Oheň se jako vodotrysk rozprskl po stěnách chodby. Oči všech přítomných byly oslepeny rudým světlem; nikdo najednou nevěděl, kde je dole a kde nahoře. A vtom to přišlo. Prudká větrná smršť přišpendlila všechny zády ke stěnám, až jim náraz vyrazil dech. Selevenovy ruce byly bezmocně rozpažené, přitisklé ke kameni, bez schopnosti pohnout se byť jenom o píď. Chodbu zalilo horko. Výheň nabývala na síle každou vteřinou. Oheň sžíral jejich těla, dusil je jako ohromná pec a zdálo se, jakoby jejich utrpení nikdy nemělo skončit. Vteřiny muk se měnily v hodiny běsu.
Náhle se do průchodu prodral větrný vír – chladivý a příjemný. Gejzír úlevy pohltil žár. Záře se roztříštila v úlomcích blikotajícího světla jako zrcadlo, do kterého uhodí silná pěst. Chodbu naplnilo chladivé šero zase jako dřív.
Seleven se zachytil spodního rámu okna, nohy se mu podlomily a on se vyzvracel ven. Pocit nevolnosti mu proudil do hlavy, až mu spánky pulsovaly a barvily jeho obličej námahou do ruda. Hlava se mu točila.
Někdo za jeho zády vykřikl. Byl to takový ostrý ječivý tón, až se mu zdálo, že se mu hlava rozskočí. Nebyl se schopný otočit.
Náhle mu někdo položil zezadu ruku na rameno takovým křečovitým způsobem, že se téměř sám polekal. Chytil se jednou rukou okenního rámu, a aby si obrat kolem ní ulehčil, pomalu sklouzával na zem, dokud na ni ztěžka nedosedl.
Nad ním se skláněla lady Reina, pobledlá a vystrašená, oděná jen do lehkých světlých šatů, jejichž spodní lem byl nyní zacákán krví. Upírala na něj své velké, temné oči, rozšířené děsem a Seleven ani nechtěl hádat, co její pohled zapříčinilo. Nemohl se tomu ale vyhnout.
Metr od něj leželo Fadiverovo tělo zčernalé ohněm, seškvařené a scvrklé.
Seleven přemohl své vyčerpání a rozhlédl se chodbou – nikde však nespatřil nikoho jiného, než Reinu. Zapřel se rukama a ztěžka se dostal na nohy, opíraje se o okenní rám.
„Elveris?“ vydechl šeptavě. „Elveris!“ opakoval hlasitěji, až se mu z toho zvuku otřásla hlava. Nic si nedělal z toho, že nahlas vyslovil její pravé jméno.
„Kde jsou?“ obrátil se na Reinu, která jen chvějící se zakroutila hlavou.
Seleven se probral z ohromení. Začal uvažovat. Každá myšlenka, která mu prošla hlavou, ho však bolestivě bodla jako rozžhavená čepel a znemožňovala mu další přemýšlení. Musel před sebou samým kapitulovat. Nohy se mu třásly, hlava mu třeštila a navíc se jeho žaludek začal znovu obracet. Když vtom se stalo něco, co nečekal.
Chladivý vítr ho zezadu objal. Jemné vzdušné proudy se kolem něj semkly jako hedvábná přikrývka, hojivý balzám na jeho bolest, která ustupovala pod náporem moci tak silné a pradávné, že mu nemohl odolat ani ten nejsilnější válečník v Syderii. A on se bránit nechtěl.
Únavu vystřídala bdělost, bolest úleva. Seleven se napřímil, stále obklopen chladivou clonou. Do těla mu začala proudit síla, kterou až doposud zcela nepoznal. Jeho mysl se otevřela neznámému náporu, který vymýtil jeho únavu s prudkostí vichřice. Vítr se naposledy obtočil kolem jeho těla, jemně a láskyplně, jako dívka loučící se se svým milým a rozplynul se kdesi za jeho zády.
Seleven nevěřícně sevřel své pěsti a zadíval se na ně. Reina vedle něj jen nechápavě poulila oči a vypadala, že možná vypustí duši, když se chodbou rozezněl slabý šeptavý hlas:
„Sher ta-yan-bral ergal ka viskar, reymelon*!“
Strážce se bleskurychle obrátil k oknu a vyhlédl z něj. Chtěl vykřiknout slova díků, najednou však nevěděl, co by měl říct. Shlížel k lesům pod sebou, kde se špice stromů kolébaly ve větru a vtom pochopil, že to, co chtěl říct nijak vyjádřit nemůže. Je to všude kolem něj a to nemohou obsáhnout pouhá slova.
„Co se... ? Proč?“
Slova lady Reiny ho okamžitě vtáhla zpět do reality. Pohled na ni, mu však vnukl podivnou myšlenku, která způsobila vrásky na jeho čele. Prohlédl si ji znovu od hlavy k patě – a tentokrát se jeho domněnka stala šokujícím faktem, s nímž bylo nutno počítat.
„Co se to stalo?“ vydechla znovu Reina, nedbaje Selevenova vtíravého pohledu.
