Probral jsem se na lůžku.Už podle svého úboru a zbarvení stěn jsem poznal,kde jsem se po své příhodě probral-v nemocnici.Jedno z nejhorších míst v tomto městě.Odcizenost,strohost a strach,tyhle pocity vám na tomto místě nebyly vůbec cizí,ba naopak.Snad o něco hrůzostrašněji působilo krematorium,které bylo výhodně umístěno hned vedle nemocniční budovy.
Nemocnice vůbec nepůsobila staře,vždyť byla za daně zcela zrenovována.Ovšem člověk,který promýšlel zjev této budovy zřejmě nemyslel na pocity lidí uvnitř,kteří zde budou trávit svůj čas uzdravování.I hypermoderní výtvory byly na toto dílo krátké.V zájmu přesnosti a šetření na platech se do ozdravování pacientů zapojili stroje,které své ošetřování prováděly chladně a stroze.Jediný člověk si nebyl jist zda v tomto komplexu chodeb nebude omylem zapomenut.I laboratorní krysa by měla žaludeční problémy z počtů chodeb,chodbiček a zákoutí.
A já jsem se probral právě zde.....
Po otevření očí se plenta,zakrývající mou postel,rozhrnula a mě spočinul zrak na rozlehlosti pokoje.Z mého pohledu byla místnost velká jako fotbalové hřiště,jen chyběly reflektory a publikum.Snad poté bych vyloudil úsměv na svých rtech,ale jelikož jsem člověk,tak na mě okamžitě dolehla úzkost.Jediné co mě zlomyslně těšilo,že jsem v tomto pokoji nebyl sám.Napočítal jsem osm pacientů.Dveře se otevřeli a do místnosti vjela ocelově lesklá,naleštěná sestra.Vypadala jako automat na Colu,akorát byla menší s jednou optickou čočkou uprostřed svého domnělého těla.Přirazila k mé posteli a ocelově jemným hlasem řekla: „Vaše pořadový znak je 85901632457zy05,pokud by jste si tento znak nepamatoval,stačí se ohlásit znakem p7zy05.Vaše obtíže budou stanoveny po řadě vyšetření.Nyní začneme vaší teplotou.Chcete změřit teplotu,nebo si jí změříte sám?“
Jelikož jsem věděl,jak automaty měří teplotu-pomocí dlouhého teploměru,zavedeného až do nejtemnějších míst s pocitem,že vám začne vypadávat oběd horem-jsem zdvořile odmítl a poprosil o teploměr.
Po chvíli praskání v sestře z podavače na plechovky vypadl teploměr.Zasunul jsem si jej do podpaží a čekal až sestra odjede.Odjela.
Uvelebil jsem se a snažil usnout,z klimbání mě však probudil známí hlas: „Moc dobře,že sis nenechal měřit teplotu.Ti nový občas s automatem souhlasí a pak se nestačí divit co se stane,nejhorší je,že rozhodnutí nejde stornovat pokud se bráníš,tak jsi prohlášen za mrtvého.“
Poznával jsem ten hlas,zvedl jsem hlavu a zamířil pohled na jeho zdroj.Z protější postele na mě koukal kamarád ze školních let.
„Nazdar Petře,“ řekl jsem pln nadšení, „jak se máš a kde se tu bereš?“ vyhrkl jsem.
„No to víš,svět je malý....“ položil hlavu zpět na polštář.
„To teda je,“odpověděl jsem s úlevou,že tu nejsem jen s neznámými.
„A co ty?“Zeptal se ustaraně.
„Jen malá nehoda,“řekl jsem pobaveně, „už po třetí jsem nezaplatil nájem.“
„Jo,to pak jede raz dva.“
„Přesně,člověk párkrát nezaplatí za vodu...
Od Petra se ozvalo, „...jo.“
Pokračoval jsem, „...za plyn,elektřinu...“
„jo jo...“Souhlasil dál Petr.
„a vzduch a už se to s nim veze.“
„Bez vzduchu to prostě nejde,“konstatoval Petr.
„Přesně,“nyní jsem potvrdil já.
