Nejsem si jistá jestli to vyjde, ale proč to nezkusit? Stále nevolá a já se utápím v nejistotě před sebou samou. Pomoz! Prosím, pomoz! Co s tím mám udělat? Já opravdu nevím jak dál. Bojím se čím dál víc. Strach mne pohlcuje. Bořím se do něj jako do písku a nevím jak ven. Nevím jak dál. Možná mi to pomůže a možná taky ne. Věřila mi a já ji zradila. Proč? Proč jsem to udělala? Kam až jsem kvůli němu schopná zajít? Tohle už překračuje všechny meze. To není láska, ale posedlost. Jsem posedlá! Ne! Co proboha budu dělat? Opravdu je tohle jediný způsob jak z toho ven? Opravdu to bude vysvobozením? A co bude dál? A co ostatní? Co bude s nimi? Budou se za mě stydět, plakat, litovat či co? Už v tom nechci pokračovat! Bojím se! Opravdu mám strach! Strach o sebe, o to co bude dál, o ostatní, o všechno. Co se pak asi bude dít? Zvládla to, ale co já? Co já?! Začínám panikařit. Musím se rozhodnout! Ano, hned teď! Rozhodnout se, ale mezi čím? Jaké jsou mé možnosti? Voda kape z kohoutku. S každou novou kapkou se přibližuji k rozsudku nad sebou. Můj pohled klouže k vaně- jedna možnost. Potom se dívám na dveře- druhá možnost. A mobil- že by byl třetí možností? To nevím, ale jedno vím jistě. Vím, že ať si vyberu jakoukoli cestu už nebude nic jako dřív. Všechno se změní. K horšímu či lepšímu. Ale spíš horšímu. Oknem ke mně doléhá ruch z ulice. Je poledne měli by být na obědě a přitom je venku tak rušno. Ani jeden z těch uspěchaných lidí tam dole na chodníku neví co se zde děje. Ani to nechtějí vědět. Žijí svůj život a na ostatních životech jim nezáleží. Ach jo. Nevím jak z toho ven. Co teď? Co dál? Musím se už rozhodnout. Musím! Váhám. Proč? Vždyť je to můj život! Jen můj! Chci se rozhodnout! Chci to udělat! A chci to hned! Způsobila jsem už hodně bolesti. Udělala jsem už spoustu chyb. A chci s tím skoncovat. Konec! Jednou provždy! Vím, že nebudou chápat proč. Vím, že ho budou obviňovat. Vím, že na tohle nikdy nezapomenou. Vím ale, že to musím udělat. Je to mé pevné rozhodnutí. Má volba. Přecházím k vaně a otáčím kohoutky. Začíná se plnit vodou. Pak si ze skříňky nad umyvadlem beru holící strojek. Je noví. Ještě nerozbalený. Sedám si na okraj vany s mobilem v ruce. Dívám se do prázdna a přemýšlím co mu řeknu. Nakonec se rozhodnu pro jediné ,,Sbohem.“ ,,Počkej! Co se..“ Nechápe to. Nechápe nic. Zřejmě bude mít výčitky svědomí, ale to asi všichni. Vždycky to tak je. Vždycky se to časem zhojí. Dřív či později. Tohle bude jen nepříjemná vzpomínka. Mobil letí k zemi a rozbíjí se o kachličky. Zastavím vodu a rozpustím si vlasy. Pozoruji hladinu vody. Je jako zrcadlo. Vidím v ní sebe. Svou tvář, oči i ten výraz v nich. Třesou se mi ruce, ale nechci z toho již vycouvat. Co bude dál záleží jen na mně. Konečně mám svůj život pevně v rukou. Po tomhle jsem vždycky toužila. Už mi nebude nikdo rozkazovat, poučovat, nadávat. Teď jsem tu jen já a moje rozhodnutí, volby, přání. Sedám si do vany. Jsem oblečená. Protože takhle to chci. I když je voda teplá cítím na těle husí kůži. Ale už se nebojím. Nemám strach. Jaké to asi bude? Vyndávám ze strojku žiletku. Pohodlně se usazuji. Hluboký nádech a výdech. Venku houká sanitka, křičí dítě, štěká pes, ale já to nevnímám. Žiju jen pro tuhle chvíli. Bořím tenký plíšek do zápěstí. Začne stříkat krev. Poté ho přiložím k druhému. Žiletka jím ladně projela. Odkládám ji na okraj vany. Sleduji krev. Řine se z ran a barví vodu do ruda. Potápím ruce, protože krev stříká vysoko. Cítím se podivně lehce. Jsem spokojená. Snad poprvé si můžu říct- Udělala jsem to dobře. Slyším jak se otevřely vchodové dveře. Potom hlasy. Volání. Kroky. Pohnula se klika. ,,Katko! Katko, otevři!“ Bouchání na dveře. Sbohem mami. ,,Kačeno, okamžitě odemkni!“ Lomcování klikou. Sbohem tati. ,,Já ty dveře vyrazím!“ Sbohem Petře. I na červené vodě se vidím. Tvář, oči i ten spokojený výraz v nich. Nořím se do ní. Hladina se nade mnou uzavírá. Jsem klidná a ráda, že to takhle skončilo. Pod vodou se zvuky okolí tlumí. Slyším jen srdce. Své srdce, jak bije. Buch- buch. Buch- buch. Buch- buch. Buch- buch. Buch-
Až se někdo zeptá, a já vím, že se zeptá, proč to tahle mladá sedmnáctiletá dívka udělala znám odpověď- protože si to tak přála.
Sbohem.