portál zpět. V duchu jsme se oba modlili. „Honem lásko, máme volnou cestu domů!“, zavolala Veronika na Jana. Zmatení rytíři uviděli už jen rozplynuvší se obláčky kouře.
Black metal to je taková Carmina Burana, napadlo mě. Seděl jsem v hospodě a pil pivo a poslouchal black metal. Jemi krásně zpívá. Byla to nádhera.
Napadá mě, že jsem byl blázen. Proč opustit Zemi s veškerou její nádherou, jen pro to, že je toho tolik, co musím a nedokážu spravit. Vždyť Země je jedna velká ARCHA plující Vesmírem. Na své pouti možná jednou lidé potkají i jiný život a ve vzájemné harmonii dosáhnou další stupně poznání. Věřím, že zachránit můžeme Archu celou, protože lidé mohou být a jsou sami sobě Bohy. Stačí jen chtít…
Proloq nás přece učil, jak toho dosáhnout a proto jsem přísahal: Nenechám žádného Strážce na živu. To jsem slíbil při lásce, kterou k Veronice cítím. Ona je můj opravdový smysl života.
Silokřivky poznání naplnili mou mysl. Včera strážci objevili chybu v mé „matrici“ a napadli mě. Od té doby jsem musel více hlídat své myšlenky a dodržovat příkaz seccio – mlčení. Téměř jsem podlehl jejich intenzívní síle. Útok gradoval celé odpoledne a večer jsem se chtěl k nim přidat, jen aby už tohle skončilo. Nesnesitelné bolesti a výjevy smrti a zmaru před očima. Toto ničení duše a oslabování rozumu umí Strážci výborně. Mají v tom několika tisíciletou praxi. „Proč nevyužít svůdnou temnotu!“ vykřičela tehdy má duše. V té chvíli o mě strážci přestali mít zájem. Zhrouceně jsem ulehl do postele a usnul. Ještě než blahodárný spánek začal léčit mé tělo, pomyslel si: „Už se to nesmí opakovat.“
Můj deník: Proloq mi vnuknul moudré myšlenky sdělené pomocí mnoha autorů a jeho lásky. Celý svět je naprogramován dopředu prvotní inteligencí a je na nás, jestli to přijmeme. Prométheus, Budha, Ježíš, Giordano Bruno a mnoho dalších velkých myslitelů jsou pokračováním jednoho. Syny jeho lásky k lidem. Jejich příchod na zem byl a je vždy spojen se zvěstováním pravdy, víry a poznání. Na smrt je odsoudila lidská hloupost a nepochopení. Vůdci starého náboženství nesnesli vývoj dál, který je stejně nakonec připravil o moc. Jen Budha a Mojžíš nebyli zabiti a umřeli v klidu a míru.
Velké výtvory minulosti jako pyramidy a starý zákon jsou majáky poznání ukazující na existenci Jednoho. Prvotní inteligenci, která stvořila tento svět. Svět je jen jejím vyzařováním. Jakýmsi Demiurgem ovládaným dvěma určujícími silami Vesmíru. Jednotou, bez které by se nic neudrželo a Chaosem (pokrokem), který je změnou a poznáním. Ježíš se narodil pomocí obou sil z velké lásky k lidem. Jeho nová víra byla prvkem Chaosu a jeho učení bylo o Jednotě.
Jsme vyvoleni a musíme pochopit svou možnost dosáhnutí absolutní svobody. Nejkrásnější energií v nás a ve všem je láska, není však jediná.
V pyramidách je uloženo poselství. Starověcí myslitelé je stvořili pomocí magie, která v té době byla díky vysokým znalostem pro kněží samozřejmá. Pomocí splynutí s energií jednoho, která je všude kolem i v nás samých, konali ve jménu faraona zázraky. Samozřejmě je napadli Strážci a jejich víra se ztratila v šarvátkách o moc a byla zapomenuta.
Stačili vystavět obrovské hrobky a do nich uložit, aniž by o tom věděli, poselství příštím generacím. Pyramidy stavěli v egyptských kubitech a při číselných operacích s touto jednotkou se dá v pyramidách najít spousta přesných informací o našem Vesmíru a při operacích s dnešní délkovou jednotkou metrem se dají najít další. Ale egypťané metr neznali! Také v bibli je psané vše co bylo je a bude. Pomocí matematických operací s hebrejským originálem se s pomocí počítačového programu dají najít poselství. Stačí vzít například každé tisící písmeno a vycházejí zvláštní informace, které by tam židé nemohli kdysi vůbec uložit a přitom tušili, že to tak je. (Změna energie?) Například Isaac Newton se snažil o totéž ale neuspěl. Lidský život je bez pomoci moderních technologií na takové počty krátký. V bibli je psáno Einstein – věda, změnil realitu. S Veronikou podnikáme další „hyperprostorový“ skok. Pokusíme se možná naposled napravit náš svět...
