Čítárna
Poezie
Próza
Vyhledávání
Vložit článek

Zpět


Fantasy a Sci-fi
zahrnuje rubriky:


Tip Obchůdku
Lord of the Rings: The Art of the Fellowship of the Ring
The Art of
the Fellowship
of the Ring

500 obrázků z filmu
955 Kč


JRR Tolkien: Nejčtenější články
Opravdu zajímavé perličky o filmech...
Ukázka na 4DVD verzi Společenstva p...
Aktualizace of. stránek filmu
Křížíkova fontána - Projekce "Pán P...
Encyklopedie světa J.R.R. Tolkiena







Nejoblíbenější pohlednice

New Line Cinema
Nové články na peoples.cz

Věčný život II

Dny se zkrátily a zešedly. Ve vzduchu se vznášela mlha, čas od času lehce mrholilo. Foukal studený vítr, mlátil s okenicemi o holé stěny domů, bouchal dveřmi a vířil hromadami napadaného listí. Kdysi bohaté koruny stromů nyní zely prázdnotou, černé členité větve ve tvaru pařátů se zlostně tyčily nad procházejícími lidmi jako prastarý strážci z podsvětí, hrozící každým okamžikem někoho spoutat a odvést na věčnost.
V noci přicházel na návštěvu lehký blizard, zanechal za sebou jinovatku a namrzlou dlažbu, plíživá zima natahovala své ostnaté ruce, rozevírala tlamu a zlobně sklapla s každým příchodem nového jitra.
Po ulicích se proháněla meluzína, míjela zsinalé obličeje studentů s temnými kruhy pod očima – semestrální zkoušky již hlasitě klepali na dveře.
Nervozita byla patrná na každém rohu, v každém domě, každá molekula celého města jí byla přímo nasáklá, jako nabobtnalý vřed, který každou chvílí hrozí prasknutím.
Ale lidé prožívali i šťastné chvíle. Přípravy na závěrečný večírek před zkouškami vrcholily v plné síle, páry se učili tančit, hospody kypěly veselím.
Ale ve vzduchu visela bezejmenná hrozba.
Každý ji podvědomě cítil, ve městě byla přítomna neznámá entita čehosi nečistého, čehosi zlého. Ale zároveň povědomého. Něco, co tu už kdysi bylo, a teď se chtělo vrátit a…
...a vraždit.
Mistr Vazelnius den co den nervózně vstával od stolu plného papírů, hromad byrokratických nesmyslů, které nikdy neubývaly, naopak, neustále se vršily a hrozily ho zavalit každým malým přírůstkem. Netrpělivě vyhlížel ze svého okna, díval se na zakalený obrys měsíce v novu, který se bezmocně snažil protlačit své paprsky skrze hutný závoj šedivých mraků.
Nesnášel toto roční období, rok co rok, příchodem zimy se obloha zatáhla a nepustila snad ani jeden sluneční paprsek až do nejpozdnějšího jara. Snad za to mohla severní poloha města, nebo blízké moře, každopádně na město padla trvalá mlha s častými sněhovými bouřemi, za kterých se nedalo ani vylézt ven, natož pryč z města.
Pod očima se mu vrstvily vrásky, měl nejasný pocit, že chtěl udělat něco moc důležitého, ale zapomněl na to, co. Shlížel dolů na spěchající studenty, a násilím odháněl nutkavý pocit sednout si zpátky za stůl a snažit se jednou provždy vyřešit tu příšernou hromadu papírů, co měl navršenou všude okolo.
Skákal zrakem z jednoho studenta na druhého a snažil se vybavit jejich jména. Sledoval je, jak spěchají s náručím knih v podpaží, ztěžka došlapávájí do hlubokých louží a vzápětí mizí v nějaké šedivé budově.
Zrakem přecházel sem a tam, až se jeho oči zastavily na Vysoké Věži. Přimhouřil oči v nepříjemné vzpomínce na jednoho pobledlého studenta v černé sutaně, na jeho hluboké černé oči a pobledlý hubený obličej s ostře řezanými rysy.
Musí se jít přesvědčit, že všechny knihy jsou na svém místě.
Zaskřípaly dveře.
Zlehka se otočil a spatřil postarší drobnou ženu. Ilanu, jeho sekretářku.
Lítostivě se na něj podívala a pronesla: „Nesu další papíry, mistře Vazelnie. A jen abych vás upozornila, kuchyně a stáje spěchají, pak je ještě třeba vyřídit pekaře, a za dva týdny přijede do města Vévoda Riselle. No, a já už musím jít,“ dořekla, zaneprázdněně sklopila oči a pozpátku vyšla ze dveří.
Vazelnius si ztěžka povzdychl, usedl za stůl a dal se do práce. Ale umínil si, že na kontrolu už nezapomene.
Už ne…
Temnou místnost ozařoval jen slabý plamínek malé svíčky. Venku se schylovalo k soumraku, někde zapískala myš. Černý lesklý pavouk přeběhl po zaprášené dřevěné podlaze a schoval se pod starou knihovničkou.
U stolu seděla nahrbená postava.
Potichu si četla text prastaré zakázané knihy. Zvrásněné čelo napovídalo o hlubokém soustředění.
Ank’Vaknilad se již několik dní trápil dvěma závažnými problémy.
