Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Trojice (I. kapitola)

„Shirley jsem potkal, když mi bylo patnáct let na univerzitě v Bostonu. Byla to kočka. Na škole po ní koukali snad všichni kluci, a proto jsem ani nechtěl uvěřit, že si vybrala právě mě. Šli jsme spolu na vánoční ples. Když jsem pro ni přijel otcovým vozem, myslel jsem si, že vidím anděla. Měla tmavohnědé lokny a dlouhé bílé šaty, které se leskly, jako by byly ze stříbra. Celý večer jsme se báječně bavili a na rozloučenou mě lehce políbila. Potom šlo všechno rychle, stali se z nás přátelé, potom milenci a o deset let později jsme se vzali. Shirley byla stále veselá, klidná a přátelská, ale já se stával čím dál tím víc nesnesitelnějším a ustrašenějším. Bál jsem se, že ji ztratím, proto jsem taky hodně žárlil. Byl jsem jí přímo posedlý. Dva roky jsme žili v hrozném stresu a napětí, ovšem pak mi řekla, že jestli se nezměním a nebudu takový, jakého si mě brala a jakého mne miluje, odejde. Bylo to těžké, snažil jsem se, jenže jsem to nedokázal. Za dalších pět měsíců odešla. Večer si sbalila kufry, předplatila si jízdenku neznámo kam, naposledy mě políbila a zmizela. Hledal jsem ji a stále po ní pátrám, ale všechno je marné. Svým přátelům neřekla nic, rodina o ní neví, a tak mi nezbývá než čekat. Shirley Mittensová, vrať se!“
„Patti znám od dětství. Bylo to roztomilé miminko, chytré batole, oslnivě inteligentní dítě, hvězda střední školy a konečně nejbáječnější žena, jakou znám. Její matka zemřela při porodu a malou Patricii poslali do dětského domova ve Philadelphii. Tam jsem ji také objevila. Jako čtyřměsíční holčičku jsem ji přivezla do svého domu a všichni si ji zamilovali. Ale o dvacet let později se zamilovala ona. Přivedla si domů vychrtlého mládence, s pronikavýma očima, dlouhými, mastnými vlasy, oblečeného do černé kůže. Tehdy jsem se kvůli němu strašně pohádaly, prohlašovala, že je to ten nejlepší člověk, jakého zná. Já jsem na ni křičela, že určitě fetuje a je to kriminálník. Nato si Pat sbalila kufry a odjela s tím nejbáječnějším klukem, jakého zná, na motorce. Čtyři roky jsem nečetla noviny, abych nenarazila na článek o znásilnění mladé dívky, strašlivé havárii na dálnici, zfetovaných výtržnících nebo o mladých lupičích bank. Čtyři dlouhé roky jsem čekala, až zazvoní zvonek a ke mně se přibelhá vyhublá bytůstka s černými kruhy pod očima, odbarvenými vlasy, lacinými řetězy kolem krku a bude škemrat o přístřeší. Čtyři roky jsem si připravovala uvítací řeč, kde bych zmínila všechny své přednosti a udělala bych velkorysé gesto. Ovšem o pět let později u mého domu zaparkoval červený sporťák, z něhož vystoupila elegantní žena s kufříkem. Ano, Tricia se vrátila, ale namísto zubožené holčičky přišla dokonalá žena. Se slzami v očích jsem se přivítaly a Pat mi sdělila, že dostudovala práva, našla si skvělou práci u soudu a je zasnoubená. V mých očích okamžitě vytanul obraz vychrtlého feťáka a Patricia mě prozřetelně uklidňovala, že jde o velmi slušného muže. Nežila u mě ani měsíc, když jsem jednoho rána našla navoněný list papíru, kde mi za všechno děkovala, loučila se a jen tak mimochodem připsala, že zrušila zasnoubení a dala výpověď v práci. Okamžitě jsem vyhlásila pátrání, ale policista mě odbil, že je plnoletá a může si tedy dělat v mezích zákona co chce. Tak jsem ji znovu ztratila. Zmizela a nikomu nedala vědět, kam. Jako by se po ní slehla zem. Doufám, že za chvíli před mými dveřmi zase zastaví červený sporťák, ale ta chvíle už trvá přes rok. ,Tricia Carrierová, znáte ji?´“
