Obr Lollka byl vždy slušný a správně vychovaný chlapák, čímž se také velmi pyšnil. Nad vchod do svého ‚bejváku‘ si vyvěsil ceduli s nápisem vyvedeným v rudých barvách, který do širého světa hlásal neobyčejné sdělení:
OPR LOLLKA, VÁŽ PŘÝTEL
Pravda, pravopis patřil spíše mezi jeho slabiny, ale ty bohatě vyvažovaly jeho kulinářské schopnosti. Svými nedělními obědy se proslavil na míle daleko, dokonce i jeden prestižní zprávo-pergamen otiskl jeden z jeho skvělých receptů (jednalo se o návod, jak připravit Chutné slimáčí placky na oharkovém dresinku bez slimáčích placek a oharkového dresinku). Lollka byl též od přírody společenský tvor. Proto s vřelostí jemu vlastní uvítal, když se na obzoru objevil sloup prachu. Bezpochyby uřícený posel, který s vděčností přijme Lollkovo pohostinství. A jelikož se blížilo poledne, obr zarazil obrovskou sekeru, se kterou před pár chvílemi sekal dříví, hluboko do špalku a vnořil se do útrob svého obydlí postavit na čaj.
Když se vrátil, zaclonil si oči a snažil se zahlídnou svého návštěvníka.
Mezitím se sloup zvířeného prachu změnil v pouhý oblak, v jehož středu se zavlnily dva stíny, jeden alespoň dvojnásobně větší než druhý. Blížily se obrovskou rychlostí, a než obr Lollka stačil změnit svou hypotézu o unaveném poslu, vyřítila se na něho v doprovodu odletujících kamenů menší lední kočka. A měla na zádech jezdce! Dva!
Kuchař z povolání zvedl masitou ruku, dlaní k vetřelci. Nebál se, koneckonců ani neměl proč. Vždyť jen jeho dlaň měřila na výšku skoro tolik jako samotné kotě. V tom se v tu chvíli probudily staré instinkty. Prudce zarylo předními tlapami do země a ještě v rychlosti se pokoušelo změnit směr. Kamkoli, jen ne kupředu. Setrvačnost jí smýkla zadkem, po ose se protočilo a jen taktak že se nesvalilo na v bok. Každopádně to nezabránilo tomu, aby vzduchem -za vydatného řevu- prolétly dvě postavy a přistály v čerstvě nasekaném (a pečlivě srovnaném) borovém dříví.
Když se prach usadil, objevil překvapenému obrovi scénu plnou zkázy a zmaru. Jeho příjezdová prašná cestička, na kterou si tolik potrpěl, nesla stopy podobného rázu, s jakými se může setkat pouze Ministr škoství na inspekci v libovolném výběrovém gymnáziu. Plůtek, nedávno čerstvě natřený zelenkavou barvou, chyběl úplně, líbezně červená schránka na dopisy domácí výroby pak rozlomená na dva kusy. Dřevník vypadal hůř než spisovatelův stůl, a na něm trůnil, s údy rozhozenými do všech stran, rytíř v zářivé zbroji a sténal. Vedle něj, se vzhůru mohama válela ženská postava, jež rovněž sténala. A hekala.
„Lolko, ty starý brachu!“ ozvalo se obrovi za zády a pak ucítil slabé údery do podkolení. „Tady, dole, hej!“ Povykoval stařík, který jakoby vypadl z kresleného komixu T.S.Clarka, pokřikoval, holí jej toukl do holeně a volnou rukou mával nad hlavou. Za ním stála stříbrná klisna, nervózně stříhala ušima a vrhala postranní pohledy po Ledničce, která si tuto chvíli vybrala pro čištění pacek (za předpokladu, můžeme-li o metrové tlapě s drápy ostrými jako žiletka mluvit jako o pacce).
„Kdo seš, trpajzlíku?“ vyjel na něj Lollka, který právě nebyl zrovna v náladě. Zdevastovaná předzahrádka vám umí pěkně zabrnkat na nervy.