Četba knihy mu zabrala téměř veškerý čas mimo hlavní studium, na nácvicích byl pouze dvakrát a termín semestrální práce ho tlačil jako ostrý kámen v botě.
Pro dokončení zaklínadla musel najít poslední ingredienci.
Lidskou oběť.
A k tomu všemu se nemohl zbavit svého věčného společníka.
Onu cizí bytost z daleké minulosti, kterou si jednou pustil do hlavy a ne a ne se jí zbavit.
Četla mu myšlenky, neustále mu s něčím radila a hlavně ho dotěrně tlačila k jeho závazku.
„Dokud nedokončím semestrální práci, dohoda je neplatná. Zatajil si mi, že k dokončení rituálu musím někoho zabít! Jak bych něco takového mohl udělat?“
„Otázka nezní jak získat lidskou oběť, ale čeho chceš dosáhnout! Chceš se navždy upsat nekonečnému studiu o ničem mezi přemoudřelými, mravokárnými dědky, neustále být svazován pseudomravnými pravidly, -“
„ALE…“
Ank’Vaknilad se prudce chytil za hlavu a sykl bolestí. „NEPŘERUŠUJ MĚ, KDYŽ S TEBOU MLUVÍM! I tady odsud, z hlubokého písečného hrobu, ti dokáži způsobit bolest, o které se ti ani nesnilo…“
„Jak tohle proboha můžeš říct! Nejdříve mi naslibuješ hory doly, pak se nacpeš do mojí hlavy, a teď mám kvůli tobě někoho zabít? Dohoda je zatím zrušena! Když nikoho nezabiji, nedokončím rituál, neudělám semestrální zkoušku, a moje část je tudíž neplatná!“
„Dělej, jak uznáš za vhodné. Udělal jsem, co jsem mohl. Ale jedno ti radím: Nezahrávej si se mnou, smrtelníku!“
„Zmiz z mojí hlavy! Neotravuj mě, slyšíš? Vypadni jednou provždy a nech mě být!“
Odpovědi se nedočkal. Přes divoce bušící srdce neslyšel hlasité klepání na dveře.
„Anku! Jseš tam? Tady Mariana!“
Tohle mi tak ještě scházelo, řekl si Ank’Vaknilad, mátožně vstal ze židle, a pokusil se uklidnit třesoucí tělo.
Otevřel dveře a chtě nechtě, musel obdivovat tu nádhernou bytost před ním.
Mariana.
„Anku, už jsem si dělala starosti. Vynechal jsi dvě poslední zkoušky. Nebudeme nic umět.“
„Ach, Mariano, mám toho moc. Ale neboj se, my to zvládnem.“
„Prosím, přijdeš na poslední předtančení, že ano?“
Ank’Vaknilad sledoval nádhernou siluetu jejího těla, a opravdu zalitoval, že se už dvě zkoušky neobjevil.
„Ale ano, přijdu. Spolehni se,“ dodal s úsměvem a už se pomalu chystal zavírat dveře.
„Hele, jestli potřebuješ s něčím pomoct, možná bych…“
„Nene, to je dobrý, ale děkuji. Když bych něco potřeboval, určitě se ozvu.“
„Dobře. Tak tedy za týden,“ dodala s úsměvem a nesmělým zamáváním a odešla.
Ank’Vaknilad s úlevou zavřel dveře. Vzteky se praštil do čela, pak chvíli zíral oknem do modré tmy, a následně jeho oči zabloudily ke dvěma prostým lahvičkám, nenápadně postavenými na jeho stole.
Moc v nich ukrytá byla ale obrovská, tak velká, že kolem nich chodil pomalu jen po špičkách, aby je náhodou vibrace, způsobená jeho chůzí, nepřevrátila a nevylila. Následky by mohly být pro něj katastrofální.
Jedna lahvička měla v sobě silnou substanci, s jejíž pomocí by mohl zkušený kouzelník spustit obrovský blizard, zmrazit jezero, nebo i celé město. Jmenovala se Ledový sen. Vznikla jako vedlejší produkt na odlákání pozornosti od jeho druhého výtvoru.
Krev Mográlů však měla mnohem omezenější použití. Byla považována za jeden z nejsilnějších jedů v této zemi.
Uměla vysát lidskou duši!
Marně však hledal svou oběť, nedokázal vymyslet, nebo si dokonce i představit, na kom by mohl tuto strašlivou substanci použít. Viděl se, jak láká kořist do svého podkroví, jak ji nalévá tu kalnou sirnatou hmotu, jak oběť bledne, jak se ji trhá tvář, jak křičí, jak se svíjí bolestí, jak oči vylézají z důlků, jak krvácí z úst, nosu a uší – pak jej však přepadne lítost, bodavá bezmoc, není přece vrah! Nemůže zabít nevinného člověka!
Znovu a znovu pročítal seznamy lidí, vyškrtával známé lidi, poté méně známé, pak seznam vzal, a se slzy hořkosti jej roztrhal na tisíce kousků, které se ve vzduchu změnili v dým a líně se svezli k zemi.
Den se vlekl za dnem, každý mu přišel dlouhý jako rok.
Bezmocně, s kruhy pod očima seděl na zemi opřený o postel a smutně koukal z okna. To zklamání! Chlouba rodiny slavného čaroděje propadne ve třetím ročníku kvůli nedokončené semestrální práci.
A pak ho to napadlo!
Proč neukáže Alfitera Minatrix? Ledový sen přeci má! Teď stačí někde namíchat Dračí Slzu, sehnat nějakou literaturu a pořád bude schopen ukázat něco, co jen tak někdo nedokáže.
S novým elánem, s jiskrou v očích, vydal se rychle do knihovny.
Bude to mít sice o vlas, ale stihne to!

