Vysoké stromy v Dagradském hvozdu vrhaly v noci strašidelné stíny. Dopomáhalo jim k tomu měsíční světlo, které vždy osvětlovalo přilehlou nížinu jasnou září. Voda v jezeru se krásně třpytila a při každém náporu větru tiše zašuměla.
Bezduché ticho náhle rozčísl hrubý hlas: „Honem, pospěšte si!“
Mezi stromy běželo několik desítek mužů. Jejich plátové brnění lehce klepalo do rytmu a pod koženými botami praskaly suché větvičky. Každý měl u boku pověšený dlouhý meč s mělkou rýhou a někteří nesli luk s toulcem přehozeným přes rameno. Všichni měli na prsou vyraženého gryfa s ženou v sedle – erb Maëronského království.
Potichu se kradli k velikému skalisku na okraji lesa, kde se skryli ve stínu a čekali na svou chvíli.
Po dlouhé době naplněné strachem a nejistotou zazněl do noci strašlivý řev. Vojákům se postavily chloupky v zátylku a jeden z nich tasil svůj meč. Ostatní ho napodobili a lučištníci si připravili šípy.
Chvíli bylo ticho.
Prudký vítr narážel do korun stromů a nesl sebou smrad spáleného masa. Téměř v tom samém okamžiku, kdy si všichni muži chtěli zacpat nosní dírky, ozval se znova ten uši deroucí řev, tentokrát přímo nad jejich hlavami. Na nebi kroužil obrovský, ptáka připomínající tvor. Jeho křídla měřila na délku téměř padesát stop. Chvíli se vznášel, pak náhle přitáhl křídla k tělu a střemhlav se spustil dolů, přímo na své nepřátelé.
Jeho černé šupiny se ve slabém měsíčním světle nádherně leskly. Bílé špičáky přesahovaly přes dolní čelist a pasovaly k tmavé hlavě téměř dokonale. Spustil se z nebe a chrlil na každičký kousek země oslnivé červenožluté plameny.
Někteří vojáci stačili vystřelit své šípy k nebesům, ale ty téměř okamžitě zanikly ve velikém žáru, který pustošil i stromy a ostatní rostliny v lese.
Muži křičeli, když se jim brnění rozžhavilo do ruda a vypalovalo jim do kůže vytlačený znak. Nezmohli se ani k protiútoku. Jen řvali a snažili se uniknout jisté smrti.
Ti, kteří přežili utíkali na druhou stranu přes nekonečnou pustinu, která oddělovala Dagrad od ostatních hvozdů. Vpadli však do léčky.
Druhý drak, minimálně dvakrát větší než ten první, se snesl na zem přímo před prchající vojáky. Z úst mu vyšlehly další proudy plamenů, které nesly smrt.
Nad západní stranou planiny se opět rozhostilo ponuré ticho. Jediné zvuky vydávaly obrovská křídla dvou draků, kteří mizeli v dáli nad obzorem.
