Samuel se začal probouzet. Začínala tu být zima. To se zase musel porouchat termostat... tuhle zimu by to bylo už podruhé. Pak otevřel oči. Náhle zjistil, že už neleží na své měkké posteli, byl v lese. Celý jeho útulný byt byl ten tam... Ležel jen tak v trávě a jediné co mu zbylo byla peřina, pár kousků oblečení, nepochybně z jeho šatníku, a boty. Vždycky přeci chodil spát ve svým oblíbeným pižamu... Kde se na něm vzalo tohle? To vlastně bylo to poslední co ho právě zajímalo. Nedokázal pochopit, jak ani proč tady je... Kde to ale je?! Kde je jeho manželka Ema? Jeho dvouletý synek Peter? Jsou tady někde s ním? Jsou pořád v pohodlí domova a ještě ani nezjistili, že jim někdo chybí? Co se to tady sakra děje?!
Bylo už ráno... Paprsky slunce pronikali řadami smrků a pomalu vysoušeli rosu. Touhle dobou se obvykle připravoval na cestu do práce, dneska to už nestihne. Měl by se podívat, kde to vlastně je... Vykročil na východ. Byla to určitě nejkratší cesta z lesa, byla to ale také cesta do pořádného kopce. Jeho postava, za ta léta v kanceláři, získala poněkud obtloustlé obrysy a do tohohle terénu se moc nehodila. Dýchavičně vystoupal až na vrchol a prodral se několika křovisky. Před ním se rozprostírala obrovská travnatá pláň. Nikde ani živáčka. Skutečně - zbyly tu jen rostliny, nic víc, dokonce nebylo slyšet ani zpěv ptáků, obvyklé poletování mušek a motýlů se také někde zapomnělo.
Samuel sám sobě slíbil, že si zachová chladnou hlavu. Šel podél lesa někam. Kamkoliv, jen pryč odtud. Musel se prodírat vysokou trávou, což nebylo moc snadné, ale za chvíli přišly i mokřady. Jeho boty byly rázem skrz naskrz a musel chtě nechtě změnit trasu. Obešel celou bažinu až narazil na malý potok, který o několik desítek metrů dále vytvořil ono bahniště. Sam se držel potůčku a postupoval dál proti proudu, dokud nenašel malou studánku. Voda se zdála čistá a Sam měl už pořádnou žízeň, takže to risknul a pořadně se napil.
Chvilku seděl u napajedla a pozoroval okolí. Už nebyla taková zima. Bylo to ale zvláštní, od rána nezafoukal vítr, dokonalé bezvětří nenarušilo nic, přitom mraky na obloze pokračovali dál svou cestou a občas zakryly slunce. Celá kraji byla úplně mrtvá, ale přitom to byla tak čistá a ničím neposkvrněná příroda... Sam odpočíval ještě asi půl hodinky a snažil se usušit boty, nebylo to ale nic platné, i když to nebylo to zimní sluníčko, které vystoupí sotva nad střechy měst, ale nebylo to ani léto. Samuel si nejdřív myslel, že by to všechno okolo mohla být Kanada, Ruské stepy... bůhví, jak by se tam dostal... ale byla přeci zima.
Po chvilce to vzdal a vyrazil zase na cestu, začínal mít docela hlad, ale neměl nejmenší ponětí o tom, kde by mohl získat potravu, teprve teď začal litovat, že se nedíval na seriály o přežití, které vždycky na Discovery automaticky přepínal. Pokračoval dál dokud nenarazil na další rozsáhlou louku. Tahle ale ani trochu nepřipomínala tu nedotčenou krajinu, skrz kterou prošel. Tráva byla pořádně udusaná a sem tam se objevil nějaký cár zkrvavené látky a zvláštního bílého kovu. Sam se nevěřícně rozhlížel a hledal původ toho všeho. Jenže všechny stopy byly příliš neurčité a kromě několika hadrů a krví potřísněnou trávou zde nebylo už nic jiného. Samuel procházel dál a hledal v čím dál tím větším okruhu. Zaběhl mezi menší shluk stromů, kde na jedné větvi visela roztrhaná bílá vlajka s černým kruhovitým obrazcem. Šel dál tím směrem, ale pak náhle narazil. Narazil na nějakou neviditelnou bariéru uprostřed pastviny. Bylo to něco jako dokonale vyleštěné sklo téměř bez odrazu. Sam se to nejdříve pokoušel obejít, ale bylo to obrovské... snad nekonečné. Ať běžel dál, nebo ještě dál, ta stěna ho vždy zastavila. Ještě alespoň hodinu hledal díru v téhle hradbě, ale nakonec to vzdal. Nerozuměl už ničemu, co se tady děje. Musel to otočit. Tudy cesta nevede.