Den ubíhal za dnem a Mariana se utápěla v lítosti. A ve vzteku!
Ank’Vaknilad zase nepřišel na zkoušky. Slzy hořkosti tekly po její krásné tváři, a vrásčili její čelo. Kvůli němu přišla o nejočekávanější událost roku! Marné bylo shánět tanečníka na poslední chvíli, všichni, kteří chodili na zkoušky, již byli zadaní.
Marně snila o jeho obětí, o jeho nesmělém chování. Od první chvíle, co ho spatřila, věděla, že se zamilovala.
Chtěla, aby ji líbal, aby ji hladil po zádech, pomalu svlékal, miloval ...
Trpké zklamání však sen zbořilo jako domeček z karet.
Nenáviděla ho, žádná prosba ji neutiší, žádný dárek, žádná omluva, nikdy ho už nechtěla vidět.
Zaleze do nejtemnějšího rohu svého pokoje a bude v něm plakat, dokud slavnost neskončí.

Pilné studium přineslo první výsledky. Den už se nezdál tak tmavý a rozbředlý, Ank’Vaknilad znovu pocítil naději.
Opět seděl zahrabán v knihách ve svém zanedbaném pokoji a listoval prastaré svitky. Dělal si poznámky, míchal lektvary, zkoušel nová, jednoduchá kouzla.
Ponořen do studia, se zapálením sobě vlastním, si najednou s hrůzou uvědomil, že úplně zapomněl na Marianu.
S bušícím srdcem se postavil, prázdnýma očima pozoroval desku stolu.
Představil si její zklamání, jak se mu vyhýbá, jak je najednou cizí.
„Mariano ...“ zašeptal a ztěžka dosedl zpátky.
Palčivě se snažil vymyslet nějaký způsob, jak by se jí mohl omluvit. Věděl, jak se na slavnost těšila, o to hůře se však cítil.
Kdyby se nějakým způsobem dokázal rychle naučit všechny tance a figury.
Jeho mysl zabloudila k Temné bytosti v podzemí. Možná ...

„Bezejmenný, já vím, že mě slyšíš!“ zvolal Ank’Vaknilad a ještě úpěnlivěji se soustředil na daleké místo v nekonečné poušti.
On se ale neozval.
„Mám pro tebe něco, co by tě možná mohlo zajímat. Pokud tedy nepohrdneš ženou ...“ „Cože?! Tím chceš říct, že jsem teplý? Taková drzost!“ zahřměla bytost a Ank’Vaknilad se otřásl. Avšak pocítil zadostiučení.
„Mám jeden problém, který bys mi mohl pomoci vyřešit.“
Temná bytost zaváhala. Po krátké odmlce pomalu, ale se lehce znatelným zájmem odpověděla: „Moc si mě zklamal mladý čaroději. Jestliže tvůj závazek padá, v tom případě ode mne nemůžeš čekat pomoc. Proč mě tady prostě nenecháš odpočívat v pokoji na dalších tisíc let, a nezmizíš z mého života jednou provždy?“
Vaknilad byl na tuto odpověď připravený.
„Výměnou za tuto malou službu si můžeš na krátkou chvíli dopřát pozemské radosti. Pokud ovšem budeš úspěšný.“
„Žádná lidská radost nemůže naplnit moji prázdnotu. Dokud nepocítíš smrt na vlastní kůži, nikdy nepochopíš život v nebytí, to mrazivé místo v srdci a všudypřítomný chlad, který tě bude obklopovat po zbytek věčnosti!“ Bytost se odmlčela do zádumčivého ticha. Po chvíli však dodala: „Vysvětli mi, oč se jedná, možná, pokud mi nabídneš něco zajímavějšího, by se pak dalo něco dohodnout.“
Ank’Vaknilad v duchu zajásal. Rybička se chytila na udičku.
Vysvětlil mu jeho problém.
„Vítej v dospělém světě, mladý čaroději. Takže pokud dobře rozumím, chceš, abych počátkem večera ovládl tvoje tělo, a svedl dívku tvých snů?“
„Ne tak přesně. Tedy, abych pravdu řekl, chci, abys mě naučil společenské tance, provedl mě celým večerem, a pak, kdoví, tedy,- “
„Zadrž. Budu souhlasit jen pod jednou podmínkou – budu vlastníkem tvého těla až do dalšího dne.“
„Ale to je pak úplně špatně!“ vykřikl Ank’Vaknilad a zoufale rozhodil rukama.
„Pokud mi již nemáš cokoliv jiného říci, tak sbohem.“
„Nene! Počkej ...,“ zvolal zoufale Ank’Vaknilad. Dělal to hrozně nerad, ale zoufalost ho nezadržitelně drala vpřed.
Asi dělám chybu.
Mariano!

