Ležím v trávě, nade mnou září slunce. Nebe je bez mráčků. Z jedné strany slyším šumění lesa, ze druhé hukot oceánu. Fouká tu příjemný větřík.
Je to nádherné místo! Připomíná mi kraj, kde jsem vyrůstal a vyvolává ve mně příjemné vzpomínky.
Jako bych něco zaslechl. Dětský smích. Zní mi povědomě. Přemýšlím, čí by tak mohl být. Vtom z lesa vyběhne holčička. Znám ji. Tolik mi chyběla! Když mě zahlédla, zaradovala se a přiběhla ke mně.
„Ahoj tati,“ říká mi stále se stejným kouzelným úsměvem. „Pojď si se mnou hrát. Že mě nechytíš!“ Opět mizí v lese.
Vběhla jsem do lesa. Ohlížím se, abych se ubezpečila, že za mnou běží. Ano, následuje mě. Stále zrychluji. Chudák, jistě už nemůže. To ale ještě neví, že ho na konci mé trati čeká překvapení.
Po několika minutách jsme na místě. Lesní řeka je na dohled. Ještě několik metrů… A skáču. On hned za mnou.
Když jsem byla úplně maličká, otec mě tu učil plavat. A také naučil. Navštěvovali jsme to tu často. Teď sem chodívám s mým chlapcem.
Byla to jen iluze, nebo halucinace. Slunce pálí čím dál víc. Asi začínám blouznit.
Uplynulo deset let od doby, kdy jsem opustil domov a spolu s ním ženu a dceru. Moc toho lituji. Myslím na ně každým dnem mého života. Je bez nich tak prázdný! Snad se mají dobře a myslí na mě stejně často. Protože jen to pomyšlení mi dodnes dávalo sílu. Chybí mi.
Abych řekla pravdu, vůbec mi nechybí. Dřív se mi po něm moc stýskalo. Říkal, že nám jde do světa přivydělat nějaké peníze na údržbu statku. Slíbil, že mě nikdy neopustí a že se vrátí co nejdříve. A já se toho držela. Hodně času jsem proseděla ne cestě a očekávala jeho návrat. Ale ta malá holčička již vyrostla a uvědomila si, že její otec slib nesplní. Zapomněl na nás a já se s tím dávno smířila. Jen mě mrzí, že maminka nemá takové štěstí. Skoro každou noc probrečí a nejspíše netuší, že to slyším. Věří, že se ještě vrátí a nikdy by na nás nezapomněl, ale v hloubi duše je přesvědčená, že se mu muselo stát něco zlého. Kdyby měla aspoň jistotu, že je mrtvý, mohla by se znovu vdát a spolu z bohyní plodnosti dát život dalším dětem. Ale takhle zbytek života promarní. Za to otce nenávidím!
Ležím v trávě, nade mnou září slunce. Až moc silně. Normálně by mi to připadalo nesnesitelné. Ale dnes ne, jelikož dnes je to naposled.
Asi rok po odchodu mě cesta přivedla do Elionatu. Tam jsem uzavřel smlouvu na deset let s Knížetem Terem. Přidal jsem se k jeho armádě. Výcvik býval někdy drsný, zato plat slušný. Jen myšlenky na rodinu mě držely nad vodou. Představa, že až se k nim vrátím a oni budou rádi nejen proto, že mne uvidí, ale také, že nikdy víc nebudou muset chodit v hadrech a přežívat na suchém chlebu. Myslel jsem, že pro ně dělám to nejlepší. Avšak téměř na konci mé vojenské kariéry si někteří místní lordi usmysleli, že tato zem patří lidem a elfí přistěhovalci ji musí neprodleně opustit. I když jsem nikdy nic neměl proti elfům, rozkazy mého pána zní jasně. Naše četa se skrze hvozdy vydala směrem na jihozápad, s cílem všechny lesní obyvatele vyhnat, nebo zabít. Některé jsme zastrašili a ti hned opustili tuto říši, jiní byli zatlačeni na pobřeží. A tam se nám, spolu s místními elfy, postavili v bitvě na život a na smrt. Bůh války nám nepřál. A proč by měl? K čemu je dobrá nenávist? K čemu nám to bylo, pokusit se vytlačit jiné? K čemu mně je to všechno dobré? K čemu ty vydělané peníze? To, co jsem udělal, přineslo jen zármutek, bolest a smrt. Přitom s rodinou jsme žili šťastně. Nevlastnili jsme palác, pole, ani příliš zvířat. Zato nám nechybělo to nejcennější, měli jsme jeden druhého. Ostatním to stačilo. Nechtěli, abych je opouštěl. Proč mně to připadalo málo? Jsem rád, že jsem si v posledních chvílích mého života uvědomil aspoň tuto bolestnou skutečnost. Útěchou mi zůstává, že ač se s nimi v tomto životě víc neshledám, naše láska nás spojuje navěky.
Ležím v trávě, nade mnou pálí slunce. Navzdory tomu, že jeho zář je pronikavá, mé oči začíná ovládat temnota. Společnost mi dělají tisíce mrtvých těl. Mužů, kteří sem šli z podobných důvodů, jako já a mně čeká stejný osud, jaký stihl i je.
Slunce zítra opět vyjde a přijde nový den. Jen jedno světýlko z oblohy vyhasne navždy.
Ležím v trávě a nade mnou září hvězdy. Nějak mezi nimi nemohu najít mou oblíbenou. Už od dětství jako by pro mě znamenala něco víc. Od otcova odchodu pro mne z nevysvětlitelného důvodu znamenala útěchu. Nedokážu vysvětlit, proč je mi z toho tolik smutno.