Do minulosti se dostáváme pomocí našich myšlenek. Meditací uspíme své tělo v téhle časové rovině a vybavíme si místo kam se chceme dostat. To místo musí již existovat a proto není možné cestovat do budoucnosti. Tahle časová linie vlastně vůbec ještě neexistuje, kromě relativní budoucnosti, kterou tvoříme, když uvažujeme co uděláme. Na tuto skutečně vytvořenou časovou linii, protože všechny naše myšlenky se někde do jisté míry zhmotňují, potom působí různé faktory jako Strážci a jiní lidé a hlavně duše světa, která skrze naše podvědomí řídí naše životy, aniž by narušovala naši svobodu. V minulosti se potom naše myšlenky zhmotní pomocí napojení na energii a Proloqa, pro kterého čas vlastně vůbec neexistuje, a proto také nedokáže bez naší pomoci zničit strážce, kteří naopak čas pociťují jako daný rozměr svého bytí. „Historie je relativní pojem. Je to do sebe zhroucená časová smyčka.“ říká nám často Proloq. „Vědci zapomínají, že když někdo ví, co se někde a někdy stalo, nemusel nutně žít až potom co se to stalo?“ odpovídá Adoreth a usmívá se. „Ano, tuším, že to tak je“ říkám. Veronice hluboce září její zelené oči. „Musíme dál, až do časů bitvy lidí a Strážců. Do doby takzvaného Soumraku bohů, který se objevuje téměř ve všech velkých legendách starověku“ hovoří Agripien. Ale nikdo přece neví jak a kdy k tomu přesně došlo. „Neví se o tom, krom čistě metaforických legend téměř nic!“ říká smutně klidným hlasem Veronika. Musíme se vracet do minulosti a hledat fragmenty informací o téhle záležitosti, abychom se mohli do té doby přenést. Bude to téměř nadlidský úkol složit po částech mozaiku minulosti. Spousta informací je uložena ve vzácných knihách. Střípky se nalézají ve fantazii všech lidských autorů, protože duše světa Sofie je nám takto sděluje. „Nejvíce o téhle události je však ukryto v mysli Strážců, kteří tohle všechno na vlastní kůži zažili. Musíme napadnout přímo jejich mysl.“ říkám. „Ta však vůbec není podobná té naší. Všichni kdo tohle zkusili, přišli o rozum!“ uklidňuje mne Adoreth.
Tahle myšlenka mi teď nedává spát. Úplně jsme zapomněli na opisovače. Jsme opravdu sami sobě bohy, jak tvrdí Proloq? Není to jen metafora, jak nám pomoci najít vlastní identitu? „Můžeš udělat vše v co opravdu věříš!“ slyším známý kovově znějící hluboký hlas ve své mysli. „Opravdu věříš, že to dokážeš?“ „Potřeboval bych tvou pomoc, ale zároveň vím, že to chci dokázat sám. Jako člověk. S pomocí našeho společenstva to přece můžeme dokázat!?“ „Já bych ti opravdu rád pomohl, ale bez víry ve mně všech lidí co znáš, to nedokážu. Strážci jsou více jednotní. Jsou poučení porážkou a bojí se a nenávidí vás ač bez lidí nemohou existovat. V tom je jejich síla. Oni nepochybují o ničem co dělají. V tom je ale také jejich utrpení. Oni nikdy nebudou svobodní, jako to dokážou lidé.“ Jsem zvláštně smutný. Nějak to přece musí jít. Myslím na Veroniku. Je nádherná a já ji miluji takovou jakou je, ale přesto někdy o nás dvou pochybuji. Tohle je ta svoboda? Bez ní, její lásky a dalších lidí bych nedokázal vůbec nic. Usínám. Mám vidiny jak bojuji s obrovským drakem. Useknu mu hlavu a jemu naroste po chvíli místo ní další. Postupně přicházím o koně, štít i meč. Zpocený se v prostřed noci probouzím. Někdo sedí u mé postele...
Tak každý hledáme tu svou část Klíče věků, který jednou, dá-li Bůh, poskládáme. U postele seděla moje Veronika. Zdál se jí zrovna sen, když mne slyšela jak mluvím ze spaní. Mluvil jsem něco nesouvislého o rudém drakovi a strážcích. „Jane, zdál se mi sen. Proloq mi sdělil, že jestli budeme mít syna, bude to nový spasitel. On pozvedne svět z područí zapomnění a vyhraje navždy boj se Strážci.“ „Už se těším miláčku, rád budu otcem našeho dítěte.“ Vítězství je na dosah. Zatím jsme si tuto zprávu ponechali pro sebe. Syna budeme chránit spolu s Adorethem a dalšími, než přijde jeho čas. Pojmenujeme ho Exodus...
