|
|
"
Ke stolku vypravěč usedá
a pohár plný pozvedá:
„Posaď se, příteli, chvíli si vydechni,
též pohár pozvedni, příběh si poslechni.
Jen řekni, zda někdy tě napadla
otázka – Co skrývá lesk zrcadla?
Za lesem stinným a hradbou skal,
nad městem královským zámek stál.
Bídu tam neměli, neznali hlad,
bohatí byli – co víc si přát?
Jaro vždy vítali, v létě se smáli,
na podzim nad kamny ruce si hřáli.
Potom však se zimou napadl sníh
a v zámku nad městem utichl smích.
Žalostně plakal lid, pad´ na ně stín,
vladaři zemřeli, zbyl po nich syn.
Tříletý klouček. V slzách se topí.
Kdo místo dítěte vlády se chopí?
Nechtěli riskovat cizího tyrana,
tak matka královny trůnu se ujala.
Ač měla to malé princátko ráda,
sotva mu rodiče nahradit zvládla.
I když měl mladý princ babičku rád,
víckrát se nezasmál, přestal si hrát.
Nejradši chodbami samoten bloumal,
každičkou komnatu zvědavě zkoumal.
V jedné z nich závěs byl, perly z něj svítily,
stříbrné výšivky krásně se třpytily.
Zvědavě nakoukl. Ach, jaká záře!
Okouzlen zíral do zrcadla tváře.
Obrovský byl jeho úlek i úžas,
nespatřil v zrcadle lící svých odraz.
Nechápe, klučina, co se to děje,
proč z rámu zrcadla děvče se směje.
Dívka ho najednou za ruku popadla
a vtáhla za sebou do hlubin zrcadla.
V podivném světě co dýchalo krásy!
Zpěvavě vířily skřívánčí hlasy.
A v říčkách, co údolí zpěněně věnčily,
snad i ty rybičky radostně tančily.
Princ smutek překonal, zase se smál,
s děvčetem dováděl, pořád si hrál.
Navečer vracel se princ k lidem zpět,
příliš však scházel mu prazvláštní svět.
V uších mu stále hlas dívky té zní,
jak jenom mohl, zas vracel se k ní.
Babička trápí se čím dál tím víc.
Kam vždycky tajemně mizívá princ?
S léty princ vyrůstal, krásněl a sílil,
dívce ze zrcadla velmi se líbil.
Pro prince najednou život byl krásný.
Chtěl zůstat s děvčetem na věčné časy.
Jen jednou naposled domů se vrátí
potom se v zrcadle navěky ztratí.
Ložnici královny potichu navštívil,
spící svou babičku na tváře políbil.
Leč stará královna tentokrát nespala,
jakmile odešel, za ním se vydala.
Závěs odhrnula, spatřila zrcadlo…
,,To ty, sklo proklaté, vnuka ´s mi ukradlo!“
Než stačil kralevic zabránit zkáze,
střepy jak peří se snášely na zem.
Zoufalý dívky křik, potom už nic.
Bez hlesu k podlaze sesul se princ.
,,Babičko…“ Zašeptal naposled trpce.
,,Já jsem ji miloval, dal jsem jí srdce.“
Královna plakala: ,,Já nesu vinu.
Jak strašné následky jsou mého činu!
Co jsem to spáchala?“ pozdě teď lituje,
tvář vnuka mrtvého polibky celuje.
Nesnesla žal svůj a zoufalství propadla.
Rudá krev skanula po střípcích zrcadla…
|