Slunce stoupalo čím dál výš a začínalo se oteplovat natolik, že si Sam odložil kabát. Nohy ho už pořádně bolely, nebyl vůbec zvyklý prodírat se takovouhle divočinou. Nadával si jen tak pro sebe a hledal jakékoliv rozptýlení, které by mu mohlo tohle trmácení ukrátit. Pak slunce trochu pohaslo. Byl to zvláštní pohled. Jakoby zatmění, nebo co. Široko daleko teď nebyl žádný mrak, přitom to vypadalo, jakoby ztratilo něco ze svého svitu. Za chvíli se ale všechno vrátilo zpátky. Jen vedle slunce v dáli zela zvláštní černá "věc" Něco jako měsíc, či co. Sam nejdřív uvažoval o možnosti, že začíná blouznit, ale skutečně viděl jen kousek od slunce tu zvláštní družici. Náhle uslyšel zvláštní řinčení, které přicházelo odněkud z dálky. Znělo to jako střelba... exploze, nebo něco takového. "Někdo se pokouší taky dostat ven!" pomyslel si nejdříve Sam. Okamžitě se rozběhl na kopec, za nímž se ozývaly ty zvuky. Vyběhl až nahoru a s otevřenou pusou zíral na velice zvláštní scénu.
Dvě asi stovkové skupiny vojáků na sebe stříleli, házeli granáty a pobíhali kolem. Jedni komplet v černém, druzí celí v bílém. Snažili se navzájem obklíčit a zabít, ale na první pohled bylo jasné, že bílí vyhrají. Měli jasně navrch. Zdálo se dokonce, že jejich vojáky pokrývá zvláštní záře, od které se kulky jakoby zázrakem odrážejí. Trvalo to asi jen pět minut a všichni černí padli. Sam netušil, na co se to vlastně díval, ale byli to jediní živí, které za celou svoji cestu potkal. Hned se rozběhl dolů s rukama nad hlavou.
Když se dostal blíže, zjistil, že i několik bílých bylo zabito. Leželi všude po poli, oblečení do zvláštního futuristického brnění s helmou, která zakrývala celou hlavu a s přilepeným "batůžkem" na zádech. V ruce drželi taktéž bílé pušky.
"Haló... Generále!" křiknul Sam na vojáka se zvláštní zlatou přilbou. "Nestřílejte, jsem neozbrojen! Potřeboval bych pomoc..." Voják sebou trhnul, výstražně na něj namířil zbraň a zprudka spustil "Generále?! Kdo si myslíte, že jste?! Jsem pouze plukovník tohoto pluku, kdyby vás slyšel můj pán, pravděpodobně byste už nebyl mezi živými... A vůbec... Co tady děláte?! Tady se vede válka! Tady nemají civilisti co pohledávat!" sklonil zbraň a zopakoval otázku "Co tady děláte?! Ke komu patříte?!" Sam polknul na prázdno a začal vyprávět o svém nenadálém přemístění "...a pak jsem vás viděl, jak jste je zabili... Co to je vlastně za válku?" Plukovník se náhle otočil. Jeden z jeho vojáků právě přinášel černý prapor "Pane! Našli jsme mrtvolu vlajkonoše." a podal plukovníkovi prapor. Ten poděkoval, vzal prapor do obou rukou pozvedl ho nad hlavu a černá vlajka s bílým obrázkem koně vzlétla k obloze jako blesk. Plukovník se pak otočil zpátky k Samovi a řekl "Tohle je válka proti černé armádě. Náš bílý generál nám dává pouze příkazy o přesunech a útocích, my jeho rozkazy pouze plníme... Podívejte, už se probouzejí." Náhle všichni bílí, kteří padli, povstali a po chvilce byli schopni se normálně pohybovat, hned