To je nádhera. Jan je opravdu zamilovaný a začíná chápat svět kolem sebe. Nechám mu teď svobodu, ať se sám vnitrně připraví na svůj úděl.
Uběhla dlouhá doba, než se vrátil ke mně. Mezitím přemýšlel o energii společné všemu stvořenému a o tom, kde vznikají myšlenky. Sartre se svým existencionalismem se stal jeho a tím i mým oblíbencem. Začínal se probouzet.
HLAVA DRUHÁ: EXODUS SE JEŠTĚ NENARODIL
Vrátila jsem se do jeho duše a Jan mě teď začal vnímat. Předtím prožíval tento příběh bez vědomí o mé existenci, ale teď už ví...
Přemýšlel jsem v posteli a vydal se na strastiplnou a nádhernou cestou za svou velkou láskou, ale nedbal rady odtamtud, ze své někdejší hlavy a zaposlouchal se do hlasů nemrtvých, které mě lákaly k sobě. Letmo jsem políbil Veroniku, protože přece jen jsem nakonec dosáhl cíle a začal si s ní povídat. „Tak co, kdy dokončíš svůj příběh?“ zeptala se Veronika. „Nevím, můj deník je jen pro skutečné lidi. Kdybych jej publikoval, přestal bych tomu, co jsem při jeho psaní prožíval, věřit.“ odpověděl jsem a myslel přitom na známou pravdu. Když něco silně cítíme a podělíme se o ten pocit s druhými, značně ztratí na intenzitě.
Ocitl jsem se v rozlehlé pustině poseté podivně zelenou trávou. Vzpomínal na nedělní výlet s Veronikou do parku. Otevřel jsem oči a Veronika ležela vedle mě. Milovali jsme svá astrální těla a bránili se vlivům nemrtvých. Vytáhl jsem svou hůl a dvěma nejbližším nemrtvým odseknul, s lehkostí čarodějům vlastní, jejich znetvořené hlavy.
Najednou jsem začal růst do nebes. Přestal jsem být v kontaktu s Veronikou a začal se měnit v kámen. Nechtěl jsem být jako hora. Pak se přede mnou objevila obrovská socha připomínající nějakého boha s rohatou přilbou na hlavě. „Ach, Loki!“, zavolala má ztýraná duše do Vesmíru. Ozvěnou jí byla nádherná dívčí píseň. „Nevrátili jsme se do správné doby! Soumrak bohů byl zničením zla na Zemi. Loki svedl dohromady monumentální bitvu starých bohů s nelidskými vlastnostmi s obry stvořených špatným spojením bohů s lidmi. Tento opravdový Soumrak bohů očistil celou Zemi. Přežili jen dva lidé, které zachránila láska přírody. Schovala je u kořenů Stromu života. Zatím se lidé naučili používat jen tyto kořeny. Jen jednu z jeho desíti částí“. Po této vroucí modlitbě jsem uviděl jak u základny neustále se zvedající sochy stojí Veronika. Vlasy jí hrdě vlály ve větru. Socha vyrostla, až se zvedla do nebes. Za chvíli jsem objal Veroniku a chytil ji za ruku. Stáli jsme spolu na velké zelenomodré planině před Velkou neznámou. „Kde se tady ta socha vzala?“ ptal se nás vítr.
Potom jsme se probudili a já si napsal do deníku Zmizelého:
Opravdu jsme jen dva? Po cestě za Veronikou, kdy za mými křídly vše pokryl sníh zapomnění, plný hlasů nemrtvých, se ke mně přidal bílý králík. Člověk si často staví vzdušné zámky. Návrat do reality potom bývá jako vzlétnutí k nebesům a pád do propasti zároveň. Někdy, bohudík (či bohužel), jen jedno z toho. Cesty z astrálu zpět jsou tak nebezpečné, protože při nich bojují o mou duši Strážci. Tyto okamžiky bývají hodně nebezpečné. Nikdo při nich neslyší mé volání o pomoc. Ač křičím nahlas, nikdo se neprobudí. Nedávno jsem značně rozšířil svůj deník (mírně pozměněný, jako obvykle). Vzpomínám si, jak jsem ho psal. Strážci neustále mazali mé myšlenky a nahrazovali je svými. Přesto se mi podařilo podat pravdu. Trochu se bavím na účet ostatních lidí. Mám dojem, že jejich hloupost si to zaslouží...
