Noc přešla v den a vesnici uvítalo nové ráno. Seleven se probudil ještě před svítáním. Obešel každý dům, zkontroloval strážní ohně, ale nic nenasvědčovalo nějaké nevítané návštěvě – koneckonců, kdyby se zrůda ve vsi objevila, poznal by to na první pohled. Nakonec zašel za Elveris.
„Něco zvláštního?“
Serafína sebou překvapeně trhla. „Selevene, chodíš jako duch!“
Seleven pohodil hlavou. „Taky mě můj mistr v mládí netloukl nadarmo.“
Elveris jenom poznámku přešla a obrátila se k lesu. „Celou noc byl klid. Sem tam prošla nějaká liška, bylo slyšet vytí a houkání sov – ale to je tak všechno. Nikde žádná zrůda. Zůstaneme tu nebo pojedeme na Urehard?“
„Odjíždíme,“ odpověděl Seleven bez váhání. „Mám chuť si s tím samozvaným kouzelníkem promluvit z očí do očí.“
„Vadí ti snad na něm něco?“
Seleven zaváhal. „Zatím ne a to je právě ten problém. Choval se příliš mile, příliš vstřícně a tvářil se, jakoby mu to tady všechno patřilo. Většinu lidí odhadnu už při prvním rozhovoru, ale tenhle Elron – podivný patron. Nevím, jestli je zrovna ten typ, který by stál za záchranu obyčejných lidí.“
„Tak tedy na Urehard!“ zvolala Serafína a odešla ke koním.
Seleven stál, díval se směrem k ubíhající řece a přemýšlel. Urehard a jeho záhadný pán Nelrik. Možná jsem příliš podezřívavý, ale něco mi říká, že tahle dvojice k sobě moc nepatří – koneckonců, Urehard je člen královské rodiny a navíc arleonovské větve, která má právo na trůn... proč by tedy dával své panství nějakému lordu Nelrikovi, o němž jsem v životě neslyšel a který má nejspíš sklony k šílenství? A navíc ještě ta zrůda...
„Selevene?“
Strážce se otočil za Elveřiným hlasem.
„Jedeš nebo tu hodláš zůstat? Čeká nás několik dní cesty, tak by sis mohl pohnout!“
Seleven pokýval hlavou. „Už jdu.“ Obrátil se směrem k řece. Ale ještě se vrátím...
Sedlové brašny byly přeplněné děkovnými dary od vesničanů, až se Selevenův kůň nervózně ošil pod nezvyklou vahou, když na jeho hřbet přibyl ještě jeho pán. Při odchodu je provázely smutné pohledy lidí a poslední chabé pokusy přesvědčit je, aby zůstali. Oni však museli dál.
Jeli dlouhou roklí podél divoké říčky, jejíž hladina se čeřila při každém nárazu vln o ostré skalisko, kterých byla jejich cesta plná. Koním se šlo těžce po kamenitém břehu tvořeném z neomletých úlomků skal spojených pískem, do nichž se jim při každém kroku zabořila noha až po spěnku.
K večeru se začaly hnát po obloze mraky. Slunce se předčasně uložilo ke spánku, aniž by ještě dosáhlo vrcholků hor, kde se nacházela brána k jeho loži. Se zatměním se spustil déšť. Kapky ostře bubnovaly do ramen obou poutníků, jejichž hlavy těžkly s postupujícím večerem. Nebylo však kde se skrýt. Až po dlouhé době našli suché místo pod skalním převisem, kde se mohli uložit a přečkat několik hodin, než se přehnala největší průtrž a než nabrali zpět své ztracené síly.
A tak to šlo i další dva dny. Rána byla chladná a vlhká, provoněná deštěm a pachem říčky, po několika hodinách obloha potemněla a na zem se spustil liják.
Náhle se však krajina kolem nich změnila; rokle se rozevřela jako ruce matky vítající zpět své ztracené dítě a přímo před nimi se rozprostřely široké, zavalité kopce, hustě porostlé lesy, z nichž zlověstně čněla rozšklebená skaliska. Ponuré zamračené ticho dokreslovalo detaily ztemnělé krajiny.
Náhle se Elveris narovnala v sedle a natáhla ruku kamsi ke vzdálenému bodu. „Tam! To musí být Urehard.“
Seleven na to místo zaostřil. „Ano,“ přikývl po chvíli. Kopl koně do slabin a zvíře se vydalo vstříc temnému obrysu na vzdáleném kopci.