„A co se přesně stalo,“zeptal se znovu Petra a podložil si více hlavu,aby na mě viděl.
„No,tuhle přijdu domu.Zneklidnilo mě už to,že jsem si nemohl rozsvítit světlo ani ohřát jídlo.Jelikož jsem však byl po týdenní práci vyčerpán,nelámal jsem si s tím hlavu.Lehnul jsem si do pokoje a pomalu jsem usnul.Spím den,druhý,třetí,čtvrtý a pak jsem se probudil s dojmem,že se dusím a vážně....dusil jsem se.Byl to nepříjemný pocit,snažil jsem se nadechnout,ale prostě to nešlo.Tak jsem zavolal záchranku.....no a teď jsem tady.Kdybych věděl,že mě vezmou sem,tak bych se radši dodusil.“
Přemýšlel jsem,jestli se mám zeptat na totéž,ale nebyl jsem si jist,zda je to vhodné. Než jsem však stačil cokoliv podniknout,tak mě vyrušil jiný pacient.Zřejmě pocházel z Afriky,jelikož byl černý jako uhel.
Pravil:„Jo elektřina je svinstvo,bylo krásně bez elektřiny.Ani nebylo tolik mrtvých.Ale dnes?Dneska je to lidem málo,stále nový zástrčky a spotřebiče....a nové a nové věci na elektřinu.I já byl takový stádní člověk,vše elektrické,plně spotřební.Účty jsem platil včas a také přeplácel,což se mi vymstilo.Jednou byl přeplatek tak velký,že se energetici rozhodli mi vpálit jednu elektrickou bombu.Prostě místo obvyklého napětí,tam prskli pětkrát více elektřiny než obvykle.Zrovna jsem montoval druhý videopřehrávač,v tom to ke mně dorazilo.Koukl jsem do zástrčky,co to tam tak zurčí a ono to elektřina.Vyskočila mrška tak rychle,že jsem nestačil reagovat.Byt lehl popelem a já jsem změnil národnost s barvou pleti.“Skončil svůj příběh a znovu se zadumal.
Nyní svůj příběh připojil i Petr.
„To zase já jsem podlehl mamonu a snažil jsem se hromadit a hromadit.Podařilo se mi to.Nyní jsem druhý nejbohatší člověk na světě.Ten první,je moje žena,která se se mnou rozvedla.....to však není onen problém,proč jsem zde.Snad kvůli lenosti nebo nechuti k životu jsem začal pojídat všechno co vykazovalo možnost konzumace.Jedl jsem,jedl jsem a jedl jsem.Nakonec mi moje milenky řekli,že bych vážně se sebou měl něco dělat,když už se nevejdu do ložnice,tak to je vážně špatný.Dal jsem na radu jednoho reklamního prodejce.Nabídl mi tabletky na hubnutí a já je koupil.Pak jsem je užíval a užíval,až jsem je spotřeboval.Tak jsem užíval další a další.Vážně jsem zhubl,ale za špatného počasí jsem nemohl vyrazit na ulici,hrozilo že mě odfoukne vítr.Nepřestal jsem a hubl dál.Těsně před smrtí mě zachránil sluha,který řekl,že pokud skrz mě prosvítá,tak je to vážně špatný.A proto jsem tu.“
„To mi připomíná mě,“řekl blonďák ležící v posteli na kraji pokoje, „reklama je větší svinstvo,větší než elektřina.Já jsem podlehl představě,že jsem něco méněcenného.Moje přítelkyně se mnou začala chodit před pěti lety,líbilo se jí moje atletické tělo a blonďaté vlasy,když jsem jí požádal o ruku,řekla,že si mě vezme jen v případě,že se zbavím brýlí.Měl jsem jí moc rád,tak jsem hledal schůdné řešení.Jeden reklamní prodejce mi prodal tablety,které zaručovali zlepšení zraku.Po dvou letech používání jsem částečně oslepl.A ani mi nechtěj vrátit peníze.“Dodal klidným hlasem.