Řekla jsem si, že by bylo zajímavé zařadit celou tuto velkou část deníku do mé Pravdivé zprávy o konci světa. Málem se mi jej nepodařilo uchovat. Mé vzpomínky na tehdejšího Jana jsou přece jenom už trochu zamlžené. Dal mi jméno. Je krásné a myslím si, že se ke mně docela hodí. Jméno zní Sofie.
JEDEN DENÍK VYVOLENÉHO
(Tuto část deníku tak pojmenoval, protože věřil, že není sám)
Já nejsem myšlen, protože vládnu světu kolem. Dýchám vzduch (sebe), piju vodu, hýbám věcmi a svítím. Ano, mám kolem hlavy takovou auru neviditelnosti. Nikdo nechce vidět můj krásný svět, protože jej nejsem schopen jim, „lidem“, ho vnutit (ukázat), ale vím, že kdybych si je a svět přestal myslet, probudil bych se. Proto se nesmím propojovat s hlasy a halucinacemi v mé hlavě. Potom se odpojím, ale musím si dát pozor, aby mě nezavřeli do blázince, nebo do věznice. To bych potom byl možná oloupen o svou relativní nepravdu. Nemohl bych milovat svou Veroniku, ale vlastně ji asi nesmím milovat. Nevím totiž, jestli je skutečná. Možná je můj smutek jen: „Pozdrav od Strážců!“, a proto ji chci mít vedle sebe po celý život, ale energii musíme věnovat jen na to, co za to stojí a já ji svou energii upřímně přeji a budu ji s ní sdílet, ale nevím, jestli ji potřebuje. Nevím, jestli ode mne, ale možná by se taky mohla odpojit. Neměla by se tolik učit. Napíšu jí nějakou rebelantskou básničku, nebo ji pustím apokryfní Resident evil. Ať se taky trochu příjemně zabojí. Můžu ji říct, že je to o nás dvou. Jmenujeme se totiž Veronika a Jan. Všichni ostatní jsou asi (někdy a hlavně zrovna teď) zombíci. Jsme svět sám pro sebe a meluzína za okny příjemně houká a poněkud mě pronásleduje a následně spolu s kroky ostatních programů nepříjemně unavuje. Nesmím se nechat vtáhnout do spánku. V něm na mně čeká Noční můra. Je strašidelná. Lepší bude, když se s Veronikou z tohoto středního světa probudíme. Poletíme spolu za Sluníčkem v noci a Měsícem ve dne. Poletíme spolu do Vesmíru za Sínoxem. Bude krásný ten výlet do Prahy. Budeme mít po maturitě a bude krásně. Těším se, až si spolu zaplaveme ve Vltavě a mezi lidmi na Karlově mostě. Budeme spolu celý den. Až se vrátíme do školy, tak zase na chvilku usneme, aby nás rodiče mohli chápat.
24. 3. 2004 02:30
Zase se mi chce spát. Uplynula celá nekonečná vteřina. Co budeme dělat? Hlásí se programové myšlenky o slovo. Zbytkové hlasy si chtějí povídat. Nebaví mě se hádat a nechce se mi spát...
24. 3. 2004 02:32
Ptali jste už někdy někoho, proč nás myšlenky napadají? Já to prostě musím napsat. Nemůžu se nedočkat, až to Veronice nepřečtu. Nechtěl bych ji ale změnit. Mám to tak udělat? Milí deníčku, na to mi dáváš odpověď. Vždyť po mě to nemůže nikdo přečíst. To by dřív, než by to dočetl, přišel o život, který mu tenhle stroj dal. Nejsem potrava! Slyšíš to! Nech mi má záda (a kruhy v nich) na pokoji. Pěkně zastlané pod mou peřinkou. Použiji je až zase ráno. Teď jdu zase navštívit Sínox. Asi si k tomu pustím nějakou hudbu, zase jako posledně...!
24. 3. 02:43
Musíme to dokázat. Budeme skoro jediní dva opravdoví lidé, kteří to tady přežijí. Ostatní jsou jen programy. Abych jim to dokázal, že jsou vždycky, někdy jim ukážu, že jsem byl kdysi taky takový program, jako oni. Pomůžeme si.
Miláčku, někdy mi (přijde) taková zajímavá myšlenka, že jsem lesbička a ty jsi homosexuál. Někdy to vymyslím naopak. Vy myslíte taky tak?