Oblaka se kupila v ohromné mačkající se stádo a své rozhořčení dávala najevo hlasitým duněním hromu, jež se s přibývajícími hodinami stupňovalo. Stromy se ohýbaly pod nápory větru, černá tvář nebe se snášela stále níž a koně obou poutníků se již začínali vzpírat takové námaze a okolí, které je k smrti děsilo. Brzy se temná tečka v dálce začala měnit a dostávat stále zřetelnější kontury – dlouhá stezka, která nejdříve vedla lesem, se po chvilce stala širokou, kamením dlážděnou cestou, končící několikametrovou hradbou, za níž se Urehard teprve představil v celé své kráse a velikosti. Pevnost nesla tvar jakéhosi členitého svahu, který byl nejvyšší na jeho vzdálenější straně, kde jej střídala skála strmě se svažující do propasti. Od nejvyvýšenějšího bodu vzadu se věže postupně snižovaly, než se spojily v hlavní jádro hradu, od něhož vedlo dál otevřené nádvoří a železná brána, sevřená z obou stran pásem hradeb.
Seleven s Elveris se udiveně zastavili před vchodem. Ohromené mlčení prolomil až Strážce: „Jaký význam má v těchto časech pevnost, jejíž brána je otevřená?“
„Možná...“ zamyslela se Elveris, „možná nás očekávají...“
„Pochybuju,“ odvětil Seleven a rázně zakroutil hlavou. „Pokud není Nelrik úplný hlupák, musí mu dojít, že se zrůda blíží každým dnem. Jakou má záruku, že tu budem dřív než ona?“
Elveris pokrčila rameny. „Možná je hlupák.“
Prošli vstupní branou, která je vítala dokořán. Dlouhá cesta vedoucí k nádvoří byla lemována kamennými sochami zvláštního jasně bílého odstínu, který téměř odrážel udivené tváře obou návštěvníků. Zobrazeni zde byli muži i ženy, většinou ve strnulých pozicích se zdviženou rukou nebo hlavou, zbraní připravenou k útoku a podobně. Náhle Elveris vykřikla:
„Vždyť to jsou sochy z Joequu! A z Urilidoru! Dělaly je Serafíny ještě v Předvěku, ano, poznávám jejich charakteristické rysy, materiál – nic podobného se už dnes nevyrábí! A tohle!“ zvolala a zastavila se před sochou muže s neobvykle podrobně vypracovanými rysy obličeje, který měl před sebou napřaženou ruku s lehce pokrčenými prsty, jakoby v ní něco držel. „To je sám Eslandir,“ vzdechla ohromeně. Natáhla ruku a dotkla se jeho dlaně. „Zde prý byl uložený jeho meč – Dyrlaen.“
„Žertuješ,“ zasmál se Seleven. „Co by dělal originál Eslandirovy sochy, jejíž součástí byla i bájná Naděje Jihu, tady v bohem zapomenutých končinách, v pevnosti, která snad ani není na mapě?“
Serafína po něm bleskla pohledem. „Já poznám díla svých předchůdců. V Gem an Tanguel je její kopie z obyčejného mramoru a v natažené pravici s napodobeninou Dyrlaenu. Viděl jsi už snad někdy předtím něco podobného, moudrý Strážče?“
Selevenův úsměv rázem zchladl. „Pokud je to pravda, zdejší pán mě začíná každou vteřinou více zajímat. Pojďme!“
Elveris se ještě chvíli kochala pohledem na tvář dávného krále Vznešeného lidu, ale potom nakonec potáhla svého koně za uzdu a následovala Selevena.
Zahřmělo. Po nebi sjel blesk, který na vteřinu ozářil dlouhé sloupořadí na nádvoří vydlážděném mramorem, z něhož třemi směry ústil vstup do pevnosti. „Pevnost,“ odfrkl si Seleven, když stavbu přehlížel. „Viděl jsem už královské sbírky, které vypadaly hůř.“ Náhle se však uprostřed svých myšlenek zastavil. Jeho instinkty ho bouřlivě varovaly.
Serafína na něj vědoucně kývla.
Seleven vytasil meč a odehnal svého koně. Koutkem oka zahlédl Elveris, jak se kryje za sloupem opodál. Strážce napodobil její skrýš. Cítil, že se to blíží. Něco tu je. Právě teď...
Meč vystřelil zpoza sloupu. Čepel se bleskla jasnou září. Náhle, jakoby narazila na kamennou stěnu, se odrazila a letěla dlouhým obloukem mimo svou původní dráhu. Seleven ohromeně vytřeštil oči.
