Pohlédl jsem jí nesměle do očí, abych zachytil její myšlenky. Nevím, zda jsem to v nich viděl jen proto, že jsem si to přál vidět, nebo zda to tam skutečně bylo, nicméně v ten okamžik jsem cítil, že myslíme oba na totéž. Pomalu jsem se k ní přiblížil a napil se z jejích úst, která krátce zavzdychala, když jsem jí položil ruku do klínu, abych alespoň pro malou chvíli ukojil svoji žízeň, jež tím však jen vzrostla. Ta ústa, znající tisícero úsměvů, byla tak hebká, její rty s nepatrnou jizvičkou na svém těle tvořily dokonalý závoj jejím bílým zubům. Opatrně jsem ji snesl na lůžko pokládajíce sošku z křišťálu, křehkou a drahocennou, a ona se rozevřela jako motýl vystavující své barvy slunci. Přikryl jsem ji svým tělem, aby mi nezamávala křídly a neulétla s nastávajícím rozbřeskem. Aby mi nevyprchala jako sen. Ó ženo, které bylo svěřeno umění tak nesmírné, že je možno v tobě probudit nový život, ten večer jsi dala život ty mně, nalezla jsi jeho smysl a tím i jeho podstatu. Ztracen v tvém klíně a v tvých očích jsem přece objevil cestu, po níž jsem již nekráčel sám, ale kde jsi mě ty, má lásko, držela za ruku. A jestliže já tě snesl do měkkých peřin a polštářů, jež byly posléze provoněny tvými rozhozenými vlasy, ty jsi mne vynesla do nebeských výšin na křídlech lásky, jež mnou náhle zamávaly tak prudce, že jsem se zřítil vedle tebe a tiše oddechoval chvějíce se přitom po celém těle.