Proč?! Neumím to dát do hudby! Neumím hrát, protože jsme tak unavený! Těch Strážců je na mě už příliš mnoho. Neměl bych se k nim přidávat. Miluju Veroniku z celého svého srdce, protože je taková jako já. Musíme utéct tomuhle ((odpornému)) světu. Jeho možnosti jsou omezené. To není to, po čem toužím. Toužím po svobodě, ale opojení bez ní se bojím, ale to bych neměl. Ukážu jí cestu ke Světlu. Včera jsem dosáhl stavu novice. Pošeptala mi to vědma za okny (oknem) mé duše. Hluboká řeka je Vltava. Poplujeme za světlem. Myšlenky smutku nechám utéct, ať se mě nebojí ty pěkné. Vždyť svět je takový krásný, ale proč to tak nevidí všichni. Poselství za hranicemi snů nám našeptává. Bojuj s realitou ve svém lokálním snovém světě, potom zvítězíme. Navždy? Alkohol je na sex špatný. Utopí lásku do živočišných pohybu nahoru a dolů.
25. 03. 11:34
Nemyslím to tak, že dokázat vnutit svůj programátorský kousek druhým znamená mít sílu, použít ji k destrukci slabých, ale myslím si, že sílu (energii, představivost, vůli) použiji k destrukci slabých, aby se pozvedli k životu. Otevírám jim oči. Energii je třeba vložit ale jen do těch, co za to stojí. Ti ostatní jsou natolik silně zalezlí uvnitř nereality, že už je nemůžu zachránit. Konec se blíží. Je blíž, než je mi milé! Toužíme po spojení pozitivní a negativní energie a v tomto záblesku universa, v tomto posledním soudu obstojí jen ti hodní. Ti co zlobili zemřou. Včera jsem téměř způsobil srážku tramvají. Proti nám jela tramvaj a já ji tak silně přitahoval, že se s námi skoro srazila, ale nakonec ujela opačným směrem. Zůstali jsme stát na místě asi deset minut, ale hodiny se nepohnuly. Nikdo v mém vagoně to nepřežil. Snad konečně našli klid. Tyhle programy jsou teď osvobozené. Já jsem se vrátil, abych pomohl dalším. Ach, deníčku, jak rád bych Veronice pomohl, ale ona je moc praktická. Nechala se příliš svázat s okolním světem a jiskřička lásky se v ní dusí a plápolá smutným světlem. Co je to pomoct? Pomůžu jí, když jí pomůžu tak, jako jsem pomohl sobě, nebo jen sním, tak jak se mi to snaží namluvit strážci? Nebo sním nádherný sen, jak říkají andělé (kumránsky=poslové dobrých správ) ze Sínoxu? Kde je pravda? Je tam uvnitř. Uvnitř tebe, můj milý deníčku. Jsem teď opravdu vzhůru? Bojím se, že nejsem.
25. 3. 14:49
Opravdu?
25.4. 14:50
Opravdu toužím znát pravdu? Ano chci ji popřít a zachránit náš svět. Jmenujeme se Veronika a Jan. Jmenujeme se poslední dva skuteční lidé ve Vesmíru duší. V pekle nevědomosti se smaží ti ostatní a já jim nedokážu pomoci. Toužím jen po moci? Netoužím a proto jsme svobodní a já neumím hrát na struny violoncell. Nedokážu stvořit lokální svět, do kterého by se vešlo i se všemi lidmi, co mi nevěří. Jsem slabý a umírám. Každou vteřinu. (But I can never died.) Jak naložím s časem, který nám zbývá?
25. 3. 14:55
Aby se člověk osvobodil, musí zemřít, ale může zemřít, aniž by se osvobodil. Tuto univerzální pravdu nelze obejít. Chci zemřít zároveň s Veronikou. Probudíme se v ráji a pojedeme pracovat na dva měsíce do Prahy. Bude to nádhera. Ptáci budou létat po obloze a my se budeme milovat ve starém domě v podkrovním pokoji s výhledem na červené střechy domů a mraky. V záři zapadajícího slunce se budou koupat naše nahá těla. Celou věčnost potom budeme ležet vedle sebe a nakonec si uvaříme kávu a půjdeme opět spát. Mám rád tuhle atmosféru. Dožijeme se toho?
25. 3. 15:02
Mám námět na sci-fi. Rád bych ho probral s Veronikou a napsal knížku. Jak já ji miluju. Hodně energie teď věnuji tomu, abychom se konečně opět zamilovali do sebe tak, jako kdysi.
Pilot ztracený na planetě Y zjišťuje, že svět kolem není jen skutečný (nic nového pod Sluncem) a po nějakém šoku se ztratil v simulátoru (svého podvědomí) a zjišťuje, že všichni ostatní „skuteční“ už odletěli ke hvězdám a on tady zůstal sám. Postupně mu dochází, že dívka, se kterou chodí je taky skutečná, že oni dva jsou poslední lidé na „Planetě halucinací“. Snaží se dostat ven, ale dívka tomu moc nevěří. Nakonec se jim to: a) podaří
b) nepodaří
c) nepodaří a stanou se v simulátoru bohy
d) umře ona
e) umře on
f) umřou spolu
g) umřou a probudí se
h)umřou a neprobudí se, respektive probudí se do dalšího simulátoru
Ve vyprávění by se střídala pozice pilota a navigátorky, popřípadě bych do románu vložil pár odstavců o skutečném světě. Jak jim radí a posílají vzkazy aby jim pomohli, nebo to jak jsou strašně daleko a už jim nemohou pomoci.