„Ne, Serafíno,“ řekl mužský hlas ještě předtím, než stačila Elveris dokončit svůj útok. „Pane Strážče, takto jsem si váš příchod nepředstavoval. I když – co jiného jsem mohl očekávat, že?“
Seleven zdrceně zvedl svou zbraň ze země. Čelist měl bojovně zaťatou, jakoby se chystal kouzelníka kousnout. „Mohl sis své uvítání připravit méně teatrálně, Elrone. Chtěl jsi nás snad zastrašit?“
„Ano,“ přikývl kouzelník bez okolků. „A jsem rád, že se mi to podařilo. To byla jen malá demonstrace sil, kterou mi můj pán povolil. Račte dál, prosím... a koně nechte na nádvoří. Postarám se o ně.“
Elveris nejistě pohlédla na Selevena, jejich oči se však nestřetly. Strážce kontrolovat každý Elronův pohyb, jakoby čekal na vhodnou příležitost, kdy by mu mohl své ponížení oplatit. Kouzelník se však klidnými, elegantními kroky dopravil k hlavnímu vchodu, který se před ním teatrálně otevřel, aniž by se ho kdokoli dotkl.
Prošli četnými chodbami osvětlenými hořícími pochodněmi, jež vrhaly pochmurné stíny na kamennou podlahu, připomínající spíše jakousi zvětšenou mozaiku než plochu, kterou lidé špinili svými botami.
Náhle Seleven uslyšel hlasy, vycházející ze sousedního pokoje. „Kam nás to vedeš, Elrone? Myslel jsem, že nás přijme lord Nelrik.“
Kouzelník se zastavil. „To ano, ale předtím se musíte umýt a převléct. Nebo se snad chcete před pánem ukázat v těchto zablácených hadrech?“
„On je tady, v tomto pokoji?“ ukázal rukou na masivní dveře před sebou.
„Ano, ale... Strážče, to nes-!“
Seleven rozrazil dveře. Dubová křídla třeskla o zeď za sebou. Pět překvapených tváří se obrátilo směrem k narušiteli, ohromení a zaskočení takovým chováním. Prostorná místnost nepravidelného tvaru naskýtala pozoruhodný pohled dolů na příjezdovou cestu a les s horami za ní, jež nyní temně splýval s šerým pozadím. Stěny byly obskládány policemi s knihami, gobelíny a obrazy, které byly osvětlované svíčkami hořícími na vysokých zdobených svícnech. V půlkruhu kolem žhnoucího krbu stála měkká křesla, nesoucí své překvapené pány.
„Lord Nelrik?“ přejel Seleven pohledem každého z nich.
Tmavovlasá žena v rudých šatech upustila na zem pohár s vínem, jehož obsah se s třesknutím rozlil po drahém koberci na zemi.
Elron se probral z ohromení. „Strážče! Jak se opovažu-?“
„To je v pořádku, kouzelníku,“ pronesl muž rozvalený v křesle. Jeho obličej měl pevné neústupné rysy rámované hnědými prameny vlasů, které se neúspěšně snažil zkrotit zlatou čelenkou. Vodové oči se potutelně zableskly Selevenovým směrem. „Vidím, že už naši hosté dorazili. Bylo načase.“ Zhluboka se napil z poháru a úkosem pohlédl na rozlitou tekutinu u svých nohou. „Reino, drahoušku, dávej si příště větší pozor. Možná bys to mohl uklidit, Elrone.“
„K službám, pane,“ uklonil se kouzelník a gestem ruky odčaroval skvrnu z koberce.
„Tak,“ pronesl onen muž táhle. „Takže ty jsi ten Strážce, o kterém mi Elron povídal. A kdo je ta okouzlující dáma za tebou?“
„Serafína,“ odpověděla příkře.
„Serafína, jistě...“ Znovu se zhluboka napil.
„Vy jste lord Nelrik?“ zeptal se Seleven na rovinu.
Muž přikývl. „Ovšem. Slušností by však bylo, abyste mi prozradili také svá jména. Nebo vás mám snad oslovovat Strážče a Serafíno?“
„Bude to tak lepší,“ odtušil Seleven.