„No přece Mellir! Tak nedělej okolky, pardále, a šup se mnou nahoru, ať ti můžu dát pořádného hudlana. Víš, máme malý problémek.“
„Toho hudlana si můžeš vodpustit,“ odmítl rázně obr. „Co po mně chcete?“
„Ale no tak, to bude fajn,“ chlácholil ho Mellir a zatahal se za vousy. „Nechceš nás pozvat dovnitř?“
„Ne!“
„V pohodě, kámo, chápu, ne znamená jo, co? Abys nevypadal zženštile, že jo? Neva, před náma si nemusíš hrát na tvrďáka. Galli, až se z toho vyhrabeš a všechno tady uklidíš, přijď za náma dovnitř, ano? A tu holku vem sebou. Ta mládež!“ mrknul na obra. „Jsou strašně temperamentní,“ pokračoval a bez dalších průtahů uvázal klisnu k jedinému nepovalenému kůlu, co zbyl z Lollkova nádherného plůtku, a zamířil do obrova obydlí.
Tu tvořila jeskyně. Nebyla to ta stará sešlá jeskyně bez kanalizace a květináčů, tohle byla přímo luxusně zařízená Sluj s velkým S. Dvacet metrů vysoký strop v kruhové hale, která měřila neméně než padesát sáhů na šířku, obrovský zlatý lustr o čtyřiceti svících. Na stěnách vše možné, od pánví a metrových kartáčů na boty přes brnění a štíty všeho druhu až po spousty barevných obrazů, palet a ručně tkaných tapiserií. A jeden porcelánový servis na dlouhém stole uprostřed místnosti, kolem nějž byl v nepravidelných intervalech postrkán neurčitý počet asi dvaceti typů židlí, lehátek a křesel.
Mellir okamžitě zapadl do jednoho s černým sametovým potahem a sáhl po misce na buráky, kterými se to na stole jen hemžilo. „Máš to tu hezké, Lolku,“ prohodil, když se dovnitř dostal i jeho nedobrovolný hostitel.
„Nejsem Lolek, sem Lollek. Ty ten rozdíl neslyšíš?“ Zavrčel obr a posadil se do podobného křesla, akorát asi tak osmkrát většího.
„Ne,“ odvětil Mellir a nacpal si do úst hrst buráků. „Takže k té mé věci,“ naklonil se prudce kupředu, takže se jeho hlava dostala do nebezpečné blízkosti obrových kolen. „Ten problém je, že nás pronásleduje dvojka celkem drsných démonů. Znáš je, takový ty anorektický. Se šlahounama.“
„Picíci?!“ zděsil se Lollka se dvěma ‚el‘.
„Picíci?!“ podivil se stařík a zamyšleně se podrbal ve vousech. Okamžitě se ke stropu vzneslo hejno molů. Mellir je se zadumaným výrazem pozoroval. „Ať přemýšlím, jak přemýšlím,“ obrátil se nakonec s výsledkem svých myšlenkových pochodů na pobledlého obra, “tak nemohu přijít na to, kdo to sakra ty Picíci jsou?“
Lollkův pohled byl pln pohrdání dobře promíchaného se špetkou strachu a ždibíčkem paniky. „Picíci,“ začal se špatně hranou odměřeností, „jsou tvorové, se kterými rozhodně nechci mít nic společného. Zároveň je to pravděpodobně to, co po vás de. Měli dvoumetrový nohy a ruce?“
„Ano,“ přikývl Mellir.
„Holá úzká lebka?“
„Správně.“
„Modrý žilky, ruce jako pavouci?“
„Trefa.“
„A bez nosu?“
„Bez nosu.“
„Oči jako tůně, ústa beze rtů, nad hlavou klubko černé jako noc, plné dlouhých hnusných oslizlých vražedných šlahounů, které chytají bezelstné poutníky pro nechutné a vrcholně odporné, lidem neznámé rejdy svých hnusných oslizlých vražedných...“
„Zrychli. Proč tak plácáš?“
„Říká se tomu komická vložka,“ pokrčil obr rameny. „Takže, kde jsem to...á, svých hnusných oslizlých vražedných...“
„Zase?“ zavyl bezmocně Mellir.
„...pánů?“ dořekl rozhodně obr Lollka a setřel si pot z čela.
„Ty máš celkem přehled, co?“ podotkl stařík místo odpovědi.
„To si piš,“ zaburácel obr. „Studoval sem nejlepší školy na světě. Hele, Boston, Cambridge, Sorbona, Harward... tak počkat!“ Náhle byl na nohou.