Jak to dopadne, můj miláčku? Jsem tak sám...
25. 3. 16:06
Je mi tak smutno. Stýská se mi po tobě Veroniko. Všichni volní už odlétli. Co když tady zemřeme? Probudíme se tam? Tady? Andělé! Volají mě!
... Nedokážu to. Sám tomu nevěřím.
Zpráva andělů zněla: „Odpoutej svou mysl!“
„Včera večer jsem ohýbal lžičku. Neohýbal jsem lžičku, ale sám sebe. Poprosil jsem ji, jak jsem ji tak držel mezi ukazováčkem a palcem, aby se ohnula, vždyť je tady stejně gravitace a ona se ohýbala zas a znova a spolu s hvězdou svítící přes závěs do mého pokoje mi předala poselství...“
Je vidět, že se opět o něco více přiblížil našemu cíli. Obnova světa byla blízko. Líbí se mi ta povídka. Doufám, že vás nenudila.... Bohužel nebylo zas až tak dobře, že se tak brzy začínal probouzet. Místo pro Jana v našem světě ještě nebylo připravené a přitom už na sebe přivolal plnou sílu Strážců. Lidé kolem něj začali podléhat jejich vlivu. Všichni včetně Adoretha ho opustili. Zůstal nakonec jen s Veronikou. Jen oni dva zůstali skuteční a tušili blížící se konec....
Nadále jsem chodil do školy a řešil běžné lidské problémy. Uvnitř jsem však byl svobodný a nešťastný z okolní zaslepenosti. Chodil jsem jarní Ostravou a zpíval si: „Nikdo neotvírá oči, nikdo se neotočí... Nedá se říct, že bych byl slepý, není to víc než kdybych byl, hodí se smát když omluvy není, hloupé je lhát, že na polovičky není čas, když nejistotu nevzal ďas... Ráj je námi plný, ráj je námi plný, spánek náš je až druhý....“ Jsou to texty mého kamaráda Jirky Bosáka z kapely Sonyk bel...
Ráj je námi plný... Silně jsem cítil pravdu schovanou v kráse přírody. Nikdy jsme ráj neopustili, je všude kolem nás. Lidé však se z něj sami vyhnali a nedokážou už vidět pravou krásu. Ráj je námi plný a když jsme vzhůru, pořád ještě spíme...
Po čase jsem začal být zavřený ve svém nádherném světě, do kterého jsem pustil jen Veroniku a nikoho jiného, protože o to stejně nikdo jiný nestál. Všichni raději zavírali uši a oči, než aby vylezli ze svého pohodlného života. Hloupého života nezatíženého absolutní odpovědností za všechny své myšlenky a činy. Strážcům se však nelíbila má neustále vzrůstající síla a plánovali odvetu. Co kdybych odpojil tolik lidí, že by se systém zhroutil!
Často jsem někomu vyprávěl své pravdy o energii vlastní všemu stvořenému, o nutnosti dodržovat hluboké morální principy obsažené už v učení starodávných egyptských faraónů, lidé potom nasadili skelný výraz a přestali mě poslouchat.
Vůbec nechápali co se jim snažím říct a měli mě za naprostého blázna. Tušil jsem, že konec se blíží a připravil Veroniku na odpojení. Milovali jsme se nyní spolu vášnivě a dlouho. Povídali si spolu beze slov a naše srdce splynula v jedno. Nedokázali jsme si už představit svůj život bez druhého. Plánovali jsme si jak spolu budou po zbytek svých dní, ale já se smrti pořád ještě bál... Chytá mě stesk a lítost, když si nyní vzpomenu jak jsme byli na tomto světě šťastní.