Nelrik se uchechtl. Naposledy usrkl z poháru a podal jej mladíkovi opírajícímu se o krbovou římsu, který ho položil na stůl opodál. „Abych tedy aspoň já dodržel nějaké zásady slušnosti, představím vám svou společnost. Toto je má žena, lady Reina,“ ukázal na tmavovlásku v rudém vedle sebe. „Můj synovec Tenran.“ Mladík u krbu přikývl. „A zde můj soused, pán Fadiver se svou ženou Einid.“ Tento pár tvořil muž s velkým břichem, které jen stěží skrýval pod volnějším oblečením, jak jinak než okázale vyšívaným a zdobeným, a mladá pohledná žena s klenutým čelem a příjemnou tváří. Pokud bylo však správné nazvat lady Einid krásnou, bylo by se třeba pozastavit nad půvaby Nelrikovy manželky, lady Reiny. Saténové šaty dokonale obkreslovaly ladné křivky jejího těla, jež byly korunovány jemným obličejem s dolíčky ve tvářích a hustou hřívou vlasů napolo sepnutých sponou, takže jí některé pramínky, naoko zbloudilé, rozkošně padaly do očí. Její stále ještě vyděšený pohled musel bezpochyby každého muže donutit, aby se stal jejím ochráncem. Krásně vykrojené rty zůstaly rozechvěle pootevřené a její temné oči těkaly ze Selevena na Elveris.
„Výborně,“ přikývl Seleven. „Přišel jsem, protože mám několik důležitých otázek.“
„Vidím, že jdete přímo k věci,“ řekl lord Nelrik a opovržlivě se pousmál. „Stále však nechápu vaše způsoby; vtrhnout sem bez vyzvání zavání krajní drzostí, Strážče.“ Z tónu hlasu, které pro Selevena použil, bylo znát, že se ho nebojí o nic víc než otravné mouchy.
Seleven mu jeho pohled oplatil. „Nejsem zvyklý na zdvořilosti a jdu přímo k věci, protože zde nehodlám marnit všechen svůj čas. Myslím, že víte o zrůdě, která se potlouká tady v okolí a ničí všechno, na co přijde...“
„Nechápu, co s tím máme společného,“ odsekl Nelrikův synovec Tenran.
„Mnohé, mladý pane,“ odpověděl, „mnohé. Urehard je podle mého velmi zvláštní místo – už jenom svým jménem. Nebo se snad pletu?“
Nelrik se zhluboka nadechl. „Nelíbí se vám snad na něm něco?“
Elveris vycítila, jak atmosféra v místnosti začíná nezastavitelně houstnout. „Nevěděli jsme, že by lord Urehard stavěl pevnosti až tady na severu. Z taktického hlediska to bylo zcela zbytečné, ačkoli má hrad výbornou pozici vzhledem k okolní krajině, je její existence naprosto bezúčelná. Tak daleko na severu se nikdy válka nevedla a navíc tu podle mého není žádná vojenská posádka.“
Lord Nelrik se uznale pousmál. „Výborně. Alespoň někdo tu rozumí své práci, jak vidím. Všichni se hned cítíme o mnoho bezpečnější, když víme, že se mezi námi pohybuje Serafína, která ví, jak nás má chránit.“
„Jste tu proto, že hledáte nestvůru na Urehardu?“ zeptal se Tenran pobaveně. „To je přece směšné!“
„Elrone!“ křikl Nelrik na svého sluhu. „Odveď naše hosty do jejich pokojů. Promluvíme si s nimi zítra.“
Kouzelník se uklonil. „Jistě, pane.“
Seleven se chystal něco namítnout, bylo mu však jasné, že v této chvíli s žádným dotazem nepochodí. Naposledy přejel očima celou společnost a potom následoval Elrona, který je vedl do jejich pokojů.
Prošli nesčetným množstvím chodeb, hal a sálů, až si Seleven začínal myslet, že se je snaží kouzelník dezorientovat. Nejspíš to byla také pravda.
Když pak po dlouhé době konečně stanul před dveřmi svého pokoje, nebyl si úplně jistý, jestli by sám dokázal najít cestu ven. Kriticky pohlédl na jediné lůžko v rohu místnosti a obrátil se na Elrona. „Nebylo by slušné nabídnout nám místnost, kde se vyspíme oba? Nebo se nás snad snaží lord natolik ponížit, že nás nechá ležet na zemi?“
Elron bezvýrazně odvětil: „Ty zůstaneš tady. Pro Serafínu mám jiný pokoj o kus dál.“
Skvělé, chtějí nás rozdělit! Opravdu si to chytře vymysleli! Seleven si ještě jednou prohlédl pokoj, kouzelník však nečekal, že se sním rozloučí a vedl Elveris dál chodbou, někam, kde se stíny slily v jednu zraku neproniknutelnou clonu, jež zakryla pohled dál.