„Je to svinstvo,“stačil jsem ještě konstatovat,než se otevřeli dveře a do místnosti vjel malý bílý robot,který vypadal přesně jako plastikový koš na odpadky.Zastavil u mne,chvíli vyhodnocoval údaje mých bio senzorů a pak pravil: „Prosím,odevzdejte teploměr.“
Vzal sem si teploměr z podpaží a vložil do připraveného portu.Znovu to v robotovy bručelo. Pak mi ledově sladkým hlasem oznámil: „Vaše teplota je nekorektní k vašemu stavu.“
Otočil se a odfrčel pryč.Jen jsem s otevřenou pusou na něj koukal: „Cože?“ Vykřikl jsem překvapeně.
„Klid,“ řekl muž co dostal elektrický přeplatek, „teď vás začnou vyšetřovat,pro vaše zdraví.“
Opřel jsem se o lokty,abych na chlapíka lépe viděl a nechápavě jsem se zeptal: „Cože?“
„Jde jen o zaběhnutý postup,nyní se vyšetří,jak to že jste v dnešní době tak zdraví.“
Můj mozek,snad z minulého nedostatku kyslíku,vypověděl službu.Jen tak si vysvětluji,že dva dny jsem byl schopný opakovat pouhé, „Cože?“
Během dvou dnů jsem absolvoval řadu rentgenů,odběrů krve a moči,hlenů a slin.Snažili se mi provést i vyšetření vaječníků,což se jim vzhledem k tomu,že jsem muž nepodařilo.Poté co jsem se doktorovi omluvil,že nejsem žena,se restartoval a aktualizoval systém.
Během mého pobytu dvakrát spadl systém budovy.Světla zhasla a větráky utichly.Pacienti na operačních sálech byli prohlášeni za mrtvé .
Byla to úleva, když mi pak řekli,že alespoň můžou odpočívat v pokoji.Na druhou stranu,to ticho a tma bylo uklidňující.
Prý výpadky systému mohou ničit ošetřovatelské programy robotů,ale firma Doors 89,která systém zavedla si starosti nedělala.Za to nám bylo nastolen teror.Roboti nás chodili budit ve tři ráno,brali nám krev ve čtyři ráno a omylem jednomu pacientovi amputovali ruku.Svůj omyl napravili,přišili mu ji zpět a nyní s ní pacient může hýbat do všech směrů.
Všechny nástrahy by jsme překonali nebýt velké vizity.Přijela brzy ráno.Zrovna se robot snažil z pacienta vytáhnout třetí litr krve,když do pokoje vrazil obrovský zelený robot se třemi chapadly.Zkontroloval naše bio senzory a úřednickým hlasem nám oznámil,že došlo veškeré jídlo.Nemusíme se ale prý bát,energie pro roboty je dostatek.To jsme si oddechli,doufejme né naposled.Po chvíli ticha a vrčení procesoru nám dále oznámil,že pro nedostatek prostěradel se nutně musí snížit počet pacientů.Čtyři pacienti to z úleku vzdali a já jim záviděl,konečně budou mít klid.Zabalili si věci a úprkem směřovali k domovu.Doktor se otočil a majestátně vyrazil zpět do své nabíjecí místnosti,kde přebýval v době nečinnosti.
Přežili jsme další den.Petrův stav se od dne ke dni zlepšoval i já už jsem si nepřipadal tak zdravě,a bylo vidět,že to doktory těší.Po chemicky upravované kaši s chemicky vypěstovanou slaninou,přivezli nové pacienty.Jeden pacient spolkl ježka v domnění,že se obohatí o nové zážitky.Druhého pacienta přivezli s vážnější diagnózou.Při rentgenu hlavy mu nenašli mozek.
Byl označen jako zvláštní případ.
Po měsíci léčby jsme s Petrem byli dostatečně připraveni na propuštění z tohoto zvěřince. Petru už neprosvítal a mě bylo vyloženě zle.Doktor nám poděkoval za trpělivost a pogratuloval k nově narozenému potomkovy,pak spadl systém a musel restartovat.
Vykročili jsme do letního dne a došlo nám,že celou nemocnici jsme blbě navrhli.