Strážce se zrakem zastavil na jejích očích, ostře je propichoval, jakoby chtěl zjistit, co je za nimi. „Myslím, že odpověď na tuto otázku se dozvím přímo od vás, lady.“
Reina se odvrátila.
Seleven pokračoval dál, aniž by hnul brvou: „Až teď jsem pochopil, o co tady jde. Nebo je to snad jen náhoda, když bylo přímo tady na tomto místě provedeno silné kouzlo a vy jste jako jediná unikla bez následků?“
Reina k němu vyděšeně vzhlédla s očima zarudlýma od slz. „Jediná? A ty jsi co, Strážče, vzduch?“
Seleven se ušklíbl. „Ne. Já jsem vítr.“
„Jsi démon!“ vykřikla Reina ve smrtelné hrůze. „Jsi větrný démon, který nás má všechny zahubit! To ty jsi vrah!“
„S tím větrem máte pravdu,“ přisvědčil Seleven. „Bohužel, s tím démonem ne. I když slyšet uznání od někoho jako jste vy, mě převelice těší. Nebo se snad mýlím?“
Reina otevřela ústa k odpovědi, Seleven ji však zarazil.
„Jak by si mohla dcera obchodníka jako vy, dovolit tak mocného magického ochránce jako je Greshar? Přestaň už s tím divadlem, je mi jasné, kdo vlastně jsi. Aby dostal Stvořitel nějakou záruku, že se k němu opět vrátíš, až tě tvůj pán nebude potřebovat, povolal k tobě Greshara, který má zaručit dodržení smlouvy. Všechny ty sentimentální řeči o tom, že Greshar je člověk, byly jedna velká fraška. Ale sehrála jste to dobře, lady Reino, na démona velice dobře.“
Reina hrdě nakrčila nos. „Nechápu, o čem to mluvíš. Nařknout mě...“
„Nechápeš?“ pousmál se Seleven. „Můžeme to tedy zjistit hned a tady, na tomto místě. Podle toho, co se v několika předešlých minutách odehrálo, bych soudil, že jsi elementálem ohně. Takže pokud by ses chtěla, nadýchat trochu čerstvého vzduchu...“ Zvedl ruku k jejímu obličeji, jakoby chtěl provézt nějaké kouzlo.
Reina bleskurychle ucukla a přikrčila se ke zdi. „Sám jsi démon! Ovládáš vítr!“
„Ne, Reino, to neovládám. Jsem jen jeho prostředníkem a on si se mnou dělá, co uzná za vhodné. Narozdíl od tebe jsem jen pouhý člověk z masa a krve, a jak sama víš, někdo, kdo není kouzelník dokáže ve svém těle vydržet proudění jen jediného elementu, v mém případě tedy větru, jak jsi se sama přesvědčila.“
„A co mělo znamenat to, co se s tebou před chvíli stalo?“ křikla na něj. „Vstoupil do tebe zlý duch!“
Seleven si povzdechl. „Nech už toho, u Artriye!“ Natočil hlavu do boku a řekl spíš jenom pro sebe: „A co se to se mnou stalo, to bych taky rád věděl...“
Reina sklonila hlavu a tiše šeptla: „Kdo to všechno způsobil?“
„To se brzy dozvíme. Pokud ale mám vědět pravdu, potřebuji, aby jsi ke mně byla naprosto upřímná, nehledě na to, čím jsi nebo kdo je tvůj pán. Musím něco vědět,“ řekl Seleven. „Kdo provádí povolávací rituál? Nelrik?“
Reina zakroutila hlavou. „Nelrik by to nedokázal. To Elron, pokaždé mě povolával on. Každý třetí den musí kouzlo obnovovat, abych se nevrátila ke Stvořiteli a tím samým kouzlem mě může také odvolat, kdybych se Nelrikovi zprotivila.“
„Takže jsi jen Nelrikův rozmar, nemám pravdu?“ konstatoval Strážce chladně.
Reina přikývla. „Nesmím ho slovem zradit.“
Seleven se kousl do rtu. „Takže všechno, co jsi mi teď řekla, může být lež. Já hlupák! No jistě! Jak bys mohla nařknout svého pána nebo někoho, kdo tě povolal? V tom případě se nám ale okruh podezřelých stahuje na dvě osoby – Nelrika a Elrona. A co Greshar, co ten má s tím vším společného?“
„Nesmím zradit...“
Seleven ji gestem přerušil. „Chápu. Je tu na Urehardu ještě někdo jiný kromě těch, se kterými jsem se už setkal?“
„Ne.“
„Výborně,“ řekl Strážce. „Nevím už tedy o nikom, na koho by se vztahovala tvá mlčenlivost. Víš něco o Tenranově vraždě? Nebo Fadiverově?“
„Ne.“
„Neznáš tedy jejich vraha?“
„Ne.“
Seleven se odmlčel. „Říkáš mi pravdu, démone?“
Reina sklonila hlavu. „Ne. Nikdy ti neodpovím na něco, co se týká mého pána.“
Strážce se vítězoslavně pousmál. „V tom případě už je mi všechno jasné.“
*dosl.: Nechť tvé jméno navždy nese vítr. Pozdrav, vykazující nejvyšší poctu.