„Tak tedy ... souhlasím ...“
Tajemná entita zajásala. Ank’Vaknilad ucítil vzadu na krku známé zachvění. Zatmělo se mu před očima, žaludek mu stoupnul až do krku. Bolestí upadnul na kolena, rty zkřivil bolestí, rukama si mnul spánky.
„Nebraň se! Nebraň se! Pustě mě dovnitř a všechna bolest přejde!“
„Přísahej, že neprovedeš nic, co by odporovalo mé vůli!“ zakřičel Ank’Vaknilad a svalil se na podlahu.
„Přísahám, že udělám všechno, co je v mých silách, abych splnil všechna tvá přání!“
Ank’Vaknilad měl nejasný pocit, že tohle není odpověď, kterou žádá.
Nový příval bolesti však otupil jeho smysly, na chvíli povolil, a pak ztratil vládu nad svým vědomím i tělem.

Nocí se mihl stín. Rozvířil líně padající sníh a zmizel mezi skupinkou domů tvořících dívčí ubytovny. Lehké zaklepání na dveře probudilo spící dívku.
Mariana však měla lehký spánek, ihned se probudila, vstala a došla ke dveřím. Věčná svíčka odhalila bílou obálku na podlaze.
Přes ospalé, uplakané oči a rozuchané vlasy se naň podívala.
Její srdce zahořelo, avšak ihned zamrzlo, a vztekle zahodila dopis do druhého rohu místnosti.
Nic než prázdné řeči, vztek a další naříkání!
Otočila se, přes chvějící se rty unikl tichý vzdech.
Nakonec se však rozhodla dopis otevřít. Z obálky na ni dýchla hebká vůně, která vzápětí prostoupila celým pokojem.
Mysl rozvířili pochybnosti. Ank se omlouval, a sliboval, že bude připraven. Bez obav má na ples přijít.
Jak tohle mohl říci?
Všeho všudy byl na předtančeních jen dvakrát.
Možná ho někdo doučuje?
Tak ať!
Ona tam ale nepřijde, i kdyby ji tam chtěl přitáhnout za vlasy.
Zkroušená, vlezla si zpátky do postele. Dopis položila na noční stolek.
Černé myšlenky však najednou zmizely. Do mysli se jí vplížila neopodstatněná radost. Silou se ji snažila zahnat, ale nedařilo se jí to. Neklidně se převracela, na nohou se začalo rozlévat příjemné a teplé svědění.
Nevěděla proč, ale usmála se.
Poddala se příjemnému pocitu, i přesto, že nechápala, jak se objevil.
Pevně k sobě stiskla nohy, rukou se nevědomky pohladila po břiše. Dlaní zamířila nahoru, začala se sama se sebou lehce mazlit. Hlavou otáčela ze strany na stranu a znova se převrátila. Ohnula nohy v kolenou, zaťala prsty u nohou, ruka zamířila k jemnému ochlupení mezi nimi.
Rty unikl tichý vzdech. Hlava vířila ve vzrušivé explozi vlastní vášně. Pohyby rukou se zrychovali, nohy se tiskly k sobě a od sebe, pánev se prohnula. Naplno se oddala vlastnímu tělu. Ještě nidky jej nepocítila tak intenzivně jako dnes v noci.
Vyvrcholení přišlo záhy.
S pocitem, který již nezažila opravdu hodně dlouho, se ponořila do příjemného snění.

Podzemní chodbou se rozléhalo rytmické kapání vody a cupitání krysích nožižek. Jen vzdálená pochodeň, odražená tisícem vlhkých kamennů narušovala téměř neprostupnou černou temnotu.
Na nejzašším konci tunelu, v nejposlednější komnatě, tiše klečela postava v ozdobném šatu mistrů.
Oči mistra Okasima byli bílé.
V hlubokém soustředění sledoval tenkou nit osudu, která v zamlžené budoucnosti naznačovala rychlý spád událostí.
Pomalu pohyboval vrásčitýma rukama, jakoby proplouval komplikovanou pavučinou mapující nadcházející osudy mnoha generací, svazující, rozvazující i náhle končící.
Pozítří, v den nadcházejícího večírku, se stane cosi hrozného, cosi, co v relativně rovnoměrném plynutí akademického života způsobí chaos, utrpení a … smrt.
Mnoho lidských životů vyhasne.
Nakonec zavřel oči a spustil ruce. Kalmé bělmo zmizelo z jeho očí.
Podíval se na spletenec run před sebou a lehkým pohybem ruky jej rozvířil.
Na tváři se mu mihl lehký úsměv. Bude se muset připravit. Doba temnoty se blížila. Vzrušovalo ho, že se stane její součástí. Pomalu vstal, vyjmul pochodeň z násadky a vydal se zpět ke své komnatě.

