,,Ne! To přeci nemůžeš udělat!!“
,,Že ne?!“
,,Nemůžeš mu ho vzít! Víš líp než já co se stane! Nedělej to! Oni tě najdou! A pak…“ Dívce došli slova. Sesypala se na zem vedle mrtvého Marka Ragnuse. Pohladila ho po bílých vlasech dlouhých až po kotníky.
,,Je to proti našim zákonům.“
,,Vždycky ses jima řídila asi tak jako já.“
,,Ale cítím, že teď to bude jinak. Nianne, prosím.“
,,Ne. Už je pozdě. Promiň Loroo.“
,,Co je to semnou? A kde to jsem? Proč mě bolí hlava?“
,,Tolik otázek? Začni ty sám. Pověz, jak na tebe volají?“
,,Marko Ragnus.“
,,Opravdu?“ starý muž se uchichtl.
,,Co je na tom k smíchu?“
,,Ale, mě si nevšímej. No, jen mi to ňák v tý mí kebuli nedocvaklo. Ty, nejproslulejší z Fainaru…“
,,Co já? Co tím myslíš starče?“
,,Ležel si u Micatli. A navíc ne zrovna v záviděníhodným stavu.“
,,U Micatli? Myslíš tím chrám bohyně Mélis?“
,,Nevěděl jsem, že vyznáváte bhean.“ Stařec se znovu uchichtl. Marko se chtěl zvednout a tomu drzímu dědkoj ubalit pořádnou ránu, ale necítil nic. Ani ruce, ani nohy, ani hlavu.
,,Co si to semnou udělal! Mluv! Nebo se nedožiješ zítřku!“ starcův přituplý výraz zmizel. Na jeho odporné tváři podobající se stromové kuře, se objevil eště odpornější výraz. Vycenil svoje žlutý zuby a výhružně s nima zaskřípal. Což vypadalo fakt odpudivě. Už jen proto, že je měl všechny zbroušený do tesáku, ale taky, protože mezi nima byla krev. Uchopil Marka svýma chlupatýma, zčernalýma, ale dost silnýma rukama za ramena a začal je pomalu drtit.
,,Ty odporný červe! Strč si ty svý prohnilý pracky třeba do řiti! Toho budeš litovat!“ Řval Marko. Dědek se odporně šklebil. Bylo slyšet, jak se Markovi kosti měněj na kaši.
,,Myslíš, že tě zachráněj? Co? Myslíš si snad, že tě někdo uslyší?! Cha, cha. Jen si křič chlapečku. Tady na kraji samotného světa! Tohle je totiž peklo, drahý fainaru! Cha, cha!“
Jeho odporný smích, byl slyšet ještě dlouho potom. Ne sice ve skutečnosti, nýbrž v Markově hlavě.
,,Ne! to přeci nemůžeš udělat!!“
,,Že ne?“
,,Nééé! Atheasi!“ Marko otevřel oči. A otřepal ze zlého snu. Rozhlédl se kolem sebe. Byl v kobce. Odporné kobce. Všude páchla hniloba, moč, krev a smrt. Byl v pasti. Žádné okno. Jen jedny dveře. Odhadem 10metrů nad nim. Jeho věznitelé se sem nejspíš zpuštěni po laně.
,,Zachraň mě. Atheasi, slíbil si to. Ty odporný krysy! Copak sem v pekle?“
,,Ale, ale, naše princátko se probudilo.“
,,Ty švábe! Přísaham na Militria! Tohle mi zaplatíš! Vlastní krví!“
,,To se eště uvidí… prozatím mam pro tebe překvápko. Otočil Marka a strhnul z něj jeho nachovou tuniku.
,,Co mi chceš udělat ty zvíře?!“
,,No masáž to nebude! Tohle je takový menší opatření…“ zašklebil se. Došel až k němu a… Marko zařval. Z jeho hlasu číšela bolest, ale i zoufalství.
,, No neřvi tak. Potřebovali sme si tě ocejchovat. Máš tam náhodou pěknej znak našeho pána! Špičatý zoubek s kapko krve v hubě temného anděla! Chachacha!!“ dědek se rozesmál na celý kolo. Ozvěna, která byla v kopce jeho odporný smích mnohonásobně zesílila.
,,Ty grázle! Za to zaplatíš!“ volal polomrtvý Marko slabým hlasem.
,,Copak chtěl bys eště na druhou lopatku?! Jaký to je cítit bolest??!“ dědek se znovu rozchechtal. Když konečně přestal, přisedl si k Markovi a upřeně na něj zíral. Měl odporné zažloutlé oči se zuženými černými zorničkami uprostřed s eště jednimi malými, zlověstnými a rudými. Znovu Marka otočil, zpátky do jeho původní polohy a upřeně se mu zahleděl do očí. Při tom pohledu si Marko připadal jako v rozpálené výhni. Dědek se naposledy uchechtl.
,,Galeteo, střídání!“ zařval slizkým hlasem nahoru ke vchodu.
,, Už letim Gráine.“
Marko si vyčerpaně oddechl. Potom pohlédl nahoru. Kamenné dveře se odsunuly. Objevila se v nich tmavá postava se zářícíma rudýma zorničkami. Proskočila dveřmi do kobky a už to vypadalo na sebevražedný pád, nebýt toho, že na poslední chvíli roztáhla zčernalá křídla. Loudavě doplachtila dolů, kde se vystřídala s odporným Gráinem. Ten doletěl nahoru ke dveřím a zvolal: ,,Dobře mi ho tu hlídej srdíčko!“
,,No jasně, pro tebe všechno.“pronesla se znechuceným hlasem. Měla vlasy černé jako úhel dlouhé po pás, snědou pleť, obnažené ruce samý sval a na krku náhrdelník z rudých drápu. Nebít těch očí a tesáků (které nebyly žluté, nýbrž sněhově bíle) byla by docela hezká. Pomyslel si Marko.
Galetea se k němu přiblížila svou kočičí chůzí ve vzdálenost dvou metrů a pozorně si ho prohlížela. Její křídla se pomalu vyrovnala po délce od ramen ke kotníkům a splynula s jejím tělem tak autenticky, že to vypadalo, jako by ani žádná neměla.
Pak se otočila, sedla si na nedalekou židli z kostí a z postraní kapsy své kožené kazajky si vytáhla knihu vázanou v kančí kůži. Dala se do čtení. Na Marka Ragnuse ani koutkem oka nepohlédla. Nastalo hrobové ticho. Teda na takových deset vteřin.
,,Při řádu Belenyu, při Taseliho meči a při Militrii sedmiprstém, tě zapřísaham. Poz mi!“
Galetea zvedla zrak a uchechtla se podobným způsobem jako Gráine. Při tom zvuku se Markovi zvedl žaludek.
,,Co z toho? Slíbíš mi šlechtický titul a hromady zlata? Vlastní pozemky, drahé látky, vzácné, kameny, koberce, obrazy a velké lesy? Nebo snad rozlehlé pole a dlouhé řeky?“
Marko hekl bolestí a Galetea se znovu uchechtla.
,,Chci něco lepšího. Čistého, teplého a nemyslitelného. Nevšedního, nevídaného, přesto uskutečnitelného. Až přídeš na to, po čem toužím,tak si vysloužíš vstupenku z týhle díry.
