„Zase jedete na projížďku, Vaše Výsosti?“ zeptal se velitel královské stráže, hrabě Caley, hluboce se princezně Kiře uklonil a otevřel jí dveře. Za nimi stál mladý generál Klemské armády vévoda Benedikt a za uzdy držel dva koně.
Princeznin kůň byl grošovaný hřebec, mladý a ohnivý jako ona sama. Generál jezdil také na hřebci. Ten byl ale černý. Tak černý, že jen málo lidí dokázalo neodvrátit zrak. Všeobecně se tvrdilo, že je to ta nejhorší potvora na celém širém světě. Jediný, koho poslechl, byl jeho pán.
„Má paní? Jste neobyčejně okouzlující…“ pozdravil s lehkou úklonou Benedikt princeznu a pomohl jí do sedla. Kira trvala na svém nápadu, že dodrží své obvyklé vyjížďky i teď, když její otec, král Rodan odjel. Ten vyjel i s většinou svých armád proti sousední zemi, jejíž vládce zastavil a zkonfiskoval jeho karavanu se zlatem.
Hrabě Caley navrhoval, aby byla princezna doprovázena posíleným oddílem královské stráže, ale Kira si za jediného ochránce zvolila vévodu Benedikta.
I nad ním se hrabě už několikrát zamýšlel. Vévoda byl velice zajímavou postavou na tomto dvoře. Přišel nedávno z dalekých zemí na západě, ale neuvěřitelně rychle se dostal z pouhého žoldnéře na velitele elitních oddílů královské armády. Měl v sobě cosi zvláštního.
Hraběti přišlo, že vévoda a princezna Kira k sobě chovají i jiné city než jen ty, které by vztah obyčejného vévody a obyčejné princezny vyžadoval. Král Rodan princeznu žárlivě střežil a odmítal vůbec připustit, že by se někdy mohla vdát. No, když kocour není doma, myši mají pré. Uvidíme, co se z toho vyvrbí. pomyslel si hrabě a šel zkontrolovat vojáky na stráži, kteří měli ve zvyku usínat při těch nejnevhodnějších příležitostech.
Grošák vyrazil cvalem vpřed. Na jeho hřbetě přilepená princezna se zasmála a křikla něco na muže, jehož vraník mírně zaostával.
Vévoda Benedikt uznale kývnul a pobídnul svého hřebce do trysku. Vraník vyrazil vpřed a po chvilce za sebou nechal jak udivenou princeznu, tak zpoceného grošáka. O kus cesty dál zvolnil do kroku a nechal princeznu, aby ho dojela. Kira vypadala mírně uříceně a kulila na něj oči.
„Pojeďte, Výsosti, chtěl bych vám něco ukázat.“ křikl Benedikt na Kiru.
Kira potřásla hlavou a opět popohnala svého koně do cvalu. Tenhle okamžik si Benedikt připravoval už dlouho. Jeho vraník zaržál a také se rozcválal. Grošák mu odpověděl a přidal, aby ho dohonil. Princezna tiše vyjekla, když krajina okolo ní začala ubíhat mnohem rychleji než by podle tempa, kterým se ubíral její kůň, ve skutečnosti měla. Nad její hlavou se nebe měnilo z pochmurně šedého do blankytně modrého.
Benedikt se zasmál a pobídl jeho vraníka k ještě rychlejšímu běhu. Jeho plán se dařil výborně. Krajina dál ubíhala kolem nich zběsilým tempem, ale už začala poněkud zpomalovat. Před nimi se objevil jeho nejoblíbenější les, který místní obyvatelstvo nazývalo Vlčí.
Princezna ho dojela. Dýchala přerývaně a stěží krotila polekaného koně.
„Benedikte, co jste zač? Čaroděj nebo snad démon? Vždycky jste byl neobyčejný, ale tohle...“ hlas se jí třásl a otěže držela tak pevně, jakoby si tím dotekem obyčejné věci chtěla chtěla dodat odvahu.
„Nejsem ani čaroděj ani démon, Výsosti. Jsem jen... Benedikt. Váš, jestli chcete.“
„Neobyčejní muži mě vždy přitahovali, vévodo.“
„Vy jste také neobyčejná, Kiro.“
„Benedikte, musím vědět, jak jste nás sem dostal. Neříkejte mi, že to nebyly čáry!“
„Chcete to opravdu vědět, princezno?“
„Jistěže chci!“
Benedikt se k ní otočil a Kira uskočila. Až nyní jí došlo, koho před sebou má. O tomto muži slýchala, když se muži sesedli okolo ohňů a vyprávěli si příběhy o mocném bohu války.
Od té doby často jezdívala s Benediktem za hranice království a on jí ukazoval nejkrásnější kouty Mellorie.
Za nocí plných hvězd, kdy ovzduší vládl svěží a teplý vánek z jihu, spolu jezdívali na mýtinu ve Vlčím lese, ze které se záhy stalo jejich nejoblíbenější místo. Benedikt seznámil Kiru se smečkou vlků, po nichž byl tento hvozd pojmenován. Jeho smečka ji brzy přijala mezi sebe a doprovázela je jako mlčenlivá osobní stráž. Jediné chvíle, ve kterých je vlci nenásledovali, byly ty, jež trávili na mýtině. Tam je tiše mohly pozorovat jen dva škodolibé měsíce a s nimi jejich milenky- skandáluchtivé hvězdy.
