„Pane bože! Je to možný! Shirley Blacková?“ Z nákupního střediska se na přeplněné parkoviště vyřítila pohledná rusovláska, vzrušeně mávající zelenou kabelkou.
„Prosím?“ vytáhla obočí dáma s růžovou kabelkou.
„Ano, ano,“ horlivě přisvědčovala rusovláska, „známe se z letadla. Dala jste mi letenku vašeho přítele. Taky jsme si dopisovaly!“
„Ne!“ Vydechla Shirley. „Patricie Carrierová!“ Obě ženy se vroucně objaly, přičemž se desítky zdvižených očí pomalu obracely zpět.
„Je to tak strašně dlouho. Co pořád děláš? Jak se máš? Moc ti to sluší.“ Dojatě se ptala Shirley.
„Ach, to je na dlouhé povídání. Jsi tu autem?“ odpovídala Pat a otírala si oči kapesníkem.
„Ne, máme ho v opravně. Manžel boural.“
„To je mi líto,“ zopakovala Patti naučenou frázi, aniž by chtěla. „Tak pojď, svezu tě.“
„Krásné auto.“
„Díky, dostala jsem ho, tedy, vlastně jsem ho vyhrála.“ Usmála se Pat.
„Vážně? To jsi byla nejmíň miss USA, ne?“
„Ne! Ale to je teď vedlejší. Povídej raději, jak žiješ? Dostudovala jsi práva?“
„Ano, dostudovala, teď dělám právničku pro jednu soukromou firmu, ale kdybych mohla, tak toho nechám.“ Odvětila Shirley.
„Proč bys nemohla?“
„Ale! Znáš to. Něco se naučíš, získáš praxi a potom, když si tě někdo vezme a ty už nemůžeš flirtovat a bavit svoje okolí, zářit, poznáš, že vlastně nic jiného, než to co ses naučila a co děláš, neumíš.“
„Mělo by to být jiné, Shirley,“ Patti zadumaně odvrátila pozornost od řízení a na chvíli upřela zelené oči na svou přítelkyni.
„Jo, to se líp říká, než dělá, Pat. No, ty jsi teď…“
„Právnička,“ doplnila ji Patricia.
„Ne, taky! Takže jsi přece šla do Plymouthu.“
„Ano a byla to dobrá volba, Shirley Blacková!“ obdařila ji zářivým úsměvem a přidala plyn, aby stihla zelenou na příštím semaforu.
„Tak pozor, už ne Blacková. Mittensová. Teď je ze mě paní Mittensová.“ Pochlubila se.
„No ne, tak si tě přece vzal!“
„Hm, to jo, vzal si mě!“
Patricii se zdálo, že v jejím hlase nezaslechla očekávané nadšení, ale dál se věnovala řízení, rušená už jen občasným: „Tady rovně.“, „Teď zahni doprava.“
„Jsme tu. Máš nádherný dům.“ Obdivovala malý přízemní domek natřený na bílo, jehož jediné veliké okno zakrýval rozložitý tis.
„Nechceš jít dál a dát si třeba kávu?“ ptala se Shirley.
„Ne, děkuju,budu už muset jet. Tak jsem tě ráda viděla. Snad jindy, zavoláme si!“
„Určitě!“
Pat nastartovala a odjela alejí vzrostlých topolů, ale věčná drbna, slečna Thelma Purloinová, mohla vidět, a také že dobře viděla, jak toužebně se Shirley dívala za mizejícím sporťákem. Ještě téhož dne vytanuly v ulici fámy o její sexuální orientaci, tolik si slečna Thelma pospíšila!
O několik dnů později se auto objevilo znovu, což její teorii pouze utvrdilo.
„Tak mě tady máš!“ políbila Pat Shirley na tvář.
„Nemohla jsem se dočkat. Pojď dál, upekla jsem jahodový koláč, já prostě zbožňuju jahody!“ Básnila Shirley o něčem gumovém ve ztvrdlé trošce mouky, co jahodami poseté, nadýchané těsto, připomínalo jen velmi vzdáleně.
Dlouho spolu seděly u nízkého stolečku,pily kávu a povídaly si. Shirley občas přestala mluvit a upřela své veliké oči na Pat. Pootevřela ústa, jako by chtěla zhluboka vydechnout, ale pak je zase rychle zavřela a odvrátila se.
„Shirley, smím se tě na něco zeptat?“ pravila Pat do ticha ztemnělého pokoje. Hlavou jí výřily tisíce myšlenek.
„Ano, jistěže.“ Vyhrkla Shirley přidušeným hlasem.
„Ehm…,“ vydechla Pat a najednou ztratila odvahu. Něco v hlase její přítelkyně jí v tom zabránilo, proto rychle dodala: „Zase přijdu.“ A pokusila se o vřelý úsměv.
Potom se rychle zdvihla a opustila dům Mittensových, jakmile to bylo možné.
„Kirku, já jsem tu nikoho neměla! Nehodlám se s tebou pořád hádat!“ Křičela Shirley otírajíc si slzy.
„Nelži mi, Shirley, vím, že mi lžeš! Vaříš si kávu do dvou šálků a sníš polovinu jahodového koláče?! Nelži mi!“ Kirk Mittens zběsile přecházel po pokoji. V ruce pevně svíral propocený kapesník.
„Ty jsi snad zešílel!“ Bránila se.
