Jak nerada hledím v kraj dětství zlomeného,
kde každý stín jak bodláčí se trnem v srdce noří,
kde nenávisti děs hráz nadějí tvých boří a dál ti srdce trhá.
Snad krůpěj krvavá zde dala vzkvésti růži…
Však na plátcích okvětních se místo rosy svěží
jen chladné slzy třpytí
v aleji lipové.
Když sám jí v noci kráčíš, spatříš zlé černé stěny,
jež přízraků svět němý, kam nejde světla shůry,
kde tančí noční můry, pod příkrov tmy své objímají.
Chlad dechem hrůz ti laská líce. Kdo jako dítě vstoupíš,
nevinnost ztratíš navždy. Víckrát už nevrátíš se
dítětem.
Tím také jsem kdys byla, leč zmizelo tak náhle…
Jak proklínám dnes dům, kde tolik let jsem žila!
I s jeho prachem citů vyhaslých i s jeho zdmi trouchnivými,
co tolikráte svědky byly scén lidské zášti dojemných.
Dospělí hrají kruté hry. Pochopí smysl skrytý v nich
každý.
Někdo jen příliš brzy. A za poznání zaplatí nedobrovolně krutou daň.
Z dívčích snů zpustle šedá pláň tam, kde se slunce nezasměje.
Slaný déšť výčitek kropí skráň a nitro smutkem prázdna zeje.
Dítě si mnoho útrap zkusí. Dříve je vroucně milovalo, teď nenávidět musí
vlastní krev.
Jak krásně rudě září, když po ostří si stéká… Jak nůž se krásně třpytí!
Oč lákavější jest karmínem tkaná poezie neveselého bytí!
Jen jeden rychlý pohyb tmou, než život s ocelí se setká. Stavidla
vetchá povolí, života vytryskne řeka. Nesnese blízkost oceli
tak studené.
Pramínky deště po skle tečou, jako by plakat chtěly,
zář na obzoru zbledla. Za dítě mrtvé bytost nová
však ze dna propasti se zvedla. V očích se posud zloba leskne,
z plecí bolestí sevřených derou se šeptem ztěžka slova
snad smířeně již, snad teskně…
Kdo s radostí dříve světem chodil, po lásce toužil, neuviděl
nic než jen marnost, smutkem chřad. Přestával věřit i milovat
a z pod peří svých černých křídel tiše zaplakal obvinění:
,, Proč jsi mě, otče, vůbec splodil, když jsi mě tolik nenáviděl?“