Válka se pro Rodana nevyvíjela dobře, král byl pryč již téměř deset měsíců a všemi byl obecně považován za mrtvého. Kira již dlouhou dobu chodila s rostoucím bříškem a Benedikt si nepřál nic jiného než s ní trávit všechen svůj čas. Jenomže osud je jak známo zlomyslný a i bohové ho čas od času musí se vší neochotou uposlechnout. Války v Enferu získaly na prudkosti a bez přítomnosti Sekerníka se nemohly obejít. Proto, i když se o Kiřině porodu dozvěděl díky poslu jeho neteře Cemendriel s předstihem, přijel až když bylo po všem. Vetchá porodní bába, kterou nejspíš jeho zjev nijak nevyděsil, mu do rukou vtiskla malý uzlíček nového života.
„Jak se jmenuje?“ zeptal se pohnutý bůh války, který poprvé držel tak malé dítě. Svoje dítě, připomněl si.
„Alyka, pane.“
„Alyka?Ale to jméno.... copak to je dívka?“
„Ano, pane. Dívenka, radost pohledět. Dala nám všem pořádně zabrat, ale už je to v pořádku. Vaše paní je vevnitř.“
Bůh války svou dceru miloval a snažil se s ní a s Kirou být, jak nejvíce mohl, ale přesto ho Alyka vídala jen občas a trvalo jí dlouho, než pochopila, že ten zvláštní pán, kterého se všichni báli a který neuměl hrát žádnou z jejích her, je její otec.
Když Erii táhlo na pátý rok, musel Benedikt narychlo odjet. V Laponii vypukla občanská válka a Hank žádala, aby se Benedikt neprodleně dostavil na místo.
Ten den byla bouřka, vítr z východu vál vlhko a věštil déšť a ve vzduchu se dala cítit aura nebezpečí. Když se sešeřilo asi tak, aby Miell dal ve svém sídle zapálit louče ale ne ještě tak, aby je dala zapálit i Aroca, prořízl vzduch zoufalý výkřik. Ten výkřik patřil dítěti, ale dětsky nezněl ani v nejmenším a Benedikt jasně poznal, z čích úst vzešel. Řítil se temnou nocí jako přízrak, aby našel svou vyděšenou dceru stát nad mrtvolou Kiry.
Benedikt zvedl Erii do sedla a s pustošící bouří v patách se hnali do jeho hradu. Tam ji dal do náruče nějakému ze svých vojáků. Věděl, že jeho dcera potřebuje otce, že by měl zůstat s ní nebo ji vzít s sebou, ale nemohl. Tuto noc poznala celá Rodanova země, jak chutná pomsta boha války.
Do hradu se vrátil až s ránem. Byl si jist, že v celé zemi nezůstal nikdo živý. Teď, když svůj hněv vybil, zbyla v něm jen prázdnota. Alyka byla v jeho komnatě a spala před krbem. Cítil, že dnes přestala být dítětem a stala se bohyní.
K polednímu zvonění se na hrad dostavila delegace bohů. Benedikt na ně měl náladu, jak na osinu v zadku. Ostatně to, co tam zahlédl- své sourozence Miella a Mivu- se k osině dalo klidně přirovnat.
Vítr foukal ze severu, studený a lezavý. Celý hrad dýchal mráz a v jeho poradním sále se shromáždili snad všichni bohové, jejichž jediný cíl pro dnešní den nejspíš byl pořádně mu nadávat. Hank, jako obvykle spravedlivě rozhořčena, křičela cosi o tom, že nemá právo, Miell se pokoušel vše vyřešit po dobrém, Lorea téměř plakala, Arling se šklebil a všechny častoval uštěpačnými poznámkami a Aroca se pokoušela si na sebe posadit jeho dceru, což od ní působilo, jako když Baba Jaga zve děti na čaj. Situace se začala vyhrocovat ve chvíli, kdy mu Hank ukázala vraha jeho ženy, jak leží na mýtině živý a odmítla ho nechat Rodana zabít.
„Ale vysvětli mi, sestro, PROČ ho nemůžu zabít!?“ vykřikl Benedikt. „Zabil Kiru, to nesmí zůstat nepotrestáno.!“
Telconar se vložil do hovoru: „Protože jsi toho už udělal až moc, Benedikte. Vyvraždil jsi jedno celé království a teď chceš ještě zabít dalšího muže!“
Aroca, která jediná ještě stále seděla, ale už se přestala ovíjet okolo Erie jako psí víno, se na Telconara podívala přes číši vína, kterou si sama sehnala. „A to já zas nesouhlasím! Telconare, miláčku, když někdo naštve boha, musí trpět, to nepochybně. Ten chlápek si zasloužil umřít. ALE!“ vykřikla a prudce vstala, přičemž shodila i Alyku ze svého klína i číši s vínem z opěradla. „Ale, drahouškové, je absolutně nesmyslné, aby kvůli tomuhle chlápkovi byl vyvražděn celý národ. Národ se rovná chrámy, uctívači, fanatici, pivovary, bordely....“
Arling se znovu zašklebil. Benedikt zaťukal na parapet tak, že parapet si přál být spíš než parapetem třeba věšákem na klobouky.
