Vyšla na balkon pozdravit lid hemžící se hradním nádvoří. Stejně jako každé ráno. A stejně jako každé ráno si jí všimlo jen několik lidí z řad jejích obdivovatelů, kteří čekali na to, až přijde. Ostatní se věnovali své práci, svému shonu. Mladá princezna pro ně nebyla tak důležitá.
Obchodníci vyvolávali, chválili své zboží, čím hlasitěji, tím lépe. Mezi nimi se proplétali nákupuchtiví lidé a hradní stráž připravená dopadnout každého, kdo se pokusí krást. Ve vzdálené části nádvoří kvokaly slepice a občas zaržál některý z všudypřítomných koní. Do toho všeho se ozýval jiskřivý zvuk oznamující, že kováři pracují, co jim těžká kladiva dovolí.
Mladá princezna však nic z toho nevnímala. Její smysly byly upřené do jediného bodu. Jen kousek pod balkonem stál zcela osamoceně mladík, jehož prsty ladně klouzaly po strunách loutny. A zpíval – jen pro ni. Poslouchala jeho hlas doprovázený líbeznou melodií a cítila, jak jí srdce plesá tou nádherou.
Zpíval o lásce, něžné a opětované, o kráse, která nikdy neuvadne, o smrti, která jeho city nemůže zastavit. Najednou skončil.
„Proč skončil?“ prolétlo princezně hlavou.
Těžká otcova ruka jí stiskla rameno a vytrhla z krásného snu.
Všichni lidé na nádvoří upírali zraky nahoru na balkon. Král byl pro ně mnohem důležitější než mladá princezna.
Jediný pohyb královy ruky ověšené prsteny se vzácnými kameny stačil hradní stráži k pochopení situace. Popadli vyděšeného pěvce a odvlekli jej do žaláře. Na ušlapané hlíně zůstala ležet jen jeho loutna.
Až když se lidé vrátili ke své práci, princezně došlo, že král už na balkoně není.
Seběhla dolů po úzkém točitém schodišti. Seběhla na nádvoří, sebrala pěvcovu loutnu a zamkla se s ní ve svém pokoji. Svými jemnými bělostnými prstíky se snažila vyluzovat melodie. Ale nešlo to. Neuměla hrát a navíc jí oči zalévaly slzy.
Ozvalo se jemné zaťukání na dveře. „Princezno, král pro vás posílá.“
Když vešla do trůnního sálu, král vstal ze své mohutné stolice a přistoupil k dceři. Vyvedl ji ven. Kráčeli po hradbách vnitřního opevnění a vystoupali na vrchol věže. Daleko před nimi se rozprostíralo staveniště.
„Podívej se,“ poručil král.
Princezna si s úžasem v očích prohlížela téměř dostavěnou katedrálu, jejíž štíhlá okna ukazovala k nebi a jediná věž jako vztyčený ukazovák se snažila probodnout nebesa.
„Do roka bude hotová,“ pokračoval král, „právě včas na tvou svatbu.“
Dívka se podívala na svého otce, jehož tvář značila, že je spokojen.
„Král ze sousedního království požádal o tvou ruku.“
Slzy, náhle se objevivší v jejích očích, značily, že ona zas tak spokojena není.
„Je to dobrý muž,“ pokračoval král, aniž by si všímal své jediné dcery, „a bohatý. Zahrne tě zlatem a šperky, budeš se mít jako v ráji.“
Princezna propukla v usedavý pláč. Nechtěla sousedního krále, chtěla svého pěvce. Ale král byl nezlomný.
* * *
Loutna se rozladila. V den své svatby se pokusila zadrnkat pěvcovu melodii, jenž jí stále zněla v uších. Nešlo to. Hrát sice uměla, ale oči jí zalévaly slzy.
Vdávala se s pocitem, že alespoň jednou v životě poznala pravou lásku. Něžnou a opětovanou, kterou ani smrt nemůže zastavit.