„Fay jsem ulovil na diskotéce. Byla to dobře vyvinutá blondýnka s oslnivým úsměvem a velikýma šedýma očima, taková, jakou znáte z playboye. Připadala mi strašně naivní, snadná kořist na jeden večer. Pozval jsem ji do svého bytu a ona šla. Nevím, jestli jsem vystřízlivěl, nebo se naopak tolik opil, ale namísto abych si s ní jen užil, nepokusil jsem se o nic. Jen jsem tam tiše seděl a naslouchal jejím slovům. Myslím, že mi vysvětlovala funkce jaderných reaktorů. Začali jsem se scházet a já jí zcela propadl. Náš vztah byl zpočátku velmi zvláštní, jenom jsme si povídali, bavilo mě to, to ano, protože Fay byla nesmírně zábavná a milá, ale i přesto jsem chtěl víc. Nabídl jsem jí něco vážnějšího a ona odmítla. Myslel jsem, že je konec, ale Fay to tak vůbec nebrala. Řekla, že se nechce stát mým sexuálním vyžitím, ale že mě velmi miluje. Rok mezi námi nedošlo k ničemu jinému, než k polibku, ale i přesto jsme spolu byli spokojeni. Jednou, vím, že to bylo v únoru, za mnou Fay přišla, přivinula mě k sobě a řekla: „ Už jsme si řekli všechno, pojď na ten sex, tak nebudeme muset mluvit.“ Milovali jsme se asi dvě hodiny v mé kanceláři. Potom mě doprovodila domů. Otevřeli jsme si láhev vína a myslím, že mě opila. Probudil jsem se v posteli, oholený, v pyžamu a spokojený se sám se sebou. Úsměv mi ztuhl na tváři, když jsem si téhož večera pustil záznamník a tam byl vzkaz od Fay. Řekla, že se už nikdy nevrátí, že její láska ke mně nikdy nevyprchá, ale ať si vezmu první ženu, kterou budu milovat alespoň tak jako ji. Tohle mi vehnalo slzy do očí. Hořkost a stesk jsem zapíjel v baru ještě týden. Když jsem pochopil, že je pryč, když jsem obvolal všechny její známé a přátele, když jsem o ní neslyšel déle než šest měsíců, prodal jsem svůj byt a odjel jsem do Nového Mexica, abych zapomněl. Ale copak to jde? Každou noc vidím její tvář, cítím její teplé tělo a mluvím s ní v myšlenkách. Jestli ještě žiješ a je pravda, co říkáš, vrať se mi, Fay a vezmi si mě za muže! Jestli už nežiješ, vezmi si mě stejně, i když já bych šel nejspíš do pekla, ne za tebou anděle, ale i to je snad lepší, než tohle soužení. Fay O´Bolesterová slyšíš?!“

Když Patricia poznala Shirley celé město se topilo v záři vánočních ozdobiček a třpytícího se sněhu. Ano, vánoce před pěti lety byly pro obchodní domy obzvláště výnosné, pro děti obzvláště sněhové a pro Patt obzvláště neklidné.
Právě utekla z domova s chlapcem, kterého znala sotva tři měsíce. Sněhová břečka pleskala pod koly jeho zánovní motorky a Tricia ho pevně držela kolem pasu ve snaze získat alespoň nějakou oporu do budoucího života. Avšak po pár kilometrech divoké jízdy se motocykl zastavil. Pat nejprve nechápala, proč by měli odpočívat právě tady, na zasněžené skládce daleko od světel velkoměsta, jenže potom, co tu stála i tehdy, když už červené mlhovky svítily v dálce a na prázdnou peněženku lehce padaly sněhové vločky, pochopila. Pochopila, že se jí rozplynul jeden z jejích snů a slíbila si, že nedopustí, aby ztratila i další.