Poslední noc se líně přelila v mlhavé ráno. Nebe pomalu modralo, mdlé paprsky slunce odhalily město v bílém kabátě. Rozespalí lidé vylézali ze svých domovů a zametali ulice. Přípravy na přicházející večer vrcholily, kuchaři připravovali jídla a umělci zdobili obrovský sál v hlavním paláci v centru města.
Studenti si připravovali společenské oděvy a trénovali taneční figury, mistři a učitelé záverečné řeči.
Mistr Vazelnius byl od rána mnohem nervóznější než kdykoliv jindy. Temná předzvěst ho trápila každým dnem čím dál častěji, a ještě ke všemu měl vtíravý pocit, že na něco ohromně důležitého zapomněl.
Nervózně si každou chvíli hladil bílý plnovous, krabatil čelo a snažil se rozpomenout, cože tak důležitého mohl přehlédnout.
Od soustředěného přemýšlení ho však nakonec jen rozbolela hlava.
Vyřizoval poslední zakázky, kontroloval faktury od různých soukromníků a podepisoval smlouvy, co mu Ilana předkládala na pracovní stůl. Avšak, kdykoliv hromady papírů na jeho stole povážlivě poklesly, ihned nadcházela nějaká důležitá událost, která je opět navršila, že přes ně pomalu nebylo ani vidět.
Nažloutlé ráno se přehouplo v šedivý den a nakonec v temně modrý večer.
Z podmračené oblohy se pomalu snášel sníh, zasypával hlavy studentů ve večerních róbách a na silnicích vytvářel novou sametovou pokrývku.
Nesčetné množství magických světel rozsvítilo město do barevné nádhery, lehce rozplzlé sněhovým závějem.
Z hospod se ozýval smích, lidem svítili oči radostí a brzkou vyhlídkou uvolněného napětí.
Mariana stála v dámské šatně paláce a dmula se pýchou nad nádherným žlutým kostýmem s hlubokým vrstveným výstřihem, který zdědila po matce. Neustále se otáčela na místě a kontrolovala, jak jí šaty sedí na zadečku, bocích a zádech.
Vlasy měla vytupírované do lehkého drdolu, kolem krku měla zlatý řetízek, pas měla obalený zlatou sametovou stuhou. Ladný střih šatů jen zvýraznil její štíhlou postavu.
Těšila se na večer jako na nejdůležitější událost v jejím životě. Veškeré pochybnosti ohledně Ank’Vaknilada vzaly za své. Od oné noci cítila lehkou euforii, tělem ji prolítávali vířivé záblesky živočišného vzrušení, které neuměla nijak vysvětlit a ani ovládat. Neustále se dotýkala rukama, musela násilím kontrolovat každý pohyb svého těla, aby nevzbudila nežádoucí pozornost.
Palácem otřásl zvučný náraz gongu.
Už je čas.
Naposledy se podívala do zrcadla, vypjala hrudník a rukou odmetla tenký pramínek vlasů z jejího čela.
Sešla po schodech do obrovské místnosti.
Sálu dominoval mohutný lustr ozdobený zlatem a barevnými kameny. Kamkoliv se podívala, viděla stoly bohatě naložené směsicí nejrůznějších pokrmů, nápojů, z vlastní kuchyně, jakožto i z exotických krajů.
Do stěn byly vestavěné menší privatní salónky, ve kterých se shlukovali skupinky nervózních studentů a studentek ve večerních róbách. Na podiu v tichosti zkoušela symfonická kapela první tóny a akordy, učitelé pokukovali ze zákulisý a dolaďovali poslední nedostatky a problémy, které se příležitostně vyskytly.
Když vstoupila do sálu, s pobavením sklízela obdivné pohledy všech okolo. Zcela bez debaty byla nejhezčí dívkou večera. Oplývala radostnými úsměvy, které rozdávala na všechny strany.
Zaslechla zámý hlas. S bušícím srdcem přistoupila k jedné z největších skupinek v jednom rohu místnosti.
Silný, libozvučný hlas bavil postávající studenty, kteří se hlasitě smáli a pokyvovali. Řečníkem byl Ank’Vaknilad.
Jejich oči se setkaly.
Nechybělo málo a Marianě se z hlubokého pohledu těch černých očí málem podlomily kolena.
Ank měl na sobě černý, jednoduchý, avšak přesto elegantní a výborně padnoucí oblek. Jeho lehce přimhouřené oči svítily, vyzařovaly bezednou energii, která uchvátila každého, kdo se na něj podíval. Jeho postoj vyzařoval sex appeal a tajemnou hrozbu. Vzrušivá aura nebezpečí prostoupila celou jeho postavou.
Mariana by přísahala, že nic takového kolem sebe nikdy neměl. Beze slova k němu přistoupila, hloučkem zaševelil tichý, obdivný, a i trochu závistivý šepot.
„Mariano, vypadáš nádherně,“ zašeptal a lehce ji pohladil po tváři.
„Děkuji,“ vydechla Mariana, přivřela oči a vdechla jeho vůni.
Lehce ji objal kolem pasu a odešli spolu do zákulisí.