„Taky máš pocit, že tenhle rozhovor neprobíhá zrovna podle přání autora?“ Mellir vyskočil snad jen o pikosekundu později. Oba se na sebe podívali a vlasy se jim zježily hrůzou poznání. Nastalo ticho, rušené jen cinkavými zvuky a sténáním, přicházejícími z venku. Pravda se jim oběma rozlila v mozku a natropila tam větší škodu než Galland s mečem v ruce. Stáli a hleděli jeden na druhého, dokud Mellir neztratil trpělivost. „Tak to řekni,“ Vybídl obra.
„Ty to řekni,“ kontroval Lollka a zahleděl se na své metrové roztřesené ruce.
„Ty to řekni.“
„Ty!“
„Ne, ty!“
„Ne, ty!“
„Ne, t-!“
„Dobrý den vespolek! To je ten nádherný bejvák, není-liž pravda?“
Lollka zamrkal. „Co to říkal?“
Galland se vsoukal dovnitř, onu zraněnou dívku přes rameno, pravděpodobně v bezvědomí, a nyní si zaujatě prohlížel obrovskou přijímací místnost.
„Žargon,“ utrousil Mellir jako v mrákotách a vyjeveně zíral na paladina a jeho náklad, který právě s ohromným gentlemanským zanícením usazoval do volného křesla.
Galland si všiml jejich pohledů. „Co se vám stalo? Vypadáte hůř než barbar Vágus.“
Obr a stařec si vyměnili pohledy.
„Démoni jsou tady. Už začala působit jejich negativní magie!“ oznámil roztřeseným hlasem Lollka. „Tady stařík začal breptat hlouposti,“ dodal.
Mellir si sice zabručel něco pod vousy, co ostatní neslyšeli, měl však tolik rozumu, aby si většinu toho ponechal pro sebe. Rozhněvaný obr by jim cestu příliš neusnadnil.
„Tak, padáme,“ rozhodl potom, načež zjistil, že jeho druhové se touto cennou radou řídit již začali. Vlastně Lollkovi paty právě mizely z nejbližším rohem.
„Budeme bojovat!“ zvolal Galland a snažil se dostat svůj meč z pochvy.
„Jo a zabijou nás,“ poznamenal Mellir a spěšně si plnil kapsy Lollkovým vzácným porcelánovým nádobím.
Paladin ve svém úsilí přestal, ovšem jen na tak dlouho, aby vymyslel vhodnou hrdinskou odpověď. Když se inspirace nedostavila, utrousil: „žij dnes, bojuj zítra“ a hbitě vyrazil za vzdalujícím se Lollkou.
„A co ta tvoje micka?“ zvolal za ním Mellir. „Co náš kůň?“
„Lednička je inteligentní zvíře! Ona se o koně postará!“ zaslechl ještě, než paladinův hlas docela zmizel mezi kamennými chodbami.
Jo, pomyslel si stařík, ale kdo se postará o číču? Načež mu došlo, že je v místnosti již úplně sám a že démonické zvuky jsou o hodně blíž, než jim kdy chtěl být.
Mellir zaklel tak, že by se i lucifer začervenal, a spěšně odkulhal za svými druhy.
Lollka znal svůj ‚bejvák‘ dobře, koneckonců si jej sám, jen za pomoci pár krabic kouzelného bouchacího prášku ‚vytesal‘ do skály. A jelikož nebyl nijak naivní, vyhradil si čas i pro vytvoření několika tajně veřejných chodeb. Tajně veřejných, protože musely odpovídat obrově velikosti, a po splnění této podmínky již bývá často složité působit nenápadně. A kromě toho, jelikož Lollka byl mírně zapomnětlivý, zdobily právě tyto chodby rafinované nápisy typu: „Tady není tajná chodba“, „EXIT“ a podobně.
Když k nim dorazil dýchaný Mellir, Lollka už s paladinovou pomocí a s mírným funěním odstraňoval ohromný kus kamenné almary, jež se pyšnila bílou šipkou mířící dolu k jejím žulovým nohám. Za chvíli se objevil otvor, do kterého by se v klidu vešel celý živý slon i s potomstvem. Mellir se naklonil, aby viděl dovnitř. Sice dno ani slona nezahlédl ani náznakem, zato zápach linoucí se z temnot by porazil každého elefanta na kolena.