Slyšel Alyku hádat se s Vianem, slyšel, jak Hank při jednom z rozmáchlých gest spadl zlatý prsten a zacinkal o střepy Aročiny bývalé číše. Všude okolo něj se překřikovali bohové.
„Dobrá! Omlouvám se, neměl jsem to dělat! Mohu to vrátit, mohu těm, co padli, věnovat život. Ale vraťte mi Kiru!!“
Okolo něj se rozhostilo ticho. Nakonec ho porušil Miell: „Benedikte... víš, že nemůžeme vracet to, co se již událo?“
Aroca se na něj otočila: „Ale proč?“
„Jsme přece bohové, ne?“ přisadil si Arling.
Hank se na ně zamračila: „Nemůžeme! Pohybovat se proti času nesmí ani bohové.
„A to bych se zas hádala...“ zamumlala opět Aroca.
„Já ji potřebuju! Nemůžu bez ní být, je důležitá! Copak to nechápete?“ vykřikl Benedikt.
„A ty to snad chápeš? Lásku? Nemůžeš milovat, jsi bůh.“ zasmál se Arling. „Přiznej si to strýčku. Byla jen tvoje děv...“
Dříve než dořekl, dopadla mu na spánek železná pěst. Než se stačil vzpamatovat, Benedikt se napřáhl znovu a bůh temnot zjistil, že mu chybí půlka zubu, která se v tuto chvíli již přidávala k prstenu a střepům na podlaze, že mezi střepy se nyní válí i on a nad ním stojí rozzuřený Benedikt, kterého brzdily jen Lorea a Cemendriel. Opět všichni ztichli. Miell strnul v půli pohybu, Hank se mračila a Aroca na Arlinga škodolibě vrhala úsměvy, ve kterých předváděla své absolutně celistvé přední zuby.
„Benedikte, to snad nebylo nutné!“ zaječela konečně Hank.
Aroca se opět usmála: „Ale bylo, bylo to nezbytné! Bez rvačky by mi to tu neutkvělo v paměti.“
Arling se na ni podíval pohledem, který signalizoval smrt a hodně velkou a tuhou mrtvolu a zamračeně si změřil Benedikta. „Tohle není místo pro dítě! Nemůžeš ji tu vychovávat, Benedikte. Někdo by se jí měl ujmout. Hlásím se jako první kandidát.“
Aeloa mu nezvykle škodolibě doporučila: „Ty raději mlč, synu, jinak už nebudeš mít JAK se hlásit.“
Jelikož Arling vytušil, že z Benediktovy strany to není planá hrozba, raději zmlknul, vzal za ruku Cemendriel a odešel.
„On má výjimečně pravdu. Tady by Alyka být neměla. Někdo z vás by si ji měl vzít...“ přiznal Benedikt a koutkem oka zahlédl, jak se Aroca opět začíná plížit k jeho dceři.
Miell se na Erii otočil: „Maličká, pojď s námi, vychováme tě.“
„Ne!“ odvětila jednoduše Alyka. „Ne, já zůstanu s tatínkem.“
Aroca jí něco zašeptala a přitom se na Miella a Aelou zaculila. Alyka zavrtěla hlavou a chytila se otcovy ruky. Bohyně radovánek se ještě jednou potměšile usmála a odešla.
Miell se znovu podíval na Benediktovu dceru: „Dobrá, zůstaň se svým otcem. Postarej se o ni dobře, bratře.“
Benedikt přikývl a poklekl k Erii: „Alyko, teď je z tebe bohyně. Musíš si vybrat, čemu budeš vládnout.“
Alyka se zamračila: „Už jsem si vybrala! Jsem bohyně pomsty!“
„Vybrala sis, Alyko. Ale Benedikte, nebude lehké ji vychovat.“ pronesl přísně Miell.
Benedikt se poprvé za dlouhou dobu usmál: „Zvládneme to bratře. A děkuji ti.“
Miell se naposledy usmál a nechal Benedikta s Alykou stát v poradním sále.
Erii začal Benedikt velmi brzy učit všemu, co jako bohyně musí umět. Alyka se učila rychle a stala se z ní jediná jeho radost. Často ale chodíval na hradby, kde se díval do dáli a topil se ve své samotě. Nikdo se nikdy neopovážil tam za ním přijít a vytrhnut ho z jeho beznaděje.
Tenkrát bylo větrno a Benedikt byl na věži už hodinu. Chystal se odejít, když za sebou uviděl stín. Otočil se a uviděl mladou Sorraju, dceru Lorey a Telconara.
Ne, vážně nechtěl být nikým rušen. Ale při pohledu na ni měl pocit, že se něco obrací k lepšímu.