Sál se naplnil pozvanými hosty. Živé švitoření přehlušilo trojnásobné rozeznění gongu.
Lidé se utišili, světla v místnosti potemněla.
Na řečnický stupínek vystoupil mistr Vazelnius a zahájil první proslov.
„Vážení přátelé, sešli jsme se zde podle tradice k radostné oslavě brzkého ukončení dalšího školního roku naší kouzelnické školy. Tímto radostně zahajuji přesně pětisetšedesátéosmé výročí …“
Sálem se nesl mistrův energický hlas. Řeč byla krátká, aby nesvedla pozornost od hlavní náplně večera.
Kapela spustila slavnostní nástupní hudbu a na place se seřadili studenti.
Učitelé za pomocí kouzel vytvářeli pestré magické podbarvení hudby, ze vzduchu šlehaly plameny a jiskry, žár střídal teplo, temné přítmí světlo.
Tance se měnily, páry se míchaly, prováděli složité taneční kreace, řadili se do skupinek a zase se rozcházeli, točili se v kruzích, rozsypávali se, a znova se spojovali.
Mariana upřímně žasla.
Ank’Vaknilad nespletl jediný krok, nepřehnal jediný pohyb. Lehce tančil jako vítr, dokonce by se dalo i říci, že tancuje lépe než ona.
Naplno se uvolnila, nechala se unést podmanivou veselou hudbou, vznášela se na vlnách eufórie, lehké svědění na jejích nohou ji přivádělo k tělesnému vzrušení.
Čím dál nápadněji se otírala o jeho tělo.
Když hlavní taneční motiv skončil a sálem zabouřil hlasitý potlesk, zůstali ve vášnivém obětí.
Byla vyhlášena taneční soutěž. Každý pár dostal své číslo a kapela opět začala hrát.
Po každé skladbě porota složena z učitelského sboru vyhlásily nejlepší páry.
Chlapci a dívky smutně odcházeli z parketu, Mariana s Vakniladem ale pořád zůstávali. Jejich pohyby sršeli elegancí a vzájemným splynutím. Lidem se v sále tajil dech, lehká erotika v jejich pohybech dráždila představivost celého publika.
Mistr Vazelnius byl celou dobu nepřítomen. Starostlivě se snažil ohlídat každý detail, každý střípek té ohromné události, která se tuto noc odehrávala. Když už byl konečně zajištěn haldký průběh večera, vyšel na nenápadný balkónek, usadil se do pohodlného křesla a pozoroval vyvrcholení taneční soutěže.
Na place už zbyly jenom dva poslední páry.
Poslední skladba rozkřepčila jejich těla v rychlém taktu vášnivé hudby.
Nohy se rychle míhaly, dámy se točily v nekonečných piruetách, muži si je přehazovali přes hlavu.
Akční finále rozhodlo o jasném vítězi.
Bouřlivý potlesk odměnil vysokého černovlasého chlapce a blonďatou dívku ve zlaté róbě.
Vazelnius chvíli tleskal, pak ale najednou zbledl.
Ten chlapec se podíval přímo na něho. Jeho černé, jako studně hluboké oči, se vpily do jeho nebesky modrých.
Konečně si vzpomněl, na co zapomněl.
Vysoká Věž, poslední patro.
Rychle se otočil a vyběhl z místnosti.
Nikdo si nevšimnul, jak zorničky toho černovlasého kluka najednou zrudly ve sžíravé nenávisti.
Vazelnius ignoroval tázavé obličeje hostů a učitelů, které potkal cestou do šatny.
Přehodil přes sebe svůj těžký, zimní kabát a vyběhl do bouřlivé sněhové vánice.

„Pojď!“ zvolal Vaknilad na Marianu a táhnul ji hustou shněhovou clonou.
Prudké nárazy větru vířili padající sníh ve fantaskních obrazcích. Nebylo vidět na krok, tvořili se hluboké závěje sněhu, na ulicích nebylo ani živáčka.
Dvojici provázel radostný smích a ztrácel se v hlubokém hučení sněhové vychřice.
Prudší náraz větru je povalil do sněhu.
Sníh se jim vplížil pod oblečení a dráždivě je zastudil.
Vášnivě se políbili, poté vstali a pokračovali v cestě.

Mistr Vazelnius odolával nárazům prudkého větru a rukou si chránil obličej proti hustě padajícímu sněhu. Jeho bílé dlouhé vlasy divoce vlály, s námahou stoupal do schodů.
V zámku zachrastil klíč, zaskřípaly prastaré dveře.
Průvan rozkomíhal plameny věčných svíček, podlahu za dveřmi téměř okamžitě pokryla rychle tající pokrývka sněhu.
Vazelnius s velkou námahou dveře zase zavřel a pečlivě je zamknul.
Byl ve Vysoké Věži.