Galland si zacpal nos. „Obře, co to vlastně je?“
Lollka pokrčil rameny. „Abych pravdu řekl, kdysi to byla jímka.“
„A já bych řek‘, že ještě pořád je,“ pokrčil nos Mellir.
„No a co!“ nasupil se obr. „Chcete přece utéct od tamtěch, ne?“ Ukázal palcem za sebe. Ať už chtěli, nebo ne, ozvěnou se k nim nesla démonická slova, věštící v každé slabice jen zkázu, utrpení a daňová přiznání.
„Problém je ten,“ založil si Mellir ruce na prsou, „že díky téhle tajné chodbě nás celkem snadno najdou. Nebo máš, Lolko, snad představu, kdo tuhle almaru přisune na místo, až my budeme svištět záchodem?“
Poklek sice zamručel, že je Lollka se dvěmi ‚l‘, ale představu neměl.
„Není tu nějaký jiný tajný východ?“ napadlo Mellira. „Mohli bychom utéci jinudy a démoni by se třeba vymáchali tady v mo-„
„No jistě!“ Lollkovi se rozzářily oči.
„A co zůstat tady a bojovat?“ ozval se Galland. Netřeba říkat, že to byla zbytečná otázka.
„Krucinál! U Benediktovy Sekery, Miellových vousů a Sorrajina Luku! Lollku, až se odtud dostanem, připomeň mi, že ti mám zlomit ruku!“
„Snad ti nevadí trocha špíny?“
„Trocha? TROCHA?! Už jsem viděl čistější chlévy! Proboha, do čeho jsem to-„
„Hejhola, obře, kde to vlastně jsme? Nevidím si na špičku nosu.“
„No, tohle je zrovna taková víceúčelová chodba... ale poslední dobou jsem sem sypal odpadky. Předtím to bylo uhlí, pak jsem tu choval pašíka... nějaký krysy tu asi taky jsou... a ještě předtím-„
„Zadrž, já to nechci vědět! Spíš mi řekni, kde to končí?“
„Vím já? Prošel jsem to jenom jednou, když jsem to stavěl. Jsem snad želva, abych si všechno pamatoval?“
„Zatracení obři! Tak se tě zeptám jinak: končí to vůbec někde? Vyjdeme z toho živí?“
„Doufej, že jo. A taky doufej, že to, co jsi právě řekl, do té doby zapomenu!“
„Cha! To se mám bát tebe? Nedokázal bys mi křivit vlas na lebce!“
„Počkej, až se dostanu ven! Takovou zříceninu jako seš ty vyřídím levou rukou! Mimoto na hlavě ti toho moc ke zkřivení nezbylo!“
„Nemůžete být zticha? Něco tady pípalo.“
„Dej mi pokoj, Gallande, koukej se radši po světle.“
„Pípalo to zas! Tady je někde krysa!“
„Samozřejmě že tu je krysa. Tenhle dům patří Lolkovi, pamatuješ?“
„Lollkovi se dvěma ‚l‘! A kromě toho, krysy jsou moc milí tvorové.“
„Nesnáším krysy! Já chci ven!“
„Krucinál, netlač se!“
„Co to-“
„Vidím světlo!“
„Kde?“
„Kde?“
„Nikde, snažím se vás uklidnit.“
„Změnil jsem rozhodnutí.“
„Ano?“
„Jo, tu ruku ti zlomím teď!“
„Hele, klídek! Fakt se mi zdálo, že je tam světlo.“
„Gallande, jsi někde u něj? Podrž ho, než k vám dorazím!“
„-„
„Gallande?“
„-„
„Kde ten šašek zase je?“
„Co já vím? Nemám čas starat se o toho tvého pošuka. Zrovna jsem šáhl na-„
„Neříkej mi to! Gallande!“ "Mellire?“
„Kde jsi, Galli?“ „To kdybych věděl! Ale našel jsem východ!“
„Pořád mluv, nějak se k tobě dostanu!“
Východ v tomto případě znamenal otvor ve stěně asi tři metry nad dnem chodby pokrytým huspeninou. Pronikal sem tudy uzounký pramínek světla, sice ne příliš intenzivní, ale přece jen dost na to, aby se v polotmě rozeznali.
Mellir si zamnul bradu a pak provedl několik neobratných pokusů vyškrabat se na římsu k otvoru. Když se zcela vyčerpán opřel o skalní stěnu, Lollka se celkem lehce vyhoupl až na římsu.