na to se ohlásili u plukovníka, ten je pochválil za boj a dal rozkaz k utáboření. Samuel jen bezhlasně zíral na oživlé mrtvé a pak zasýpal "Co- Co to bylo?! Vždyť je zastřelili!" Plukovník si sundal svoji helmu a objevila se tvář snědého, dlouhovlasého vůdce. Trochu podiveně se podíval na Sama a pak řekl "Co se divíte?! Zabili jsme nepřítele, získali jsme vlajku, byli jsme to my, komu bylo uděleno právo UCS (universal combat shield) a odeslali jsme vlajku našemu generálovi, co by se podle vás mělo stát teď?" Sam jen nechápavě kroutil hlavou, plukovník pokračoval "Vidím, že toho víte skutečně velmi málo. Ale měl byste si zvyknout. Každý vítěz oživuje své vojáky, kdo by podle vás bojoval v příští bitvě? Naopak - jejich těla teď mizí, aby nehyzdila tuto krajinu." Sam nevěřil svým uším, ale musel mu věřit. "Proč vlastně bojujete? Co je to UCS?" Plukovník se posadil a pokynul Samovi. "Náš generál nám vydá rozkazy, kam se máme přesunout. Pokud v daných souřadnicích je nepřítel, automaticky nám aktivují UCS, který chrání naše tělo před střelami téměř jakéhokoliv typu... bohužel ale není stoprocentní a tak musíme na konci každé bitvy oživovat padlé. Ale UCS nemůže zapnout žádná bránící se jednotka. Taková jsou pravidla. Tahle bitva je naše, ale válka spočívá na bedrech našeho generála." Sam jen přikyvoval. Pak se zeptal "Jak se můžu dostat ven? Okolo země je nějaká neviditelná hranice..." Plukovník pokrčil rameny "Nikdy jsme nenarazili na žádnou hranici. Vždy se pouze držíme našich rozkazů a bráníme naši vlajku." Sam si začínal myslet, že tihle vojáci nemají žádný vlastní rozum, přesto se ještě zeptal "Odkud vlastně jste? Ze kterého státu? A proč nemůžou obránci zapnout UCS?" Plukovník opět monotóním hlasem odpověděl "Já jsem z této země. Nemáme žádné jméno, jsme bílá armáda. Bojujeme za našeho generála. A je to právě on, kdo propůjčuje UCS ochranu... Ale pouze útočníkům... nevím proč, je to jeho vůle a my jsme jeho vojáci. Teď mě prosím nechte, potřebuji si odpočinout."
Sam tomu nemohl uvěřit. Zdálo se, že tihle vojáci ještě nikdy nezašli až k hranici... Kdoví, jestli právě teď nejsou nejblíže k hranici za celý svůj život. Nechal tedy vojáky odpočívat a šel si prohlédnout okolí. Všichni černí skutečně záhadným způsobem zmizeli a zůstali po nich jen kousíčky pancíře a krev. Sam šel ještě dál a stoupal znovu na další kopec. Pozoroval vojáky dole v trávě a zvažoval svoje naděje na útěk. Jestli tu skutečně zuří válka, nemusí mít pořád štěstí jako teď. Je přeci jen civilista, co se ztratil neznámo kde. Přemýšlel a snažil se zapomenout na hlad... co vlastně jedí ti vojáci? A jak je možné, že jsou tak ukázkově vyzbrojeni? Kde na světě si můžou dovolit technologii UCS? ... Víc času na přemýšlení ale neměl. Přímo před ním se zpoza lesíku vyrojila asi šestičlenná skupina robotů. Černých robotů s černou vlajkou. Po dvou nohách se kývali ze strany na stranu a pomalu se blížili. Sam dobře věděl co by měl udělat.
