Tak přemýšlím o dnešním světě, o dnešní době a o tom co mají lidé v sobě.
Jak zmatený a hektický je nyní svět. Plný nářku, workoholismu, stresu a běd.
Co z něho dnes vlastně mám? Kde je poklidný život?
Dřív měl člověk čas se zastavit, rozhlédnout se kolem sebe a kochat se okolím. Ale nyní tomu tak není. Vidím to sama na sobě.
Předtím jsem často chodila do města na procházky, bloumala ulicemi v centru, procházela se kolem řeky u divadla či jen tak vysedávala v parku. Vše mělo své místo a věděla jsem, že když něco potřebuju sehnat, tak stačí zajít tam či jinam a určitě to seženu.
Však kde jsou ty časy?
Klidné časy vzal vítr a zavál sem hektickou dobu. Dnes je to jiné, den co den, vstanu a jdu jen z domova do práce a z práce domů. Vlastě, protože pracuji i doma, dá se říci, že jsem v práci pořád. Když už se dostanu k tomu, aby se do města podívala, připadám si jako orientační běžec na rychlostní dráze. V práci končím v půl páté a obchody jsou otevřené do šesti a některé jen do pěti. To abych měla mapu a perfektně na časovanou trať kam dřív zajít. Občas čekám kdy za zády zaslechnu slova: tři, dva, jedna a start.
Kdy mám čas, jen tak se projít městem beze spěchu?
Velmi málokdy a nejhorší je, že občas už to své rodné město ani nepoznávám. Na volných prostorech vyrůstají nové budovy, domy mění svoje tváře, ulice svá jména, obchody jež jsem znala jsou pryč a místo nich jiné. Když pak po čase procházím ulicí, kterou jsem chodila již odmala častokrát, mívám občas pocit, že se ztratím i tam kde to dobře znám.
Ano, zdá se mi jako bych byla naprostým cizincem ve svém rodné městě.