Chodbou se rozlehla hlasitá rána.
Náhle zvednuvší se průvan zahučel rozsáhlým komplexem budovy, zhaslo několik svíček, závěsy se zachvěly.
Vaknilad s Marianou se drželi za ruce, co chvíli se zastavili a vášnivě se líbali, poté s plamínky v očích dál postupovali do hlouby budovy.
Vyšli několik pater, opatrně se vyhnuli místnosti vychovatelů, až zabočili za poslední odbočkou před Vakniladovím pokojem.
Vaknilad přitisknul Marianu ke dveřím, zajel jí rukama pod šaty a jemně zkousnul kůži na jejím krku. Z jejích rtů vyšel hlasitý sten.
Na potřetí se konečně trefil klíčem do klíčové dírky.
Zámek zacvaknul a oba milenci vpadli dovnitř.
Mistr Vazelnius běžel, jak nejrychleji mohl, v předposledním patře se však musel zastavit, aby popadl dech.
Pomalu vystoupil do posledního patra Věže a s bázní se díval na nenápadné dveře do nejstřeženější komnaty v celém Aranorském kraji.
Jeho mysl vnímala lehké vibrace sršící z nebezpečného ochraného kouzla vyzaříjící z místnosti za dveřmi.
Nadechnul se a po dlouhé době opět pronesl mocné zaklínadlo: „Uhm krejda abdul mabar hmernilijah sanctum!“
Dveře se otevřely, na prahu jeho podvědomí cítil jemné bassové hučení. Rukama odstraňoval smrtelně nebezpečná zaklínadla, opředená téměř okolo každé knihy, jichž se tu válelo nepřeberné množství.
Jeho srdce se rozbušilo. Dvě knihy chyběly. Nevěřícníma očima nahlédl do návštěvní knihy, kam každý, kdo si jakkoukoliv knihu tady odsud půjčil, musel napsat své jméno a kdy knihu vrátí. Jakkékoliv nesrovnalosti se pak řešili přísnými tresty.
Chyběla Somáru Igeta.
To čekal.
Druhá kniha však představovala mnohem větší zlo.
Vazelnius právě zažíval něco, co už dlouho nepocítil.
Nohy se mu roztřásly, jeho hlavu zavalila panika. Panenky se v nevýslovném děsu rozšířili.
Co to proboha ten mladík chce provést? Musí ho co nejrychleji zastavit!
Zavrávoral a unaveně se opřel o stůl. Zavřel oči, několikrát se zhuboka nadechl a vydechl. Pak vyšel z místnosti, zapečetil dveře, a co nejrychleji se vydal do paláce.

Vaknilad položil Marianu na postel a pak na ní hladově skočil.
Nedočkavě ji vysvlékal z její nádherné róby, ona z něho strhávala jeho černou košili. Políbil ji na ústa, na tváře, na krk. Ona jeho polibky vášnivě opětovala.
Jazykem pomalu sjíždel níž a níž, rukama hnětl její oblá ňadra.
Mariana roztáhla svá krásná chodidla, uniklo jí tiché zasténání.
Vaknilad si rychle sundal kalhoty a ponořil se jazykem do jejího klína.
Marianě v hlavě vybuchovali rudé exploze vášně. Rozkošnicky vychutnávala každý jeho polibek, každé zašimrání jeho jazyka. Prudce narážela její pánví proti jeho jazyku, její pohyby se zrychlovaly a byly stále křečovitější.
Když náhle její tělo ochablo, Vaknilad se posunul dopředu a oba milenci se do sebe zapletli. Byli jeden organismus, jedno tělo. Výkřiky vášně nahradily prudké vzdechy, objali se a otočili. Vaknilad ležel na zádech, Mariana pracovala sama.
Pomalu ale jistě se plížili k vzjámnému vyvrcholení.
Nakonec se oba udýchaní milenci od sebe odlepili a lehli si vedle sebe na postel.
Chvíli odpočívali. Pak seVaknilad beze slova zvedl a došel ke stolu na druhém konci místnosti. Mariana ho zamilovaně pozorovala. Tohle ještě nikdy nezažila. Zavřela oči, a když je znova otevřela, zjistila, že se nedívá na Vaknilada.
Nad ní stálo jeho tělo, ale jeho oči rudě zářily. Ústa roztáhl do vlčího šklebu, násilím jí zkřivil ústa a v jeho pravé ruce se mihla nenápadná sklenička se zapáchajícím sirnatým obsahem.
„Ano, můj věrný žák si umí dobře vybrat krasotinky. Teď je ale na řadě moje odměna! Ank’Vaknilade, slyš mě! Splním ti tvé přání o Věčném životě!“
Vakniladovi se zatajil dech. Celá jeho mysl křičela, bouřila se proti jeho tělu ovládanému jinou bytostí.
Tohle mi nemůžeš udělat!
Ale můžu, hned ti to ukáži!
Přestaň, Marianu NEE!
Pozdě, můj žáku. Teď se staneš nesmrtelným!