Rozběhl se zpátky ke skupince bílých vojáků a z plných plic křičel "Héj, všichni! Musíte někam utýct! Hrne se sem několik černejch robotů!" Plukovník si ho všimnul až po chvilce "Co si myslíš člověče?! Tady dávám rozkazy já! A mě dává rozkazy generál!" Sam hned spustil "Za tim kopcem je asi šest obrovskejch černejch robotů a blížej se, musíte se přece někam schovat!" Plukovník se znepokojeně rozhlédl, ale dál razil svou "Jak jsem řekl, mě dává rozkazy generál a jenom generál nám může říct, kam a kdy máme jít! Jestli přijdou roboti, budeme se bránit až do posledního muže, ale tohle místo bránit budeme!" Sam to vůbec nechápal. Tím si přece podepíše ortel smrti. "Ne, teď nesmíte poslouchat generála! Tohle místo není nic jiného než hloupá louka! Nemá žádnou cenu..." náhle dostal úžasný nápad "Tak dobře, víte co? Když chcete tak bránit svoji čest a tenhle kousek země, tak budiž... Ale mohli byste se na ně připravit! Když zalezete támhle do toho lesa, můžete je v klidu rozstřílet granátama! Můžete vyhrát i když zapnou UCS, sám jste přece říkal, že to není stoprocentní!" Jeden z vojáků poznamenal "Plukovníku, ten člověk má pravdu. Když se schováme, můžeme je zničit snáz." Sam se ještě zeptal "Kolik máte granátů?" Plukovník mu odpověděl "Kolik budem chtít. Máme jen jeden druh munice, jen ho každá zbraň spotřebovává jinou rychlostí... Máme granátomety, když veškerou munici vystřelíme těmi..." Sam za něj dokončil "Můžete vyhrát i bez UCS!" Plukovník sklonil hlavu a přemýšlel "To je pravda... Ale náš generál nám dal jasné rozkazy, máme zůstat na těchto pozicích!" Sam ale odporoval "Ne, musíte zdrhnout a musíte to udělat rychle, jinak váš generál ztratí celou jednotku! A takhle získáte další vlajku pro generála." Sam netušil, o kom to vlastně mluví, ale dobře si uvědomoval, jaké argumenty na tyhle chlapy platí. Plukovník náhle pochopil "Takhle jsem se na to nikdy nedíval... Máš pravdu... Musíme se skrýt a zaútočit ze zálohy! Jednotko! Připravte se k přesunu!" zavelel a všichni se poslušně zvedli."
Vše proběhlo velice rychle. Celá jednotka bílých vojáků se schovala mezi stromy. Sam také. Roboti za chvilku překročili kopec a pomalu kráčeli do údolí, kde před hodinou bílá jednotka zničila černé. Okolo robotů se vznášela zlatě třpytivá záře - jejich UCS byly zapnuté. Blížili se k místu, kde před chvílí odpočívala jednotka a zdálo se, že nemají nejmenší tušení o tom, co se na ně chystá. A skutečně. Když se dostali na místo a roboti si dali pohov, vydal plukovník rozkaz k palbě. Každý voják otočil hlaveň na tu granátometnou a spustil palbu. Během dvou minut se všech šest robotů i s jejich obřími děly válelo na zemi v naprosté bezmoci. Celá jednotka vyběhla z úkrytu a zabila případné přeživší piloty robotů. Znovu ukořistili vlajku a jejich plukovník ji mohl znovu odeslat generálovi...
Na vysoko položeném ostrůvku v oblacích sedí dva muži u jednoho stolu, oba oblečeni do honosných a rozměrných rób mistrů mágů. Kus země velký asi jako malá tělocvična se bez jakékoliv příčiny vznáší mezi mraky. Někde hluboko pod ním je skutečná zem. Není zde téměř nic. Jen holá zem, jeden velký stůl a dva protihráči.
"Co to má být?!" zahřměl jeden z nich. "Myslíte si, že mě můžete obelstít?! Já znám moc dobře pravidla! A vy jste je právě teď porušil, Sazone!" Sazon jen nevěřícně hleděl na hrací plochu "To není možné... Někde se stala chyba, barone, věřte mi! Já za nic nemůžu." Baron Dules ale měl ve všem jasno. "Nesmysl! Kdo by podle vás mohl za tak jasný podvod, když ne vy?! Kdo jiný by z toho měl užitek?! Vy jste chtěl za každou cenu vyhrát... Vy- vy- vy zrádce všech úmluv a stanov!" Sazon se ale bránil "To ne! Sám vím, jaká jsou pravidla, pomáhal jsem je tvořit..." baron náhle vykřikl "ANO! To je ono! Vy jste úmyslně vytvořil tuhle chybu! A teď se jí snažíte využít!!!" Baron Dules už na nic nečekal a vrhnul se na protivníka. Jejich šachu tímto partie skončila.
