|
Říkají mu Medový Tom.
Dal by zato láhev vína,
že je živý jako strom,
že mu chutná medovina,
a že bas má zvučný jako hrom.
Jest malý zcestovalý Bard,
mlád a zcela osamocen.
Nezajímá ho žádný hazard,
naopak, zpěvem lidu nápomocen.
Z těch pár peněz, co si vydělá
si na cestách zcela vystačí,
z prochozených bot si nic nedělá,
ba, klidně si v nich s vílou zatančí.
Zpěv a loutna, jest jeho zbraní,
bez talentu, radost mezi lid kropí.
Z nudy na něj leze šeré spaní,
jest vítán tam, kde smích ztropí.
***
Za jedné minulé letní tmy,
dorazivší do neznámé vsi,
ústy pějíc lidové rytmy
ho štěkotem přivítali psi.
Hostince on vyhledal.
Za hudbu a skvělé pobavení
se hostinský moc nepředal -
trochu jídla, skromné vybavení,
v malé temné loži jemu dal.
Hlas tentam, ústa suchá, ale v krčmě psina,
na řadu teď přichází dobrá domácí medovina.
Jeden lok - je mu prima,
neskolí ho ani rýma.
Druhý lok - velmi mu chutná,
jak ty tóny, co vydává loutna.
V jasu luceren září hostinského očka,
temný pohled - velice divoká kočka.
Pozdě večer, únava jej zmohla.
S únavou on doklopýtal na své lože,
do teplé postele mu jen vůle pomohla,
ani chodbou nezaslech broušení nože.
***
Všude ticho, brzko z rána,
leknutí, okamžité probuzení,
do dveří se totiž ozvala rána,
jaké bylo jeho velké popuzení.
Otevřel dveře, uhnouti musel,
do pokoje lidé rychle vtrhli,
znáhla nevolno udělalo jemu se,
zavazadla jeho mu roztrhli.
***
Obviněn z vraždy obchodníka
a z krádeže peněz jeho,
vždyť ani neznal toho člověka,
přesto chopili se ho
Vesnický soudce:
"Co dělaly ty peníze v Tvém vaku?
Kde si k nim tak rychle přišel?"
Tom jen ztěží odolával slovnímu tlaku,
jaké nesmysly to slyšel?
Hostinský:
"Viděl jsem ho, medovím se opil.
Viděli jste, ve vaku jeho vražedný nůž byl.
Pod vlivem alkoholu jistě ožil
a obchodníka brutálně zabil!"
Tom:
"Ničím jsem se neprovinil,
přec, zlého jsem nezavinil.
Jediná je má lidská vina,
že mi chutná medovina."
Hostinský:
"I přiznej se, ty, vražedníku,
neb, ať ti je aspoň zem lehká,
bije-li nějaké srdce v Tvém hrudníku
stejně je již teď Tvá nit života křehká!"
Tom:
"Nevím, co, čeho mám více říci,
ale v srdci nesu nevinnosti svíci.
Jediná je má lidská vina,
že mi chutná medovina."
Vesnický soudce:
"Zapíráním ses sám usvědčil.
Jsi-li ty skutečně, jak pravíš, nevinen,
pak jsi nikoho z nás nepřesvědčil,
a proto ortel Tvůj vyhlásit jsem povinen."
I neviděvší žádné šance,
rozběhl se Medový Tom,
nechaje tam sbalené rance,
stejně chycen byl potom.
***
A vedly pěvce na popravčí kopec,
jarní déšť slzy pravdy dávno smyl,
když již starý pekař uhasil svou pec.
Bože, vždyť jaký je to velký omyl:
Stojí Tomáš na šibeničním vrchu,
kolem jeho krku oprátka,
naděje už nemá ni žádné trochu,
smrtka již otevírá vrátka.
Tom:
"Jestliže mám zemřít tady,
chtěl bych s loutnou svou,
čelem k lesu, ke vsi zády
a spatřit ještě svobodu pravou."
Popravčí vyhověl, hostinský něco podotknul.
Tom sevřel svou loutnu starou,
neúmyslně se přitom jemně strun dotknul,
prožívaje každou vteřinu drahou.
I ozvala se loutna sama,
hlasem jemným, jako med.
Pro hostinského veliké drama,
srdce chladné, jak ten led.
Loutna:
"Vězte lidé, jaký by to byl omyl,
kdyby viník pravdu smyl!"
Loutna tedy tiše zapěla,
tolik smutku v sobě měla.
***
Loutna:
"Hostinský jest zahořklý lakomec.
Pro špinavý zlaťák je schopný krást,
v klidu přijme od pánů kopanec
a pak je schopný je ze zálohy okrást.
Vyhlídnul si člověka nevinného,
obviněným měl být Medový Tom
a po ukrytí majetku bohatého,
chycen, načež popraven potom.
A tak se stalo téže smutné noci,
Tom uspán medovinou,
obchodník se nedovolal pomoci,
hostinského chtěnou vinou.
Ubodal ho nožem dlouhým,
pak ho z částí lupu k Tomovi ukryl.
Svědky doved faktem pouhým,
že si Tomáš k sobě majetek skryl.
Zbytek lupu v jeho sklepě,
hostinský jest přec vrahem!
Do teď jste šli všichni slepě,
lup zakopal pod prahem.
Teď již znáte celou pravdu,
jenž vaše srdce neviděla,
přehlédli jste velkou zradu,
kterou já stará loutna spatřila."
***
Hostinský popohnán strachem,
náhle se k Tomovi vrhnul,
vidina nad vlastním krachem
mu však říkala, aby prchnul.
On však vytrhnuvší loutnu z rukou
před zkoprnělými vesničany rozbil.
Třísky padaly nad šibeniční lukou,
tím však poslední svou lež zabil.
Strhne z krku Tomáš smyčku,
trosky z loutny chytaje,
naděje zahořela v svíčku,
hleděl však pohledem plakaje.
***
Stojí hostinský na vrchu,
okolo jeho krku oprátka,
naděje již nemá ni trochu,
smrtka si už otevřela vrátka.
***
Cestuje Tom skrze kraje cizí,
novou loutnu u pasu neopomene,
jeho srdce zůstane navždy ryzí
a na svou starou loutnu nikdy nezapomene.
|