Marianu zachvátila panika, běs a hrůza. Snažila se vymanit, ale byla zhypnotizována pohledem do těch rudých zářících očí. Do těch očí, které by dokázali na popel spálit kohokoliv, na koho by se podívali.
Vaknilad ji přiložil lahvičku s přesně nadávkovaným obsahem k jejím zkřiveným ústům a její obsah do nich vylil.
„POLKNI!“ zakřičel a Mariana poslušně všechen obsah spolikala.
Místností se rozlehl burácivý smích, smích, ze kterého čišela čirá hrůza. Pak Vaknilad začal monotóně odříkávat hlubokým hlasem prastaré zaklínadlo: „Náhbadar sánl’uhl’iben vanan’uhl’ábe morgu’oumah’iben dómine gurom vénus!“
Místnost potemněla.
Vaknilad měl pocit, jakoby se vynořoval z hluboké vody.
Náraz do reality byl tak silný, že upadl na podlahu.
Zaháněl mžitky před očima, pak si ale uvědomil kde je, co se stalo a rychle přiskočil k Marianě.
Ta seděla na posteli a dávivě se kuckala.
Zcela viditelně ztrácela barvu v obličeji, měla vyplazený jazyk a lesklé oči.
„MARIANO!“ zakřičel Vaknilad, zcela ochromen událostmi, které se staly.
Marianina pokožka se začala loupat. Z ůst, nosu a uší se spustila jasně červená krev
Cítil, jak ho zaplavuje vlna opojné energie.
Zaklídnadlo už probíhá! Proboha, co mám udělat? Jak ji mám zachránit?
Nabízelo se jediné řešení, které si přečetl z knihy.
Rychle doběhl ke stolu a vzal zbytek tekutiny Krále Mográlů.
Pohlédl na Marianu.
Z očí jí tekli slzy, od úst jí bublala pěna.
„Miluji tě,“ řekl a zhluboka vypil zbytek celé tekutiny. Měla by fungovat jako protilátka. Když by množství bylo stejné, dalo by se zaklínadlo s jistými následky teoreticky neutralizovat. Ale bohužel, tekutiny bylo příliš málo.
Možná ale přežije.
Najednou se za dveřmi ozval dupot těžkých bot.
Dunivá rána rozrazila dveře.
Dovnitř vpadl mistr Vazelnius a za ním hromada vojáků.
„Cos jí provedl, netvore!“ zaburácel Mistr, napřáhl pravou ruku a roztáhnul prsty. V očích se mu modře blýskalo.
Vaknilad měl pocit, jako by do jeho hlavy narazili tisíce kladiv, z uší se mu spustila krev.
Pomóóc!
Oslovený prosbu vyslyšel.
Znovu se převtělil do jeho těla a převzal nad ním kontrolu. Pouhou myšlenkou si přetáhnul druhou lahvičku do své ruky. Otevřel Ledový sen.
Vazelnius si toho ale všimnul a mentálním šípem jej vyrazil z ruky. Lahvička explodovala, modrá tekutina vytryskla všude okolo. Vaknilada rána překvapila, přesto stihnul provést zaklínadlo. Zmrazil kapky do ledových rampouchů a vyslal je na nepřátelské vojáky. Ti se nestačili skrýt a šípy je přibili ke zdi. Vzduchem zavířili rudé kapičky krve. Jedině mistr Vazelnius je odrazil, na rukou zformoval mentální kladivo a vyrazil Vaknilada oknem do hluboké noci.
Sklo pořezalo jeho tělo a znetvořilo jeho tvář.
Vaknilad padal hlubokou propastí, jeho tělo olizovaly sněhové jazyky.
Pak přišel prudký náraz na kamenou dlažbu. Cítil, jak z něj pomalu vyprchává život.
Jeho poslední myšlenky patřili Marianě

Mistr Vazelnius rozechvěle přistoupil k lůžku. Sledoval, jak se ta krásná dívka třese. Měla skelný pohled s nepopsatelnou hrůzou v očích. Nechápal, o co se ten kluk snažil. Nejprve provedl rituál, a nakonec se jej snažil znova zrušit.
Pak si všimnul několika modrých kapek z Ledového snu na dívčině nahém těle. Něco mu říkalo, že by měl dívku zabít. Ohlédnul se po zakázených knihách. Vedle postele viděl ležet Věčný život.
Ale tu druhou nemohl nikde najít! Čím dál nervózněji se rozhlížel po místnosti, dokud nepřišel personál ubytovny. Kniha se musela rychle najít!
Kde je Okasimo, když ho člověk potřebuje?
Autor:
E-mail: cabal_honza@volny.cz
Vloženo: 22:26:25  08. 10. 2006


Hodnocení:
1.6 (19 hlasů)

Komentáře (13)
Hlasujte:
1 - nepovedené
2 - nic moc
3 - průměr
4 - dobré
5 - skvělé
Verze pro tisk

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Jeremiho Čítárna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2000 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
URL: http://fantasy-scifi.net/citarna/

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část stránky není dovoleno použít či reprodukovat bez souhlasu autora.