"Tady je vám vaše moc nanic! Tady nefunguje žádná magie!!!" zavřeštěl Sazon a udeřil protivníka pěstí. Bohužel ani jeden ze soupeřů nebyl vybaven nijak silnou tělesnou schránkou, takže nakonec skončili na zemi, drželi se za ruce a převalovali se jeden na druhého. Náhle Sazon získal výhodu, vyskočil na nohy a chtěl utéct od barona dále, ten ho ale chytil za lem jeho roucha a strhnul ho opět k zemi. Bohužel, tentokrát byl již příliš blízko okraji... Padal dolů do prostoru... Ale ještě se dokázal chytit jednou rukou za okraj ostrůvku. Druhou ruku vymrštil nahoru a hledal cokoliv, čeho by se mohl chytit... Jediné, co našel byla ruka barona Duelse...
Z kamenné plošiny nad světem v baňce se k zemi řítí dvě postavy...
Zvláštní - jak se dokáží dva protihráči šachů tak pohádat. A o co se to vlastně hádaly? Je to ještě divnější. Magické šachy postavené na velkém magickém stole uprostřed kamenného ostrůvku, který zde drží vznášedlový agregát poháněný fůzní energií. Ano, magické šachy se dopustily chyby... jak jinak by mohla být vyhozena dáma, která byla právě na tahu vyhozena pěšákem, kterého se právě chystala vyhodit? Jak se to vlastně stalo? Proč pěšáci porazili mocnou dámu? Proč pěšáci porazili mocné roboty? Už nikdo nedá nikomu mat.
Sam byl rád, že měl takovou zásluhu na výhře... Všechny mrtvoly a rozbité stroje zmizeli stejně, jako se při šachách odstraňují padlé figurky z hracího pole. Samuel ale dostával takový divný pocit. Skutečně pomohl té správné straně? Vždyť ani neví, kdo za koho bojuje... jaké k tomu má pohnutky... a kde to vlastně je...
Z nebe se náhle ozval křik a vřeštění. Sam zvednul hlavu vzhůru a uviděl dvě postavy v černém a bílém obleku, jak se řítí k zemi. Byli mrtví na místě... Plukovníkův generál umřel...
Karl si znovu přihnul z láhve s rumem. Jako všichni bezdomovci v Římě se potřeboval nějak zahřát. Vystoupil z poslední večerní tramvaje... No, vlastně byl vyhozen revizorem. Přišel k jednomu z kontejnerů a vyhrabal pár rozbitých krámů... Náhle se mu pod ruku dostalo zvláštní těžítko. Uvnitř byla voda a jakýsi modýlek šachových figurek v lese... V nejvyšším bodě těžítka visela malý černý čtvereček... Karl s tím zatřásl, uvnitř se zvedla spousta malých bílých plastových vloček a pomalu se začali snášet na šachové figurky...
Samuel náhle pocítil ochlazení... Vojáci si nevšímali dvou podivně oblečených chlapíků, kteří zemřeli, ale jejich těla nezmizeli, jako všechna ostatní... Mraky pomalu zakryly slunce... začalo sněžit...
Karl chvilku pozoroval jak v těžítku sněží a pak jím bez zájmu hodil. Trefil nejbližší lampu veřejného osvětlení a těžítko rozbil. Tekutina společně s vločkami sněhu vytekla ven a všechny plastové figurky šachů se náhle změnily na malinké vojáčky v černých a bílých kombinézách... něco vypadalo jako ozbrojení roboti...
Sam se klepal zimou. Sněhu tu bylo až po kolena, ale najednou se začal cítit velice zvláštně... Začínalo to být nepříjemné... Všechen vzduch, mraky, sníh i samotné slunce utíkali někam pryč. Za chvíli se začali všichni dusit... A všichni se udusili...
Televizní zprávy: ... padesáté deváté výročí založení. - A nyní jedna nešťastná zpráva. Pravděpodobně včera večer, nebo dnes brzy ráno odešel Samuel Machilini od své rodiny a nedal o sobě vědět. Vzhledem k záhadným okolnostem, které jeho zmizení doprovází, policie nevylučuje možnost, že mohl být obětí trestného činu... Zde máme jeho podobiznu a prosíme diváky o pozornost. Pokud Samuela někde uvidíte, dejte o tom vědět nejbližší policejní stanici. Jeho milující žena a syn na něj čekají...