„A co kdybych vám pomohl já, co?“ houkl dolů.
Jak Lollka zastoupil cestu světlu, dole pod ním se rozhostila tma.
„Chm! Jak to myslíš?“ zazněl Mellirův chraplavý hlas.
Obr se ušklíbl, což sice ve tmě nebylo vidět, nicméně mu to dodalo pocit, že je nad věcí. Konečně, on nad ní také opravdu byl. „Myslím to tak, že se začneš dobře chovat a budeš mi říkat tak, jak se skutečně jmenuji!“
„Jako Lolka?“
„NE, jako Lollka se dvěma ‚l‘! Rozhodni se rychle, nebo vás tu nechám... možná pomůžu ještě tý plechovce, co máš sebou.“
Galland vzhlédl. „Jaký plechovce?“
„To neřeš,“ odsekl mu Mellir. „Dobře, Lolko se dvěma ‚l‘, zkusím to.“ Ale počkej, až se dostanu nahoru! „Tak dělej, vytáhni mě už!“
„Žádný podrazy?“ ujišťoval se obr.
„Žádný,“ potvrdil stařík a škrtl si ve scénáři několik následujících minut.
„Tak polez.“
Lollka pomohl oběma našim hrdinům nahoru. Otvor vyústil ven až o nějakých pět metrů dál, na malé pasece uprostřed neznámého lesíka. Obr se podrbal na hlavě.
„Safra, nemám vůbec tušení, kde bychom mohli být.“ Podíval se na své společníky. „Nepamatuje si náhodou někdo, jakým směrem jsme se to přibližně vydali?“
„Nemám šajn,“ odtušil Mellir, usedl mezi kapradí a začal se šťourat klacíkem v zemi. „Ale budeme tu muset přespat. Slunce zapadá.“
Byla to pravda. Poutníkova hvězda se již ukázala nad vrcholky stromů a obloha povážlivě ztmavla. Všichni si nanosili klestí a vytvořili jakási improvizovaná lůžka. Mellir se několikrát marně pokusil kouzlem rozdělat oheň, než pochopil, že křemeny budou daleko praktičtější. Zakrátko již uprostřed paseky plápolal malý ohýnek.
Galland si sednul se zkříženýma nohama na své kapradí a sundal si kyrys. Odněkud pak vytáhl ušmudlaný hadřík a začal zbroj leštit.
Mellir jej chvíli sledoval. „Je to šílenec,“ zamumlal směrem k Lollkovi. „Ale má dobrý srdce.“
Obr se zašklebil. „Jo, na rozdíl od tebe, viď? Dělám si legraci. Jen jsem zvědav, jestli se ještě někdy do té své jeskyně vrátím. Když si pomyslím, že mi paladin s tou holkou rozbili dřevník- hele, nebyli jste předtím tři?“
„Ojojojojoj! Já ničema! Já sobec! Nechal jsem dívku vlkům napospas! Má duše je odsouzena k věčné záhubě! Ojojojoj! Co jsem to za člověka! Mě nepřísluší žít! Já-“
„Když budeš pořád jen fňukat, tak nám nepomůžeš, ty hrdino. Radši si jdi ulomit pár větví na šípy.“
„Jsem proklet!“
„Nejsi, ale jediný, co teď můžeš udělat, aby ses očistil, je znovu ji zachránit!“
„Opravdu?“
„Alespoň myslím...“
„Tak na co ještě čekáme! Jdeme! Tento hrdinský čin bude zlatými písmeny vyveden v Mellorieninu, knize svaté!“
Mellir zakoulel očima, ale nic neřekl. Ovšem myslel si své.
Posbírali to málo, co měli (což zahrnovalo je, pár primitivních oštěpů, primitivní luk a ještě primitivnější šípy) a pokusili se určit směr, kudy by mohli skálu s jeskyní obejít tak, aby co nejdříve narazili na cestu. Jistě, vždycky tady byla možnost se ještě vrátit tunelem zpět, ale v tuto chvíli by tam nikdo z našich tří hrdinů nešel ani za pytel zlata. I když...
Jejich plán byl až urážlivě prostý: obejdou horu a budou hledat netvory poblíž Lollkovi jeskyně. Pokud je najdou, vymyslí nějaký plán. Pokud ne... tak se ještě uvidí.