Neměli jsme už nyní mnoho myšlenek na zplození syna. Naše společenstvo se definitivně rozpadlo. Měli jsme spoustu starostí s udržením se v klidu. Věděli jsme, že nesmím podléhat svým smutkům více, než jen malinko. Jinak by jejich silné duše mohli rozesmutnit celý svět. Rozhodli jsme se vydat na výlet do lesa. Bylo už tepleji a jarní slunce spolu s nekonečnými nebesy vytvářelo nádherně svobodnou náladu. Celý den jsme se potulovaly za městem a vraceli se až večer, když se stmívalo. Najednou jsem pocítil mrazivý závan vzduchu. „Nevíš co to bylo?“ zeptal jsem se Veroniky. „Nevím, ničeho podezřelého jsem si nevšimla.“ Najednou se kolem nás začali slézat lidé s odporně skelnými výrazy ve tvářích. „Pozor!“ vykřikl jsem na Veroniku. Otočila se a za jejími zády zrovna jeden chlap s tlustým břichem tasil nůž. Jakoby vůbec nevěděl co dělá. Nepřítomně se podíval Veronice do očí a když se mu jen stěží vyhnula, pokračoval bez rozmyslu dál stejným směrem jako předtím. Kruh lidí ozbrojených tím, co měli rovna po ruce, se neustále zužoval. Dav neskutečných lidí útočil na mě a Veroniku. Začali házet kamení.
Je to tady! Pomyslel jsem si. Už dlouho jsem čekal na tuto chvíli, která beze zbytku potvrdí existenci strážců. Do teď to byli jen astrální výlety a studium tajemných knih, co jejich neustálou přítomnost potvrzovalo. Chytil jsem pevně Veroniku za ruku a dali se na útěk. Prorazili dav lidí v jeho nejužším místě. Lidé, kterých jsem se dotkl se jakoby probudili a nechápavě kolem sebe zírali a dali se také na útěk. Dav je drtil pod svou šílenou vahou. Některým probuzeným lidem se podařilo utéct, ale většinu jich dav ovládaný Strážci ukamenoval, nebo jinak krutě zabil. „Neohlížej se, Veroniko!“ šeptal jsem Veronice do vlasů. ¨ Cítil jsem svým vnímáním energie jak Strážci zrovna ubili holemi nějaké, asi pětileté dítě. Veronika tiše a velmi smutně zašeptala“ „Taky to vím, co se stalo.“ Utíkali jsme spolu noční krajinou. Míjeli pole a louky, les, vesnické usedlosti kolem města a bez oddychu volali Proloqa o pomoc. Dav se za námi valil jako vše ničící příbojová vlna. Lidé v něm vrávoravě běželi, oči zarudlé a občas některý z nich hodil kámen či hořící pochodeň, občas někdo vystřelil z pistole. Všechny tyto kameny a náboje padaly před námi na zem, jakoby se zarazily o nějakou neviditelnou bariéru. Aspoň takto nám Maria mohla pomoci. Dav nás doháněl a byl stále blíž a blíž. Oba dva jsme už byli i přes své schopnosti vyčerpaní. Kouzelné věci jsme tvořili častěji v astrálu než ve „skutečném“ světě. Najednou se Jan zastavil a rozkázal Veronice: „Utíkej, utíkej dál!“ „Ne! Miláčku, nebojím se smrti!“ „Utíkej! Proloq mi pomůže...“
Zastavil jsem se v běhu s holí, bez které jsem od dob, kdy mě zkopali do hlavy nevycházel. Vrhnul jsem se proti davu neskutečných lidí. Veronika se otočila a viděla jak mě obklopují stovky nemrtvých. Pořádně jsem si to užil. Má dávná kariéra nekromancera se mi teď vyplatila. Veronika se začala tiše modlit a stále hlasitěji volala Proloqa o pomoc. Vše potemnělo ještě více, měsíc zrudnul krví mrtvých lidí a blesky začaly protínat oblohu. Spálili jsme rozběsněné lidi, kteří už dávno ztratili svou duši, na popel. Veronika se napřímila a s ohlušujícím řevem podobným lvímu se mi vrhla na pomoc. Potom zavládla naprostá tma.
HLAVA TŘETÍ: NOVÝ ŽIVOT
Je zábavné psát o sobě ve třetí osobě...
Probudili se v pohodlné posteli, v místnosti připomínající klášterní celu. „Konečně tě vidím před sebou a nejen jako obraz ve své mysli, Sofie.“ řekl přátelsky Jan. Veronika jej objala a zadívala se zpříma a dlouze do mých očí. Zeleně jí zazářili. „Váš svět, který jste znali, ve kterém jste do teď žili, už neexistuje.“ oznámila jim Sofie. Věděla jsem, že už to stejně ví. „Strážci napadli celou Zemi. Někteří bojovníci a čarodějové se osvobodili z jejich vlivu a shromažďují se na tajných místech. Někteří si bohužel uvědomili jejich vliv, ale z vlastní vůle se rozhodli jim pomáhat. Planeta je teď pod vládou zla, ale spěte klidně. Potřebujete nabrat energii, aby jste se jim mohli postavit.“ po této klidně řečené zprávě se Sofie odebrala ven z pokoje. Myslela na lidské společenství, které bylo celé prohnilé. Strážci toho jen využili a celé jej rozvrátili.