„Zešílel, tak já, že jsem zešílel,“ řval Kirk nepříčetně. Uchopil manželku za ramena a třásl s ní. „Já jsem naprosto normální, naprosto! To jenom coura si vodí domů kdekoho!“
„Puť mě, Kirku, to bolí!“ Pustil ji. „Nenávidím tě! Já tě k smrti nenávidím,“ zajíkala se. Potom za hlasitého pláče vyběhla z pokoje.
„Shirley, prosím tě, odpusť mi. Já nevím, co to do mě vjelo. Ty si můžeš přivést domů koho budeš chtít, jenom mi, prosím, odpusť.“ Shirley se uslzenýma očima dívala na svého muže, jak klečí uprostřed uklizeného obýváku. Za ním byl stůl přichystaný k večeři.
„Ano, odpouštím ti,“ řekla roztřeseně, „ale Kirku,“ dodala pevně, když radostně vyskočil, „jestli se to nezlepší, nezůstanu. Jednoho rána už mě prostě nenajdeš vedle sebe, a potom už se nikdy nevrátím! Nikdy!“
„Ano, já se ale změním, nikdy se to už nestane, přísahám, miláčku.“ Políbil ji na rty. Ten večer se báječně pomilovali.
„Slečno, vypadla vám peněženka.“ Pospíchala Patricia za drobnou blondýnkou, strkajíce do lidí, kteří chvátali na některý z okolo stojících vlaků.
„Ach bože, moc vám děkuji,“ usmála se přátelsky, „já jsem Fay O´Bolesterová, jak říkají vám?“ Podávala jí ruku.
„Mě?“ Podivila se Pat. „Ah, mě říkají Patricia.“ Opravila se rychle.
„Ó, znala jsem jednu. Všichni jí říkali Pattynko. Byla velmi krásná, jako vy,“ prohodila Fay, „nosila velikou červenou kabelu a vytahovala z ní maličké gumové bonbóny.“ Zasmála se zvonivým smíchem. Její hlásek pištivě přeskakoval a Patty připadala dětská.
„Já červenou kabelku nemám,“ řekla přece.
„Ale, to nevadí, určitě nemáte ani gumové bonbónky. Stejně je nikdo neměl rád. A možná ani Pattynku ne.“ Přemýšlivě se podívala na nádražní hodiny.
„Děkuju,“ zasmála se Pat.
„Óch bože, tak jsem to nemyslela. Promiňte,“ sklopila oči.
„Ale vždyť to nic. Kolik vám je?“ Odvětila a uvědomila si, že ji tahle obyčejná a možná trochu naivní dívka velmi zajímá a baví.
„Bylo mi devatenáct,“ chlubila se Fay, „není to na mě vidět.“
„Ale ne, naopak.“ Řekla Pat, která uvažovala o sedmnácti.
Nastalo tísnivé ticho, do něhož zazpíval Fayin hlásek: „Miluju nádraží. Jako malá jsem se zajímala o lokomotivy. S dědou jsme je modelovali z vyškrtaných zápalek, ale když umřel,“ na chvíli se truchlivě odmlčela, „všechny shořely.“
„Jak se to stalo?“ Ptala se věcně Pat.
„Náš byt před třemi lety vyhořel. Nikdy se nezjistilo, jak ten požár vznikl.“ Pokrčila rameny.
„Muselo to být…,“ hledala slova Pat.
„Těžké.“ Pospíšila si Fay.
„Ano, velmi těžké.“ Usmála se Patricia.
„Kam vlastně jdeme?“ Přešla Fay náhle na jiné téma.
„Ach ano, kam vlastně?“ Rozhlížela se Pat po neznámých ulicích.
„Bydlím kousek odtud, nechcete ke mně zajít na kávu?“ Navrhla Fay.
Patricia odolala pokušení říct, že děti by kávu pít neměly a řekla s vroucným úsměvem: „Moc ráda Fay.“
Cestou k dívčině bytu se ještě dozvěděla o tom, co jedí slavné herečky a její babička, vyslechla vlnu nevole proti testům na zvířatech, dokázala vyjmenovat Fayny psy a bezpečně by poznala zákeřného teroristu, který se právě chystá střílet.
Fay byla velmi přátelská, velmi upovídaná a velmi obětavá. Ovšem Pat viděla v jejích slovech něco víc, než pouhé tlachání a naivnost, s jakou Fay líčila všechny svoje historky.
Shirley právě usínala nad jedním ze svých případů, když se rozezvučel domovní zvonek.
„Patricio, jsem ráda, že jsi přišla,“ usmála se na svou návštěvnici.
„Já taky, ale někoho jsem sebou přivedla, nevadí?“ Ptala se Pat.
„Ale vůbec ne, jestli ten člověk nevypije čtyři hrnečky kávy, protože už skoro žádnou nemáme.“ Smála se Shirley a sepjala si vlasy perleťovou sponou.
„Tohle je Fay O´Bolesterová. Fay, tohle je Shirley.“ Postrčila Pat Fay před sebe.
„Těší mě,“ vypískla nepatřičně Fay, ale vykouzlila na tváři oslňující úsměv.
„Mě také velmi těší,“ podala jí paní domu ruku, „pojďte dál.“ Zvala je a ustoupila, aby mohly projít do prostorné, avšak temné haly. Fay se potěšeně vrhla kupředu, Patricia si elegantně upravila kostým a následovala ji.
Byly to kroky k jejich společnému přátelství, které se v příštích dnech jen upevnilo. Shirley jako by omládla, Pat ztrácela svou vážnost a Fay pomalu dospívala.
PO DEŠTI VYJDE SLUNCE, ALE PO SLUNCI NÁSLEDUJE DÉŠŤ.