O den dříve
Peter si přečetl stránku starobylého textu, ručně psaném na tmavém pergamenu. „Myslíš si, že to může fungovat?“ zeptal se Matta, který mu stál za zády. „Když říká, že se takhle zbavil sta lidí…“ zašeptal potichu Matt, ale Peter ho hned přerušil „Může to bejt jen nějaká blbá pohádka… Už sem viděl zaručenej recept na kámen mudrců… Větší pitomost sem v životě neviděl.“ Matt si shodil školní tašku z ramene, posadil se a přemýšlel. „Já vím, ale když se chceš skutečně někomu pomstít, tak musíš vyzkoušet všechno… A tahle kniha kouzel je ještě nevyzkoušená. Někdo musí být první. Nejseš přece srab, nebo… ?“ Peter hned rozhořčeně vykřiknul „To ne! Nechci se ale pořezat jen proto, abych udělal radost nějakýmu dávno mrtvýmu kouzelníkovi…“ Matt se ušklíbl a pod rty se mu zaleskla rovnátka „Necheš to vyzkoušet jen proto, že se bojíš.“ Peter se nejdřív trochu zamračil, ale pak odhodlaně pronesl „Víš ty co… Já to teda vyzkouším!“ Matt se spokojeně usmál. Na popichování druhých byl i přes svůj útlý věk specialista. „Na koho to vlastně chceš uvalit?“ Peter se zatvářil velice tajemně a naštvaně a pak řekl „Chci potrestat svýho tátu… Řekl, že když si nebudu uklízet pokoj, tak mi bude dávat jen poloviční kapesný…“ Matt jen uznale pokyvoval hlavou a Peter pokračoval „Můj pokoj je přece můj! Proč bych se nemohl sám rozhodnout, jestli budu mít pořádek, nebo ne?! Je mi přece už dvanáct, já vím co je pro mě dobrý!“ Matt měl škodlibou radost z toho, že se mu povedlo přemluvit kamaráda k činům. „Začneme teda?“
Oba kluci rozestavěli na zem pokoje po obvodu pomyslného kruhu sedm oblázků. Doprostřed položili něco co symbolizuje obličej oběti – fotku Peterova tatínka. Samovu fotku. Na ní postavili svíčku. K dubovému klacíku přilepili izolepou stříbrnou lžíci, kterou si Peter “vypůjčil“ při poslední návštěvě babičky. Pak naplnili zkumavku ze školy vodou a pečlivě ucpali. Peter si připravil nůž a ještě jednou přečetl celý postup a vstoupil do kruhu.
Pokud si přeješ uvěznit nepřítele svého, počínej si takto. Rozestav sedm kamenů vlastnoručně posbíraných do kruhu na zemi umístěného. Do kruhu postav podobiznu nepřítele tvého a zatěž ji voskovou svící. Zapust stříbro do dubové tyčky bys získal žezlo pro určení cely. Celu stvoříš tak, že uzavřeš malý to kousek prostoru z tvého vlastnictví. Lze užít skřínku, sud, láhev, ale nejlépe osvědčila se skleněná baňka vodou naplněná. Voda baňky znemožní nepříteli úniku.
Vestup do kruhu a obětuj krev plameni svíčky se slovy Er'SkoLMeartis, hned udeř o celu nepřítele tvého stříbrnou částí svého žezla a prones nahlas Meartis! Při půlnoci dne následujícího kletba svého účinku pozbyde. Pokud si přeješ osvobodit vězně, udeř dubovou částí tvého žezla o celu s vězněm. O celu nepřítele svého pečuj, neb při rozbití, či otevření dojde k zabití vězně.
Kletba uvězní nepřítele tvého tak, že zaměstnán bude až do smrti své, či svého osvobození…
Peter udělal vše podle pokynů. Nepřečetl si ale upozornění na další straně.
Pokud žezlo tvé nebude míti stříbrný hrot, kletba nemusí pracovat správně, neb kletba Er'SkoLMeartis si vezme pouze vzhled tvé cely za předlohu, ale skutečnou celu si najde sama někde ve světě. Takovouto celu lze jen těžko dohledati.
Škoda, že babiččina lžička byla jen z nějaké cínové slitiny…
Peter tuto pasáž objevil až den poté…