Vyšplhala se zpátky na silnici a stopla si první auto, které jelo kolem. Cítila v sobě takové zvláštní píchnutí, když nastupovala do žlutého taxíku, jakoby jí něco zevnitř říkalo: „Tak, teď to začíná, Patricie Carrierová, tvůj život leží jen ve tvých rukou.“
„Ahoj! Jmenuji se Shirley a tohle je Bob.“ Usměvavá tmavovláska pokynula rukou k řidiči taxíku, který si nervózně zapálil cigaretu.
„Těší mě, já jsem Patti, Patti Carrierová.“
„Můžu už jet, nebo tu budeme stát dalších půl hodiny?!“ utrhl se na ně Bob.
„Jo, bože!“ odvětila Shirley a usmála se na Pat: „Kam to bude, milánku?“
„No, já vlastně nevím.“ Znejistěla.
„Ale! Takže jestli nemáš nic proti tomu, já jsem na cestě na letiště, ještě dnes odlítám do Bostonu, studuju tam.“
„Klidně, na letišti si už nějak poradím. A co studuješ?“ Patricia nasadila konzervační tón aby na ní nebylo poznat, jak je osamělá a vystrašená.
„Práva. Už druhým rokem. A ty?“ opáčila Shirley, jejíž oči se právě zaleskly ve světlech protijedoucího vozu.
„Krásné oči!“ Řekla bezmyšlenkově Tricia.
Její spolujezdkyně se rozesmála zvučným hrdelním smíchem.
„Vlastně, navštěvovala jsem základní školu ve Wilmingtonu, ale momentálně nejsem na žádné škole.“ Vykoktala ze sebe pokorně Patricia.
„Hele, poslyš, ty utíkáš, že jo?“ vypálila na ni otázku jako blesk a pevně se jí zahleděla do očí.
„Ano.“ Řekla tiše a bylo jí do pláče. Necítila se volně, jako pták, kterého vypustí z hnízda, jak se to píše ve všech knihách, ale doléhala na ní veliká tíseň a strach z okolního světa.
„Jasně. Byl v tom kluk?“ pokračovala pobaveně Shirley.
„Hm.“ Zahuhlala zase Pat.
„Tak to já dobře znám, milánku,“ pronesla soucitně, „koukni, už jsme tady.“
Na to zprudka otevřela dveře auta, přijala od stále nakvašeného Boba zavazadla, zaplatila, upravila si sportovní kostýmek a rázným krokem vykročila směrem k letištní bráně.
Patricia za ní hleděla, než ji hlasité odfrknutí řidiče připomnělo, že má vystoupit. S mizejícím taxíkem se ztrácely i poslední cáry jediné jistoty, kterou poznala za poslední dvě hodiny.
Zničeně se usadila na lavičku a přemýšlela, jestli se přece jenom nevrátí domů k velikým vlněným bulíkům a hrnečku teplého kakaa.
„Ehm,“ ozvalo se náhle za ní, až polekaně vyskočila, „promiň, jestli jsem tě vyděsila. Chtěla jsem ti jenom říct, že můj přítel se rozhodl, že tady ještě pár dní zůstane a jeho letenka je volná. Takže, kdybys chtěla opravdu vypadnou, Boston tě vítá s otevřenou náručí, Patti.“ Doširoka rozevřela oči a vykouzlila na tváři úsměv čekajíce odpověď.
Patricia se ohlédla kolem sebe, jako by je někdo sledoval. Rovnala si v hlavě všechny události dnešního dne, viděla matčiny unavené oči, bulíky i kakao, ale přesto řekla: „ Tak jo! Jedeme.“ A odhodlaně vykročila směr Boston!
Autor:
E-mail: zitka.greg@centrum.cz
Vloženo: 10:30:46  08. 09. 2006


Hodnocení:
4.9 (7 hlasů)

Komentáře (8)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.