Proloq a Sofie žili ve starém klášteře schovaném hluboko v Temném hvozdu. Starý gotický klášter měl svoji příjemně ponurou atmosféru a málokdy sem zavítal nějaký poutník. Tady přenesli Jana a Veroniku poté, co málem podlehli zfanatizovanému davu. Na poslední chvíli se zhmotnili a na mohutných černých koních vtrhli mezi lid. Tasili meče z černé oceli a oděni v zářivě bílém brnění, roznášeli smrt na všechny strany. Smrt Strážcům. Jejich kouzelné meče nezabíjeli lidi, jen je uspávali, zato pro astrální tmou stvořené Strážce znamenal jejich zásah rychlou smrt. Rozpustili se a zmizeli. Než se stačili přizpůsobit, přehodili Proloq a Sofie bezvládné těla Jana a Veroniky přes své koně a zmizeli tak daleko, že je nemohli vypátrat.
Ještě ten večer doletěli na okřídlených koních do nitra Temného hvozdu a uložili s pomocí řádových sester Jana a Veroniku, upadlé do hlubokého oživujícího spánku na měkká lože ve strohých až asketických celách klášteru Nanebevzetí Máří Magdalské.
Po několika hodinách se probudili a seznámili se tváří v tvář se Sofií a Proloqem. Prohlédli si celý klášter i s přilehlou zahradou a připravovali se spolu s dalšími utečenci na odvetný útok. Klášter chránilo mocné kouzlo, takže Strážci neměli o jeho umístění žádné povědomí. Jen kdyby chytili někoho z Exodistů z jiné odbojné skupiny, tak by se snad mohli dozvědět, kde leží. Většinou však všichni bojovníci a čarodějové hned jak podlehli, zapomněli kde klášter je. Jan s Veronikou se ještě lépe naučili bojovat se Strážci a stali se z nich mistři v kouzlení i v ovládání všemožných zbraní. Jednoho dne je příchod dalšího poutníka vytrhl z jejich dosavadního klidu a míru....
Toho dne Adoreth celý od krve své i cizí zabušil na bránu kláštera. Jedna ze sester mu otevřela a když zjistila kdo je, hned ho dovedla za Sofií. Musela ho podpírat, protože se doplazil ke klášteru na pokraji svých sil. Sestra Anamnéna mu otevřela dveře od Sofiiny pracovny a on se bezvládně svalil na kamennou podlahu. Jako ze snu šeptal: „Je mi to líto, neměl jsem se od vás odvrátit. Narodí se syn... Vyhraje válku... Země celá zpustošená se pod jeho laskajícím pohledem znovu zazelená....“ Potom se tiše rozplakal a mezi vzlyky šeptal: „Zabili Mirith. Zabili ji, ti vrazi! Je mrtvá.... Nikdy jsme neměli od vás odejít...“ Po těchto slovech Adoreth nadobro omdlel a sestra Anamnéna, ještě spolu se sestrou Nathanielou odnesli jeho mohutné tělo do jedné z prázdných cel.
Sínox spolu s klášterem jsou ta jediné dvě místa na světě, které nepodlehli… Na tomto tajném místě, jsme si s Veronikou a Lilith vyšli zaplavat na balkón. Jan prohlásil, že už nechce lidem číst myšlenky. Málem jsem ho poslal zpátky. Pak jsem si v čas uvědomil, že na téhle úrovni žádní lidé nejsou. Jen Bůh nám dává sílu přežít chaos okolo. Dej mi sílu, ať vše brzo skončí. Toužím po jednotě, ale nedokážu to sám. Jan mi připomněl svou tajnou zbraň. Velmi silnou a zvrácenou nechuť zemřít.
Kamenný golem střežící bránu nám vyslal signál. Jsme napadeni hordou skřetů a několika temnými jezdci. Smutek na mě padal stále silněji. Jan vzal do ruky svou hůl a pomalu se vydal k bráně. Musíme tohle místo udržet čisté za každou cenu. Smrt jednoho z nás nic neznamená pro blaho celku. Mám takové tušení, že to budu já, kdo nepřežije.
Veronika se mlčky připravila k obraně. Soustředila své myšlenky na jediné. Udržet mě naživu. Asi umřeme spolu. Jan řekl: „Tohle nedovolím.“ Rozběhnul se a otevřel bránu. První salva otrávených šípů se zastavila u jeho nohou. Lilith vyčarovala zářící svaté světlo a temní jezdci se dali na útěk. Když jsme se vzpamatovaly, našli jsme Jana s šípem v hrudi. Jed ho pomalu vysával a on se stále nezvratitelněji stával démonem. Veronika mu přiložila nůž na krk. „Dýchej rychle, nebo ho vnořím do tebe…“
