|
Dva pramínky vlasů
stažené dozadu
a svázané kůží.
Na tváři řasu
a od čela po bradu
lilie s růží.
Pod závojem tmavých řas
pár temných očí
se tázavě dívá.
A zasněně krásný hlas
se v jezeře smočí,
když s večerem zpívá.
Na její tváři
sám Měsíc chladnoucí,
bělavě planoucí,
ledově září.
A ona zpívá
za nocí chladivých
Legendy z dávných knih,
co v duši skrývá.
Tam v Zeleném jezeře,
s vlnami něžnými,
bělavou pěnou,
smočí své kadeře,
s pažemi sněžnými
a tváří sněnou…
Pak kdesi se ztratí…
Jen vzpomínka zbyla,
co duši leptá…
A pak pěna bílá,
co do ucha šeptá,
že zase se vrátí...
|
